Expedice po stopách jižních okrajů Hyperboreje 3

- předchozí část -

Ráno jsme po snídani vyrazili na další dlouhou cestu nejdřív do Gimoly onou zmíněnou terénní cestou a pak po místních roletách cca 200 km do Medvežjegorsku, kde jsem se napojili na hlavní silnci E105 spojující Pitěr s městy na severu (Murmansk, Severomorsk…). Po ní jsme ten den minuli Solovecké ostrovy, chtěli jsme je dát až při zpáteční cestě, spolu s malými ostrůvky Kuzova a Německij, které se zdají být celé ze žulového betonu a jsou na nich kamenné labyrinty. Následně jsme dojeli až k řece Kem, kde jsme přenocovali. U řeky jsme vyprali špinavé prádlo, nachytali ryby a vysprchovali se naší venkovní autosprchou. Sice máme v Sobolu teplou vodu, ale kdo se nesprchoval venku v nějakých 8°C s hejny útočících komárů, netuší o čem mluvím :-)

U Kemu jsme v podstatě poprvé zažili, zač je toho loket s ruskými komáry. Bez moskytiéry na hlavě a rukavic se prakticky nedá středoevropskému Slovanovi existovat :-) A teď si představte, že chcete večeřet! Před každým soustem musíte síťku poodhrnout a během toho vám pod ní vletí pár komárů, které si pak fackama rozmažete po obličeji i s vlastní krví. Stalo se mi několikrát, že jsem si kus jídla rval do pusy skrz síťku (rajče jsem skoro propasíroval) a naopak se mi podařilo si plivnout do síťky zevnitř, když jsem chtěl vyplivnout kus nerozžvýkatelného obsahu konzervy. Od tohoto zážitku jsme se vždycky smáli představám našeho hereckého ministra obrany o tom, jak napadnout Rusko z pobaltských zemí. Stačilo by, aby vojákům zapomněli nafasovat kvalitní repelent, a do týdne by bylo po válce. I bez boje :-D A vůbec jsme nezáviděli vojákům wermachtu, kteří si tohle museli zažít ve Velké vlastenecké válce. Podle mě neměli šanci SSSR porazit už jenom kvůli těm komárům :-)

Další den jsme pokračovali na sever po E105 až k městu Kandalaška, kde jsme se stočili na východ a za městem zamířili k pobřeží Bílého moře. Jihovýchodně od města je totiž na ostrůvku další z mnoha záhadných labyrintů (které jsou údajně podél celého pobřeží Kolského poloostrova). Horší cestou nesjízdnou pro osobáky jsme dojeli až k vodě. Bílé moře v tomto zálivu vypadalo spíš jako větší jezero s naprosto klidnou hladinou a trávou až do vody

Kolega mi vůbec nechtěl věřit, že už jsme u moře. Přesvědčilo ho až to, když za několik hodin vyjeveně zíral, jak při odlivu hladina vody zmizela nějakých 20 metrů od břehu. Na místě jsme zakempovali a pěšky se vydali hledat labyrint.

Ostrůvek s labyrintem byl za lesem a bažinatou loukou, kterou jsme museli přeskákat po kamenech. Mezi pobřežím a ostrůvkem nicméně bylo ještě asi 100 m vody. U lesa piknikovala skupinka domorodců, tak jsme se k nim vydali na konzultaci. Řekli nám, ať hodinu počkáme, že odlivem voda opadne a k ostrůvku se dostaneme po suchu. Přisedli jsme tedy k nim a čekali. Nechtěně se mi pak podařilo mezi nimi vyvolat konflikt, když jsem začal probírat alternativní dějiny Slovanů ve spojitosti s Hyperboreou :-) Skupinka se totiž rozdělila na příznivce a odpůrce této teorie a zhurta se do sebe pustili… Na pěsti či nože naštěstí nedošlo, ale jakmile voda opadla, raději jsme se odpoklonkovali a přemístili na ostrůvek. Nutno dodat, že k nám se konflikt mezi domorodci neobrátil, hádali se jen mezi sebou, nás brali jako stoprocentní hosty. 

Na ostrůvku byl opravdu kamenný labyrint...

...i s deskou s nápisem...

...že má být z 2. tisíciletí před n. l. Labyrint jsem si prošel, bohužel jsem však nezjistil, k čemu by mohl být určen. Každopádně vypadá poměrně primitivně a s vyspělou hyperborejskou kulturou bych ho nespojoval (což by ani časově neodpovídalo)… Místo ale působilo opět zvláštním dojmem, trošku podobně jako Vottovaara. Takže možná měl labyrint nějaký energetický účel (odbourávat negativní energie po katastrofě?) a už není funkční. 

K večeři jsme si chtěli dát sušené ryby, které jsme koupili předtím v Kandalašce, ale zjistili jsme, že absolutně nejsou poživatelné :-) Nepřišli jsme na to, k čemu tedy vlastně mají být (možná se dávají kočkám), a i když pominu strašný smrad, co se z nich linul, tak ani maso nešlo ukousnout. Moje paní hrdinsky zkusila jednu rybku ožužlat, ale nakonec to vzdala (a já jí odmítnul pustit do auta, dokud si nevydezinfikuje ruce a hubu od toho šíleného smradu :-) ). Další den jsem zkusil z ryb uvařit polévku, ale ani to nemělo valný úspěch…

Když jsme u toho nakupování, nemohu nezmínit dvě věci. Jednak nás překvapil obrovský výběr zboží v ruských obchodech: i v zapadlém městečku na severu měli výběr západního zboží větší než u nás v hypermarketu. O nějakých sankcích tu nemohla být řeč :-) Bylo nám jasné, že celé sankce jsou jen pohádka pro ovce. A zadruhé nás překvapil výběr českých piv. V každém krámku bylo víc druhů českého piva než kdekoli u nás! Dokonce jsme našli i piva, která od nás neznáme (což jak jsme následně zjistili, bylo tím, že se u nás vůbec nevyrábějí, byť měli kompletně český název i etiketu v češtině! Například pivo „Žatecký gus“ (zkuste vygůglit).

Další den jsme měli před sebou výlet do pouště. Ano, čtete správně – na jižním pobřeží Koly, asi 260 km východně od Kandalašky, se nachází rozsáhlá písečná oblast mající na délku odhadem 30 km.

V poušti na břehu řeky Varzugy je malá vesnička Kuzomeň, do které se dostanete jen průjezdem přes písečné duny.

Poušť je protkaná křížem krážem vyježděnými cestičkami, které však byly v době naší návštěvy zaplavené vodou...

...(asi z roztátého sněhu).

Cesta přes poušť tak paradoxně spíš připomínala jízdu koryty potoků :-)

V západní části pouště je rozsáhlé hnízdiště různých vodních ptáků, kteří mají svá hnízda přímo na zemi a podnikají na vetřelce v autech sebevražedné nálety jako kamikaze, aby ochránili svá vejce před zkázou. Utábořili jsme se kousek od ústí Varzugy, která se tam vlévá do Bílého moře, pod malým převisem, abychom byli trochu chráněni proti silnému mrazivému větru dujícího od moře. Dlouho do noci jsme pozorovali západ slunce...

...které samozřejmě nezapadlo, ale byla to pěkná podívaná.

- pokračování -

autor: Chorche