Sobota s Pižlou

Vznáším se nad sluncem zalitou krajinou. Vlažný proud vzduchu mě hladí po tváři a já si prohlížím velikou lípu pod sebou. Zrovna se chystám k ladnému přistání v trávě vedle ní, když tu slyším vzdálené, ale přitom jasné "vrrk, vrrk" hned těsně vedle ucha. Lípa, stejně jako hřejivá krajina kolem mne, se rozpouští. Začínám si čím dál jasněji uvědomovat, že to byl sen. Opět "vrrk, vrrk" u pravého ucha. Tohle ale přece není sen. Mozek, pracující stále maximálně na 0,5% stále neví, co si myslet. Pracně vytahuji ruku z pod peřiny a prsty se pokouším nahmatat své ucho. Auu! V duchu vykřiknu a ucuknu spíše úlekem, než bolestí. A v tu chvíli mi to docvakne. Pižla! Sakra, já večer zapomněl zavřít dveře do ložnice. Ono vrrk, vrrk bylo vlastně "Dobré ráno" po veverkovsku. A aby nedošlo k mýlce, ryze z rozvernosti i radosti nad novým dnem se v opakovaném parakotoulu zakousává do mého prstu. A pak znovu a znovu. Pak za značného rachotu obíhá celou postel, třikrát podběhne pod ní, pětkrát vyskočí na parapet a z něho mě přímo na hlavu. A znovu a znovu. Tak tohle probere víc, než velký hrnek kafe. Ještě ho zkouším, jasně že marně, chytnout tu za letu, tu v běhu, což se mu moc líbí a pobízí ho k ještě větší rychlosti, větším skokům a tím pádem i razantnějším jeho dopadům na moji hlavu. Což o to, dopady jsou sice malým ranním šokem, ale odrazy jsou desetkrát horší. Člověk by nevěřil, jak je po ránu citlivá kůže, když si z ní dělá odrazový můstek energií plně nabitá veverka s drápky špičatějšími jak jehly.

Již definitivně probrán vstávám a jdu se oblékat. Och, jak fatální to chyba! Okamžitě zjišťuji, že po ránu není citlivá kůže jen na hlavě a na ruce, protože si z mého těla oděného jen do slipů dělá veverka zábavný tobogán a čím více se jí snažím setřást, tím rychleji běhá a samozřejmě razantněji brzdí a vzápětí pak naopak piluje starty z místa. Než se docukám a dojuchám ke svému oblečení, vypadám jako bych spadl do trní. Ještě že jsem na tohle už jakž takž zvyklý!

Pižla na malou chvíli ztrácí zájem o moji již milionkrát jeho drápky probodenou kůži a dává si svůj oblíbený sprint do schodů nahoru a dolů. Vydává přitom nezaměnitelný zvuk - rychlé "ťap, ťap, ťap, ťap, ťap, ťap, ťap, ťap a zpátky ťap, ťap, ťap, ťap, ťap, ťap, ťap,". Občas to neubrzdí a to se pak ozve podlahové nebo zděné "plesk". Zahrabe na prázdno na linu jako trabant na ledu a hned, jak dostane první kosmickou rychlost dává další kolo do patra, tam na stůl, z něho na parapet. Potom obrovským skokem přes půl místnosti na skříň, z ní na zábradlí, na zeď. Od zdi pak jako gumový míček skočí na druhou zeď, z ní se odrazí a šup po schodech dolů a další kolo. Zajímavé, že zde neplatí ono "úhel dopadu, rovná se úhlu odrazu".
Veverka po ránu se chová spíše kvantově - jako elektron. Objeví se někde v prostoru, pak náhle zmizí, přejde na vyšší energetickou hladinu a zcela nelogicky se objeví v prostoru jinde. Neznalého by to asi jistě překvapilo, možná šokovalo, případně vyděsilo, ale přece jen nějaký pátek už je Pižla s námi doma, tak to už ani nevnímám. Spíše to beru jako normální a zcela logické.

Na záchodě, jako každý den, zjišťuji, že tak malé zvíře jakým je tento hlodavec, si umí otevřít přivřené dveře s tichostí lvího pšouku a zákeřností, jíž je schopna asi jen veverka, mi skáče pod triko na záda. Já se pochopitelně leknu a s nemalým trhnutím počůrám kolem sebe kde co. Včetně zrovna kolem letícího Pižly. S nacvičenou grácií dávám vše do pořádku a jdu si dělat snídani. Než se udělá kafe, dávám tomu zlořádovi mandli, burák, lískový ořech, slunečnici nebo kousek jablka. Bláhově si totiž myslím, že mi to dá trochu času na to, abych si namazal chleba máslem. Než k tomu totiž dojde, je Pižla zpět a mocným skokem ze vzdálené ledničky se mi vrhá přímo na chleba, který, jak jinak, padá ze stolu a opět - jak jinak - namazanou stranou na zem. Zatím co máslo zůstalo pevně spojeno s linem, jeden kousek zůstal na chlebu. Ovšem ne na dlouho. I ten kvantově mění pozici v prostoru spolu s veverkou a já už jen slyším hlasité mlaskání zpoza rohu. 

Ani tohle mě už po nějaké době soužití s tímto lesním (ne)tvorem nerozhodí a já si vychutnávám snídani při čtení někdy zábavných, jindy zcela tragických komentářů na blogu a přemýšlím, co s kterým učinit. Kolikrát se už stalo, že v okamžiku, kdy jsem chtěl kliknout na "publikovat", se zhůry nebo odjinud snesla veverka a s přesností snipera pustila značkovací dávku přímo na klávesnici? Odpovím si sám. Mockrát. Po chvíli mu (to jako "ten" veverka) na pár vzácných okamžiků dojde glukóza v krvi nebo dech a musí zastavit. Takto učiní mně na rameni a tam pak nehybně jako sfinga sleduje, co s tím kterým komentářem nakonec udělám. Šup do spamu, šup publikovat. Někdy si připadám jako Predátor z toho akčního filmu, kde jen na rozdíl od něj nemám k rameni přidělanou laserovou zbraň, nýbrž ostře nabitého Pižlu. Mám veverku a nebojím se ji použít!

