Hitlerovy podzemní pevnosti 1

aneb historie nacistických tajných válečných továren

Koncem roku 1943 už bylo jasné, že Německo druhou světovou válku prohrálo. Spojenci spolehlivě převzali iniciativu a konečná porážka Třetí říše byla jen otázkou času. Hitler se však s tímto nevyhnutelným výsledkem nechtěl smířit. V reakci na masivní bombardování německých měst americkými a britskými letadly führer, jako obvykle impulzivně, nařídil schovat vojenský průmysl pod zem, do kolosálních horských bunkrů. Za pouhých pár měsíců zmizely desítky pro Wehrmacht a Luftwaffe životně důležitých závodů, včetně výroby přísně utajovaných „odvetných zbraní“ Hitlerovy poslední naděje, v útrobách země. A svět za to draze zaplatil.

Již v roce 1943 se druhá světová válka přesunula na území Německa. Ještě sice zbývalo mnoho času, než spojenecké síly vstoupily přímo do Třetí říše, ale obyvatelé země už nemohli ve svých postelích klidně spát. V létě 1942 letectví Velké Británie a USA začalo postupně přecházet od praktikování náletů na strategické objekty nacistické vojenské infrastruktury k tzv. kobercovému bombardování. V roce 1943 se jejich intenzita výrazně zvýšila a příští rok dosáhla vrcholu (celkem bylo svrženo 900 tisíc tun bomb).

Němci potřebovali především zachránit svůj válečný průmysl. V roce 1943 byl na návrh říšského ministra zbrojního průmyslu Alberta Speera vytvořen program pro decentralizaci německého průmyslu, který zahrnoval přemístění pro armádu nejdůležitějších průmyslových odvětví z velkoměst do malých měst převážně na východě země. Hitler však měl jiný názor. Svým kategorickým způsobem požadoval, aby vojenské továrny a závody byly ukryty pod zemí, ve stávajících dolech a dalších těžebních regionech, jakož i v gigantických bunkrech nově vybudovaných v horách po celé Říši.

Nacisté už měli s takovýmito projekty jisté zkušenosti. Do této doby byly vybudovány mohutné systémy bunkrů v Berlíně a v Mnichově, v Rastenburgu "Vlčí hnízdo" - hlavní sídlo Hitlera na východní frontě - a jeho letní alpská rezidence v Obersalzbergu. Svá vlastní opevněná místa tohoto druhu měli i ostatní vrcholní představitelé Třetí říše. Od roku 1943 probíhala v Sovích horách v Dolním Slezsku (Sudety, na území dnešního jihozápadního Polska) výstavba obřího „Projektu Riese“, nového hlavního stanu führera, které mělo nahradit již odsouzené „Vlčí doupě“.

Předpokládalo se, že zde bude souběžně postaven grandiózní systém ze sedmi objektů, které by mohly pojmout jak vrcholné vedení Říše, tak velení Wehrmachtu a Luftwaffe. Centrem „Riese“ se zřejmě měl stát komplex pod horou Wolfsberg („Wolf Mountain“), jehož jméno odráželo führerovu vášeň pro všechno spojené s vlky. V průběhu roku se podařilo vybudovat síť tunelů o celkové délce více než 3 kilometry a velké podzemní haly vysoké až 12 metrů na celkové rozloze přes 10 tisíc metrů čtverečních.

Zbývající objekty byly zrealizovány v mnohem menším měřítku. Zároveň v nejúplnější podobě (asi 85% připravenost) byl bunkr pod největším zámkem ve Slezsku, Fürstensteinem (dnes Książ v blízkosti města Wałbrzych), kde se opět podle nepřímých údajů mělo nacházet hlavní sídlo Hitlera. Pod Książem byla vybudována dvě další patra (v hloubce 15 a 53 metrů), s tunely a chodbami ve skále, propojenými s povrchem a samotným zámkem výtahovými šachtami a schody.

Je obtížné určit konkrétní účel dalších zařízení, prakticky žádné dokumenty o přísně utajovaném projektu „Riese“ se nedochovaly. Podle konfigurace implementované části komplexu však lze předpokládat, že alespoň některé z jeho bunkrů byly plánovány na obsazení průmyslovými podniky.

Aktivní práce na převodu nejdůležitějších průmyslových podniků do vojenské ekonomiky pod zemí se rozvinula až v roce 1944. Navzdory aktivnímu odporu říšského ministra zbrojního průmyslu Speera, který byl přesvědčen, že tak rozsáhlý úkol nelze zrealizovat za tak krátkou dobu, získal projekt osobní Hitlerovo schválení. Franz Xaver Dorsch, nový šéf organizace Todt, největšího vojenského stavebního konglomerátu Říše, byl jmenován odpovědným za jeho realizaci. Dorsch führerovi slíbil, že bude schopen dokončit výstavbu šesti gigantických průmyslových zařízení, každé o rozloze 90 tisíc metrů čtverečních, za pouhých šest měsíců.

