Hitlerovy podzemní pevnosti 2

aneb historie nacistických tajných válečných továren

- předchozí část -

V roce 1917 byla v hoře Konstein zahájena těžba sádry. Ve 30. letech se tyto už nevyužívané doly proměnily ve strategický arzenál paliva a maziv Wehrmachtu. Bylo rozhodnuto právě tyto tunely, především kvůli relativní jednoduchosti opracování měkké sádrové horniny, rozšířit, čímž se na jejich základě vytvořilo největší centrum pro výrobu zbraně nové generace v Říši - první balistické rakety A-4 na světě, Vergeltungswaffe-2, "zbraně odvetných opatření - 2", která vešla do historie pod názvem V-2.

Ve dnech 17. – 18. srpna 1943 provedly bombardéry britského královského letectva operaci „Hydra“, jejímž cílem bylo německé raketové centrum Peenemünde na severovýchodě země. Masivní nálet na polygon ukázal jeho zranitelnost, po které bylo rozhodnuto převést výrobu nejnovějších zbraní do centra Německa, do podzemního závodu pod horou Konstein. Pouhých 10 dní po operaci a zahájení projektu „Mittelwerke“, 28. srpna, byl v blízkosti Nordhausenu vytvořen nový koncentrační tábor nazvaný Dora-Mittelbau. V příštím roce a půl sem bylo převezeno na 60 tisíc vězňů, převážně z Buchenwaldu, jehož pobočkou se Dora stala. Třetina z nich, 20 tisíc lidí, se nedočkala propuštění, protože v tunelech poblíž Konsteinu zemřela.

Nejtěžšími měsíci byly říjen, listopad a prosinec 1943, kdy byly provedeny hlavní práce na rozšíření důlního systému Mittelwerke. Tisíce nešťastných vězňů, podvyživených, nevyspalých, podrobených fyzickým trestům za nejmenší provinění, nepřetržitě odstřelovaly skálu, materiál vyvážely na povrch a stavěly tajnou továrnu, kde se měla narodit pro tu dobu nejmodernější zbraň planety.

V prosinci 1943 Mittelwerke navštívil říšský ministr zbrojního průmyslu Albert Speer:

„V prostorných, dlouhých štolách vězni montovali vybavení a pokládali kabeláž. Když kolem nich procházela naše skupina, strhávali z hlavy barety z modrého kepru a lhostejně se dívali, jako by skrz nás.“

Speer patřil k nacistům majícím svědomí. Po válce ve vězení ve Spandau, kde si odpykával svých 20 let, jež mu uložil Norimberský tribunál, kromě jiného i za nelidské vykořisťování vězňů koncentračního tábora, Speer napsal své „Paměti“, v nichž zejména připustil:

„Pronásleduje mě pocit hlubokého osobního provinění. Po prohlídce továrny mi dozorci řekli o nehygienických podmínkách, ve kterých vězni ve vlhkých jeskyních žijí, nekontrolovatelných nemocech a extrémně vysoké úmrtnosti. Téhož dne jsem nařídil přivézt všechny potřebné materiály pro stavbu kasáren na svazích sousedních hor. Kromě toho jsem požadoval, aby vedení tábora SS přijalo veškerá nezbytná opatření ke zlepšení hygienických podmínek a zvýšení přídělu potravin.“

Tato iniciativa oblíbeného Hitlerova architekta však neměla velký úspěch. Brzy vážně onemocněl a realizaci svého rozkazu nemohl osobně kontrolovat.

Podzemní závod byl postaven v nejkratším možném čase a sestával ze dvou paralelních tunelů, zakřivených ve tvaru písmene S a procházejících skrz horu Konstein. Tunely byly spojeny 46 kolmými štolami. V severní části komplexu bylo zařízení označené kódem s názvem „Nordwerke“, kde se vyráběly motory pro letadla Junkers. „Mittelwerke“ se rozkládal v jižní polovině komplexu. Kromě toho nacistické plány, které však už nebyly realizovány, zahrnovaly vytvoření jižního závodu poblíž Friedrichshafenu a východního závodu v blízkosti Rigy.

