Rodové osady u Bajkalu 4

- předchozí část -

Osada Bílé Rosy (u vesnice Moty, 52.0771094N, 103.8999356E)

Opět mám tak trochu štěstí. Proběhl jsem Irkutsk, koupil chleba, bonbony pro Verču, dokonce ty s kočičkou, pak přebalil batoh a vyšel zase do ulic hledat, jak se dopravím do vesnice Moty. Jsou dvě možnosti: buď městským autobusem do předměstí Šelechov a pak busem do Šamanky na břehu Irkutu, nebo zkusit nějakou maršrutku do Sljudanky a požádat řidiče aby mi zastavil v Motech.

Rodové osady u Bajkalu 3

- předchozí část -

Na autobusové zastávce jsem ve 14.15. Oleg mi ukazoval jízdní řád, takže si pamatuji, že to jede v 14.50. Tak uvidím. Vcelku mi to je jedno, stejně nevím, kdy jede nějaký vlak na Irkutsk, a ani to moc neřeším. Jako starý nádražák jsem si jen chtěl zkusit jízdu vlakem, jezdí zde totiž podobné příměstské spoje jako u nás. 

Autobus opravdu přijel na čas. Zaplatil jsem 57 rublů asi na 30 km. Většinou tu všude jezdí menší autobusy asi tak pro 50 lidí v nejrůznějším technickém stavu. Staré, prastaré, ale i nové. Silnice jsou betonové, ještě ze sovětských dob a mezi nevelkými vesnicemi se ani moc neudržují, takže jízda takovým autobusem po nich je docela zážitek. Ale hlavní tahy a jejich dálnice mají již klasický asfalt a jsou dobře udržované i dobře značené.

Rodové osady u Bajkalu 2

- předchozí část -

Osada LadaGa (52.5683628N, 103.6637528E)

První dojem hned po příjezdu byl velmi příznivý. Mé očekávání bylo o dost překonáno.

Rodové osady u Bajkalu 1

Ještě jednou se vrátíme na Bajkal. 

Rudolf svou (nikoli první) cestu do těchto míst nesměřoval pouze za přírodními krásami, ale chtěl na vlastní oči vidět, jak žijí ti, kdo se rozhodli opustit pohodlí města a odešli i se svými rodinami do drsné sibiřské přírody budovat své rodové osady. Z jeho cestopisu vybíráme několik kapitol.

Po startu z moskevského letiště byl zpočátku krásný den, bylo vidět na zem, políčka, domky, silnice, ale čím více jsme se vzdalovali od Moskvy, tím více dole přibývalo malinkých mráčků. Byly rozesety jak malinké bochánky skoro pravidelně po celém obzoru. Nakonec se více a více spojovaly až se pod námi rozprostřela jednolitá bavlněná přikrývka a stále se zvyšovala až k našemu letadlu. Nakonec jsem vlétli do řídké vysoké mlhy a z příjemného hladkého letu se stala jízda po špatné silnici. Vlastně až do Irkutska jsme pak byli stále připoutáni. 

Po šesti hodinách, z toho asi třech hodinách kodrcání v mracích a konečném dosednutí a zastavení na irkutském letišti lidi dokonce zatleskali. Asi i pro ně to byl trochu nezvyklý let. A nebo to mají jen okoukáno z amerických filmů?