19. 3. 2018 dopoledne

Tak nám zvolili Putina, paní šéfredaktorko! Co budeme psát?

Že ještě nemáte pokyny? Tak to budeme muset počkat. Zatím bych tu teda něco měl. Co byste řekla třeba tomuhle: "Neurvalý amatér Zeman vyautoval českou diplomacii" Nojo, vy asi teď nemáte čas si to přečíst. Nevadí, však to znáte, co v tom asi je. Končí to jako obvykle: "Opravdu trapný pohled na to, jak se Zeman neprofesionálně, buransky potácí v zahraniční politice, jak nám škodí, jak Česko čím dál víc ztrapňuje dokonce už i v Číně." Dobrý, ne?

No ale k těm volbám. Jak jsem se tak rozhlížel, tak všude ticho. Nikde nic. Tak že bysme to postavili třeba na malém zájmu o volby? Že to vlastně bylo jen o fous? Jako když se tehdy volil Havel a kdyby byli nezavřeli Sládka a Václav si to tam sám nehodil, tak šly dějiny jinak? No a Putina vlastně volilo taky jen nějakých ubohých 55 milionů. Co to je na ruské impérium? Kdyby byli neobjeli s vrtulníky všechny soby v Jakutsku, kdoví, jak by to vůbec dopadlo? Ještě bychom se divili.

Nelehký život konspirátorův

Plachtím si to jen tak nad prosluněnou krajinou. Když chci zatočit, stačí se naklonit, když zpomalit, zakloním hlavu. Jak snadné! Stačí jen věřit, že to jde, a ono to fakt jde. Pode mnou se plazí modří sloni a nade mnou si to krouhne soused na motorce. Normálka. Chci se kouknout, kolik je hodin, když tu z hvězd ukrytých za modrou oblohou ke mně dolehne zvuk. Zvuk budíku. 
Grrrr! Hernajz! Do prčic! Do háje zelenýho! Mně se stávat ještě nechce!

Ale kuš! Přece si nebudu hned po ránu znečišťovat svoje energetické tělo! Po sebeovládnutí naučeném podle nekřesťansky drahého CD nahraného pravými tibetskými mnichy s láskou pohladím budík, který jsem mistrně naprogramoval, aby mě každé ráno budil lahodným tónem o magické frekvenci 432 Hz. Pravou nohou čile vstávám z postele z dubových fošen, vystlané matrací dovezenou až z Číny a plněnou pravým prachovým peřím. Nerozhodí mne, když vzápětí zakopávám o psa. Ovšem když si na levé noze ukopnu malíček o nohu postele při pokusu nezašlápnout kočku, to už se mi do myšlenek hrnou slova začínající na "do-". Ale ještě než mozek vyřkne poslední slabiku, už zkouším přebíjet hlubokým, táhlým Óóómmmm. Sláva, zadařilo se!

Kdo byl ve skutečnosti Alí Baba?

Milé děti,

před pár dny došlo v pohádkovém světě ke skandálnímu odhalení, kdy přes našeho předního umělce vyplulo na povrch, že Sněhurka, coby zástupce slovanských děvčat, je ve skutečnosti jen nepovedenou hříčkou přírody s genetickými mutacemi, jež představují slepou evoluční větev odkázanou buď na osvobozující příliv genů tmavých ras, nebo na život hluboko pod zemským povrchem bez přístupu slunečního světla. Jsem rád, že k tomuto odhalení došlo, protože mi to dodalo odvahu zveřejnit i svá neméně skandální odhalení ze světa pohádek. Cítím totiž až palčivou povinnost vás informovat o výsledcích svých letitých výzkumů. Možná některé z vás z toho, co se za chvilku dozví, dostanou vyrážku, objeví se možná koktání, noční můry, pomočování či vše dohromady, nicméně pravdu, milé děti, pravdu nelze trvale umlčet. Ne ne. Tisíc a jedna noc strávená v terénu, v knihovnách, na netu a pod okny paláců i chýší, v mrazech i úmorných vedrech, to všechno přineslo pro někoho sladké, pro jiného však hořko-kyselé ovoce.

Už jako malému chlapci mi nedávaly spát některé pohádky, v nichž mi na mnohých postavách cosi takzvaně smrdělo. A tak ihned, jak mi to okolnosti dovolily, jsem se rozhodl na vlastní pěst zjistit, jak to všechno ve skutečnosti bylo. A jako prvního jsem si na mušku vzal legendárního loupežníkobijce Ali Babu.

Pohádka o domečku s kšiltem

Bylo nebylo...

V jednom městečku stál domeček s rudým kšiltem, taková mrňavá směnárnička, či už možná i banka? A v ní žil moc chytrej a movitej Pán. Miloval ten svůj kšilt tak, že někdy v dobrým rozmaru, zvláště když mu šly kšefty, jako by zvedal či posunoval i ten svůj imaginární kšiltík po hlavě. Jednou, když se zrovna chtěl podrbat na temeni, protože častý drbání hlavy prej bystří rozum, se ale nepodrbal, nýbrž silně ťukl do čela a velmi potichu si sám pro sebe řekl: Dyť je to tak jednoduchý!?!

Matěj - Úvaha blázna 9

Jo, na tý Ukrajině se dějou věci!

Policajti a pořádkový síly se tam hezkejch pár tejdnů nechali mlátit po hlavách - vyzbrojení jenom štíty - a to hned několika zvlčelými davy. Každej má svýho vyvolenýho od prava až do leva. A všichni svorně a dohromady chtěj nejspíš Ukrajinu vymazat ze světa. Nebo ji rozdělit!

Mám takovej pocit, že těm lidumilům jsou Ukrajinci s Ukrajinou fuk, protože se holt zamilovali do nadítejch trubek plnejch nafty a plynu. Nějak se teď hned nemůžu rozvzpomenout na to, o jakou že sexuální úchylku to vlastně kráčí… homo-, nekro-, pedo-… , je jich docela dost, ale trubkofílii v seznamu nemám. Páni, to s tím budou mít zas sexuologové makačku, jak ten seznam honem doplnit. A myslím, že se nebude doplňovat jenom tohle, ale taky zlato-, diamanto-, zemo-, nebo-, hvězdo-, univerzumo- a kdo ví jakou ještě fílii.

Jo, na jedny jsem si vzpomněl a ty jsou fakt na vršku pyramidy, historici z podzemí jim říkaj MOCI-FILOVÉ, víte?

Kapitoly z evoluční teorie druhu HOMO

(silvestrovský fejeton o nás konspirátoristech) 

I. homo probuzený

Přemýšleli jste někdy, kde se bere "homo probuzený"?

To máte tak. Jednou zákonitě přijde chvíle, kdy vás totálně vytočí čtrnáctá reklama v půlhodinovém filmu nebo výhodná akce na bůček za 99,90. A když vám váš čiperný venkovský synek přinese už osmnáctou poznámku znění  „Je neklidný“ (= Lítá po chodbě jak utržený ze řetězu), konečně vám v hlavě zahlodá červík, že něco v tom našem světě asi nebude tak úplně OK.

    Někdo si rezignovaně během patnácté reklamy dojde na WC a pak, aniž se dočká konce filmu, zcela vycucnutý usne mezi rozsypanými chipsy. Jiný jde do hospody a svou bezradnost vymlátí do ksichtu stejně bezradnému sousedovi u stolu.

    To všechno je vpodstatě klid před bouří. Protože to, co přijde pak… Náhodně zachycená věta nebo omylem otevřená internetová stránka spustí - Příběh: