Rodové osady u Bajkalu 2

- předchozí část -

Osada LadaGa (52.5683628N, 103.6637528E)

První dojem hned po příjezdu byl velmi příznivý. Mé očekávání bylo o dost překonáno.

Ubytovali mne na pozemku jednoho z osadníků, Žéni, v jeho malinkém domku, který vybudoval pro hosty za 300 rublů na den. Příjemný malý srub. Uprostřed místnosti malá ruská pec a po schodech nahoru další místnost v podkroví s možností více míst na spaní. 

Ještě ten večer jsem byl pak pozván na shromáždění zástupců vedení osady. Projednávali spis od jejich právníka, který musel vypracovat ohledně toho, že stát vyžaduje od sdružení jistá opatření a předpisy. Bylo to asi 20 bodů, které se týkaly vlastnictví, spoluvlastnictví, spolupráce na společných pozemcích, šířka ulic, požární rezervoár na vodu a mnoho dalších drobností, které jsem si nebyl schopen přeložit a porozumět jim. Celkově však na mne tato sešlost působila pozitivně, všichni se snažili najít nějaká řešení. Bylo to jen přípravné sezení nad vypracovanými požadavky. Někdy v týdnu se mělo pak sejít shromáždění celé osady a věci projednat.

Tedy stále stejný problém, jak se více osamostatnit od systému a přitom nejít proti zákonu. Znovu jsem si uvědomoval, že největším problémem jsou lidé, jednotlivci s ne-lidskými vlastnostmi a chováním. Pak je systém nucen stanovovat předpisy řešící preventivně situace zdaleka ještě nenastalé, které by možná neexistencí takového předpisu nikoho ani nenapadly, či je společnost řešila v tu danou chvíli tak, jak by bylo nutné, hned na místě. Ale státní právo všechny nutí nejrůznější situace předvídat, zavádět opatření a tím problémy nepřímo vlastně vyvolávat. Tak je podsouvá lidskému podvědomí, které může v nějaké vypjaté chvíli na člověka zapůsobit, pak už jen záleží na osobnosti jedince, na jeho vyspělosti, zda takovému útoku podlehne či jej odrazí. Ve výsledku se mi zdá, že mnoho lidí podléhá. Jako kdyby vyspělých osobností bylo mezi námi velmi málo, nemyslím tím nyní zde lidi v LadaGa, ale všeobecně na Zemi.

Další den jsem se probudil do mlhavého rána, posnídal teplé mléko od kraviček ze sousední vesnice a šel na obhlídku probouzející se osady. Všude byl klid a úžasné ticho, ani vítr nešuměl v břízkách a sosnách, krásné ticho. Jen z nedalekého lesa se náhle ozvalo několik výstřelů. Kdosi na lovu? 

Po nějaké chvíli se mlha rozplynula, vysvitlo slunce a nabilo mi telefon a akumulátor. Dovolal se mi Pavel, co prý budu dělat, on že bude řezat dřevo na zimu, jestli chci, tak mohu přijít pomoct a seznámit se s rodinou. S radostí jsem šel, potřebuji se dostat k lidem blíže, poznat je ve všedním životě. 

Seznámil jsem se tedy s Pavlovou ženou a dvěma dcerami. Právě něco kutily na záhonech. Pavel se pochlubil a z vyvýšené verandy domu mi ukazoval, jak má záhony uspořádány ve tvaru slunečních paprsků, uprostřed kruhový a z něho vybíhající paprsky s různými plodinami. Od severu jsou chráněné a okrášlené slunečnicemi a malými břízkami a za nimi ještě mladým sosnovým hájkem. Provedl mne po celém pozemku, ukázal neznámé fialové brambory, v řídkém mladém lesíku rostoucí houby máslovky – u nás jim říkáme syrovinky – a vysvětloval, jak by chtěl dokončit svůj dům a jak jej obkládá hliněnou omítkou.

Byl jsem tak zaujat prohlídkou a snahou všemu porozumět v ruštině, že jsem zapomněl i natáčet, což je tedy velká škoda už pro ten Pavlův výklad. 