Šířka tunelů byla dostatečná pro zřízení vnitřní plnohodnotné železnice. Vlaky s náhradními díly a surovinami vjížděly do areálu severními vstupy a s hotovým zbožím horu opouštěly z jižní strany. Celková plocha komplexu do konce války dosáhla 125 tisíc metrů čtverečních.

V červenci 1944 sestavil Hitlerův osobní fotograf Walter Frentz pro Vůdce zvláštní reportáž o nitru Mittelwerke, která měla ukázat kompletní montážní výrobu „odvetných zbraní“ vytvořenou v brzké době. Unikátní snímky byly objeveny teprve nedávno a umožnily nám nejen vidět největší podzemní říšský závod v provozním režimu, ale dokonce i barevně.

Nordhausen a Mittelwerke byly v dubnu 1945 obsazeny americkými silami. Toto území však následně spadalo do sovětské okupační zóny, a tak o tři měsíce později Američany nahradili sovětští specialisté. Jeden z členů vědecké delegace, která do podzemí vstoupila, aby studovala raketovou zkušenost nacistů, Boris Čertok, později akademik a jeden z nejbližších spolupracovníků Sergeje Koroljova, zanechal na svou návštěvu podzemního závodu zajímavé vzpomínky.

„Hlavní tunel pro sestavování raket V-2 byl široký více než 15 metrů a jeho výška v jednotlivých prostorách dosáhla až 25 metrů. V příčných směrech prováděli výrobu, kompletaci, vstupní kontrolu a testování podsestav a aparátů před jejich montáží do konečného výrobku.

Němec, kterého nám představili jako zkušebního inženýra na montáži, uvedl, že závod pracoval na téměř plný výkon až do května. V „nejlepších“ měsících dosáhla jeho produktivita 35 raket za den! Američané si z továrny vzali pouze kompletně sestavené rakety. Bylo jich tu více než stovka. Dokonce organizovali horizontální elektrické testy a dříve než dorazili Rusové, všechny sestavené rakety naložili do speciálních aut a odvezli je na západ do své zóny. Ale v továrně bylo stále ještě možno nasbírat součástky na 10, nebo možná 20 raket.

Američané postupující od západu měli již 12. dubna, tj. tři měsíce před námi, možnost se s Mittelwerkem seznámit. Viděli podzemní závod, který ukončil výrobu jen den před invazí. Tím, co zde uviděli, byli ohromeni. Pod zemí a na zvláštních železničních nástupištích byly stovky raket. Továrna a příjezdové cesty byly zcela neporušené. Německá obrana uprchla.

Pak nám bylo řečeno, že táborem prošlo více jak 120 tisíc vězňů. Nejprve stavěli – dolovali tuto horu, pak ti, co přežili, a nově přišlí už pracovali v továrně pod zemí. V táboře jsme zastihli jen ty, kdo přežili náhodou. V tunelech pod zemí však bylo mnoho mrtvol.

Ve štole jsme byli upozorněni na mostový jeřáb, který překlenul celou její šířku a byl určený pro vertikální testování a následné nakládání raket. Dva nosníky byly zavěšeny na jeřábu podél celého rozpětí, které, pokud to bylo potřeba, kleslo na výšku člověka. K nosníkům byly připevněny smyčky, jež byly hozeny kolem krku vězňů, kteří se nějak provinili, nebo podezřelých ze sabotážní. Jeřábník, který byl zároveň katem, jen stiskl tlačítko zvedání a během okamžiku tak popravil až šedesát lidí najednou. Před očima všech „pruhovaných“, jak dozorci vězňům posměšně říkali, v jasném elektrickém osvětlení pod sedmdesátimetrovou vrstvou půdy tak probíhaly "lekce poslušnosti" a zastrašování sabotérů.“

Přesto vězni stále sabotovali výrobní zařízení V-2 v nejvyšší možné míře, a to i přes všechna ohrožení života.

