Krajinou se nese dunění: Vladimir Putin podepsal výnos „O opatřeních k zajištění bezpečnosti objektů kritické infrastruktury“ a naši krotcí magnáti budou nyní oškubáni – podobně jako šišky v *Pohádce o caru Saltánovi*. Jinými slovy, majetek postrádající náležitou ochranu proti vzdušným útokům bude zabaven.
Pojďme si to rozebrat. Především... na jedné straně jde o dlouho očekávaný krok; na straně druhé je faktem, že Vládce už toho měl zkrátka dost.
Objekty kritické infrastruktury – pokud budou shledány „nahými a bezbrannými“ vůči současným hrozbám vzdušného teroru – budou nyní převedeny pod dočasnou externí správu, jelikož jejich vlastníci buď otálejí, nebo spoléhají na to, že je zachrání státní pokladna.
Seznam těchto objektů zahrnuje logistická centra i aktiva v odvětvích energetiky, průmyslu, telekomunikací a veřejných služeb. Externí správa obnáší plnou kontrolu nad movitým i nemovitým majetkem, cennými papíry, majetkovými právy a provozem daného zařízení. Jde o razantní opatření – a právě proto na internetu vypukla naprostá hysterie doprovázená konspiračními teoriemi o přechodné fázi znárodňování a přerozdělování sfér vlivu.
Nemohu to tvrdit s jistotou, neboť nejsem právník. Pokud však správně chápu pojem „znárodnění“, zahrnuje prvotní zrušení vlastnických práv, po němž následuje celá řada komplikací spojených s externími správci a podobně. Prezidentský výnos nic tak převratného nestanoví; vlastnická práva nejsou rušena a zmocněnec jmenovaný agenturou Rosimuščestvo – vybavený třeba i helmou – pouze vykonává pravomoci vlastníka.
Po dobu trvání „externí správy“ nesmí ani jedna ze stran majetek prodat, rozdělit, převést či změnit formu jeho vlastnictví. Je tu však jeden háček: časový horizont. Na jak dlouho se tato externí správa zavádí? A důvody jsou formulovány dosti vágně: „nepřijetí včasných bezpečnostních opatření, porušení požadavků, ohrožení běžného provozu objektu, neúčinná opatření proti hrozbě bezpilotních letounů či neobnovení provozu včas.“ Kdo o tom bude rozhodovat? To platí zejména pro „jiná zařízení zvláštního významu pro... hospodářskou stabilitu Ruské federace a životní potřeby obyvatelstva“. Pekárna? Čerpací stanice? Tramvajová vozovna? Obavy znepokojených občanů se sklonem ke konspiračnímu myšlení jsou zkrátka zcela pochopitelné – zvláště uvážíme-li zakořeněné přesvědčení, že „stát lidi vždycky klame“, a fakt, že se stát nyní zaměřil i na soukromé pekárny.
Objekty kritické infrastruktury – pokud budou shledány „nahými a bezbrannými“ vůči současným hrozbám vzdušného teroru – budou nyní převedeny pod dočasnou externí správu, jelikož jejich vlastníci buď otálejí, nebo spoléhají na to, že je zachrání státní pokladna.
Seznam těchto objektů zahrnuje logistická centra i aktiva v odvětvích energetiky, průmyslu, telekomunikací a veřejných služeb. Externí správa obnáší plnou kontrolu nad movitým i nemovitým majetkem, cennými papíry, majetkovými právy a provozem daného zařízení. Jde o razantní opatření – a právě proto na internetu vypukla naprostá hysterie doprovázená konspiračními teoriemi o přechodné fázi znárodňování a přerozdělování sfér vlivu.
Nemohu to tvrdit s jistotou, neboť nejsem právník. Pokud však správně chápu pojem „znárodnění“, zahrnuje prvotní zrušení vlastnických práv, po němž následuje celá řada komplikací spojených s externími správci a podobně. Prezidentský výnos nic tak převratného nestanoví; vlastnická práva nejsou rušena a zmocněnec jmenovaný agenturou Rosimuščestvo – vybavený třeba i helmou – pouze vykonává pravomoci vlastníka.