Poté jsme se pustili do práce a zpracovali jsme poměrně velkou hromadu dřeva. Nejdříve, při pohledu na ni, jsem ani nevěřil že to za půl dne zvládneme. Slunce do nás pražilo, komáři kousali… a najednou tu bylo poledne. 

Při společném rodinném obědě jsem si prohlédl vnitřek domu. Prostorný patrový dům v půdorysu asi tak 10 x 10 metrů obytné plochy v přízemí řešené jako jedna velká místnost pro celodenní pobývání a v patře tři další místnosti. Vše dřevo, uprostřed domu nezbytná velká ruská pec s vyhřívanou lavicí, kde se dá v zimě  sedět, ale i spát. Na peci se nejen vaří a peče, ale v zimě je schopna vyhřát celý dům. V létě na vaření používají raději plynový sporák na propan-butan. Přestože místnost je velká s poměrně vysokým stropem, působí díky přírodnímu dřevu a stropním trámům z pouze oloupaných a ošetřených kmenů, velmi útulně.

K obědu jsme měli to, co jsme našli na zahrádce: zapékaná dýně, s opečenými houbami a fialovým bramborem, okurky čerstvé, ale i naložené ve slaném nálevu, čerstvá i sušená rajčata a též domácí chléb. Velmi příjemně ochucené a dal bych si klidně ještě víc, kdybych se nestyděl. 

Po obědě, jak jinak, ruský čaj a sladkost, med, perník, a nějakou sušenku. Čaj zde pijí převážně ruský, takzvaný Ivančaj. Jsou to lístky byliny vrbice. Nejsou pouze nasušené, ale fermentované a poté opět usušené. Na první pohled a pak i chuť, to od klasického čaje je k nerozeznání, jen neobsahuje thein. Bylina zde roste ve velké hojnosti, ale listy se musí sbírat brzo zjara, aby byly ještě mladé. Dostal jsem jej pěkný sáček, k tomu ještě zeleninu a fialové brambory. To musím vše sníst, abych to netahal v batohu, jen ten čaj si vezmu domů. Lze jej sice koupit i v obchodě, ale je docela dost drahý 100 g asi 200 rublů. Po čaji jsme dokončili svou práci a šli navštívit souseda. 

Přivítal nás vřelý štěkot bílého hasky, který se na nás láskyplně vrhl a byl by nás ten mazel ulízal k smrti. Litoval jsem ho, že musí být na dlouhém laně a přivázán. Zde však žádné pozemky nemají ploty a psi by se volně toulali po osadě i lesích kolem. 

Soused pracoval na svém jezírku, asi 30 x 10 metrů velkém, přes které se klenul dřevěný mostek s čínským pavilonkem uprostřed. Všude je zde docela písčitá propustná půda, takže celé jezero je vyložené folii. Nyní jej musel z velké části vyčerpat a opravoval folii, protože ve spárech propouštěla vodu a on kvůli rybám, které v jezírku chová, potřebuje vody vrchovatě. Pochlubil se novou násadou rybek a i velkými dospělými kousky. Hodili jsme jim pár drobků, aby se nám ukázaly.

Sousedova rodina byla jedna z prvních, které se zde usadily. Bylo to v době velkého rozšíření četby Megreho knih. Lidé se setkávali na webu, diskutovali, pak se začaly tvořit kluby a scházeli se v nich. Po čase založili spolek LadaGa a začali hledat místo, kde by jim bylo dovoleno se usadit. Po delším pátrání našli toto místo. Bylo to 120 ha pole, které bylo ponecháno ladem, protože půda zde nebyla nijak zvlášť úrodná a navíc byla špatnou hospodářskou činností vyžilá. Proto se pole přestalo využívat. Dostali tedy povolení k pronájmu celých 120 ha. 

Dnes po deseti letech zde žije trvale 20 rodin a další buď teprve budují své domky, anebo dojíždějí pouze na pozemek hospodařit. Někteří mají svůj hektar nebo i více jen v pronájmu, jiní jej mají ve vlastnictví. Stavení jsou zde v nejrůznějším stádiu rozestavěnosti, a dokonce i některá již opuštěná. To když dotyčný přecenil své síly nebo finanční možnosti. Není to totiž jednoduché začít v dnešní společnosti takto žít, ať je to u nás nebo jinde či v Ruské federaci. Zde to ale mají lidé asi o něco jednodušší než v Evropě: velká země, ne tak přísné předpisy a zákony, ale na druhou stranu zase menší výdělky a drsnější podnebí. 

