Koronavirus přinutil Rusy opustit město 1

- našli se na venkově a už se nechtějí vrátit.

Během karantény Rusové žijící ve velkých městech projevili značný zájem o přesun na venkov. Někdo zbrkle uprchl z bytu na chatu, zatímco jiný se zabydlel na vesnici mnohem důkladněji a rozhodl se už nikdy do města nevrátit. Proč jsou lidé stále častěji stavěni před takovou volbu? Co Rusové nacházejí na vesnickém životě? Jak koronavirus ovlivnil urbanizaci? A co je nejdůležitější - jak vnímají vesničané lidi přicházející z města? Odpovědí na všechny tyto otázky hledal zvláštní projekt „Svět nebude stejný“. Svá zjištění a názory s námi sdílí Rusové, kteří již svoji volbu učinili, a v závěru futurolog, který touhu lidí po venkovském životě na pozadí koronaviru zhodnotil.

Viktor, obrázek z videa „Narozen na Sibiři“ /You Tube

„Před nikým se nemusím sklánět"

(Victor žije na volné noze; vyrostl v sibiřské vesnici, pak žil ve velkoměstě, ale nyní po zavedení karantény se vrátil domů. Vede videoblog o svém životě na venkově)

Jedním z důvodů, proč jsem se přestěhoval na venkov, je, že ve městě nemám vlastní byt a musím platit nájem. Minimální nájemné je asi 12 tisíc rublů. Nyní, kvůli karanténě a izolaci, ve městě není práce a mnoho lidí bylo propuštěno. To je jeden z důvodů.

Druhým důvodem je, že pokud není práce a nejsou peníze, pak je musíte nějakým způsobem vydělat a nějakou práci si najít. A pokud není? Na vesnici je to mnohem snazší. Máte tu svou vlastní zahradu, můžete pěstovat brambory, cibuli, okurky, rajčata, vše si můžete vypěstovat sami. A jsou tu i příležitosti vydělávat peníze: u nás na vsi například nyní vykupují kořen lopuchu, i když cena je nízká - 20 rublů za kilogram. Můžete také sbírat kov - například železo. Mám detektor kovů. Ani tady není samozřejmě cena příliš vysoká - pouze čtyři rubly za kilogram. Ve městě deset rublů a tady čtyři. Stále můžete nějak přežít. Ale hlavně nemusíte platit za byt, tady máte svůj dům.

Viktorův dům, obrázek z videa „Narozen na Sibiři“ /You Tube

A třetí důvod - myslím, že nejdůležitější - jsou rodiče. Každé léto k nimi stejně musím jezdit jim pomáhat. Je třeba něco pořezat, posekat, opravit, přivézt, odvézt atd. Je tu hodně práce: osázet zahradu, vypěstovat brambory, plet, nasušit seno. Jste stále v pohybu a to je rozhodně lepší než ve městě, tam jsem v poslední době jen seděl. 
Mé zaměstnání není těžká manuální práci – neřídím kamion, ani nepracuju na stavbách – to v žádném případě. Píšu hudbu na zakázku, dělám kreativní práci, pracuji přes internet a to se pro mě nijak nezměnilo – mám sedět ve městě, nebo ve vesnici? Zde je také internet, i když jediný rychlostní limit je pouze 3G. Ale říkají, že k dispozici je i 4G, jen musíte změnit modem a vše bude v pořádku. S rodiči máme každý svou část domu, mám soukromí a také letní kuchyň.

Za 5 hodin sběru šišek si tu můžete vydělat 5 000 rublů.

Myslím, že vesnice je mnohem lepší. Za prvé, je to čerstvý vzduch - ve městě jsou vždy výfukové plyny, hluk, všichni stále někam spěchají. Všechno je v pohybu, nehody, sražení lidé... Samé pro mě nepříznivé jevy. Na venkově se cítím mnohem lépe a klidněji, narodil jsem se tu a vyrostl jsem zde. Tento rok byla dobrá sklizeň cedrových šišek, všichni jsme si dost vydělali, celá vesnice vydělala hodně peněz. Teď dělám různé práce: někdy jdu kopat železo, jindy kořen lopuchu. Brzy poroste Ivan-čaj – je to taková bylina, která se tu také vykupuje. Po Ivan-čaji přijde čas borůvek. Až téměř do září je můžete sbírat a vydělávat slušné peníze, za den čtyři až pět tisíc. Nemyslím za celý den, nemusíte sbírat celý den, stačí tak od devíti do dvou a vydělám si čtyři až pět tisíc. Nikomu nic nedlužím, nemám žádné šéfy, nemusím se pod nikým ohýbat, chodit do práce každé ráno - to není nic pro mě. Kromě toho, jak jsem řekl, píšu vlastní hudbu, moc mě to těší a všechno mi tady vyhovuje.

Nasbírané cedrové šišky, obrázek z videa „Narozen na Sibiři“ /You Tube

Jsou tu potoky, lovím jelce. Šel jsem, koupil jsem si rybářský prut, nějakou návnadu a korčagu - to je taková past na ryby. Dnes ráno jsem ji zkontroloval - je tam 70 - 80 jelců. Smažím je, udím. S jídlem není problém, určitě to není horší než ve městě, spíš bych řekl lepší, protože je to čisté – jsou to moje úlovky, moje vlastní brambory. Ale když se ti s tím nechcete dělat, můžeš si je bez problémů koupit ve vesnici. I konzervované nebo nakládané okurky si můžeš u někoho koupit, nakládané zelí...

Když se sem vracím z města, má duše se raduje a chce se mi žít, mám skvělou náladu. Navíc je letošní květen teplý a slunečný, jaký nepamatuju. I když mě letos trochu trápilo chmýří z topolů. Jak v písních „Ivanušek“, jen v máji.

Brzy zryju zahradu, je sice malá, ale v podstatě stačí. Traktor přijede, všechno přeorá, bude to skvělé. Dům je už samozřejmě starý, stále se něco spravuje, ale zatím drží. Letos však budou nutné nějaké větší opravy. Každý podzim objednáváme březové palivové dříví, vždy dvě auta po 6 tisících rublů.

V domě se zabývám tvorbou, mám tu mikrofon, počítač, studiový monitor. Jsou tu malá kamínka, která ale dobře hřejí: hodíš náruč dříví - a je tu sauna. Ale teď je i venku horko a topit není třeba. Vodu bereme ze studny - normální čistou vodu. Je blízko, není třeba nic z daleka vozit, nanosím ji každý den.

………………………………………………………………………………...............................…...

„Život tady je nějak pravdivější a jednodušší"

(Dmitrij, televizní ředitel, se přestěhoval do vesnice po 20 letech ve městě. Udržuje svůj videoblog)

Dmitrij, obrázek z videa „СЕЛЬСКИЙ НОВОСЁЛ“ / YouTube

Pracoval jsem v pobočce OGTRK (Státní televizní a rozhlasová společnost) jako ředitel speciálních projektů. Kromě toho jsem se podílel jako režisér na různých mediálních projektech a ve svém volném čase natáčel dokumenty o tématech, která mě zajímají. Žil jsem dost hekticky.

Trochu jsem popřemýšlel a pak se rozhodl přestěhovat na venkov.

Život na venkově mě zbavil jednoho známého stereotypu: že tam žijí jen opilci. Jednoho jsem tu skutečně viděl: často stojí u obchodu a prosí o peníze na „čekušku“. To je vše. Všichni ostatní pracují.

Jednou jsem šel na procházku - v dubnu, právě když byl vyhlášen režim karantény - a nepotkal jsem jediného člověka. Šel jsem k sousedům a zeptal se: kde jsou všichni? Řekli mi: jak kde – v zahradě, země rozmrzla, všichni ryjí, a ty taky běž a vezmi si rýč. No, šel jsem, vzal rýč a přeryl celou zahradu za pár dní.

Dá se říci, že karanténní režim vesničany nijak zvlášť neznepokojoval, zabývali se svými zeleninovými zahradami a činí tak i nadále. Kontaktují se navzájem přes plot, volají na sebe, jak se jim daří, a všechny nejnovější zprávy. Zde je každý neustále něčím zaměstnán: prací v zaměstnání, prací v zahradě, odpočinkem po práci v téže zahradě. Povaleči zde nemají místo, povaleči zde prostě nepřežijí.

