Sebedůvěra

Díky komentáři Maila mě napadl tento článek. Vše, co tu bude, jsou skutečnosti. Tento je doplněním a jakýmsi potvrzením článku Krok důvěry.

Jak už jsem psal v Chytrému napověz, ... mám tu ve vesnici přítele, s kterým se znám už od mala a máme ledacos společné. A jak už to bývá, tak i chlapi mají své dny, takže čas od času si ve "slabších" chvilkách uvolněni nějakým tím pivínkem, hodně vyslepičíme. Tím pádem o něm a o jeho životě vím snad více, než jeho manželka. Vynechám mladistvá léta a přeskočím až do jeho dospělých časů, kdy se z krajského města po delší době opět přistěhoval zpět do rodné vesnice do domku jeho dědy.

život se má prožít, nikoliv prostrachovat

Když sem přišel, neměl krom skvělé, tou dobou těhotné manželky, takzvaně na papriku prorezlého dvacetiletého forda, dvou nenažraných koní a nejchytřejšího psa na světě, vůbec nic. Stěhovali se kvůli očekávání prvního mimča, protože dosud žili v nevlastním bytě 1+0+společný záchod pro celé patro na pavlači, kde v zimě nejenom zamrzala voda, ale přimrzal i zadek k prkýnku. Místo koupelny vana v místnosti pod oknem obklopená kompoty, moukou a dalšími potravinami, které jsou obyčejně v komoře. V kuchyni, což byl prostor vedle dveří byla pod malým a věčně nefunkčním bojlerem natěsnána pračka s ledničkou, která byla spíše nevhodnou skříní než konzervantem potravin. Jedna rozkládací postel a stůl, kde bylo vyskládáno vše potřebné. Topení byl jeden mrňavý radiátor s nevalnou spolehlivostí. To "vše" sdíleli s nemalým německým ovčákem.

Nikdy si ani v nejmenším nestěžovali. Víc prostě nepotřebovali, protože většinu času byli v práci a potom u koní a na odpočinek a večeři jim to bohatě stačilo. Byli plně spokojení. Ovšem blížící se příchod dítěte už znamenal nutnou změnu, protože co stačilo jim dvěma dospělým, již nevyhovovalo výchově a starosti o mimčo.

Domluvili si, že mohou bydlet v postarším domku s dědou, kde kamarád jako mimino prvních pár měsíců žil. Aniž by z toho dělali nějakou vědu, v práci dali výpověď, naložili koně, které měli v nájemných stájích, psa a pár krámů a za dvě hodiny byli "v novém". Koním přestavěli z toho, co bylo po ruce garáž na pěkné stáje, po známých a příbuzných svozili nábytek, co byl většinou k vyhození a šťastně si žili dál. Jeho manželka už si pochopitelně žádnou práci nehledala, protože za tři měsíce měla termín porodu. Kamarád bral práci jaká byla a většinou denně dojížděl 100km a vydělal tak akorát na cestu, svačinu a to nejzákladnější pro rodinu. Ani jeden nepropadali depresím, že žijí ze dne na den, protože neměli nic hmotného, oč by mohli přijít.

Časem kamarád dostal práci v místním kravíně a díky tomu, že měl směny tak, že jeden týden měl volné tři dny a druhý čtyři, tak si řekl, že zkusí přivydělávat si řemeslem, které ho baví. Zákazníci přibývali jen pozvolna a vydělané peníze stačily tak tak na udržení chátrajícího domu, kde postupně padaly omítky, které sotva stíhal opravovat. Musel předělat komplet topení, kotel, střechu opravovat a i tak to pomalu začínalo být neudržitelné, protože zdi domu již krom stínu neplnily funkci izolační ani tepelné ochrany, takže bylo potřeba udělat zásadní rozhodnutí. Po přehodnocení plusů a mínusů, kdy byly ve hře tři možnosti - za provozu kompletně zrekonstruovat celý dům - nesmysl, postavit druhý dům těsně vedle a pak tento třeba zbourat - nesmysl, nebo postavit nový dům na zelené louce. Všechny tři možnosti byly tak nějak šul-nul finančně nastejno, takže ta třetí vyhrála. Jenže kde na to vzít? Z jedné mizerné jezeďácké výplaty a občasných melouchů? Půjčka by to vyřešila. Díky vhodné době a díky tomu, že nikde nebyl vedený jako neplatič či dlužník, se banky doslova předháněly, která mu půjčí dřív a více a za nižší úroky, které si nakonec kompenzují skrytými poplatky. 