Potkávám nebo i cíleně navštěvuji další lidi, všichni jsou vstřícní, rádi se pochlubí, jsou vřelí, pevný stisk ruky a někdy i objetí. Sdružení má stále ještě volná místa… a prý si mohu vybrat svůj budoucí hektar. No neberte to za 3 000 našich kaček na rok a hned za rohem, nějakých 7000 kilometrů...

Pavel s manželkou a malinkou Káťou žili čtyři roky v malé boudě o jedné místnosti asi tak 5 x 5 metrů, než se jim podařilo postavit dům do takové podoby, aby se v něm dalo žít. Začátky byly těžké: zaseli třeba spoustu plodin, ale nic z toho nevzešlo, nevěděli jak na to a půda byla opravdu špatná, vše se učili sami za pochodu a přitom ještě stavěli dům a starali se o dceru. A takto zde začínali skoro všichni, někdo dělal chyby větší někdo menší. Pavel říká, že se stále učí: „...Chyby děláme stále, ale učíme se...“ Chce na domě mít hliněnou omítku, čte postupy, zkouší rady, ale stále se nedaří, omítka příliš saje vlhkost a to není dobré... a jiné a jiné vetší či menší problémy. Ale všichni vypadají spokojeně. 

Dnes Pavlova a i jiné zahrádky konečně prosperují. Nově vysazené ovocné stromky jsou ještě malé a zatím neplodí, také díky tvrdému zimnímu období se jim asi příliš nedaří, ale snaží se. Všude kolem vyrůstá sosnový háj. Lidé jej využívají jako ohrazení pozemků i jako přirozeného lesíka, který chrání pozemky před zimními mrazivými větry. Není výjimkou i –40°C. Asi to tu bude za pár let vypadat trochu jako u nás v Kersku.

Další den jsem se dopoledne vypravil do vesnice Bolšaja Jelaň, asi 4 km, pro chleba. Cestou mne zastavil Pavel a vzal mne autem, odvážel dva muže na autobus. Je zde krásným zvykem si při každém setkání s novým člověkem podat ruce a hned se představit jménem. Potom se dotyční již vždy jen jménem oslovují, příjmení se téměř nepoužívá, spíš jméno po otci.

Po nákupu, při návratu do LadaGa jsem se s Pavlem domluvil, že mi o osadě a jejích začátcích něco poví na kameru, protože jsem zapomněl natáčet hned zprvu, jak mi vše ukazoval. 

Dojeli jsme do osady a já si řekl, že bych se vydal do okolí na houby a usmažím si z nich pak večeři. Tedy chtěl jsem, ale vypadalo to že se spustí velká bouřka a lijavec, obloha se zatáhla hustými černými mraky, komáři mne vzali útokem i přes ochranou síťku, a tak jsem se raději vydal rovnou do domečku a cestou jen nafilmoval několik místních domků a staveb.

Sauna

Uvařil jsem si k obědu darované fialové brambory s mrkví na smetaně, kterou jsem koupil v obchodě od místních kolchozníků. Prý vyhlášených po celém okolí pro kvalitu mléčných výrobků. A asi mají ty řeči pravdu, protože smetana byla hutná a malinko nažloutlá. Já znám jen čistě bílou, tahle musela mít aspoň 40% tuku. 

Po jídle jsem zašel Žeňovi zaplatit pobyt. Zde návštěvy neprobíhají jen mezi dveřmi, ale člověk je pozván hned na čaj. Tak jsem si dal Ivančaj, med, a zrovna jeho manželkou připravený čerstvý klikvový kompot. Žeňa se pochlubil svým synem a pustil mi video z jeho svatby, která proběhla ve vzdálené rodové osadě Lesnaja Poljana. Jedna prý z nejstarších a velmi rozvinutých osad, má až 400 rodin. Pak mi slíbil, že mne seznámí s místní rodinou, která vyrábí opasky a čelenky se starými slovanskými symboly, protože jsem se pochlubil, že mám doma objednanou podobnou košili z konopného plátna, jako měli na sobě svatebčané.

