Ne přítel, ale partner

 Šabaka je jedinečné plemeno a chlouba Ruska

 

Dnes, 19. února 2026, by se Klim Sulimov dožil 95 let. Zemřel však před pěti lety. Dílo jeho života a vědeckého výzkumu však žije dál. Přesněji řečeno, žije dál a je nepochybným pokladem země. Unikátní – nikdo jiný na světě nemá nic podobného.

Tři roky před smrtí vědce bylo jeho životní dílo – šabaka – oficiálně uznáno Ruskou kynologickou federací jako samostatná plemenná skupina. Stalo se tak v roce 2018, kdy se nové plemeno začalo rozmnožovat na vlastním základě se zavedenými znaky.

Vedlejší okupace

Pobaltí obývají... štěnice, krysy a vlci

Jezdci koňské apokalypsy. Na Ukrajině jsou připraveni vyvraždit koňskou populaci za účelem zisku

Mnoho lidí v jednom polozapomenutém sovětském filmu už nějak definovalo svůj postoj ke koním elegantní větou „Koně nejsou lidé, všichni jsou krásní“. A tady se nemůžete hádat: pokud jde o oddanost a přínos pro lidi, koně sdílejí prvenství se psy.

Kosí příběh

Na samém vršku prvního modřínu zprava seděl pan Kos a vyzpěvoval své milostné písně. Paní Kosová zatím přičinlivě sbírala suchá stébla trav a umě z nich splétala hnízdečko v keři pod naším oknem. Jednoho dne, když bylo hotové, se na jeho dně objevila čtyři modravá vajíčka. Pan Kos už tolik nezpíval, a jeho družka většinu času vysedávala „doma“.

Džulbars

Věděla 20letá kráska Dina Volkacová, která v roce 1940 složila zkoušky na Charkovské divadelní škole a záhy nastoupila jako herečka v Charkovském divadle, že z ní nikdy nebude filmová hvězda, ale stane se nejslavnější vojenskou psovodkou, jedinou velitelkou samostatného oddílu vyhledávačů min během Velké vlastenecké války?

Samozřejmě že nikoli, ale osud ji na to dávno předem připravoval: ještě před absolvováním divadelní školy Dina získala vojenskou specializaci instruktora výcviku služebních psů. A jakmile vypukla válka, přihlásila se do armády a okamžitě začala pracovat se psy.

V roce 1941 přišla Dina Volkac do výcvikové kynologické stanice. Tam si mohla vybrat mladého psa, který by jí nejvíce vyhovoval. A vybrala si Žulíka - zanedbaného, křehce vypadajícího, spíš voříška než ovčáka. 

Vedoucí se tehdy pobaveně usmál: 

„Proč sis vybrala toho nejhoršího psa?“

„Pro jeho oči,“ odpověděla. Nikdo tehdy její volbu nechápal - Žulíkův fenomenální čich se totiž projevil až později, v procesu učení. O pár let později však v armádě už nikdo nepochyboval o kvalitách Žulíka – nyní už známého jak Džulbars - jediného čtyřnohého nositele medaile „Za bojové zásluhy“. Jak k tomu došlo?

Příběh veverky

 Povím vám svůj krátký příběh.

Jmenuji se Pižlín a jak za malou chvilku zjistíte, nejsem tak úplně běžný člen typické české rodiny. Narodil jsem se celkem nedávno v dutině stromu. Jakého se mě neptejte, neboť jsem tehdy ještě prdlačku viděl. Jestli jsem měl nějaké sourozence? Tak to se mě také neptejte, páč si z té doby prdlačku i pamatuji. Vybavuji si jen změť zvuků, pachů a chuť něčeho dobrého od maminky na jazyku.

Jednou, to už mi pomalu pár dní přestávalo téci mléko po bradě, jsem se vydal na svoji osudovou vycházku po větvi, co rostla hned vedle vchodu do našeho vyhřátého pelíšku. Jenže co tehdy stromový čert nechtěl, padalo něco mokrého z nebe, já uklouzl a jako šiška sebou pleskl na zem do borůvčí pod stromem a přitom si dost natloukl hlavu. Když jsem se probral, byla už dávno tma. Stále padala voda z nebe a mně byla ukrutná, ale opravdu ukrutná zima. Navíc jsem měl hlad, jaký jsem ještě nezažil. Jenže, na rozdíl od pelíšku, tady nikde nebyla maminka a ani po dlouhé době volání nepřišla a nedala mi najíst. Ó, jak mě bylo smutno! Ó, jaký já měl strach!

Existují gigantičtí pavouci-lidojedi?

