Rodové osady u Bajkalu 4

- předchozí část -

Osada Bílé Rosy (u vesnice Moty, 52.0771094N, 103.8999356E)

Opět mám tak trochu štěstí. Proběhl jsem Irkutsk, koupil chleba, bonbony pro Verču, dokonce ty s kočičkou, pak přebalil batoh a vyšel zase do ulic hledat, jak se dopravím do vesnice Moty. Jsou dvě možnosti: buď městským autobusem do předměstí Šelechov a pak busem do Šamanky na břehu Irkutu, nebo zkusit nějakou maršrutku do Sljudanky a požádat řidiče aby mi zastavil v Motech.

Rodové osady u Bajkalu 3

- předchozí část -

Na autobusové zastávce jsem ve 14.15. Oleg mi ukazoval jízdní řád, takže si pamatuji, že to jede v 14.50. Tak uvidím. Vcelku mi to je jedno, stejně nevím, kdy jede nějaký vlak na Irkutsk, a ani to moc neřeším. Jako starý nádražák jsem si jen chtěl zkusit jízdu vlakem, jezdí zde totiž podobné příměstské spoje jako u nás. 

Autobus opravdu přijel na čas. Zaplatil jsem 57 rublů asi na 30 km. Většinou tu všude jezdí menší autobusy asi tak pro 50 lidí v nejrůznějším technickém stavu. Staré, prastaré, ale i nové. Silnice jsou betonové, ještě ze sovětských dob a mezi nevelkými vesnicemi se ani moc neudržují, takže jízda takovým autobusem po nich je docela zážitek. Ale hlavní tahy a jejich dálnice mají již klasický asfalt a jsou dobře udržované i dobře značené.

Rodové osady u Bajkalu 2

- předchozí část -

Osada LadaGa (52.5683628N, 103.6637528E)

První dojem hned po příjezdu byl velmi příznivý. Mé očekávání bylo o dost překonáno.

Rodové osady u Bajkalu 1

Ještě jednou se vrátíme na Bajkal. 

Rudolf svou (nikoli první) cestu do těchto míst nesměřoval pouze za přírodními krásami, ale chtěl na vlastní oči vidět, jak žijí ti, kdo se rozhodli opustit pohodlí města a odešli i se svými rodinami do drsné sibiřské přírody budovat své rodové osady. Z jeho cestopisu vybíráme několik kapitol.

Po startu z moskevského letiště byl zpočátku krásný den, bylo vidět na zem, políčka, domky, silnice, ale čím více jsme se vzdalovali od Moskvy, tím více dole přibývalo malinkých mráčků. Byly rozesety jak malinké bochánky skoro pravidelně po celém obzoru. Nakonec se více a více spojovaly až se pod námi rozprostřela jednolitá bavlněná přikrývka a stále se zvyšovala až k našemu letadlu. Nakonec jsem vlétli do řídké vysoké mlhy a z příjemného hladkého letu se stala jízda po špatné silnici. Vlastně až do Irkutska jsme pak byli stále připoutáni. 

Po šesti hodinách, z toho asi třech hodinách kodrcání v mracích a konečném dosednutí a zastavení na irkutském letišti lidi dokonce zatleskali. Asi i pro ně to byl trochu nezvyklý let. A nebo to mají jen okoukáno z amerických filmů?

VELKÁ CESTA TAM A ZASE ZPÁTKY 10

- předchozí část -

Kultuk. V lomu vpravo nahoře se těží ten nejbělejší mramor na světě.

Den dvacátý šestý:

Ráno po snídani balíme věci a jedeme dál. Zastavujeme se ještě kousek od trhu, přecházíme lanový most a nabíráme minerální vodu do lahví jako dárek do Irkutska.

Jedeme od hor do údolí, nad polem opět visí horkovzdušný balon. Odbočujeme k němu a ptáme se, za kolik vozí. Balon je na laně, do 50 m 500R, do 100 m 1.000R a do 150 m 1.500R. Pro jednoho. Směju se, že jsou drahý, a jedeme dál.

Najíždíme na hlavní cestu od Bajkalu a míříme dál směrem na Mongolsko. Až tam sice nejedeme, ale vrcholky na druhé straně údolí už jsou v Mongolsku.

VELKÁ CESTA TAM A ZASE ZPÁTKY 9

- předchozí část -

Sajany, Aršan

Den dvacátý čtvrtý:

Po snídani jedeme pro Táňu do Irkutska. Ta nás pak naviguje přes celé město na výpadovku na Čínu a Mongolsko. Za městem máme sraz s Olegem a společně jdeme na hřbitov, kde jsou pohřbeni rodiče Marišky.

Pak pokračujeme v cestě serpentínami přes hory k západnímu konci Bajkalu.

VELKÁ CESTA TAM A ZASE ZPÁTKY 8

- předchozí část -

Lena, Talcy, Listvjanka

Den dvacátý:

Dnes odjíždíme z Olchonu zpět.