Z hrozící bouřky nakonec nic nebylo, vzal jsem tedy tašku a vydal se do lesa na houby. Jenže jsem opomněl moskytiéru a mračna komárů mne z lesa rychle vyhnala. Ruce jsem měl červené od štípanců a nestačil se ohánět. Pár hub jsem však nasbíral přímo v uličkách osady. Když jsem je začal doma čistit a připravovat k večeři, přišel Žeňa a že jdeme k té slíbené rodince, protože se právě vrátili z lesa, kde sbírali lesní plody na kompoty. 

Přišli jsme k nevelkému domku, na kterém jsem podle stylu stavby hned rozeznal Ženi rukopis. On se totiž živí stavbou dřevěných domů a zde v LadaGa jich postavil již několik. 

Uvítal nás Oleg se svou ženou Leňou. Jako vždy a všude hned jde na stůl čaj – Ivančaj a sladkosti vlastní výroby, zde hlavně med. Já si čaj dle našeho zvyku osladil medem, ale oni, jak známo, med cucají a zapíjejí doušky čaje. 

Leňa pak přinesla množství pletených opasků se slovanskými motivy a symboly, a ochotně mi vysvětluje, co znamenají. Své výrobky přinesl i Oleg - výšivky na ubrusy, ubrousky, košile a podobně. Zajímavé bylo, že pletení a vyšívání naučil Leňu Oleg a jeho to zase učila babička. Vybral jsem si opasek s vhodnými symboly pro muže a čelenku. Také pro ženu a dceru jsem vybral vhodné dárečky. Symboly mi poradila a vysvětlila Leňa, abychom věděli, co a proč nosíme. 

Pak jsme se s Olegem dali do prohlížení jeho fotografii. Máme společného koníčka, fotografování čehokoliv. Ukázal mi obrázky, jak to zde vypadalo, když si pozemek pronajali. Nikde ani stromeček širá planina zarostlá travou a z ní vykukovalo jen několik různě rozesetých dřevěných boudiček a domečků. Dnes je to již jiné, všude sosny a byliny, jenom ty cedry, symboly rodových osad, které si sem lidé dovážejí, se tu nechtějí moc ujímat, asi jim je zde zima. Viděl jsem tu jen několik slabých a malinkých. 

Leňa mi vyprávěla, jak kruté zde bylo jejich první přezimování. Nebyla na to zvyklá, protože pochází z jižní části Uralu a takové zimy tam neznají. S Olegem se seznámila na internetu díky knihám Zvonící cedry Ruska. Oleg ji pak navštívil a prý doslova unesl sem. Byl to trochu šok, ale už si zvyká a je spokojená.

Od Olega jsem dostal dárek, který vytvořil jeho bratr žijící v Zabajkalsku - soubor fotografií Bajkalu s básničkami. Oleg se narodil v Burjatsku ve městě Ulan-Ude, kam mám po pobytu zde také namířeno. Dalším zájmem Olega je sbírání mincí a bankovek. Byl velmi zvědav na české peníze, a protože jsem nějaké u sebe měl, hned jsem mu nějaké přenechal.

Pak jsme povečeřeli. Leňa vytvořenému jídlu říkala ragů: malá kuřecí stehýnka vařená v zeleninovém vývaru s koprem a dalšími bylinami, k tomu houby pečené na másle a pak naložené v soli a oleji. Pro mne naprosto neznámé chutě, ale dobré, zvykl bych si. Rozloučili jsme se s tím, že zítra se zase uvidíme.

Ráno jsme se sešli opět u Olega, tentokrát popili kávu s mlékem a já natočil rozhovor o jejich seznámení, příchodu do osady a hlavně jejich práci. Ofotil jsem si staré fotografie z počátku zakládání osady a pak jsme se vydali na její prohlídku. Navštívili jsme i vedlejší sousedy, paní mi ukázala svou chloubu jezírko a květinové záhony.

