Z HISTORIE EVROPY 3

- předchozí část -

Postkataklyzmatické období

Nepředpokládám, že běžný čtenář trvale nosí v hlavě školní znalosti o dělení historických období: pojmy jako „paleolit“ nebo „neolit“ mu dnes nejspíš znějí poněkud cizokrajně a při bližším určení doby bronzové, železné či kamenné možná i lehce znejistí. Nebude tedy od věci si dříve, než se pustíme do dalšího bádání o historii Evropy, v tom udělat trochu jasno.

Grafický přehled, který dále nabízím, je jen velmi přibližný, protože jednotlivá období probíhala v různých oblastech různě, nicméně pomůže nám při rámcovém usazení důležitých skutečností na časové lince, což vůbec nemusí být na škodu. Lépe také vyplynou vzájemné vztahy mezi jednotlivými jevy a událostmi.

Upozorňuji, že údaje o jednotlivých katastrofách kolem období dryasu se u různých zdrojů velmi liší, jak co se týče příčiny, tak i datace. Co je uvedeno v tomto grafu, jsou nejvíce se opakující údaje.

No a můžeme jít na věc.

Zopakujme si, že území dnešní Evropy bylo podle názoru archeologů postupně osídleno severokavkazským předchůdcem člověka zhruba před milionem let. V hlubinách času se pak ztratil neandrtálec i denisované a na konci doby ledové tu už byli jen dnešní lidé. Jestli to byli potomci homo erectus nebo výsledek genetických pokusů Anunakiů, či snad náplava z kosmu, my tady těžko rozhodneme, a tak se u této otázky zastavíme někdy, až k tomu bude více spolehlivých informaci. Snad to už nebude dlouho trvat....

Co je však jisté, je skutečnost, že po Velkém kataklyzma zhruba před 12 800 lety obyvatelstvo značně prořidlo. Uvádí se, že zahynulo až 85 % všech živých organismů. Značně se změnil povrch země a díky změně náklonu osy otáčení se začala střídat roční období. Okolo roku 8 000 př. n. l. se však už po předchozích několika turbulentních tisíciletích prudkých klimatických výkyvů teplotní i srážkové podmínky srovnaly, takže odpovídaly dnešním. Ve Skandinávii roztály poslední zbytky kontinentálního ledovce a tamější krajinu pokryla tundra. Střední oblasti Evropy obrostly lesy s teplomilnými listnáči, na jihu se šířily stepi. Se změnou klimatických podmínek přišla nová vlna stěhování obyvatel, nejdříve za k severu ustupujícími velkými zvířaty, později za úrodnou půdou.

V oficiální historii vládne přesvědčení, že jádrem znovuzrození nové civilizace po konci dryasu (čti po Velkém kataklyzma) se stala Anatolie a Mezopotámie. Sem, do Göbekli Tepe, kladou počátky zemědělství, sem navíc podle konspiračních teorií bohové přinesli pro svou potřebu ze své domoviny obiloviny, které pak zkřížili s travinami zde na Zemi, aby vytvořili druh, jenž by pro ně lidské bytosti pěstovaly - tedy začátek pěstování obilí ve velkém. V těchto místech tedy lze údajně vystopovat počátky obrození lidstva - neolitu, který se pak s neolitickými zemědělci šířil do Evropy.

Co k tomu však říkají archeologické nálezy na území Evropy?

Ostrůvky původního přeživšího obyvatelstva i procházející skupiny lovců a sběračů byly podmínkami nucení přejít na jiný způsob obživy a postupně se stali zemědělci. Usadili se a domestikovali některé druhy zvířat. Dříve jednolitá severokavkazská europoidní skupina se rozpadla na etnokulturní větve.

Postupně se tu na kulturním základě diferencovaly tři základní geografické typy: západoevropský (na západ od Rýna až k Atlantiku a od Severního ke Středozemnímu moři), východoevropský (na východ od Rýna až k Volze, případně Uralu a Kavkazu a od Baltského po Středozemní moře) a nejpozději severoevropský (severní oblasti Evropy). Zatímco sever a západ území zůstaly vzhledem ke své geografii do značné míry izolované od okolí, odlišná situace byla ve střední a východní Evropě, kde probíhaly permanentní kontakty a intenzívní prolínání migrujících skupin.

A to je chvíle, od které nás celá věc začíná zajímat a my se zaměříme především na tuto východní část.