Ráno v 8 hodin vyjíždíme z Chužiru, abychom nečekali dlouhou frontu na trajekt. Naposledy se ještě díváme na pláže a na moře, na hory a cesty, po kterých jsme týden jezdili… Je nám smutno.

VELKÁ CESTA TAM A ZASE ZPÁTKY 7

- předchozí část -

Mys Choboj, rybalka

Den devatenáctý:

Před snídaní jdu kousek cesty k moři nalovit pod kameny chrostíky, jako návnadu na ryby.

Po snídani totiž odjíždíme na celodenní výlet: Mariška maršrutkou na mystický mys Choboj, já na celodenní rybalku na Bolšoje more s manželem Leny Slávou.

Severní mys Olchonu – Choboj, zdroj

VELKÁ CESTA TAM A ZASE ZPÁTKY 6

- předchozí část -

Esoterický výlet, Tyrkysové hory

Den osmnáctý:

Na dnešní den máme objednaný esoterický výlet s průvodkyní. Po snídani odjíždíme jejím autem. Jedou s námi ještě dva mladí manželé z Vladivostoku, kteří bydlí v chatičce kousek od nás. Začínáme několik kilometrů za Chužirem. U písečných dun porostlých sem tam borovicemi se nacházejí tři labyrinty. 

Tři labyrinty

VELKÁ CESTA TAM A ZASE ZPÁTKY 5

- předchozí část -

Jezero Hada, záliv Chanchoj a Dračí skála

Den patnáctý:

Po snídani – palačinky, marmeláda, čaj od paní Olgy, která mimo pronajímání chatiček ještě v jedné budově provozuje něco, co jsem nazval minirestaurací – dáváme věci do auta a vyrážíme směr Mys Choboj. Cesta je písčitá a hrbatá, místy se musíme vyhýbat kamenům, místy hlubokému písku, abychom nezapadli. Projíždíme přes několik údolí s prudkými sjezdy a výjezdy. Raději bych seděl v traktoru nebo V3S. 

Tady to ještě jde...

VELKÁ CESTA TAM A ZASE ZPÁTKY 4

- předchozí část -

Cesta na Olchon

Den čtrnáctý:

Ráno dáváme věci do auta. Oleg nám sděluje, že s námi bohužel už nemůže jet natankovat benzín a nakoupit, protože má nějaký jiný plán. Nicméně mi polopaticky vysvětlí, kudy pojedeme a kde máme nakoupit, abychom pokud možno na Olchonu, kde je kvůli turistům dost draho, nemuseli nic pořizovat. Auto má samozřejmě navigaci, ale v ruštině, tak se spoléhám spíš na klasické mapy, které jsme si prozřetelně pořídili.
Vyrážíme.

VELKÁ CESTA TAM A ZASE ZPÁTKY 3

- předchozí část -

Irkutsk

Zde žil první irkutský gubernátor

Den desátý:

Vítáme se s Olegovou ženou Olgou. Oleg s Olgou bydlí od jara do podzimu na chatě, v zimě v Irkutsku v paneláku. Nás ubytovali v patře své dači, kde mají dvě místnosti; jedna je pro nás, v druhé má ložnici Oleg s Olgou. V přízemí je kuchyně, chodby a záchod s koupelnou. Vaří se většinou venku; pod obrovskou pergolou je elektřina, plynový vařič i tekoucí voda a kuchyňská linka.

Čeká nás spousta jídla a pití a povídáme si dlouho do noci.

VELKÁ CESTA TAM A ZASE ZPÁTKY 2

Cesta pojezdem

- předchozí část -

Barabinsk, jedna ze stanic na Transsibiřské magistrále

Den pátý až devátý

Na samotnou Sibiř jsme se z Moskvy přesunovali vlakem, Transsibiřskou magistrálou. Je to nejrychlejší pozemní spojení mezi evropskou částí Ruska a Sibiří. Cestu je potřeba plánovat předem, na poslední chvíli se lístky neseženou. Dráhy otevírají na každý vlak 2 měsíce předem předprodej jízdenek. Většinou je za týden vyprodáno.

VELKÁ CESTA TAM A ZASE ZPÁTKY 1

V diskuzi k článku o Kolčakově zlatě se hned dva čtenáři přiznali, že Bajkal navštívili osobně. Protože byli zároveň ochotni se s námi podělit o své zážitky z míst, kam se nejezdí tak běžně jako do Chorvatska, předkládám vám dnes první část vyprávění z cesty od Jana.

V roce 2013 a 2015 jsem měl to štěstí, podívat se jako turista na Sibiř a na jezero Bajkal. Je to především zásluha mé ženy Mariny, která se tam narodila. První návštěva byla krátká, několikadenní a ta druhá více než měsíční. 

Rusko patří mezi země, do kterých potřebujete vízum. Buď měsíční, turistické nebo tříměsíční, tzv. podnikatelské. O vízum si můžete zažádat na ruské ambasádě, nebo přes nějakou firmu, která se zprostředkováním víza zabývá.

