Na autobusové zastávce jsem ve 14.15. Oleg mi ukazoval jízdní řád, takže si pamatuji, že to jede v 14.50. Tak uvidím. Vcelku mi to je jedno, stejně nevím, kdy jede nějaký vlak na Irkutsk, a ani to moc neřeším. Jako starý nádražák jsem si jen chtěl zkusit jízdu vlakem, jezdí zde totiž podobné příměstské spoje jako u nás.
Autobus opravdu přijel na čas. Zaplatil jsem 57 rublů asi na 30 km. Většinou tu všude jezdí menší autobusy asi tak pro 50 lidí v nejrůznějším technickém stavu. Staré, prastaré, ale i nové. Silnice jsou betonové, ještě ze sovětských dob a mezi nevelkými vesnicemi se ani moc neudržují, takže jízda takovým autobusem po nich je docela zážitek. Ale hlavní tahy a jejich dálnice mají již klasický asfalt a jsou dobře udržované i dobře značené.
 |
Čekal jsem, že pojedeme autobusem stejnými ulicemi Angarsku jako cestou tam, ale díky jednosměrkám (skoro jako v Praze) jsme jeli jinudy, nicméně jsem jako již znalý harcovník poznal, kde vystoupit, a pak ještě asi 30 minut pěšky na nádraží, nebo tři stanice městským busem.
Angarsk má nevelkou nádražní budovu, ne novou, ale dobře udržovanou a čistou! Uvnitř vše obloženo mramorem, mnohoramenné lustry a na zem se člověk v ušpiněných bagančatech trochu stydí šlápnout. Vchod hlídá policie a elektronické brány. Nevěděl jsem nejdříve, jak se chovat, zda mám sundat batoh, dát jej jinudy jako na letišti nebo rovnou jít, a tak jsem pozoroval jiné. Nikdo nic neřešil. Každý prošel branou tak, jak byl, s kufrem, s batohem. Brány zvonily blikaly, ale ochrana si toho nevšímala. Tak jsem prošel taky.
Na tabuli jsem našel nějaký vlak v 15.19 z druhého nástupiště, což by bylo za chvilku, ale hezká milá slečna v kase mi řekla, že nejbližší vlak do Irkutska jede v 17.20. No, nevadí, tak počkám. Venku je teplo.
Koupil jsem si zmrzlinu ve stánku před budovou za 51 rublů - tady jsou snad na každém rohu stánky s maroženoje - posadil se do parku a pozoroval cvrkot. S tím batohem se mi opravdu nechtělo nikde courat po okolí a do města bych zase musel jet autobusem. Radši jsem si užíval sluníčka na lavičce, teploměr na nádražních hodinách ukazoval 24°C. A všiml jsem si, že tam ukazují čas, teplotu a ještě něco, co jsem vůbec nerozklíčoval, nějaké divné číslo.
To horko mne za chvíli přestalo bavit a vydal se do budovy na prohlídku. První patro je samý sloup a mosazné lustry na vysokém stropu. Pár lidí zde odpočívalo a čekalo na vlak, v prostřední části čtyři mladíci hráli pingpong. Stůl zde je volně k dispozici. A proti němu východ na první nástupiště. Vše obloženo mramorovými deskami.
Vyšel jsem ven, protože na tabuli nad východem byl napsán můj vlak a že přijede na „stojku“ jedna. Rozuměl jsem tomu tedy tak, že právě odtud pojede. Ale zarazilo mne, že zde na dveřích není napsáno první nástupiště, ale jen východ a na tabuli dole u podchodu je napsáno nástupiště 2 a 3. A kde je teda 1.? Venku jsme stáli dva. Trochu mi to zase bylo divné, ale když rozhlas zahlásil, kdy vlak přijede, tak onen druhý pasažér klidně překráčel koleje a vyskočil na nástupiště naproti, které bylo jako u nás uprostřed kolejiště. Tak to asi bude jiný vlak, pomyslel jsem si, lidé se na něj začínají scházet a já netrpělivě vyhlížím ten můj.
