Pravda a láska...

Čím dál častěji k nám do redakce chodí komentáře, nad nimiž mi zůstává rozum stát. Jde o příspěvky psané provládními pisateli, což jim nemám za zlé. Prostě je to jejich volba. Provládními myslím to, že souhlasí se stavem současného nastavení a směrování české politiky, se stavem ve společnosti i s tím, že jsme zatahování do světové války.

Dalším jejich rysem je naprosto evidentní nenávist k Rusům, Rusku a vůbec všemu, co není a nepřichází z tzv. Západu. Kdyby šlo o vyjádření názoru slušnou formou, pak by to bylo v pořádku a komentáře bychom zveřejňovali. Ale to množství emočního hnisu, velmi silné nenávisti k diskutujícím, kteří přispívají na náš blog a především smeřované k redakci Myšlenek a našim rodinám, je mírně řečeno zarážející až děsivé. Nepamatuji, že by před 30 roky byl někdo schopný nebo ochotný se veřejně takto vyjadřovat. To bylo naprosto nemyslitelné. Dnes nenávist a agresivitu veřejně bez uzardění prezentuje kdokoli, včetně politických a diplomatických špiček a ještě jsou na to patřičně hrdí.

Vypestujem si pre seba, vám nič nezasadím, a skapte od hladu!

 

Komentáře, které nebyly vyvěšeny:

 

"Premýšľam, moja práca sú peniaze, nikdy nikomu nepredám paradajky, rajčiny, jablká, pretože ich cena prevyšuje náklady mojej práce. Sme naučení lacno nakúpiť. Vypestujem si pre seba, vám nič nezasadím, a skapte od hladu.

Juraj"

"Nezasadím, nezožnem, neupečiem, nevypestujem, nedám, nepredám. Berte do rúk motyky a vypestujte si.

Juraj"

Zprvu jsem se na to chtěl vyprdnout, ale tak krátkozraký, nenávistný a lakomý postoj k okolí mi prostě nedal (vím, moje chyba) a začal jsem psát pár následujících vět.

Nebudu zjišťovat, kde a proč se v někom bere ta nenávist k okolí, to je ryze každého problém, který by si měl ve svém vlastním zájmu vyřešit. Chci ale v krátkosti vysvětlit, jak je takový postoj omezený.

Byl bych moc rád, kdyby si takový člověk uvědomil, že lidská společnost, tedy pokud se má rozvíjet a fungovat, je na tom funkčně stejně jako planetární ekosystém. Vše je v ní propojené a vzájemně na sobě závislé. Něco více, jiné méně, ale vždy výpadek, drhnutí či ztráta jedné části dříve či později negativně ovlivní části ostatní a nakonec společnost jako celek. Narozdíl od přírody ale nemá žádné automatické samoregulační systémy. Ty musí suplovat lidský faktor - v podstatě každý jednotlivec.

Nový nepřítel číslo 1

Kde jsou ty časy, kdy jediný hluk na vesnici byli a teď to budu brát podle denní doby, kohouti, kosa, psi štěkající na pošťáka, vzdálené traktory na poli a na jaře a na podzim občas cirkulárka. Pamatuji si, jak mě u babičky ještě za šera vzbudívávalo pantátovo milionkrát nacvičené ví-ví-ví-ví-ví-ví od mokrého kamenného brousku a pak jako hodiny přesné šustění ostré kosy o trávu. Občas jsem stihl ještě jedno dvoje broušení, než mě ten zvuk dokonale uspal. Něco jako elektrická sekačka na trávu bylo pouze výsadou hrstky nebojácných kutilů, případně těch, co měli známého, co měl známého, který uměl takovou vzácnost sehnat z ciziny za marky nebo za bony. Zahrady se osekávali podle chuti králíků a zbytek se nechával na seno. Prostě pohoda, klídek.

Cenzura na Myšlenkách

Původně to měl být komentář, reakce na jeden příspěvek pod naším článkem, ale pro nezamýšlenou větší obsažnost to nakonec dávám jako samostatný text. 

Tak za prvé bych chtěl zdůraznit, že Myšlenky nejsou diskuzní forum. To by mělo být jasné snad na první pohled. Toto jsou stránky, kde prim hrají články jak naše vlastní, tak převzaté i přeložené. 