Svěřil se mi, že pár dnů, kdy se rozhodoval, bylo pekelně těžkých. Měl pocit, že doslova hraje ruskou ruletu. Dělalo se mu mdlo při pomyšlení, že se na většinu života zadluží způsobem, který mu může zlomit vaz. Jelikož neuměl žít jinak než ze dne na den, představa, že blbina jako zlomený prst nebo žebro (a že jich pravidelně pár bylo) může znamenat ztrátu naprosto všeho, mu nějakou dobu způsobovala nevolnosti, nervová vypětí a depresivní stavy. Pak ale přišla jasná chvilka, která rozhodla. Uvědomil si, že pokud bude přemýšlet tímto způsobem, nikdy nebude mít nic víc, než měl a jelikož to, co měl, bylo pro rodinu málo, bylo to jasno. Naprosto všechny starosti v jedné jediné chvíli hodil za hlavu a už si na ně od té doby nikdy nevzpomněl. Řekl si, že když život bez problémů plynul do teď, bude tak plynout i nadále, přičemž strach mu v ničem nepomůže, spíše naopak.

Vždy více méně úspěšně zvládl vše, do čeho se pustil a neviděl prý důvod na tom cokoliv měnit. Věřil sám sobě a štěstí tolik, že ještě ten den koupil pozemek a upsal se bance a do pár měsíců bydlel v novém. Když se na to ohlíží zpětně, jasně si prý uvědomuje, že ten den byl pro něj klíčový, že se Něco stalo, protože od té doby, kdykoliv přišel jakkoliv velký finanční problém, vždy se Náhodou vyřešil. Začal tomuto systému věřit natolik, že když ho opět v práci naštvali, dal hodinovou výpověď a nastoupil na první pohled nejistou cestu soukromě podnikajícího řemeslníka.

Pokaždé, když se mu rozbilo auto, pračka, přišla nečekaná faktura či jakýkoliv jiný výdaj, úplně náhodou ve stejnou dobu přišla pracovní nabídka, která dá se říci, na korunu přesně deficit pokryla. Ale platilo to a platí do dnes i obráceně, jakoby v předstihu. Kdykoliv má konečně pocit, že už nemusí žít ze dne na den (na účtě ani v peněžence nemá nikdy více než na "žití" pár dní dopředu), přijde událost, která ho o nadbytek obere. Po pár letech to už bere tak samozřejmě, že ačkoliv stále splácí nemalé peníze a ještě dlouho bude, financím už nevěnuje vůbec žádnou pozornost. Navíc od té doby se mu nestalo nic, co by mu bránilo v práci. Žádný velký úraz, žádná práci znemožňující nemoc.

Když se zeptám jak je to možné, že si nedělá starosti s tím, že i teď, když má část domu splacenou, stále o něj může přijít a ještě si tím nadělat větší dluhy, tak mi odpoví, že když by si ty starosti dělal, je si jist, že by o ten dům, který vlastníma rukama postavil, opravdu přišel. Na druhou stranu je přesvědčen o tom, že dokud bude žít tak, jako doposud a bude spoléhat na štěstí, které v tak nekonečně dlouhé řadě náhod už ani štěstím býti snad nemůže, tak vše půjde hladce. Děti má již dvě a v pubertě a jeho žena, opět "náhodou", přišla jako slepý k houslím k "práci snů". I dnes žijí naprosto spokojeni, bez moderních depresí. Nemají žádnou finanční železnou rezervu a s penězi vychází jak jinak, než ze dne na den a nic jim neschází.

starosti nechte starostovi

Můj dovětek:
Pro mnohé je zcela nemyslitelné a nepochopitelně lehkovážné žít bez rezerv a železných zásob, přičemž po celý život se dokola potýkají se situacemi, které jim tyto rezervy neustále odstřelují, čímž se do kruhu uzavřeno více a více utvrzují v tom, že je potřeba tvořit rezervy další a ještě větší. Říkají tomu jistota. Ano v tom mají pravdu, protože je pak jistota, že budou tyto rezervy potřebovat.