Na sklonku minulého století prokázala litevská archeoložka M. Gimbutasová existenci nejstaršího evropského uskupení a nazvala je Staroevropská civilizace. Základem pro ni bylo osídlení na středním toku Dunaje (hranice mezi Rumunskem a Srbskem) okolo Železných vrat:

Na základě poznatků nejen z archeologie, ale také z mytologie, jazykovědy a historie podala důkazy o její existenci v období minimálně od 7. do poloviny čtvrtého tisíciletí. Zde prozkoumané lokality však někteří badatelé dávají dokonce až do období 9 - 13 tisíc let př. n. l. A co je třeba si poznamenat - geometrické ornamenty na zde nalezených předmětech svědčí o původu ve východní Evropě. Gimbutasová jen velmi těžko tuto myšlenku prosazovala v prostředí západních badatelů, kteří do té doby o jakékoli možnosti předmezopotámské civilizace odmítali vůbec uvažovat. Přesto, jak se ukázalo, právě ze staroevropské civilizace čerpaly podněty nejen pozdější evropské i východní kultury a národy, ale stejně tak i ona mezopotámská a dále heladská a minojská kultura na Krétě. Důležité přitom však je, že staroevropská civilizace byla svým charakterem a organizací k říším Mezopotámie a Blízkého východu alternativní formou společenské organizace: neznala stát se soustředěním moci v rukou jednotlivce nebo úzkého kruhu elity.

Závěry M. Gimbutasové byly později upřesněny německým lingvistou a historikem kultury Haraldem Haarmannem. Došel k názoru, že osídlení v období mezi 8. a 6. tisíciletím je třeba chápat jen jako protocivilizaci a teprve od přelomu 6. a 5. tisíciletí lze už na území na východ od Rýna jasně rozlišit tři samostatné, ale velmi příbuzné civilizace: východoevropskou, podunajskou a středoevropskou.

A malá kulturní vložka:

Nesmíme zapomenout na zbytky Atlanťanů kteří přežili zánik své domoviny a v postkataklyzmatické době hledali nová útočiště. Uvádí se, že se rozdělili na čtyři proudy, z nichž jeden zamířil na území dnešní Evropy. A nebylo jich málo! Nelze se tedy divit, že zde nebyli zrovna dvakrát vítaní. Západní pobřeží kontinentu tehdy ovládal tajemný lid Tuatha dé Danann (Lid bohyně Danan, Dananové), o kterých se zmiňují staré manuskripty. Dlouhověcí, krásní, světlovasí lidé bílé pleti, kteří kdysi v hodně ale hodně šerém dávnověku připluli na mnoha lodích k severnímu pobřeží Irska. Kolem jejich objevení i kolem dalšího jejich konání najdeme v irské mytologii nepřeberné množství kouzlení a podivností. Místo, odkud tento lid přišel, prý leželo kdesi daleko na severu a proslavilo se čtyřmi městy na čtyřech velkých ostrovech, kde se pod vedením druidů Dananové učili vědění a – jak se domnívali domorodci na irských ostrovech – magickým dovednostem. Z těchto míst si lid Tuatha dé Danan přinesl i čtyři kouzelné předměty, jež se v následujících tisíciletích vždy tu a tam mihly dějinami jako artefakty, o které se dokonce bojovalo. A tento lid se záhy díky svému civilizačnímu náskoku zmocnil vlády, kterou pak spolu se svou zdárně se rozrůstající populací udatně šířil i na evropský kontinent. Zkrátka jak vás jistě už napadlo, tak i já bych si tipla na potomky před sto tisíci lety zaniklé Hyperborey. Ale – kdo ví...

A teď si představte, že se jim tam hrnou stejně civilizačně vyspělí, ale morálně ne zrovna na výši trosečníci ze zaniklé Atlantidy! To nemohlo dopadnout dobře: Dananové se cítili oprávněně ohrožení, jenže Atlanťané neměli kam jít. Nakonec se ve snaze zabránit nejhoršímu vůdci obou uskupení sešli k jednání (jen tak pro zajímavost – prý to bylo kdesi na Šumavě – Sedm kamenů u pramenů Vltavy, jestli vám to něco říká) a nově příchozím byla přidělena část pustého evropského území na západním pobřeží. Než však tato dobrá zpráva došla k migrantům čekajícím kdesi v západní Evropě, rozšířila se mezi nimi falešná burcující informace o údajném neúspěchu jednání, a tak Atlanťané neváhali, zvedli se a vydali se na Drang nach Osten. Nezbylo, než mohutný valící se proud zastavit...

Potomci Atlanťanů, kteří to přežili, pak obsadili území na severu dnešního Španělska a my jim dnes říkáme Baskové (i když... slovinští badatelé přišli nedávno se zjištěním, že jazyk Basků má některé společné prvky se slovinštinou a slovenštinou. Takže si vyberte.)

Ale vraťme se do reality a podívejme se, jak vidí vznik neolitických civilizací Wikipedie:

Kolébkou civilizace byla Mezopotámie. První sumerské obyvatelstvo se v Mezopotámii objevilo na přelomu 4. a 3. tisíciletí př. n. l....

Do zhruba stejného období - závěru 4. tisíciletí př. n. l. - je pak kladen vznik staroegyptské říše (ustavení první egyptské dynastie kolem roku 3150 př. n. l.). Přitom už o pouhých šest století prý stavěli složité pyramidální komplexy. Věř, kdo můžeš!