Cestu jsme zvolili letecky a vlakem, chtěl jsem totiž jet Transsibiřskou magistrálou. Letenky z Prahy do Moskvy a zpět stojí klidně 20.000 Kč i více. Pokud ale dlouho hledáte a kupujete půl roku předem, můžete je mít za 5.000. Levnější bývají, když kvůli vytížení letů letíte přes nějaké místo, kde se to aerolinkám zrovna hodí. V našem případě to byl Bělehrad. Nechá se však letět z Prahy přes Moskvu až do Irkutska a zpět za 10.000. Transsibiřská magistrála vás přijde tam a zpět (Moskva – Irkutsk – Moskva) na 10.000 Kč. 

Ruský rubl má dlouhodobě kurz 100 R za 33 - 35 Kč. Tedy ceny dělíte třemi. Platy jsou v Rusku asi poloviční oproti našim, ale ceny většinou také, takže Rusové si finančně žijí asi jako my. Pro Čechy je tedy v Rusku levněji a můžete si leccos přivést, musíte ale letět s aeroliniemi, které mají v ceně letenky i kufr zdarma.

Zánik Minojské civilizace

V sérii článků Z historie Evropy jsem letmo zmínila významnou starověkou civilizaci, která ve 2. - 3. tisíciletí př. n. l. ovládla nejen oblast Egejského moře, ale celé Středomoří. Její centrum se nacházelo na nepříliš velkém ostrově Kréta, ale protože leželo mezi třemi kontinenty, a tedy na křižovatce významných obchodních cest, její dosah byl daleko větší. Bylo by proto škoda se jí dotknout jen jedinou větou. Navíc je to moje srdeční záležitost; od chvíle, kdy jsem si ještě jako teeneger přečetla Sinuheta a později pak Fulghuma, mě to tam táhlo, a tak následující text berte nejen jako malé rozšíření série Z historie Evropy, ale také jako pár drobných „zápisků z cest“.

Freska se třemi ženami zdroj

Vottovaara

Než se s ruskou Karélií prozatím rozloučíme, nabízíme zamyšlení našeho ruského čtenáře Abysse, kterého inspiroval cestopis Chorcheho k zachycení jeho vlastních pocitů z návštěvy Vottovaary.

Expedice po stopách jižních okrajů Hyperboreje 7

- předchozí část -

Zbývající cesta do Zelenců byla z hlediska přírody nádherná, kopečky a nízké skalnaté hory se místy zelenaly a byly protkané jezírky a jezery, co chvíli jsme přejížděli nějaký divoký horský potok. Na spoustě míst ještě ležel sníh. Byl krásný slunečný den a bylo stále relativně teplo. V Zelencích jsme mladíky vysadili (jeli tam kempovat po asi 15 letech, kdy tam byli jako děti na letním táboře) a my zamířili na severní výběžek za městem, abychom se dostali k Barentsovu moři. Stojí na něm malá vojanská radarová základna. Vojáci nás sledovali dalekohledy, ale protože na místě kempovali už dva ruští turisté s nivkou, nechali nás být. My se šli podívat k moři a s úžasem hleděli na místní žulové skály, které vypadaly jako otesané do rovných stěn (opět jako na Vottovaaře).  

Expedice po stopách jižních okrajů Hyperboreje 6

- předchozí část -

Potom, co jsme brzdy opravili a rozloučili se s milými domorodci, opustili jsme Murmansk směrem na východ. Měli jsme namířeno do asi nejvýchodnějšího městečka na pobřeží Barentsova moře, kam se dá dostat po cestě dlouhé asi 180 km – do Dalních Zelenců. Jeli jsme nejprve po celkem slušné asfaltce, která vede až k odbočce na Teriberku (o té se zmíním později). 

Expedice po stopách jižních okrajů Hyperboreje 5

- předchozí část -

Po poměrně mrazivé noci na úpatí Lovozerských tunder jsem prosadil přesun k jezeru Lovozero, o kterém se psalo v seriálu o Hyperborei. Naivně jsem si myslel, že možná od něj povede nějaká cesta dolu k Seydozeru (byl to poslední pokus, jak se k němu dostat). K jezeru se nám sice podařilo dostat u osady Semjorka, ale žádná cesta na jih nevede. Možná by tam šlo pronajmout loď a vyrazit lodí, ale to by bylo opět časově náročné stejně jako pěší tůra.

Expedice po stopách jižních okrajů Hyperboreje 4

- předchozí část -

Zapomněl jsem zmínit, že cestou na Kuzomeň jsme projížděli pro zahraniční turisty zapovězené městečko Umba (pravděpodobně ponorkový hřbitov) a hlavně pitoreskní vesničku Kaškarkantsy s majákem. Značnou část cesty jsme podnikli po písčitých terénních cestách podél pobřeží, protože hlavní silnice od Umby směrem na východ byla roleta v hrozném stavu s mnoha dírami po deštích a sněhu.  Po té jsme se druhý den ráno vraceli do Umby, abychom posléze zabočili na sever a vydali se do ryzí divočiny. Několik kilometrů nad Umbou skončila šotolino-hlinitá cesta a začal konečně pravý offroad.