A za druhé - pro mě již není cenzura jako cenzura. Dnes to slovo má pachuť něčeho, co brání svobodě projevu, na který má mít každý právo. Jenže je potřeba si uvědomit, že svoboda projevu není totéž, jako říkat si kde chci, komu chci, kdy chci a co chci. To není svoboda projevu, ale anarchie nebo spíše absence soudnosti, neúcta k druhým či nedostatečné vychování. Spíše vše dohromady.

Zvrácená doba, kdy větších práv a uznání požívají ti, co prohlašují, že mají mezi nohama dvaatřicáté pohlaví, případně jich tam mají hned několik najednou, napomáhá podobným individuím domnívajících se, že jejich názor musí slyšet všichni za každou cenu. Protože na to mají právo!

Někteří tuší, jiní vědí a ostatní budou třeba překvapeni, ale přiznávám, že posledních pár dní, možná týdnů, je více komentářů, které naším filtrem denně neprojdou, nežli těch, které si máte možnost v diskuzi přečíst. Je mi až smutno, když vidím, kolik s odpuštěním morálních mrzáků, musí na mě a Vlabi plivat emoční hnis k nám do redakce nebo do diskuze. A kdyby jen to! Někteří jdou mnohem dál...

CO VY NA TO? 7

Nepříjemné údaje o černobylské katastrofě

Na žádost kolegů z Esquire Alexander Berezin rozebral toto obtížné téma a vysvětlil, jak radiace ovlivňuje člověka, kolik životů si Černobyl ve skutečnosti vyžádal a proč jedním z nejstrašnějších důsledků atomové katastrofy v Pripjati je zpomalení vývoje jaderné energie.

Začnu tím hlavním - rozporem mezi veřejným míněním o účincích záření a skutečnostmi získanými v důsledku výzkumu (a tento rozpor je tak velký, že byli překvapeni i samotní vědci – důkazy jsou ve většině zpráv).

Umíš diskutovat?

Z mého úhlu pohledu diskuze pod články na internetu v 90%, ale spíše ještě častěji, nejsou diskuzemi jako takovými a obecně z povahy současného do debat zasahujícího člověka vlastně ani diskuzemi býti nemohou. 

Nejprve, co diskuze vlastně je?

Udává se, že "je věcný rozhovor několika osob nad určitým tématem, jehož cílem není rozhodovat, nýbrž věc pečlivě rozebrat z různých stránek, shromáždit argumenty a případně připravit půdu pro racionální rozhodnutí"

Už si ani nepamatuji, kdy jsem někde na internetu zaznamenal diskuzi, která by takovou diskuzí opravdu byla. V reálu, kdy jde o hovor mezi čtyřma a více očima, může být situace o ždibec lepší, ale na internetu, kde se účastníci téměř výhradně osobně neznají a vystupují v anonymitě, je to bída.

Jde o to, že v tomto virtuálním prostředí se diskuzí (aspoň to tak vnímám) zúčastňují především a téměř výhradně ti, kteří diskutovat ve skutečnosti nechtějí. Často si toho ani nejsou přímo vědomi nebo si to nechtějí přiznat. Do tzv. diskuze přispívají hlavně ti, kteří se směrem, kterým se ubírá, cítí ohroženi, protože téma odporuje jejich přesvědčení, jejich světonázoru a vstupem do diskuze chtějí své vidění světa obhajovat. Nebo naopak do diskuze přispívají, jak já říkám, přitakávači, kteří s daným tématem souzní a buď z radosti nebo ze skryté obavy se svojí podporou v diskuzi snaží svůj světonázor podpořit. Pak se tvoří skupiny lidí, které by se z jistého pohledu daly označit sektami.

Duch vs člověk

Žij tady a teď...

Buď pevně ukotven...

Neulétej v myšlenkách...

Vychutnávej přítomný okamžik...

Stůj nohama na zemi...

Další a další rady podobného rázu lze najít snad v každé ezoterikou šmrncnuté knize, na každém duchovně zaměřeném semináři, kde v každém rohu stojí minimálně metrový krystal. Lze o ně škobrtnout na každém nesmrtelností či nehmotnými sférami se zaobírajícím webu. Jak se znám, tak jsem něco z toho v minulosti zde, tváříc se moudře, utrousil nepochybně i já.