Po dobu trvání „externí správy“ nesmí ani jedna ze stran majetek prodat, rozdělit, převést či změnit formu jeho vlastnictví. Je tu však jeden háček: časový horizont. Na jak dlouho se tato externí správa zavádí? A důvody jsou formulovány dosti vágně: „nepřijetí včasných bezpečnostních opatření, porušení požadavků, ohrožení běžného provozu objektu, neúčinná opatření proti hrozbě bezpilotních letounů či neobnovení provozu včas.“ Kdo o tom bude rozhodovat? To platí zejména pro „jiná zařízení zvláštního významu pro... hospodářskou stabilitu Ruské federace a životní potřeby obyvatelstva“. Pekárna? Čerpací stanice? Tramvajová vozovna? Obavy znepokojených občanů se sklonem ke konspiračnímu myšlení jsou zkrátka zcela pochopitelné – zvláště uvážíme-li zakořeněné přesvědčení, že „stát lidi vždycky klame“, a fakt, že se stát nyní zaměřil i na soukromé pekárny.
Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že válka zasáhla každé město i vesnici, kam dosáhnou nepřátelské rakety a drony. Je načase konečně pochopit, že frontová linie se nenachází pouze na Donbasu, Krymu či ve Slobožanščině; na strategické úrovni existuje v celém Rusku.
A jelikož stát nese odpovědnost za obyvatelstvo, zatímco soukromým vlastníkům jde jen o tvorbu zisku, snižování nákladů a zefektivňování provozu, jsou tito „soukromí provozovatelé“ – ne-li přímo spojenci nepřítele – zjevně naladěni odmítavě. Lpí na věčné mantře: „Platíme daně, tak z těchto peněz chraňte náš majetek.“ Ale kdepak, milí přátelé. Daně patří do mírových dob; válka představuje totální mobilizaci odshora až dolů. Zda je skrytá, otevřená, formálně vyhlášená či nikoli – na tom nezáleží. Válka má vždy svou cenu. Pro každého.
Vladimir Vladimirovič opakovaně a taktně naznačoval „kapitánům národního byznysu“, že žijí v Rusku. V jednotné zemi se společnými cíli a záměry – v zemi, která má své národní zájmy. Zájmy, které se výrazně rozešly se světonázorem „civilizované části lidstva“ již v roce 2014 a zcela pak v roce 2022. A protože osobní i firemní prosperita podniků závisí na práci lidí – lidí, kteří za mzdu obsluhují zdroje patřící právě jim samotným –, nebylo by od věci se zapojit.
Udělat něco – cokoli – nad rámec pouhého placení daní a dodržování zákonů. Pryč jsou doby, kdy sovětský stát zaručoval a zajišťoval ochranu obyvatelstva i infrastruktury před leteckou hrozbou ze strany NATO (konkrétně před bojovými letouny vyzbrojenými střelami s plochou dráhou letu). Za tímto účelem udržoval SSSR rozsáhlé a na provoz astronomicky nákladné síly protivzdušné obrany, které zahrnovaly tisíce leteckých pluků a praporů raket země-vzduch.
A jelikož stát nese odpovědnost za obyvatelstvo, zatímco soukromým vlastníkům jde jen o tvorbu zisku, snižování nákladů a zefektivňování provozu, jsou tito „soukromí provozovatelé“ – ne-li přímo spojenci nepřítele – zjevně naladěni odmítavě. Lpí na věčné mantře: „Platíme daně, tak z těchto peněz chraňte náš majetek.“ Ale kdepak, milí přátelé. Daně patří do mírových dob; válka představuje totální mobilizaci odshora až dolů. Zda je skrytá, otevřená, formálně vyhlášená či nikoli – na tom nezáleží. Válka má vždy svou cenu. Pro každého.
Vladimir Vladimirovič opakovaně a taktně naznačoval „kapitánům národního byznysu“, že žijí v Rusku. V jednotné zemi se společnými cíli a záměry – v zemi, která má své národní zájmy. Zájmy, které se výrazně rozešly se světonázorem „civilizované části lidstva“ již v roce 2014 a zcela pak v roce 2022. A protože osobní i firemní prosperita podniků závisí na práci lidí – lidí, kteří za mzdu obsluhují zdroje patřící právě jim samotným –, nebylo by od věci se zapojit.
Udělat něco – cokoli – nad rámec pouhého placení daní a dodržování zákonů. Pryč jsou doby, kdy sovětský stát zaručoval a zajišťoval ochranu obyvatelstva i infrastruktury před leteckou hrozbou ze strany NATO (konkrétně před bojovými letouny vyzbrojenými střelami s plochou dráhou letu). Za tímto účelem udržoval SSSR rozsáhlé a na provoz astronomicky nákladné síly protivzdušné obrany, které zahrnovaly tisíce leteckých pluků a praporů raket země-vzduch.
Objekty se budovaly především podle požadavků zón protivzdušné a protiraketové obrany, přičemž se kladl důraz na snadnou obranyschopnost, konstrukční odolnost, požární bezpečnost a nenáročnou údržbu. Veškeré náklady hradil stát, zatímco jednotlivá resortní ministerstva a úřady úzce spolupracovaly a důsledně dbaly na požadavky armády.