Chápu, že ne ve všech vesnicích je zavedený plyn, nejsou tu podniky nebo obchody, ale všechny vesnice mají půdu, a pokud člověk chce žít dobře, pohodlně a nic mu nechybělo, může si to zabezpečit, i když nemá zaměstnání, ale má alespoň kousek země. Je-li hlava, je i touha. A na vesnici není zvykem kňourat, že tam není práce, že všechno je drahé a nic se nedá koupit. Zde je na to všechno standardní lidový lék - fyzická práce. Ten, kdo pracuje a myslí hlavou, dosáhne všeho a rozhodně nebude chudý, bude dobře nakrmen a jeho rodina i děti budou na tom obdobně. Pokud tedy je hlava, jsou ruce a je tu i touha pracovat, všechno ostatní bude.

Poté, co jsem žil více než 20 let ve velkém městě, čelil jsem řadě domácích problémů. Pěkně popořádku. První problém, se kterým jsem se setkal při přechodu z městského bytu do soukromého venkovského domku, bylo vytápění. Ačkoli tu byl plyn, kotel, který zde stál, měl pouze dvě polohy: zapnuto a vypnuto. Zapnete to a za chvíli je v domě jako v lázních a musíte to vypnout. Samozřejmě mi to takhle nevyhovovalo a rozhodl jsem se nahradit kotel modernějším. Poté, co jsem to udělal, jsem nastavil požadovanou teplotu - pohodlnou pro sebe i pro život - a žil v pohodě. Zima prošla bez incidentu. A podle účtů mě vytápění v městském bytě vyšlo asi dvakrát tak dražší než vytápění v celém venkovském domě. To je samozřejmě velké plus.

Veškeré vybavení, které mám, a stejně tak prakticky všichni obyvatelé vesnice, je v domě. Voda je do domu dodávána pomocí čerpadla instalovaného v suterénu ze studny vykopané na pozemku. Lidé tomu tady říkají „bezbášenka“ - nevím proč.

A nyní něco o volném čase a zábavě. Stručně řečeno, jsou radikálně odlišné od městských. Ve vsi nejsou bary, restaurace, bowlingové dráhy s kulečníkem, žádná kina, nákupní centra ani nic podobného. Ale jsou tu mnohem zajímavějších věcí. Jsou to dlouhé procházky přírodou nebo jízda na koni, jízda na kole, plavání v řece, lov, rybaření, můžete jít do lesa na houby. V zimě se můžete věnovat lyžování, bruslení nebo sáňkování. To všechno je mnohem zdravější a prospěšnější. Co se týče trávení volného času – i tady mám satelitní TV a internet. Není samozřejmě tak „chytrý“ jako ve městě, ale sledovat online můžete. V tom se od města venkov neliší.

Za malý poplatek vás tu krmí - tu mlékem, tu vajíčky, tu slaninou...

Dmitrij se přestěhoval na venkov po 20 letech života v milionovém městě. Nyní o nevýhodách. Na vsi nejsou nemocnice, lékárny ani stomatologie. U těchto služeb, pokud se něco náhle stane, musíte jet do okresního centra, ale protože autobus jezdí každou hodinu, není to tak nedosažitelné. Neexistuje tu ani kadeřnictví, ale vlasy vám jednou za čas ostříhají v centru okresu. Na druhou stranu je tu mateřská, základní a často i střední škola. Cestovat závějemi přes lesy na lyžích, jak si někdo myslí, opravdu není nutné.

Co se týče zaměstnanosti, u nás ve vesnici je velká rozvíjející se farma, která poskytuje pracovní místa pro polovinu obyvatel. Těm, kteří nejsou zaměstnaní, přinášejí zabezpečení jejich pozemky. Pokud máte hlavu a ruce, pak si tu můžete žít docela pohodlně a dobře: konec konců můžete i pěstovat kuřata, husy, kachny, krávy, kozy, prasata, a to je máslo, mléko, vejce a všechno ostatní jednak pro sebe a jednak na prodej a do zásoby. Proto pokud chce člověk žít pohodlně, pak to na venkově skutečně není těžké, ale musí si být vědom toho, že hlavní věcí je pracovat. Pak všechno bude. A pokud se zeptáte takového člověka, kde pracuje, může směle odpovědět: „Jak kde? Doma."