Myslím si, že vím, co tím autoři těchto rad a určitě i zkušeností, myslí. Co je k tomu vedlo i proč to dál šíří. S trpělivostí mi ale prosím dovolte kraťoulinké michalovsky rebelské zamyšlení, možná i pokus o popsání reálné možnosti, ale rozhodně ještě ne zcela osobní poznání. I když třeba přihořívá. A nebo naopak - samá voda :-)

CO VY NA TO? 2

Bít či nebít? Toť otázka :-)

Dovolím i do placu předhodit trochu filosofické, trochu theologické a kdo ví, třeba i trochu téma ze Života. Poňoukl mě k tomu rozhořčený anonymní komentář pod článkem o Matce Tereze. Zkus se, čtenáři, zamyslet nad následujícím dilematem:

Je správné či nesprávné konat dobré věci ze zištných důvodů? (rozuměj nedobrých / zlých / chamtivých / vypočítavých atd.)

Je správné či nesprávné konat nedobré věci z nezištných důvodů? (rozuměj dobrých)

Uvedu příklady, ale určitě tě napadne kupa jiných a lepších. Je správné vystavět na vlastní náklady dětský domov, nemocnici, útulek aj. s vidinou tučných dotací a jiných zisků či výhod? Nebo je raději nepostavit? Lze o takovém člověku, že je to dobrý člověk, protože postavil domov pro opuštěné děti?

Je správné ublížit nebo i třeba zabít "nedotknutelného" člověka, který ubližuje druhým? (nikdo jiný s tím nic totiž dělat nehodlá a zákon se dívá jinam) Nebo si tzv. "uchovat čistou karmu" a starat se o své? Lze o člověku, který takto druhému ublížil nebo ho dokonce zabil, říci, že je to špatný člověk?

Který úhel pohledu má třebas u příkladu dětského domova "větší váhu"? Pohled zištného podnikatele nebo pohled osiřelých dětí? Má vůbec některý z těch pohledu větší váhu, než druhý nebo nikoli? A jak se na tyto pohledy asi dívá Vyšší inštance? :-)

Není paranoia jako paranoia

Ať kliknu, kam kliknu, téměř vždy se na právě zobrazené stránce za poslední tři-čtyři dny objeví nějaká ta zmínka o průšvihu, který má CIA kvůli únikům dat díky WikiLeaks. Všude jsou rozebírané šokující informace o tom, jak je lidstvo sledováno moderní technologií a to včetně televizorů. 
Pro mě je spíš  šokující především to, že něco takového je dnes ještě pro někoho šokující. Ale to je vedlejší. 
Není tomu tak dávno, co bych se i já zde na blogu svezl na tsunami těchto "šoků" a vypustil nějakou tu v paranoidně založených lidech děs a hrůzu budící zprávu o šmíráckých mobilech, tabletech, televizích, ledničkách a snad i fénech a chytrých nůžkách na nehty. Jenže čas plyne a s ním přicházejí zkušenosti, znalosti a vědomosti, které někdy zpřesňují, jindy poopravují, a občas dokonce zcela na rub obracejí vidění a vnímání toho či onoho. A tak se to, co se sledování člověka technologiemi v duchu NWO týče, přihodilo i mně.

Pomalu odchází doba, kdy jsem se sakra rozmýšlel, co komu a zda vůbec napíšu do SMS, mailu nebo co řeknu do telefonu. Stejně tak i obavy z odposlechu vedoucí k vypínání všeho, co může mít "uši", pokud to nutně zrovna nepotřebuji používat. Už si nedělám příliš starosti z toho, co na mě může "někdo" (to jako ONI) vyštrachat. A to nikoli z důvodů, které stále ještě asi většina populace uvede: "Proč by mi mělo sledování vadit, když nedělám nic špatného?" 
Kdepak, to není ten důvod.