Už něco přijíždí, beru si ruksak na záda, ale koukám, že míří k tomu druhému nástupišti. Je to tedy on? Naštěstí jsem přečetl na čele vlaku běžící světelný nápis, že to je opravdu vlak do Irkutska. Přes koleje to už ale nešlo, a tak jsem se rozběhl dolů do podchodu proti mase lidí, a s hlasitým „Izvinítě, izvinítě!!!“ jsem se s tím svým batohem prodíral mezi nimi. Vlak zde má stát jen 1 minutu! Ještě jedny schody nahoru na nástupiště stále proti proudu lidí a hups do prvních otevřených dveří, zpocený až na dolních zádech. Ale stihl jsem to! Později jsem zjistil, že dost vlaků přijíždí do stanice o pár minutek dříve, než je na tabuli napsáno, hlavně ty opravdu zdaleka, takže jsem to mohl stihnout v klidu. Ale pozor na to „stojka adín“! není to nástupiště hned u budovy, ale asi nástupní ostrůvek a u něho je nástup očíslován jako koleje 2. a 3. Matně si sice vzpomínám, že nám kdysi ve škole říkali, že to v Rusku mají trochu jinak, ale to je dávno a moc jsem tu ruštinu nebral vážně. To mám pro příště.
Skoro celá cesta z Angarsku do Irkutska je jako jízda po velkém dlouhém nádraží, s nejméně čtyřmi kolejemi vedle sebe, samá výhybka, odbočka, kolejiště vpravo, vlevo, vlečka do chemičky,... kasárna a vojenské letiště a další podniky. Konečně po hodině jízdy Irkutsk.
Nevím proč, ale umanul jsem si, že z nádraží pojedu tramvají číslo 4A. Nechal jsem odjet tři tramvaje číslo 1. Konečně přijela ta má, stařičká a ošuntělá se přidrkotala na zprohýbaných kolejích. Ale napsáno na ní je, že jede jen na Centrální rynek! To mám do hostelu Marca Pola ještě pěkný kus pěšky a já myslel, že jede až k němu. Tak nevadí, projdu se. Drkotali jsme se pomalu po nerovnostech kolejiště. Na zastávce přistoupil nějaký student s houslemi, rozbalil je a zahrál nám kus melodie z Pirátů z Karibiku. Pak prošel vozem, dal jsem mu 20 rublů. Také ani po něm průvodčí nechtěla zaplatit. Paní průvodčí mi poradila, ať na Centrálním tržišti přesednu na jedničku, ta určitě jede k mému hostelu. Na tržišti jsem si koupil něco k večeři, a pak šel pěšky, ono ty tři stanice není zas tak daleko.
 |
Přemýšlel jsem, co se mi líbí na hostelu Marco Polo, že se tam tak rád vracím, cítím se tam příjemně a jako doma. Asi je to ta bezmezná důvěra, která tam panuje mezi bydlícími i personálem. Bydlí zde několik studentů asi celý rok, střídají se tu lidé různých národností, a své věci si nechávají v polici za závěsem třeba týden, dva... a nikdo si jich ani nevšimne, boty se tu válejí v předsíňce jen tak nebo v boxech volně přístupných a nikdy jsem neviděl, že by si někdo i třeba omylem vzal boty někoho jiného. Věci jako mobil, nabíječka a podobně nechávám volně ležet na posteli a vždy je tam zase najdu.
 |
Ve velké společné prosklené lednici jsou různé potraviny různých lidí a nikdo nikomu nic nesní, pokud není na tom napsáno „dlja gostěj“. Co není vyhozeno v koši, to nikdo samovolně nevyhodí. Študáci si zde ve společenské místnosti píší úkoly, baví se, není tu smutno a přitom pohoda. Zkrátka jsem tu rád.
autor: Rudolf
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podmínky pro publikování komentářů