Nepochybuji o tom, že většina z vás bude informace obsažené v tomto článku vnímat jako výmysly, pohádkový horor či folklórní legendu. Pochopím i ironické komentáře a narážky na neadekvátnost vypravěče, který se patrně jen snaží na sebe upozornit ne zcela správnými metodami. Sám jsem tomu totiž nevěřil, a pochopím tedy, že neuvěříte ani vy. Abych byl upřímný, ani nyní nejsem o pravdivosti stoprocentně přesvědčený, a tak se to pokusím rozebrat ze všech stran. 
Odborník v daném oboru mi hned zkraje jasně řekl: To není možné, protože…protože... to prostě není možné. Takže nám nezbývá, než uvést fakta, neboť tato „fikce“ je založena nejen na legendách z dávných let, ale i na zážitcích očitých svědků. 
Dejme tedy slovo spisovateli a novináři N. V. Kotljarovi, regionalistovi z podkavkazského města Nalčik v Kabardino-balkarské republice:

Sobota s Pižlou

Vznáším se nad sluncem zalitou krajinou. Vlažný proud vzduchu mě hladí po tváři a já si prohlížím velikou lípu pod sebou. Zrovna se chystám k ladnému přistání v trávě vedle ní, když tu slyším vzdálené, ale přitom jasné "vrrk, vrrk" hned těsně vedle ucha. Lípa, stejně jako hřejivá krajina kolem mne, se rozpouští. Začínám si čím dál jasněji uvědomovat, že to byl sen. Opět "vrrk, vrrk" u pravého ucha. Tohle ale přece není sen. Mozek, pracující stále maximálně na 0,5% stále neví, co si myslet. Pracně vytahuji ruku z pod peřiny a prsty se pokouším nahmatat své ucho. Auu! V duchu vykřiknu a ucuknu spíše úlekem, než bolestí. A v tu chvíli mi to docvakne. Pižla! Sakra, já večer zapomněl zavřít dveře do ložnice. Ono vrrk, vrrk bylo vlastně "Dobré ráno" po veverkovsku. A aby nedošlo k mýlce, ryze z rozvernosti i radosti nad novým dnem se v opakovaném parakotoulu zakousává do mého prstu. A pak znovu a znovu. Pak za značného rachotu obíhá celou postel, třikrát podběhne pod ní, pětkrát vyskočí na parapet a z něho mě přímo na hlavu. A znovu a znovu. Tak tohle probere víc, než velký hrnek kafe. Ještě ho zkouším, jasně že marně, chytnout tu za letu, tu v běhu, což se mu moc líbí a pobízí ho k ještě větší rychlosti, větším skokům a tím pádem i razantnějším jeho dopadům na moji hlavu. Což o to, dopady jsou sice malým ranním šokem, ale odrazy jsou desetkrát horší. Člověk by nevěřil, jak je po ránu citlivá kůže, když si z ní dělá odrazový můstek energií plně nabitá veverka s drápky špičatějšími jak jehly.

Artur

Soutěže Adventure Racing je náročný test vytrvalosti. Na mistrovství světa v Ekvádoru v roce 2014 činil zhruba 700 km, které musely čtyřčlenné týmy ujít, projet na kole nebo přeplout na kajaku. Terén byl nejrozmanitější - od horských průsmyků po neproniknutelnou džungli. Žádná vnější pomoc, žádný technický dopravní prostředek.

Pro švédský tým však mělo ekvádorské mistrovství světa poněkud výjimečný průběh. Na jedné ze zastávek k odpočívajícím přišel špinavý toulavý pes neurčité rasy. Taková pouliční směska, samé bláto a plná parazitů. Žádostivě si svačící závodníky prohlížel. Kapitán týmu Mikael Lindnord nakonec neodolal a psovi hodil kousek masa. Zvíře se na sousto hladově vrhlo a závodníci si přitom všimli hlubokých ran na jeho hřbetu.

Zastávka však byla u konce; všichni sbalili, nasadili si batohy a Mikael na rozloučenou chlupatého tuláka pohladil. Ten zjevně nikdy nezažil lidskou péči a náklonnost a první teplý projev vůči němu se stal zlomem v jeho životě.

Malý příběh o veliké obětavosti

V ukrajinské sociální síti se před časem objevil pozoruhodný příběh o obětavosti psa, který se udál v Zakarpatské oblasti v okrese Užgorod. Místní člen spolku ochránců zvířat Denis Malafjejev o tom napsal na své facebookové stránce. 