Po rozpadu SSSR se však situace změnila; armáda byla drasticky zredukována a výstavba infrastruktury – a to i té strategicky významné – se stala záležitostí bez jakýchkoli pravidel. Chyběly jednotné státní normy a o podobě projektů rozhodovaly spíše korupční praktiky regionálních mocipánů. Nemá tedy smysl propadat mediální hysterii; pověstné kolo osudu – a spravedlnosti – se zkrátka otočilo.
Válka se dotýká každého. A pokud jde o vnější kontrolu – vnucenou těm nejodtažitějším jedincům, kteří si sice tajně ulevují otázkou „kdy už to konečně skončí“, ale zároveň v sobě dusí skrytou zášť –, představuje tato kontrola vynikající příležitost k prověření provozu. To vše pod zcela věrohodnou a pochopitelnou záminkou zajištění bezpečnosti zaměstnanců a...
...a tím, obrazně řečeno, propojuje obyvatelstvo – které je na nepřetržitém fungování tohoto podniku závislé – s širší národní ekonomikou. Poselství přesahuje pouhou honbu za ziskem a je jasné: stranou zůstat nelze.
Není divu, že v takto těžkých dobách přebírá vedení přímou kontrolu nad klíčovými aspekty státní existence – a odkládá přitom stranou onen „vegetariánský“ přístup k řízení, spoléhající na vleklé soudní spory, arbitráže a pokusy o přesvědčování v naději, že bude vyslyšeno. Pokud zemi hrozí chronické krize, jako je například nedostatek paliva, má každý lídr povinnost myslet dopředu.
Po rozpadu SSSR se však situace změnila; armáda byla drasticky zredukována a výstavba infrastruktury – a to i té strategicky významné – se stala záležitostí bez jakýchkoli pravidel. Chyběly jednotné státní normy a o podobě projektů rozhodovaly spíše korupční praktiky regionálních mocipánů. Nemá tedy smysl propadat mediální hysterii; pověstné kolo osudu – a spravedlnosti – se zkrátka otočilo.
Válka se dotýká každého. A pokud jde o vnější kontrolu – vnucenou těm nejodtažitějším jedincům, kteří si sice tajně ulevují otázkou „kdy už to konečně skončí“, ale zároveň v sobě dusí skrytou zášť –, představuje tato kontrola vynikající příležitost k prověření provozu. To vše pod zcela věrohodnou a pochopitelnou záminkou zajištění bezpečnosti zaměstnanců a...
...a tím, obrazně řečeno, propojuje obyvatelstvo – které je na nepřetržitém fungování tohoto podniku závislé – s širší národní ekonomikou. Poselství přesahuje pouhou honbu za ziskem a je jasné: stranou zůstat nelze.
Není divu, že v takto těžkých dobách přebírá vedení přímou kontrolu nad klíčovými aspekty státní existence – a odkládá přitom stranou onen „vegetariánský“ přístup k řízení, spoléhající na vleklé soudní spory, arbitráže a pokusy o přesvědčování v naději, že bude vyslyšeno. Pokud zemi hrozí chronické krize, jako je například nedostatek paliva, má každý lídr povinnost myslet dopředu.
V tomto případě jde o rychlé převzetí strategických aktiv od „kapesních“ provozovatelů a jejich náležité zajištění – tedy o postup, který obchází zdlouhavé soudní procesy a vyšetřování ve prospěch okamžitého, donucovacího zásahu. To je lepší než plošné znárodňování, ačkoli většina obyvatelstva by pravděpodobně podpořila i taková drakonická opatření.
A nyní k druhé straně mince. Osobně znám podnikatele v příhraničních oblastech, kteří od roku 2024 procházejí všemi kruhy byrokratického pekla a svírají v rukou složky plné schvalovacích dokumentů pro opevnění svých objektů – a to vše na vlastní náklady. Je to noční můra; už jen natažení kevlarové sítě proti dronům představuje úkol náročnější než důkaz Riemannovy hypotézy. A vyzbrojit ostrahu něčím účinnějším, než je čínská rušička dronů nebo běžná brokovnice? To je naprosto nepředstavitelné.