„Vězni, kteří pracovali na kompletaci raket, se naučili, jak připravit poruchu tak, aby nebyla okamžitě odhalena, ale účinkovala až při výstupní zkoušce nebo až za letu. Někdo je naučil, jak nespolehlivě pájet elektrická připojení. To je velmi obtížné ověřit. Německý kontrolní personál nebyl schopen sledovat desítky tisíc pájení denně.“

Rakety V-2 objevené americkými a sovětskými vojáky v Mittelwerke se následně staly základem vesmírných programů obou zemí. Sovětští specialisté k tomu řekli:

„Pokud z vojenského hlediska raketa A-4 (známá také jako V-2) neměla prakticky žádný vážný dopad na průběh války, z vědeckého a technického hlediska bylo její vytvoření vynikajícím úspěchem německých specialistů, což uznali odborníci ze všech zemí, které se následně vytváření raketových zbraní zabývaly.“ 

Do roku 1945 se Němcům podařilo vytvořit téměř celou škálu řízených raketových střel a kdo ví, čeho by dosáhli, kdyby válka neskončila.

Je známo, že souběžně s výrobou A-4 (V-2) němečtí vědci a inženýři pracovali na projektu rakety A-9 / A-10, která byla ve skutečnosti plnohodnotným balistickým mezikontinentálním nosičem, jehož cílem nebyla pouze odvetná opatření vůči Velké Británie, ale také USA. To se odrazilo i v jeho neoficiálním názvu „Amerika-Rakete“. Bylo plánováno, že „raketa pro Ameriku“ bude schopna překonat až 5,5 tisíce kilometrů s nákladem 1 tuny.

V rámci tohoto programu se na konci roku 1943 na severovýchodě Rakouska začala poblíž města Ebensee výstavba nové velkolepé podzemní továrny s názvem „Zement“. Původně byla koncipována jako rezervní velitelské středisko pro Luftwaffe, následně však byla přeformátována na výrobu raket V-2 a protiletadlových raket „Wasserfall“. Dalším krokem měla být výroba mezikontinentální „Amerika-Rakety“.

Projekt nebyl dokončen, ale tunely a haly, které se podařilo vybudovat, dávají představu o rozsahu zde plánované produkce. Koncem roku 1944 byla v provozech, které dosáhly výšky 30 metrů, zahájena výroba náhradních dílů pro tanky.

Nacisté neměli na realizaci mezikontinentálního programu dostatek času ani prostředků. Druhá světová válka by se značně prodloužila, kdyby se Hitler před jejím začátkem nedopustil katastrofické chyby: „Amerika-Rakete“ totiž byla nakonec schopna nést i jadernou hlavici.

Speer ve svých pamětech napsal:

„Hitler se mnou někdy hovořil o možnosti vytvoření atomové bomby, ale tento problém zjevně přesahoval jeho intelektuální schopnosti; nemohl pochopit revoluční význam jaderné fyziky. Možná bychom v roce 1945 dokázali vytvořit atomovou bombu, ale za tímto účelem bychom museli mobilizovat veškeré technické, finanční a vědecké zdroje na maximum, tj. opustit všechny ostatní projekty, například vývoj raketových zbraní. Z tohoto úhlu pohledu bylo raketové centrum Peenemünde nejen největším, ale také nejúspěšnějším projektem.“

K velkému štěstí celého lidstva Hitler, který jadernou fyziku nazýval „židovskou“, nerozuměl přednostem atomových zbraní. A když se konečně ukázaly očividné, bylo už na vrcholu války příliš pozdě: Třetí říše nemohla ekonomicky a infrastrukturně realizovat dva velké projekty najednou - raketový a jaderný.

Američané po okupaci své části Německa byli šokováni rozsahem podzemních staveb v zemi. Ve zvláštní zprávě zaslané hlavnímu velitelství letectva stálo:

„Přestože Němci se do března 1944 rozsáhlou výstavbou podzemních továren nezabývali, do konce války se jim podařilo zrealizovat asi 143 takových zařízení. Bylo objeveno dalších 107 továren, které byly postaveny nebo rozestavěny na konci války, a lze k nim přidat dalších 600 jeskyní a dolů, z nichž mnohé byly přeměněny v běžící pásy a laboratoře na výrobu zbraní."

Zbývá tedy už jen spekulovat, co by se stalo, kdyby Němci šli do podzemí už před začátkem války...

- konec -

Přebírání textu i fotografií je bez svolení redakce zakázáno. db@onliner.by

zdroj: https://realt.onliner.by/2015/01/13/underground

překlad: Vlabi