Psi

Kdykoli se v dávno minulých časech v kterékoli části střední Asie objevil ruský vojenský tábor, doslova za pár týdnů zůstali místní obyvatelé bez svých ovčáckých psů (předků nynějších alabajů). Proč? Všichni psi střežící stáda v okolí vojenského ležení totiž velmi rychle pochopili, že místo ovcí je lepší střežit ruský tábor - protože tam je řádně krmí (!), hladí (!) a hlavně - mají je rádi (!).
Zejména proto není znám jediný případ, že by se místním "partyzánům" podařilo přiblížit se k ruskému táboru a napadnout ho. Noční "návštěvníky" totiž psi nekompromisně roztrhali (to není myšleno jako slovní obrat, ale doslovně.)

Francouze dojal ruský dárek - štěně Dobryňa

18. listopadu při zátahu na pařížském předměstí Saint-Denis francouzské speciální jednotky vtrhly do bytu, kde se ukrýval jeden z podezřelých v případě teroristických útoků v Paříži. Během operace byl zabit služební pes jménem Diesel.
Na tuto událost reagovalo obrovské množství uživatelů internetu, kteří spontánně spustili akci "Je Suis Chien ("Jsem pes.") a začali sbírat podpisy pod petici se žádostí udělit psovi posmrtně medaili za statečnost.

BELINKA (…taková psí historie)

Že nevíte, kdo to je?

Belinka se narodila jako budoucí policejní pes. Bude to hnedle třináct let. Dostalo se jí řádného výcviku, a protože jako správný belgický ovčák narostla i do patřičných rozměrů, všechno vypadalo slibně.

Jenže jen vypadalo. Bela sice vyrostla v krásného psa, duší ale byla něžným, bázlivým pejskem, který toužil po hrách, mazlení a veselých procházkách, zatímco drsné povely psovodů, křik a nedejbože střelba ji k smrti děsily. Pár let se z ní snažili vychovat policejního tvrďáka, ale jediným výsledkem bylo, že se začala bát nejen střelby, ale i veškerého mužského elementu.

V šesti letech to už dál nešlo, a tak ji poslali do předčasného důchodu. Jenže… kam chodí psi do důchodu, když je nikdo nechce? Co s takovým psem? Už není nejmladší, navíc se šrámy na psychice. Co vy víte, na co kdy neadekvátně zareaguje? Kdepak!

Před „uspáním“ ji tehdy na poslední chvíli zachránil majitel jednoho autobazaru, který potřeboval něco většího, co umí hodně štěkat a cenit zuby, aby mu to po nocích hlídalo kšeft. A tak Bela strávila další roky pobíháním podél plotu. Sama, jen ve společnosti aut. V létě, v zimě.

O delfínech, telepatii a tak...

Michal se někde cachtá s delfíny a nám nezbývá než tiše závidět...

Tak alespoň něco z "delfíní" literatury. Tohle asi neznáte: nabízím ukázku z životopisné knihy Nikolaje Levašova Zrcadlo mé duše.

Vlabi

V létě 1987 Jurij a několik osob z jeho skupiny, u kterých jsem provedl transformace mozku, navštívili delfinárium Batumski. Tam se jim povedlo dostat se k delfínům po skončení veřejných ukázek. Moderní věda soudí, že delfíni mezi sebou komunikují pomocí ultrazvuku. Je to naprosto mylný koncept. S pomocí ultrazvuku se delfíni ve vodě orientují! Mají totiž poměrně špatný zrak. Mezi sebou komunikují... telepaticky! Z toho důvodu je možné ihned odhadnout, jaký druh „výsledků“ moderní věda může obdržet, pokud bude zkoumat intelekt delfínů pomocí studia zvuků, které vydávají.

Dnešní přírůstek do rodiny

Jak jsem v tomto článku o pomoci zvířatům nakousl, tak jsem dnes konečně přivezl onu zchvácenou kobylku poníka. Rozloučit se s ní přišla pěkná kupa dětí, ale loučení bylo skoro s úsměvem, slzičky žádné neukáply, protože ona lidská drobota měla radost, že "prý poník jede do ozdravovny" :-)

Pevně doufám, že Bela (jméno kobylky) se z toho brzy dostane a pohyb i život budou zase k její radosti, protože ještě v době psaní výše zmíněného článku jen bezmocně a s velkými bolestmi sotva stála v boxu.

Našemu rafanovi, stejně jako dětem padla ihned do oka a téměř jistě bude po jejím uzdravení problém jí odvést mojí postarší zákaznici, která v zimě nešťastnou náhodou přišla o jednoho ze svých dvou poníků, přičemž ten zbývající ztrátu celoživotního kamaráda nese stejně těžce jako majitelka. Bela by měla poníkovi i bábince poté dělat společnost.