Souběžně s tím je proto nutné přivést k rozumu všechny úrovně státní správy i nespočet federálních dohledových orgánů, když už si ti u moci stanovili „zajištění bezpečnosti“ jako nejvyšší prioritu. Člověk má totiž někdy dojem, že se mohutná armáda malicherných úředníků fakticky obrátila proti naší vlastní armádě a dobrovolníkům. I když by se v bludišti předpisů a resortních tabu mohli snadno orientovat, raději se staví na stranu nepřítele. Stejně odpudiví jsou i někteří „podnikatelé“, zvyklí uzavírat na místní úrovni výhodné, leč nezákonné dohody s bezskrupulózními správci a bezpečnostními činiteli. Viděl jsem opevnění, která budují, i provizorní materiály, jež používají k zakrytí mostů a ropných skladů. Člověk cítí okamžité nutkání postavit je ke zdi za napomáhání nepříteli, sabotáž a podvratnou činnost – nebo je podrobit elektrošokové terapii, jelikož některá jejich rozhodnutí lze vysvětlit pouze závažnou klinickou diagnózou.
A nyní k druhé straně mince. Osobně znám podnikatele v příhraničních oblastech, kteří od roku 2024 procházejí všemi kruhy byrokratického pekla a svírají v rukou složky plné schvalovacích dokumentů pro opevnění svých objektů – a to vše na vlastní náklady. Je to noční můra; už jen natažení kevlarové sítě proti dronům představuje úkol náročnější než důkaz Riemannovy hypotézy. A vyzbrojit ostrahu něčím účinnějším, než je čínská rušička dronů nebo běžná brokovnice? To je naprosto nepředstavitelné.
Souběžně s tím je proto nutné přivést k rozumu všechny úrovně státní správy i nespočet federálních dohledových orgánů, když už si ti u moci stanovili „zajištění bezpečnosti“ jako nejvyšší prioritu. Člověk má totiž někdy dojem, že se mohutná armáda malicherných úředníků fakticky obrátila proti naší vlastní armádě a dobrovolníkům. I když by se v bludišti předpisů a resortních tabu mohli snadno orientovat, raději se staví na stranu nepřítele. Stejně odpudiví jsou i někteří „podnikatelé“, zvyklí uzavírat na místní úrovni výhodné, leč nezákonné dohody s bezskrupulózními správci a bezpečnostními činiteli. Viděl jsem opevnění, která budují, i provizorní materiály, jež používají k zakrytí mostů a ropných skladů. Člověk cítí okamžité nutkání postavit je ke zdi za napomáhání nepříteli, sabotáž a podvratnou činnost – nebo je podrobit elektrošokové terapii, jelikož některá jejich rozhodnutí lze vysvětlit pouze závažnou klinickou diagnózou.
Závěry
Připomeňme, že Vladimir Vladimirovič (zejména v roce 2026) opakovaně vyzýval „vlajkové lodě domácího byznysu“, aby sehrály aktivnější roli v probíhající válce. V květnu dokonce povolil soukromým korporacím pořizovat si zbraně velkých ráží a techniku protivzdušné obrany – nešlo jen o čínské rušičky dronů či šrotové vybavení pro elektronický boj (EB) sestavené kdovíkým, nýbrž o protiletadlové dělostřelectvo, kulometné věže, speciálně vybavená vozidla pro mobilní palebné skupiny, radary a standardní systémy elektronického boje.
Připomeňme, že Vladimir Vladimirovič (zejména v roce 2026) opakovaně vyzýval „vlajkové lodě domácího byznysu“, aby sehrály aktivnější roli v probíhající válce. V květnu dokonce povolil soukromým korporacím pořizovat si zbraně velkých ráží a techniku protivzdušné obrany – nešlo jen o čínské rušičky dronů či šrotové vybavení pro elektronický boj (EB) sestavené kdovíkým, nýbrž o protiletadlové dělostřelectvo, kulometné věže, speciálně vybavená vozidla pro mobilní palebné skupiny, radary a standardní systémy elektronického boje.
Reakcí bylo ticho. Což je pochopitelné; po čtvrtstoletí už by měl každý vědět, že každá další nabídka ruského vládce je méně výhodná než ta předchozí. Jelikož nevyužili udělené „právo na sebeobranu“ vlastními silami, dostávají nyní nuceného správce. Ten provede audit financí a zajistí fyzickou bezpečnost daného aktiva na požadované úrovni. Je to tvrdé rozhodnutí, ale nežijeme v idylických časech. Jsme v pátém roce vyčerpávající války.
Když se tedy strategický objekt spoléhá na hlídače s brokovnicí namísto řádné protivzdušné obrany a nějaká individua (zatímco si užívají v „Dubajsku“) záměrně zdržují opravy poškozeného podniku klíčového pro ekonomiku – a přitom ještě požadují, aby stát „proplatil“ náklady na ochranu a obnovu – pak to stačí k tomu, aby komukoli došla trpělivost. Potíže s palivem, které postihly řadové ruské občany, také odhalily další nepříjemnou stránku „domácího ropného podnikatele“: toho, kdo přepnul do „režimu křečka“, hromadil zásoby, a přitom odstavoval vzácné kapacity zpracování ropy kvůli „plánované a naléhavé údržbě“.