Dmitrij, obrázek z videa „СЕЛЬСКИЙ НОВОСЁЛ“ / YouTube

Začal jsem také malou zahradou, zasadil jsem malé rajče, mrkev, papriku, ředkvičky, bylinky, ale to mě samozřejmě nenakrmí - takže koníček, nic víc. Ale potřebuji něco, abych si jídlo opatřil? Co by to mělo být? Správně, peníze. A kde je získat? Jasně, vydělejte je. Abych si vydělal peníze, pravidelně zajíždím do téhož milionového městě, ze kterého jsem se odstěhoval, a podílím se tam jako režisér nebo někdo jiný na různých mediálních projektech. Pak se vrátím sem a za vydělané peníze si tu koupím jídlo – to není problém. Existuje tu hned několik obchodů s potravinami a jeden supermarket velkého známého řetězce. To je ve skutečnosti všechno. Ale kromě toho se znám se všemi sousedy, jak jsem řekl, a jsou to profesionální zahrádkáři, zahradníci a hospodáři s velkým písmenem. A ti mě za poplatek krmí anebo za nic, jen tak, mlékem, vejci, nebo sádlem – zkrátka hlady zde neumřu. V sobotu jsou tu pořádány také trhy s potravinami, to znamená, že sobota je nákupním dnem. Jdu na trh, nakoupím na celý týden - a je to, pokud jsou peníze.

Poté, co jsem žil 20 let ve městě a jen pár měsíců ve vesnici, už vím, že příštích několik let a možná desetiletí pravděpodobně zůstanu tady.

Život tady je nějak pravdivější a jednodušší, neexistují žádné neřešitelné problémy a všechno ostatní, co mě obklopovalo, když jsem žil a pracoval ve městě. Někdy se mě přátelé ptají, jak se mám, zda je vše v pořádku, říkám že dobře, a oni si pak začnou stěžovat na svůj život, na problémy v práci. Bezostyšně je přeruším: to stačí, musím jít kopat jámu, přijď mi zítra pomoct, dám ti motyku a budeme kopat. A víš ty co? Přicházejí, kopou a pak – děkují. Problémy se už najednou nezdají být tak neřešitelné.

Když jsem se zde usadil, uvědomil jsem si, že fyzická práce je lék na mnoho fyzických i morálních problémů. Lidé zde nedělají fitness, neběhají, nechodí na rotopedy, a přitom vypadají zdravě, protože díky práci ve svém okolí jim mohutní svaly a získávají sílu a vytrvalost. Všechno je to tak jednoduché. A přitom za to ani neplatí, naopak si dokonce vydělají a jedí vše, co jim chutná. Fyzická práce je opravdu skvělá.

Dmitrij na své zahradě, obrázek z videa „СЕЛЬСКИЙ НОВОСЁЛ“ / YouTube

Na venkově můžete po pracovním dni jít na nádvoří, zapálit oheň a posedět, pomlčet, popřemýšlet o uplynulém dni. To mi ve městě hrozně chybělo. Vzpomínám si na dětství, když jsem sem přijel na prázdniny, moc se mi tu líbilo. Ale jak jsem vyrostl a jako teenager pobýval na vesnici, sledoval ty různé filmy a seriály, kde ukazovali úspěšné mladé lidi, kteří žijí v Moskvě a dalších velkoměstech. Moc se mi to líbilo, také jsem chtěl odtud rychle vypadnout, jít na vysokou, vystudovat a vybudovat si kariéru, stát se úspěšným, řídit auto, v noci chodit do klubů, do barů - zkrátka moc mě to lákalo. Co jsem udělal? Po škole jsem se opravdu přestěhoval do velkoměsta, vystudoval, začal budovat kariéru. Sem tam to nevyšlo – změnil jsem obor i profesi, nemůžete přece hned uspět, musíte vynaložit velké úsilí. Nakonec to všechno fungovalo, ale když to fungovalo, znovu mě to táhlo na venkov. Ani nevím, jak to vysvětlit.

- pokračování -

autor: Viktor Caplin

zdroj: http://znatech.ru/proekty/fbarrier/koronavirus_vynudil_rossiyan_pokinut_goroda_oni_nashli_sebya_v_derevne_i_ne_hotyat_vozvrawatsya/

překlad: Vlabi