Koronavirus přinutil Rusy opustit město 1

- našli se na venkově a už se nechtějí vrátit.

Během karantény Rusové žijící ve velkých městech projevili značný zájem o přesun na venkov. Někdo zbrkle uprchl z bytu na chatu, zatímco jiný se zabydlel na vesnici mnohem důkladněji a rozhodl se už nikdy do města nevrátit. Proč jsou lidé stále častěji stavěni před takovou volbu? Co Rusové nacházejí na vesnickém životě? Jak koronavirus ovlivnil urbanizaci? A co je nejdůležitější - jak vnímají vesničané lidi přicházející z města? Odpovědí na všechny tyto otázky hledal zvláštní projekt „Svět nebude stejný“. Svá zjištění a názory s námi sdílí Rusové, kteří již svoji volbu učinili, a v závěru futurolog, který touhu lidí po venkovském životě na pozadí koronaviru zhodnotil.

Viktor, obrázek z videa „Narozen na Sibiři“ /You Tube

Jak za války schovali Kreml

Pohled na maskovaný Kreml z Velkého moskvoreckého mostu. / Foto: alexlib.ru

Letecké bombardování za sebou zanechává nezměrné ztráty a devastaci obrovských rozměrů. Velká vlastenecká válka v tom nebyla výjimkou. V postupech německého letectví však byla jedna zvláštnost - snažili se zničit nejen strategické objekty, ale jejich dalším cílem bylo i symbolické dobytí, kvůli psychologickému tlaku na nepřítele. V případě východní fronty se takovým cílem stal Moskevský Kreml. Avšak zničit leteckým úderem centrum politického života SSSR ani největší esa Luftwaffe nedokázala. Cíl byl totiž spolehlivě maskovaný.

Hitlerovy podzemní pevnosti 2

aneb historie nacistických tajných válečných továren

- předchozí část -

V roce 1917 byla v hoře Konstein zahájena těžba sádry. Ve 30. letech se tyto už nevyužívané doly proměnily ve strategický arzenál paliva a maziv Wehrmachtu. Bylo rozhodnuto právě tyto tunely, především kvůli relativní jednoduchosti opracování měkké sádrové horniny, rozšířit, čímž se na jejich základě vytvořilo největší centrum pro výrobu zbraně nové generace v Říši - první balistické rakety A-4 na světě, Vergeltungswaffe-2, "zbraně odvetných opatření - 2", která vešla do historie pod názvem V-2.

Hitlerovy podzemní pevnosti 1

aneb historie nacistických tajných válečných továren

Koncem roku 1943 už bylo jasné, že Německo druhou světovou válku prohrálo. Spojenci spolehlivě převzali iniciativu a konečná porážka Třetí říše byla jen otázkou času. Hitler se však s tímto nevyhnutelným výsledkem nechtěl smířit. V reakci na masivní bombardování německých měst americkými a britskými letadly führer, jako obvykle impulzivně, nařídil schovat vojenský průmysl pod zem, do kolosálních horských bunkrů. Za pouhých pár měsíců zmizely desítky pro Wehrmacht a Luftwaffe životně důležitých závodů, včetně výroby přísně utajovaných „odvetných zbraní“ Hitlerovy poslední naděje, v útrobách země. A svět za to draze zaplatil.

438-Mapa nového světa. „Pět metropolí“ globálního digitálního impéria…

aneb – vy už jste také propočteni…

Jaký svět buduje pět metropolí „Big Data“? Jaký význam v něm bude mít „nová ropa“ – Big Data? Proč nejde jen a nikoli jen o mechanizmy řízené spotřeby? O tom i mnohém dalším hovoří publicista a expert v oblasti umělého intelektu Igor Šnurenko*)…

Rodové osady u Bajkalu 4

- předchozí část -

Osada Bílé Rosy (u vesnice Moty, 52.0771094N, 103.8999356E)

Opět mám tak trochu štěstí. Proběhl jsem Irkutsk, koupil chleba, bonbony pro Verču, dokonce ty s kočičkou, pak přebalil batoh a vyšel zase do ulic hledat, jak se dopravím do vesnice Moty. Jsou dvě možnosti: buď městským autobusem do předměstí Šelechov a pak busem do Šamanky na břehu Irkutu, nebo zkusit nějakou maršrutku do Sljudanky a požádat řidiče aby mi zastavil v Motech.

Rodové osady u Bajkalu 3

- předchozí část -

Na autobusové zastávce jsem ve 14.15. Oleg mi ukazoval jízdní řád, takže si pamatuji, že to jede v 14.50. Tak uvidím. Vcelku mi to je jedno, stejně nevím, kdy jede nějaký vlak na Irkutsk, a ani to moc neřeším. Jako starý nádražák jsem si jen chtěl zkusit jízdu vlakem, jezdí zde totiž podobné příměstské spoje jako u nás. 

Autobus opravdu přijel na čas. Zaplatil jsem 57 rublů asi na 30 km. Většinou tu všude jezdí menší autobusy asi tak pro 50 lidí v nejrůznějším technickém stavu. Staré, prastaré, ale i nové. Silnice jsou betonové, ještě ze sovětských dob a mezi nevelkými vesnicemi se ani moc neudržují, takže jízda takovým autobusem po nich je docela zážitek. Ale hlavní tahy a jejich dálnice mají již klasický asfalt a jsou dobře udržované i dobře značené.

Rodové osady u Bajkalu 2

- předchozí část -

Osada LadaGa (52.5683628N, 103.6637528E)

První dojem hned po příjezdu byl velmi příznivý. Mé očekávání bylo o dost překonáno.

Rodové osady u Bajkalu 1

Ještě jednou se vrátíme na Bajkal. 

Rudolf svou (nikoli první) cestu do těchto míst nesměřoval pouze za přírodními krásami, ale chtěl na vlastní oči vidět, jak žijí ti, kdo se rozhodli opustit pohodlí města a odešli i se svými rodinami do drsné sibiřské přírody budovat své rodové osady. Z jeho cestopisu vybíráme několik kapitol.

Po startu z moskevského letiště byl zpočátku krásný den, bylo vidět na zem, políčka, domky, silnice, ale čím více jsme se vzdalovali od Moskvy, tím více dole přibývalo malinkých mráčků. Byly rozesety jak malinké bochánky skoro pravidelně po celém obzoru. Nakonec se více a více spojovaly až se pod námi rozprostřela jednolitá bavlněná přikrývka a stále se zvyšovala až k našemu letadlu. Nakonec jsem vlétli do řídké vysoké mlhy a z příjemného hladkého letu se stala jízda po špatné silnici. Vlastně až do Irkutska jsme pak byli stále připoutáni. 

Po šesti hodinách, z toho asi třech hodinách kodrcání v mracích a konečném dosednutí a zastavení na irkutském letišti lidi dokonce zatleskali. Asi i pro ně to byl trochu nezvyklý let. A nebo to mají jen okoukáno z amerických filmů?