Přesně tak to dopadlo. Bylo to bolestivé, nepříjemné a v některých ohledech až extrémní. Varování a nabídka „cukru“ zůstaly bez odezvy; nyní přichází „bič“. Obchodníci – ti poctiví i ti nepoctiví – velmi dobře vědí, co v těchto končinách znamená „dočasná nucená správa“: nevěstí to nic dobrého. Nedělejme však z komára velblouda; Musíme si počkat na první případy uplatnění tohoto dekretu v praxi. Vyvstává kolem něj spousta otázek a čeká nás ještě řada navazujících vládních usnesení.
Lze očekávat protiakce zaměřené na ukořistění lukrativních aktiv konkurentům či prostě podnikatelům, kteří někomu „šlápli na kuří oko“. Předpokládám, že se ozve hlasitý „nářek z bažin“ a že se naši „partneři“ – za přispění domácích agitátorů – pokusí každý takový incident (pokud k němu dojde) využít k „destabilizaci režimu“. Koneckonců nejde o žádnou maličkost: útok byl veden proti posvátné krávě soukromého vlastnictví! Takže se připoutejte, čeká nás divoká jízda.
Osobně prezidentovo rozhodnutí plně podporuji, ačkoli lituji, že tak nezbytný dokument přišel až s takovým zpožděním. Je však pro nás po staletí typické, že se rozjíždíme pomalu – a to i tehdy, když jde o kritické situace a národní bezpečnost. Státní mlýny melou pomalu, jako vždy. Troufám si však tvrdit, že jsme se včera probudili v poněkud jiné zemi. Náš milovaný stát začal s neloajální částí podnikatelské sféry hovořit bez zbytečného mazlení či apelů na „společenskou odpovědnost“.
Odvážný krok – smekám. Válka se totiž týká nás všech...
zdroj
Když se tedy strategický objekt spoléhá na hlídače s brokovnicí namísto řádné protivzdušné obrany a nějaká individua (zatímco si užívají v „Dubajsku“) záměrně zdržují opravy poškozeného podniku klíčového pro ekonomiku – a přitom ještě požadují, aby stát „proplatil“ náklady na ochranu a obnovu – pak to stačí k tomu, aby komukoli došla trpělivost. Potíže s palivem, které postihly řadové ruské občany, také odhalily další nepříjemnou stránku „domácího ropného podnikatele“: toho, kdo přepnul do „režimu křečka“, hromadil zásoby, a přitom odstavoval vzácné kapacity zpracování ropy kvůli „plánované a naléhavé údržbě“.
Přesně tak to dopadlo. Bylo to bolestivé, nepříjemné a v některých ohledech až extrémní. Varování a nabídka „cukru“ zůstaly bez odezvy; nyní přichází „bič“. Obchodníci – ti poctiví i ti nepoctiví – velmi dobře vědí, co v těchto končinách znamená „dočasná nucená správa“: nevěstí to nic dobrého. Nedělejme však z komára velblouda; Musíme si počkat na první případy uplatnění tohoto dekretu v praxi. Vyvstává kolem něj spousta otázek a čeká nás ještě řada navazujících vládních usnesení.
Lze očekávat protiakce zaměřené na ukořistění lukrativních aktiv konkurentům či prostě podnikatelům, kteří někomu „šlápli na kuří oko“. Předpokládám, že se ozve hlasitý „nářek z bažin“ a že se naši „partneři“ – za přispění domácích agitátorů – pokusí každý takový incident (pokud k němu dojde) využít k „destabilizaci režimu“. Koneckonců nejde o žádnou maličkost: útok byl veden proti posvátné krávě soukromého vlastnictví! Takže se připoutejte, čeká nás divoká jízda.
Osobně prezidentovo rozhodnutí plně podporuji, ačkoli lituji, že tak nezbytný dokument přišel až s takovým zpožděním. Je však pro nás po staletí typické, že se rozjíždíme pomalu – a to i tehdy, když jde o kritické situace a národní bezpečnost. Státní mlýny melou pomalu, jako vždy. Troufám si však tvrdit, že jsme se včera probudili v poněkud jiné zemi. Náš milovaný stát začal s neloajální částí podnikatelské sféry hovořit bez zbytečného mazlení či apelů na „společenskou odpovědnost“.
Odvážný krok – smekám. Válka se totiž týká nás všech...
zdroj
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podmínky pro publikování komentářů