"Má dáti - dal" z pohledu vyšších zákonitostí

Jistě jste už nesčetněkrát narazili na pojmy jako "lepší dávat, nežli brát", "dávej bez očekávání odměny", "cokoli dáš, vrátí se ti desetkrát" a další na podobné téma. Celý život jsem v tom měl celkem jasno a ani mě nenapadlo, že skutečnost může být na hony vzdálená informacím, kterých je v tomto směru více než dost. A když ne vzdálená, tak že to může být celkem i ne zcela jednoduchá věc. Alespoň v počátcích, než do toho zvídavý informační nenasyta jako já začne sice rozmazaně, ale krapátek vidět. Tedy ne že by mi tato moudra vnikla do kebule sama od sebe, jako třeba Newtonovi gravitační zákon pod zralou jabloní, to jistě ne. Ale mám ždibec toho pokakaného štěstíčka, že se motám kolem lidí, kteří takzvaně vědí a občas pod mým dotěrným tlakem nevydrží a utrousí tu jedno, jindy dvě, a když se opravdu rozpovídají, tak i tři slova, která zkombinována dohromady a vyslovena v ten správný okamžik mají i několik vrstev pořádné porce informací, jež mne často zasáhnou jako přesně mířená rána kladivem.

A zrovínka na téma "má máti - dal", které jsem měl v malíku, alespoň jsem si to myslel, se mi dostalo nedávno takového vysvětlení. Nějakou dobu jsem se s ním nemohl popasovat a považoval jsem ho za mylné, protože na první pohled vypadající tvrdost, pro někoho možná bezohlednost, nemůže být přece možná. Avšak jak jsem to v makovici přehazoval ze strany na stranu, postupně jsem začal vidět, že Vesmír opravdu ve své podstatě nerozlišuje dobro a zlo, nýbrž rovnováhu a vychýlení z ní a na toto vychýlení potom reaguje zákony, které člověk s nedostatkem nadhledu, sebekritiky a vysokého stupně nezaujatosti nemusí nutně pochopit. A pak se diví, proč se mu děje to, co se mu děje. Od, jak by jeden řekl, malicherných nepříjemností a škodolibých náhod, přes nedostatek vitality a dobré nálady až po nemoci a úrazy a nedefinovanou nespokojenost se sebou samým, což ale nejsou negativní záležitosti. Tak je pouze vnímá moderní technokratická mysl, jež ztratila vědomý kontakt a pochopení s vyššími zákonitostmi, které jsou všudypřítomné a nelze jim uniknout.

Co by tentokrát muselo být jinak?

Tuto krátkou nedělní myšlenku opět berte s potřebou dávkou tolerance.

zkamenělé kladívko - prvohory

Poslední dobou se v myšlenkách (Hunter promine) zabývám úvahou, co by muselo být jinak, aby naše současná civilizace nedopadla, jako ty předchozí. Věřím tomu, že Země v celé své historii hostila více než jednu - tu naší. Dokonce více než dvě nebo tři. Předpokládám, že jich bylo alespoň pět - šest, klidně i víc. Netvrdím, že jejich jednotlivci nám byli podobní jako vejce vejci ve všech případech. Ale vypadá to, že žádné z nich se nedařilo vzkvétat na věky i přes svoji z našeho pohledu neuvěřitelnou, technologickou i duchovní úroveň. Myslím si ale, že všechny, včetně té naší, měly mnoho podobného. Nezačínaly od nuly, tedy od primitivních polozvířat, kterým nějakou náhodnou mutací nabobtnal mozek a ten jim pak umožnil se vyvíjet dál. Kdepak. Řekl bych, že všechny sem na Zemi přišly už velmi vyvinuté. Už z logiky věci - cestování v mezihvězdných měřítkách není záležitostí použití kyje a tenisek z březové kůry, že? Zde se potom rozrůstaly a dále vyvíjely. Některé samy jiné za pomoci zde již existujících vyšších forem života, kterým pomohly doslova katapultovat se k inteligentnímu životu. Zda šlo o genetické zásahy nebo tvorbu takzvaně na zelené louce, ponechám stranou.