Pak jsme si chvilku povídali o smyslu takovýchto sídel, o lidském štěstí a nesmyslnosti honby za penězi. Mluvila o tom, jak opravdu museli té své zemi dát mnoho ze sebe, kus svého srdce, své duše, své energie, aby se probudila, a nyní jim to pomalu vrací. Vysvětlila, že tráva se zde zbytečně nekosí, a už vůbec ne na golfový pažit, protože hmyz a včely ji potřebují, a pak tu tedy stále něco kvete po celou dobu mimo zimy. Prošli jsme se zahradou, dá-li se to tak nazvat, vše roste a bují, jak se tomu líbí, a země tu začíná konečně rodit. Stromy rostou, ale stále to ještě není tak, jak by to chtěli mít. Cedry, které by chtěli vypěstovat, zde asi nemají takové podmínky k životu jaké potřebují. Rostou velmi pomalu a některé nevypadají zdravě, osychají a jsou slabé. Ale vše chce svůj čas a lidé zde věří, že se cedrům za nějakou dobu povede dobře i zde. Paní říká: 

„Vždyť budujeme prostor lásky. Důležité je, že lidé jsou zde spokojení a cítí se být volní.“ 

Jistě, není to život pro každého, mnozí se osadníkům diví, proč takto chtějí žít mimo moderní vymoženosti, nechápou to. Ale oni se moderním věcem zcela nevyhýbají, vymoženosti však užívají tak, aby lidem sloužily, ne naopak. 

Paní byla překvapena a i potěšena, že s nimi mluvím rusky, tedy snažím se. On to byl spíš takový mix rusko-slovensko-čeština. Prý tam před nedávnem byla návštěva ze západu a neuměla rusky ani slovíčko, tak proto je ráda že si vlastně rozumíme slovy i duchem. Při loučení jsem také dostal dárek - v krabičce uloženou část plástve medu od jejich včel. 

Odpoledne bylo hodně teplo, vyvětral jsem spací věci a nabíjel solární nabíječkou kameru. Ta velmi příjemně překvapila. Naposledy jsem totiž nabíjel doma, a pak dost filmoval v letadle, na letišti, v Irkutsku a tady a stále baterie drží. Dobře jsem si asi vybral.

Po páté hodině došel Oleg, že můžeme jít na setkání s další rodinkou. Musím konstatovat, že i Oleg trochu v osadě bloudil a spletl si uličku, ale nakonec jsme přece jen došli k malinké boudě s velkým hlídacím vlčákem naštěstí pevně uvázaným. Ten nás vůbec přátelsky nevítal. Majitel jej raději zavřel do kotce, abychom vůbec kolem mohli projít do domečku na čaj. Pak vyprávěl o svém stěhování do osady z asi 400 km vzdáleného města Tulun. Domek prý začal stavět již jeho děda v jeho 85 letech, oni s manželkou sem pak přijeli jen domek dodělat. Je opravdu velmi malinký, kuchyňku zabírá ruská pec, stůl pro 5 lidí a lednice. Více se sem nevejde. Vedlejší místnost je o malinko větší. A to je vše. Manželka zde opravdu trvale žít nechtěla, o přestěhování rozhodly až letošní velké záplavy v Tuluni. Tam jim voda vše zaplavila a zde jim zůstalo aspoň to nejnutnější, co potřebují k životu. 

Mají synka, v Tuluni chodil do státní školy, tam prý byl stále nemocný, tak jej ze školy odhlásili a nyní se učí doma a zatím tady ještě neonemocněl. 

Muž velmi důrazně vysvětloval, jak je důležité v LadaGa zřídit školu, že by stát měl pomoci, ale v osadě není moc dětí a ty, co tu zatím jsou, se stejně učí doma.