A co na to poslední výzkumy?

„Obvykle se nám předkládá teorie o tom, že první rolníci k nám [do Evropy] přišli z Anatólie na přelomu 7. a 6. tisíciletí, přinesli zemědělství a převrstvili původní obyvatelstvo, po němž tu nezůstalo prakticky nic. O mezopotámské civilizaci jsme byli informovaní jako o nejstarší a první civilizaci vůbec včetně písma a pravlasti Evropanů. To však zásadně vyvrátily genetické testy. První civilizace ani písmo podle nových poznatků nevznikly v úrodném půlměsíci, v Mezopotámii, ale v Evropě. Mezopotámie jako prototyp formování civilizace dosloužila. (V. Timura, Odklínanie histórie, s odvoláním na H. Haarmanna)

Aha, genetika! Podívejme se tedy, jak to je s těmi genetickými testy.

Nebudu se tady pouštět do výkladů, co znamenají v genetice používané termíny „haplotyp“ a „haploskupina“, a případné zájemce o další informace odkazuji na Wikipedii.

Na Eupedii jsou pravidelně aktualizované mapy Y-DNA haploskupin vyskytujících se na evropském kontinentu a to s výhledem i do dávné historie. Věc je dost složitá, ale ve velké stručnosti můžeme říci následující: Drtivá většina Evropanů patří ke skupině R, která se na kontinent prokazatelně rozšířila směrem od východu zhruba v posledních 40 tisících letech. Podskupinu R1a (slovanskou) nalezneme ve významném zastoupení na většině území střední a východní Evropy (čísla v závorce uvádějí podíl nositelů haploskupiny R1a v daném regionu) a dále také v Íránu a Indii:

A jak dole v diskuzi správně poznamenává Abysse, jak taková tabulka vypadá, závisí na tom, kdo a proč si ji nechal udělat. Takže přikládám podobnou tabulku, ale tentokrát z ruské Akademie DNK-genealogie:

Přesná čísla k ní naleznete zde.
V západní Evropě a Malé Asii to je příbuzná skupina R1b, někdy se jí nesprávně říká kelto-germánská (proč nesprávně vysvětlíme později):

A zajímá nás ještě sever Evropy, kde je ve velké míře zastoupena haploskupina I1, zvaná nordická:

A co k tomu Eupedia uvádí:

Přišla R1a do Evropy s neolitickými zemědělci z Mezopotámie?

Někteří lidé teoretizovali o tom, že R1a byla jednou z rodových linií zemědělců z mladší doby kamenné a mohla přijít do Evropy přes Anatolii, poté se rozšířila přes Balkánský poloostrov do centrální Evropy a následně pouze do východní Evropy. V tomto scénáři je však mnoho otázek. Zaprve - že 99 % moderní R1a sestupuje z větve R1a-M417, která se rozšířila z doby bronzové, ne z mladší doby kamenné. Jejich fylogenetický vývoj také ukazuje na východoevropský původ. Za druhé, většina z R1a na středním východě je hluboké podklasy větve R1a-Z93, která pochází z Ruska (viz. níže). Nemohl to být rodový původ pro balkánskou nebo středoevropskou R1a. Za třetí, je tu velmi silná korelace mezi autozomální příměsí severovýchodní Evropy a populací R1a a tato složka chybí v genomu všech dosud testovaných evropských neolitických zemědělců - i u Ötziho, který byl zemědělcem z doby bronzové. Tato příměs/směsice chybí také moderním Sardincům, kteří většinou pocházejí z neolitických zemědělců. To je nepopiratelný důkaz, že R1a nepřišla do Evropy s neolitickými zemědělci, ale šířila se pouze z východní Evropy do zbytku Evropy už od doby kamenné.

Nositelé haploskupiny R1 tedy přicházeli z východního směru, a to jak „severní cestou“ přes dnešní Ukrajinu, střední Evropu a Polsko až do Skandinávie, tak i „jižní cestou“ podél černomořského pobřeží buď na Balkán a do západní Evropy nebo do severní Afriky.

Takže nezbude, než se smířit s tím, že moderní evropská civilizace nemá svůj původ v legendární Mezopotámii, ale zformovala se dříve, než vůbec první Sumer vstoupil na půdu mezi Eufratem a Tigridem. Navíc přišla z východu, a to nikoli z pripjaťských bažin, kam by ji nejraději historici dnes schovali; bažiny totiž rozhodně nejsou místem, kde by vzkvétalo zemědělství, které tyto kmeny na značně vysoké úrovni s sebou přinesly nejen do střední Evropy, ale i daleko na sever, do Skandinávie.

A to je další důležitá informace, kterou si paní učitelka bude muset v učebnicích opravit.

- pokračování -

použité překlady: anceb