Nejenom o projektu "ODHALENÍ"

Název "odhalení" těm, co jsou v konspiračních teoriích jako ryba ve vodě, jistě nemusím nikterak vysvětlovat. Horší to bude v případě, pokud nevíte, která bije. A je jedno, zda z čirého skepticizmu, který vyvrací jakoukoli možnost existence jevů, jako je třeba volná energie, gravitační pohony, cestování vesmírem (ne jen na dvorku kolem planety Země a pár kroků za jejími humny) a nebo jen z čirého nezájmu. Zjednodušeně řečeno, jde o odhalování eventuální pravdy, která je nám - lidstvu - údajně tajena již velmi, velmi dlouhou dobu.

Pravdy o tom - a odteď vše v textu budu mínit opravdu "údajně" (čímž nepopírám, ale ani nepotvrzuji, to je na každém zvlášť) - že existují technologie, které by člověka osvobodily z otroctví plynoucího z nastavení Systému, technologie na zázračná uzdravení z téměř jakékoli nemoci i zranění, technologie na prodlužování života, technologie umožňující materializaci základních věcí jako potraviny, oblečení apod. A nejen pravdu o existenci těchto technologií, ale i o pozměněné a znehodnocené historii lidstva i naší planety. Pravdu o existenci mimozemského inteligentního života, včetně jeho působení zde na Zemi, a to jak v pradávné historii, ale i v naší současnosti. Pravdu o tajných a supertajných uskupeních řídících chod lidských dějin ve svůj prospěch tím, že znevýhodní celý zbytek populace. A mohl bych pokračovat.

Osud, svobodná volba a karma po x-té

Na tato témata jsem tu už vypotil nejeden článek a tento bude patrně poslední, protože s odstupem zjišťuji, že je třeba řešit mnohem důležitější a pro život zásadnější věci než to, co se za slova jako osud a karma člověk naučil považovat nebo spíše, co se dočetl a doslechl. Se svobodnou volbou se to však má přímočařeji. Vše, jako vždy, berte jen jako můj osobní názor, moje poznání a nikoli jako nějaká dogmata a zaručené pravdy.

Karma

Existuje? Vrátí se k nám vesmírným bumerangem naše vlastní skutky? Myslím si, že pokud ano, pak jen v případě naší naprosté pasivity. Vše, co učiníme, lze našimi následnými skutky buďto zvrátit nebo naopak umocnit. Pouze když dojde k přílišnému vychýlení, dostaneme upozornění, že máme resty vůči sobě samým nebo někomu jinému. Budeme-li v takovém případě hluší a slepí anebo jen nevěřícím Tomášem, zaplatíme vesmírem vystavenou směnku (ale opět jde jen o nápovědu, upozornění). 

3D, 5D a další "reality"

(Vše zde uvedené je jen a pouze můj osobní názor)

Nedávno jsem na Svobodném vysílači poslouchal pořad s Jaroslavem Chvátalem (matrix-2001.cz), kde krom mnoha dalších zajímavostí zaznělo pro mě něco velmi přijatelného ohledně "dimenzí", tolik propíraných ezoteriky. Konečně něco rozumného, nikterak se to ve mně nešprajcovalo a vůbec - podporovalo to můj názor na danou věc. 

Podstatou rozdílů mezi tzv. 3D, 5D a dalšími realitami nejsou odlišnosti mezi nimi, nýbrž odlišnosti v rozpětí našeho vědomého vnímání reality. Není žádná dimenze 5D, kam se upíná pozornost mnoha duchovně založených lidí, ani 6D či 72D. Vtip je v tom, že realita je pouze jedna, ale my, lidské bytosti, pěti smysly svých fyzických těl vnímáme pouze její zlomek. A tento zlomek je naší 3D realitou.
Nacházíme se však na prahu doby, kdy se krajní meze našich pěti fyzických smyslů postupně spontánně rozšiřují, čímž se nám dostává možnosti vnímat zase o krapet větší část reality. Zpočátku mozek, který zpracovává impulzy z rozšiřujících se fyzických smyslů, tyto vjemy předkládá naší nepřipravené vědomé mysli v neúplné či zatím pokroucené podobě. Dost možná jde jen o změny v odfiltrovávání informací proudících z fyzických smyslů a dál pak mozkem zpracovávaných. Snad právě proto v současnosti člověk využívá jen nevelkou jeho část. S postupným rozšiřováním vědomí však bude docházet i ke zvyšování aktivity v tuto chvíli ještě neaktivních částí mozku, který pak bude pro naše bdělé vědomí informace přicházející ze smyslů zpracovávat ve větším a větším objemu.