Popili jsme Ivan-čaj, pojedli cukrovinky a všude přítomný med, rozloučili se a vydali se s Olegem na podvečerní procházku osadou. Slunce pomalu zapadalo za les, ale z nedalekého rozestavěného domu se stále ještě ozýval pracovní ruch. Prošli jsme kolem a říkali si, že je nebudeme rušit v práci, asi potřebují dnes něco stihnout do setmění. Jen jsme pozorovali z dálky lidičky na velkém kruhovém stavení z dřevěných pilonů odspodu vyplňovaných slaměnými kostkami, jak horlivě pracují na střeše. Ptám se Olega proč tak velký a několikapatrový dům. Krčí rameny, asi zde budou žit s velkou rodinou. Prošli jsme kolem jiné rozestavěné, ale již dost zchátralé boudy a Oleg si trochu povzdechl, že to nikdy nikdo netuší, jak to s rodinou vlastně bude... Lidé si zde třeba pořizují pozemky, moc sem ale nejezdí, šetří je pro své děti, jenže ty pak o pozemky neprojeví zájem, raději žijí ve městě a zde se ani neukáží. Odradí je třeba i práce a kruté zimy. Teď již je zde dost vzrostlých sosen, které tvoří přirozené větrolamy a živé ploty, ale z počátku to byla holá pláň a zimní vichry zde krutě řádily.

Poslední půlden v osadě: ráno balení a pak jsem musel odnést Olegovým kočkám zbytek smetany, která mi zhoustla a stal se z ní trochu páchnoucí sýr. Oleg to ochutnal a prý by to klidně jedl, ale přemluvil jsme ho, ať to nechá raději kočičkám. Pili jsme kávu a Oleg zjistil, že i jemu smetana zkysla, a stejně si ji do kafe nalil.

Leňa mne požádala, zda bych jí mohl namluvit v češtině krátkou zdravici na video pro nějaký její dívčí klub. Že z toho budou mít děvčata radost. Když si to pak poslechla, radostně podotkla, že je dost slov, kterým vlastně rozumí. Tak s Olegem projevili zájem o učení se češtiny. Oleg hned chtěl doporučit nějaké české weby, rádia a internetová místa, kde by se mohl v češtině cvičit. Vyměnili jsme si adresy a kontakty na sociální síť VK. Leňa zatím dovařila oběd, a vyhnala nás ven na sluníčko připravit stůl k jídlu. Podávala špagety, haši s okurkou a slaný zeleninový salát, ale dnes, smála se, bez smetany.

Myslím, že jsou jako jedni z mála zde v Osadě, kteří jedí vše i maso, u ostatních jsem zaznamenal spíše jen vegetariánskou stravu, ale možná je to jen obdobím sklizně a úrody na zahrádkách.

A pak jsem se již  rozloučil, obešel sousedy, s Pavlem jsem se však již nesetkal, musel do práce, tak jsem pozdravil jen jeho ženu a děti. Další známý, Žeňa, byl také v práci a rozloučil jsem se s nimi jen po telefonu. Pak jsem vyrazil do vesnice na autobus do Angarska.

Vykročil jsem si pěkně rázně, ale po pár krocích jsem si zase uvědomil, že ten batoh se opravdu chová nějak divně a že takhle bych daleko nedošel. Začaly mne z toho bolet kyčle a batoh se klimbá na zádech! Prověřuji vše a nakonec jsem zjistil, že stále utahuji jiné popruhy, než mám utahovat, a ty se po chvilce zase samy povolují. To je tak, když si půjčím cizí neznámý ruksak a nezkontroluji ho. Nakonec jsem na to přIšel, co je špatně, vše upravil a od pak už batoh seděl jak přišitý.

Jdu po lesní cestě do Velkého Jelení (Bolšaja Jeleň) a nestačím se divit. Od včera zde přibyly zcela nové silniční značky! Musel jsem se smát: označení hlavní silnice, pak upozornění, že přijde značka hlavní silnice, pak na kamenité a rozježděné polní cestě snížení rychlosti na 80, potom na 60 a 40 a u mostku dokonce na 20... No, já bych po takové cestě jel krokem a mostek vypadá jako provizorium. Traktory a povoz, který jsem potkal, raději projely brodem přes mělkou říčku, asi to je bezpečnější, a koník s povozem nějaké ty značky ani neregistroval, vždyť nemá tachometr... Říkám si, no jo, Rusko je příliš velká zem, než aby se všude vyplatilo dělat asfaltové silnice. Ale na značky se peníze našly.

- pokračování -

autor: Rudolf