Duch vs člověk

Žij tady a teď...

Buď pevně ukotven...

Neulétej v myšlenkách...

Vychutnávej přítomný okamžik...

Stůj nohama na zemi...

Další a další rady podobného rázu lze najít snad v každé ezoterikou šmrncnuté knize, na každém duchovně zaměřeném semináři, kde v každém rohu stojí minimálně metrový krystal. Lze o ně škobrtnout na každém nesmrtelností či nehmotnými sférami se zaobírajícím webu. Jak se znám, tak jsem něco z toho v minulosti zde, tváříc se moudře, utrousil nepochybně i já.

Myslím si, že vím, co tím autoři těchto rad a určitě i zkušeností, myslí. Co je k tomu vedlo i proč to dál šíří. S trpělivostí mi ale prosím dovolte kraťoulinké michalovsky rebelské zamyšlení, možná i pokus o popsání reálné možnosti, ale rozhodně ještě ne zcela osobní poznání. I když třeba přihořívá. A nebo naopak - samá voda :-)

Výše uvedená rčení si umím představit jako 100% platná z pohledu Ducha, který se do hlavní role jménem Člověk vlastní krví upíše. Duch je svojí podstatou, byť je jakákoli, zřejmě na hony vzdálen hmotné realitě. A tak možná z čiré zvědavosti, touhy poznávat nepoznané, snahy růst pestrými zkušenostmi nebo snad i z nutnosti či trestu (to nechám na víře každého z vás), na sebe bere biooblek, který dá do prádelny výjimečně při narození, ale častěji za dlouho a nebo klidně až za stojedenáct a půl let bez ohledu na jeho sešlost nebo již zcela zjevnou nepraktičnost.

A právě proto, že se nehmotný Duch chce (musí?) realizovat v hmotě, je, alespoň podle mne, celkem logické, že je v jeho zájmu, aby si jeho biooblek včetně software, který je podmínkou k jeho užívání (nazvěme to osobností člověka) hmotnou realitu prožíval co možná "nejhmotněji". K čemu by mu bylo, kdyby jeho oblek značnou část času, jenž nekompromisně končí dobou expirační, ujížděl a ulétával v mysli a představách kamsi do abstraktna, aby si ve vysněném světě budoval a užíval to, co v životě postrádá? To je přece (aspoň prý) doménou Ducha v jemu přirozených realitách. Soustružník, když přijde po celodenní rachotě domů, taky nejde do dílny a nepustí si soustruh, že?

Abych to zbytečně neroztahoval - na prvních řádcích uvedené rady plně chápu z úhlu pohledu Ducha. Jenže! Člověk není onen Duch. Člověk je... jak to jen říci, abych se až příliš nevzdálil od toho, jak jsem to ze zkušenosti mimo tělo pochopil? ...Člověk - jeho vědomí sebe sama, je něco víc (i když zároveň i méně) než vědomí sebe sama Ducha. Je to určitý slepenec Ducha a onoho software, co je součástí hmotného těla.

Abych, i když nepřesně, použil termíny zde na blogu již dříve používané, oním software bych nazval určitý druh PSI pole, vzniknuvší živým tělem - souborem všech buněk a konkrétní konstrukcí mozku. Toto PSI pole je do značné míry odpovědné za charakter člověka a v různém stupni intenzity narušuje (to je podle mne tzv. božský záměr) přání i úkoly, které si předsevzal Duch inkarnující se do daného těla. Dost možná toto je onou svobodnou volbou, která podle mnohých stojí za konflikty mezi tím, co by mělo být osudem, a tím, co se doopravdy stane, a je tedy do určité míry mimo kontrolu jinak "všemocného" Ducha.

A právě proto každý (aspoň si to myslím) člověk velmi často (já téměř neustále) porušuje všechny zmíněné rady, a dokud bude člověkem, tak to tak i bude, protože přání člověka jsou podle mne velmi často na hony vzdálená přáním Ducha. Vykořenit zcela tyto vlastnosti člověka by, opět podle mne, znamenalo něco na způsob kastrace, včetně obdobných dopadů na vývoj nejenom člověka, ale i každého Ducha, který zkušenost zvanou "život člověka" zakouší. Nemělo by to budoucnost. Ona kastrace by, myslím, nepřišla ze strany Ducha, ale ze strany samotného člověka, který by se této lidské stránky snažil z "ezoterických důvodů" vzdát. Věřím nebo alespoň v to doufám, že v tomto směru Duch dává svému biobleku dost a dost volného prostoru, už jen proto, že jeho možnosti náhledu na věc jsou z o dost vyššího a komplexnějšího pozorovacího místa - nekonečna :-)