Imigranti - na koho se zlobíme?

Několikrát jsem tento zamýšlený článek začal psát a několikrát jsem od toho upustil a smazal ho s tím, že na dané téma je toho na netu již kvantum a vždy, ať je názor autora jakýkoli, je k němu následně bouřlivá diskuze, kde se diskutující nejsou schopni obejít bez osobních útoků na každého, kdo má jiný názor, a diskuze již není diskuzí nýbrž názornou ukázkou toho, kde se jako civilizace zrovna nacházíme. Nakonec mě k napsání dokopalo video, které mi přišlo mailem. Bylo v něm tak čtyř-pětileté dítě evidentně islámského původu, kterého patrně otec donutil natočit (slovo donutil by v tomto kontextu zasluhovalo celý článek) scénu, kde v oblečení džihádského bojovníka nožem podřezává a páře krk plyšové kravce a úspěšná "akce" je odměněna pokřikem přihlížejících Allah agbar.
O jaké téma jde, je již patrné. Jak jinak, než o imigranty, utečence chcete-li.
Dal jsem si několik dní času, abych s potřebným odstupem byl schopný zkompletovat si svůj názor.

Imigranti a já

Často teď slýchávám, a u vás to bude asi podobně, jak se při setkáních a hovorech ptají lidé svých protějšků, někdy i s velkou dávkou nejistoty, na to, co si myslí k dnešní "imigrační" situaci, jaký k tomu mají postoj.
Dostat já takovou otázku, né že by se tak již stalo (asi proto, že se téměř výhradně potkávám s lidmi plynoucími na stejné vlně), moje odpověď by patrně nebyla jednotná ani s jedním z dvou hlavních proudů, jež je možno sledovat ve všech typech médií.
Začal bych asi tím, že pomoci druhému člověku v nouzi pokládám za natolik samozřejmou věc, že více než 99,99 % z celé populace by podle mne určitě řekla to samé. Tudíž v tomto ohledu je jasno. Ovšem od tohoto místa to tak jasné již není. Lze si položit řadu otázek, na které už není jednoznačná odpověď, protože ta se bude odvíjet od osobních žebříčků hodnot každého jednotlivého člověka. A hodnotit, který takový žebříček je více lidský nebo žebříčkovatější, si opravdu netroufám, a kdo by tak snad chtěl činit, ten musí mít o sobě hodně vysoké mínění.

Ví - neví, řeší - neřeší

Dnes se pokusím nějak srozumitelně nastínit jeden svůj názor, který pro mě den ode dne přestává být názorem a čím dál více se stává zkušeností. I když se to možná na první pohled nezdá, navážu teď na nosnou myšlenku z předchozího článku.

Naplnění smysluplnosti lidského života rozděluji na tři základní stupně.

A jelikož je mi jasné, že netušíte, co tím myslím, pokusím se to přiblížit na konkrétní situaci. V konspirační, ale i ezoterické sféře se tvrdí, že některé, například zvukové frekvence jsou pro člověka škodlivé. Jako zářný příklad se uvádí základní tón A - 440 Hz. Tato frekvence prý byla z tajemných důvodů zvýšena z původních 432 Hz na vyloženě nebezpečných 440 Hz. K problému samotnému se vyjadřovat nebudu a celé to použiji jen k účelu názorného příkladu, byť v praxi dost možná neexistujícímu.

Věštění budoucnosti - ano či ne?

Poslední dobou se množí případy, kdy se mi moji známí i zákazníci svěřují s tím, že navštívili nebo se chystají navštívit nějakou kartářku, věštkyni či jinou "předpovídačku" osobní budoucnosti. Ti, co již tak učinili, jsou překvapeni přesností a komplexností vyplněných věšteb. I já musím připustit, že značná část z nich je typu, který určitě nespadá do mezí pravděpodobnosti, na kterou sázejí podvodníci a šarlatáni, jež si na věštce a věštkyně jenom hrají, aby na lidech, nacházejících se v těžkých životních obdobích a připravených pustit nějaký peníz, zbohatli.