V první řadě měly být pod zem ukryty podniky vyrábějící letadla. Například v květnu 1944 začala pod horou Houbirg poblíž Norimberku ve Francii výstavba podzemního závodu, kde se plánovala výroba leteckých motorů BMW. Speer po skončení války napsal ve svých pamětech:

„V únoru 1944 byly provedeny nálety na obrovské továrny vyrábějící korpusy letadel, a ne na podniky vyrábějící letadlové motory, i když právě počet motorů je pro letecký průmysl rozhodující. Pokud by se snížil počet leteckých motorů, nemohli bychom zvýšit výrobu letadel.“

Projekt nazvaný „Dogger“ byl velmi typickou říšskou podzemní továrnou. V horském masívu bylo vyhloubeno několik paralelních tunelů spojených kolmými štolami. V takto vytvořené husté síti byly vybudovány další velké haly pro výrobní operace, které vyžadovaly více prostoru. Z hory vedlo několik východů najednou a suroviny a hotové výrobky byly přepravovány pomocí speciální úzkorozchodné železnice.

Výstavba zařízení Dogger byla také provedena tradiční metodou. Pracovní síla v Říši chyběla, takže všechny podzemní závody byly postaveny díky bezohlednému vykořisťování vězňů koncentračních táborů a válečných zajatců. U každého z budoucích velkolepých bunkrů byl nejprve vytvořen (pokud samozřejmě již nebyl v sousedství) koncentrační tábor, jehož vězni měli jediný úkol: stavět vojenské objekty – neuvěřitelným tempem, 24 hodin denně a v nejtěžších horských podmínkách.

Závod na výrobu leteckých motorů BMW pod horou Houbirg nebyl dokončen. Do konce války se vězňům tábora Flossenburg podařilo vybudovat pouze 4 km tunelů o celkové rozloze 14 tisíc metrů čtverečních. Po skončení války byl objekt, který se začal téměř okamžitě hroutit, zakonzervován. Vstupy do podzemí byly zapečetěny, s největší pravděpodobností navždy. Z 9,5 tisíc zajatců a vězňů stavících komplex polovina zahynula.

Na rozdíl od projektu „Dogger“ se závod zvaný „Bergkristall“, jedno z největších zařízení tohoto druhu ve Třetí říši, na jaře 1945 dokončit podařilo. Za pouhých 13 měsíců vězni z koncentračního tábora Gusen II, jedné z mnoha poboček Mauthausenu, postavili asi 10 kilometrů podzemních tunelů o celkové rozloze více než 50 tisíc metrů čtverečních – jeden z největších objektů tohoto druhu ve Třetí říši.

Závod byl určen k výrobě špičkových letadel Messerschmitt Me.262, prvního operačně nasazeného proudového letadla na světě. K dubnu 1945, kdy americké jednotky Bergkristall obsadily, se zde podařilo vyrobit téměř tisíc Me.262. Tento objekt však vstoupil do historie děsivými životními a pracovními podmínkami vytvořenými pro vězně-stavitele. Jejich průměrná délka života zde byla čtyři měsíce. Celkově podle různých odhadů při výstavbě komplexu zahynulo 8 až 20 tisíc lidí.

K umístění vojenských podniků byla často přeměněna již existující důlní díla, přírodní jeskyně i další úkryty. Například v bývalém sádrovém dole Seegrott (Jezerní jeskyně Grotto) poblíž Vídně probíhala výroba proudových stíhacích letounů He.162 a součástky byly vyráběny poblíž Stuttgartu v tunelu Engelberg dálnice A81.

Takových závodů se v roce 1944 podařilo vybudovat desítky. K výstavbě některých z nich nebyla potřeba ani hora. Například masová výroba Me.262 (až 1200 jednotek za měsíc!) měla být organizována v šesti obřích továrnách, z nichž pouze jedna byla umístěna pod skutečnou horou. Zbývajících pět byly „potopené“ polopodzemní pětipodlažní bunkry o délce 400 metrů a výšce 32 metrů.

Z pěti koncipovaných továren tohoto typu se podařilo zahájit výstavbu jediné, a to v Horním Bavorsku pod kódovým názvem „Weingut I“ („Vinohrad-1“). Práce začaly ve speciálně vybudovaném podzemním tunelu v hloubce 18 metrů. Půda byla odstraněna a byly vybudovány základy 12 obrovských betonových oblouků silných 5 metrů, které sloužily jako překlenutí komplexu. V budoucnu měly být překryty rostlinami a zamaskovat továrnu jako přírodní kopec.

Stavitelé z několika sousedních koncentračních táborů stihli postavit pouze sedm z plánovaného tuctu oblouků. 3 tisíce z 8,5 tisíc vězňů pracujících na staveništi to nepřežily. Po válce se americká okupační administrativa rozhodla nedokončený bunkr vyhodit do vzduchu, ale s jedním z oblouků si neporadilo ani 125 tun dynamitu.

Dokončit největší podzemní závod se však nacistům podařilo. V srpnu 1943 byla pod horou Konstein nedaleko města Nordhausen zahájena výstavba zařízení v oficiálních dokumentech nazvaného „Mittelwerke“. Právě zde, v pohoří Harz v centru Německa, měla probíhat výroba „zbraně odplaty“ (Vergeltungswaffe), samotné „wunderwaffe“, „zázračné zbraně“, kterou se Třetí říše chtěla původně pomstít spojencům za bombardování svých měst, a tím radikálně změnit směr války.

- pokračování -

Přebírání textu i fotografií je bez svolení redakce db@onliner.by zakázáno.

zdroj: https://realt.onliner.by/2015/01/13/underground

překlad: Vlabi