Za malý okamžik je přísun energie do svalů obnoven a začíná celodopolední veverčí marathon. "ťap, ťap, ťap, ťap, ťap, ťap, ťap po schodech nahoru do patra, skříň, parapet, zeď, skříň, ťap, ťap, ťap, ťap, ťap po schodech dolů. Občas mezitím "plesk". Na lednici, na bar, televizi, mě na hlavu, "plesk", za gauč. A znovu a znovu. V jednom kole shodí sklenici ze stolu, v jiném je to miska na skříni. Pak objeví toaleťák a začne karate, které skončí úplnou likvidací nepřítele a jeho roztrháním až na papírové molekuly. Když už co by uklízecí četa nestíhám, zavřu ho do zimní zahrady. Zní to sice jako trest, ale těžko říci pro koho. Tam totiž v karate pokračuje a jako v nějaké počítačové hře sestřeluje jednu mandarinku za druhou. Občas se ozývá rachot padajících květináčů. Naštěstí je zima a v zahradě je pro něho krutých +10°C. Po pár desítkách minut se jeho na první, ale i druhý a třetí pohled chaotický pohyb zpomaluje a stejně jako i elementární částice vystavené teplotě blízké absolutní nule, se začíná chovat jako Terminátor ve filmu, když na něj vylili tekutý dusík. Z neuspořádaného pohybu elektronu se stává trhavý pohyb unaveného důchodce až se zcela zastaví v pozici, kterou doma nazýváme dvojitý Napoleon, což znamená, že si obě přední pracky (stále mě ještě svědí kůže, proto "pracky" a nikoli tlapičky) ohřívá, sedě na dece ve vlastním kožichu na břichu. Když už se přestanou hýbat i chlupy na jeho uších, je čas Pižlu vysvobodit. Otevírám dveře a on na zavolání jako pes, který vítá svého pána po dlouhé době odloučení, přibíhá a tulí se v mé hřejivé dlani. Bohužel, stejně jako ve filmu Terminátor se i on po nějaké době prohřeje a obnovuje svoje předchozí vitální funkce a začíná znovu lítat po domě doslova jako kretén. 

Jenže dneska je den D, vlastně Z. "Z" jako zuby. Pižla totiž jako mládě vypadl z veverčího kočárku ze střechy na zem a hodně si rozbil čuňu. V přírodě je toto asi nejčastější příčina úmrtí. Nikoli samotný pád, ale to, že si poškodí uložení zubů, ty se pak vychýlí ze své polohy, nedochází k jejich přirozenému obrušování a rychle přerostou. Veverka pak není schopna přijímat potravu a po nějaké době vlastně umře hlady. Toto byl důvod, proč Pižla neskončí zpět v přírodě. Zuby mu rostou tak rychle, že je musím každých 14 dní zkracovat a to není nic příjemného. Především pro mě. Snáším to hůř jak on. Zatímco si Pižla ihned po zákroku konzumuje ořechy, že jen šlupky lítaj, tak já jsem zralý na frťana. Za pár minut je naštěstí hotovo a já se "těším" z jeho osmnácti drápů zarývajících se mi, asi za odměnu, do kůže. Hned se jeho jméno mění z Pižly na Hajzla, Kreténa, Sadisty, Černého Gestapáka až na Utrhnutihlavu.

Blíží se poledne a to je vyhlášeno dočasné válečné příměří. Veverka se pravidelně odebírá do jedné ze svých několika rezidencí a nechává mé kůži a nervům dvě až tři hodiny na regeneraci. Toto je pro mě čas Kronos (rozuměj kvalitní čas). Kávička, zákusek, pohoda, lambáda. Ale stejně jako v pohádkách, tak i v realitě nic netrvá věčně a dříve či později koutkem oka zahlédnu rychle se pohybující černý stín jen okamžik před tím, než mi tělem projede osmnáct veverčích oznámení zaseknutých do kůže. Po krátkém, někdy naopak dlouhém lítém boji, když jsem vždy na hlavu poražen, nastává u Pižly zvrat a zřejmě instinkty či co ho nutkají k syslícím manévrům. Když to přeložím do lidštiny, tak to znamená "Seber co uneseš a někam to schovej. Možná přijde krutá zima a nevíš, co se může hodit!" Takže asi do stovky skrýší po celém domě odnáší od jakéhokoli jídla, přes kousky vaty, ubrousků, sirek, propisek i malé struhadlo, flash disk, elektrický kartáček na zuby a hojivou mast na kůži. My pak při oblékání někdy objevujeme poklady v podobě oříšků, ale někdy i ztracených a již odepsaných věcí, bez kterých zřejmě běžná moderní veverka nemůže v přírodě přežít.

Večer, když Slunce zapadá a je jedno, jak je zemská osa momentálně nakloněna, se veverka mění z krvelačné a přes den jinak životu nebezpečné saně na příjemně vrkající spokojené klubíčko chlupů schoulené do mé dlaně a já ho strkám do pižlího domečku, kterým kdysi byla kapuce od zimní bundy. Ještě uvnitř proti mému prstu vystrčí bílé bříško, nechá se na něm podrbat a s posledním "vrrk, vrrk", předními tlapičkami zatáhne vchod a tím dá svrchovaně najevo své jasné "Dobrou noc".