Když jsem byl jednou osloven, abych na tuto skutečnost řekl svůj názor, doslova samo od sebe ze mě vypadlo asi následující.

Pyramida jídla aneb Proč jsem přestal být vegetariánem

Tento text mi přišel jako názor člověka, který díky osobním zkušenostem zjišťuje, že není všechno zlato, co se ezotericky třpytí, a tak ho Vlabi přeložila, za což jí patří veliké díky.

Jen za mou maličkost bych si rád dovolil osobní připomínku. Článek je myslím dobře podložený logickým uvažováním s oporou o moderní poznatky, a pokud zůstanu nestranným, tak z jeho autora cítím mnoho zkušeností a otevřenosti, ale zároveň i ždibec zklamání z něčeho, co očekával, že přijde, avšak nepřišlo. Tím pádem se jeho pohled omezil na čistě materiální rovinu. Avšak - a teď zdůrazňuji, že nechci sklouzávat do nějakého duchovna - jsem osobně přesvědčen, věřím, že člověk není jen fyzické tělo. Člověk je krom té hromady buněk také (možná především) Vědomí. Přikláním se k názoru, že nejenom člověk má z živých struktur na Zemi vlastní Vědomí. Nechci ale spekulovat, co všechno je jím spolutvořeno. Zda jde jen o primáty nebo savce jako celek nebo i další druhy zvířat či živočichů. Možná i v rostlinné říši může, ale také nemusí, být nějaký zástupce. Tak daleko zacházet nechci. Co bych však tím chtěl vypíchnout, je moje domněnka, že Vědomí může být zprostředkovatelem, který umožňuje využívat a tělu zpracovávat i energie z prostoru, energie, které nemusí do těla vstupovat přes trávící trakt. A opět nechci polemizovat, o jakou či jaké energie jde. Ale určitě bych do výčtu zařadil i energii elektromagnetického pole Země. Energii, bez níž - jak vědecké studie dokazují - není dlouhodobě udržitelný vývoj zárodků živých organismů pocházejících ze Země a jejich následná schopnost reprodukce bez negativních změn na potomstvu. Další energií (někdo může namítnout, že nejde o energii, nýbrž o interakci mezi formami hmoty), která může být klidně využívána nečekanými způsoby, je gravitační síla naší planety. Ale i další více či méně "exotické" energie. A právě možné využívání energií nepocházejících z potravy přijímané ústy, tlamou, zobákem apod. je to, co v článku velmi postrádám, co podle mne může hodně zamíchat kartami a co je asi důvodem roztržek, nepochopení a hádek mezi zastánci jakéhokoli směru ve výživě. Právě Vědomí dělá z každého jedince nikoli univerzální na všechny ostatní aplikovatelnou formičku, ale právě Jedince. Jedince od slova "jediný", či ještě lépe "jedinečný".

MichalB

Páníček vegetarián, panička mého páníčka vegetariánka, jejich děti

taky nesmí na maso ani pomyslet, ale co jsem komu udělal já?

Máme moc urazit druhého člověka?

Diskuze v předešlém článku mě konečně po dlouhé době dokopala k tomu, abych sem hodil svůj prakticky ověřený názor na to, jak se to má s urážkami a podobnými čistě lidskými nešvary. Zkusím to co nejstručněji, protože jak se znám, zase bych se v tom jinak zamotal.

Můj názor tedy je, že nikdo na světě nemá tu moc slovně urazit druhého člověka. To, zda se někdo po slovním útoku cítí dotčen či uražen, je jen a pouze jeho vlastní volba. Urazit se můžeme jen my sami a to tím, že to dovolíme své mysli. A většinou se v tom pak ještě rochníme.

Jen my rozhodujeme o tom, zda se staneme obětí slovních útoků někoho jiného. Samozřejmě mluvím o přímé konfrontaci. Jak je to s pomluvami a jejich možnými dopady skrze další lidi, je jiná písnička (i když ve své podstatě stále tatáž, jen obohacená o mylné domněnky, které si vytváříme na základě toho, co nám kdo řekne, nikoli na tom, co si sami ověříme).