Chyba v matrixu

Jak už to každý dozajista zažil, tak i já jsem dneska nemohl najít náhradní klíče od auta. Měnil jsem v nich před pár dny baterii a pak jsem je dal na poličku do špajzu. Dnes jsme je potřebovali, a když jsem pro ně najisto šel, tak .... tam překvapivě nebyly.

Doteď celkem normální situace. Po zmatečném hledání na běžných místech, jako je mrazák, komín či lustr, jsem zašel do špajzu a poličku prohlédl znovu.

Nebyly tam. (překvapivě)

Tak jsem poličku vyklidil. I poličky nad ní a pod ní v přesvědčení, že je shodila Pižla (veverka) do mouky. 

Nebyly tam. (překvapivě)

Po dalším kole, kdy se opět kontroloval mrazák, veverčí doupata (aspoň jsem tam našel dávno ztracené struhadlo na ořechy a rozcupovanou fakturu od ČEZu), jsem znovu zavítal do špajzu v napjatém očekávání, že tam ty klíče hergot musí být, a znovu jsem zpřeházel poličku, na níž jsem je před pár dny nabeton zanechal.

Příběh veverky

 Povím vám svůj krátký příběh.

Jmenuji se Pižlín a jak za malou chvilku zjistíte, nejsem tak úplně běžný člen typické české rodiny. Narodil jsem se celkem nedávno v dutině stromu. Jakého se mě neptejte, neboť jsem tehdy ještě prdlačku viděl. Jestli jsem měl nějaké sourozence? Tak to se mě také neptejte, páč si z té doby prdlačku i pamatuji. Vybavuji si jen změť zvuků, pachů a chuť něčeho dobrého od maminky na jazyku.

Jednou, to už mi pomalu pár dní přestávalo téci mléko po bradě, jsem se vydal na svoji osudovou vycházku po větvi, co rostla hned vedle vchodu do našeho vyhřátého pelíšku. Jenže co tehdy stromový čert nechtěl, padalo něco mokrého z nebe, já uklouzl a jako šiška sebou pleskl na zem do borůvčí pod stromem a přitom si dost natloukl hlavu. Když jsem se probral, byla už dávno tma. Stále padala voda z nebe a mně byla ukrutná, ale opravdu ukrutná zima. Navíc jsem měl hlad, jaký jsem ještě nezažil. Jenže, na rozdíl od pelíšku, tady nikde nebyla maminka a ani po dlouhé době volání nepřišla a nedala mi najíst. Ó, jak mě bylo smutno! Ó, jaký já měl strach!

Moje první (a doufám, že i poslední) tradiční thajská masáž

O Vánocích jsem v jednom dárku obálkového typu objevil poukaz na 60 minut tradiční thajské masáže. A protože konkrétní masážní salón je celkem vyhlášený, a tudíž hojně navštěvovaný, objednat se dalo nejdříve až za tři týdny. 
Jednadvacet dní uteklo rychleji, než řekneš Krleš, a už jsem stál na recepci. Na nevině vypadající otázku, jak intenzivní masáž si přeju, jsem samozřejmým až světáckým tónem opáčil, že "velmi intenzivní". Vždyť je to za stejnou cenu, tak proč to nevyužít, že? V tu chvíli jsem se totiž ještě domníval, že hojně uváděné zkušenosti zákazníků tvrdících, že tento druh masáží je příjemný, bude v mém případě dle objednaného stupně tedy i velmi příjemný. Pravda, bylo mi krapet podezřelé, že si mě slečna za pultem napůl překvapeně a napůl podezíravě přeměřila okem, ale s drobným cuknutím levého koutku přece jen něco naťukala do počítače v mé objednávce. Pak mě odvedla do místnosti se skříní a dvěma velkými zlatými draky, u kterých se mi zdálo, že se na mě potutelně usmívají, snad až šklebí. No nic, řekl jsem si a začal se převlékat do přiložených šatů. Přitom jsem zjistil, že ponožky, které zcela určitě ještě doma byly v cajku, mají v místech, kde se u primátů na zadních končetinách nachází palec, natolik řídké tkanivo, že se již prakticky o tkanivu vlastně ani hovořit nedá. Dominantní prst o sobě dával jasně vědět. Ještě štěstí, že se masáž provádí bez nich! Po chvilce přišla pravá thajská masérka a usmívajíc se se slovy: "Dobydé" ukázala na zem, kde byla deka s polštáři.

Sobota s Pižlou

Vznáším se nad sluncem zalitou krajinou. Vlažný proud vzduchu mě hladí po tváři a já si prohlížím velikou lípu pod sebou. Zrovna se chystám k ladnému přistání v trávě vedle ní, když tu slyším vzdálené, ale přitom jasné "vrrk, vrrk" hned těsně vedle ucha. Lípa, stejně jako hřejivá krajina kolem mne, se rozpouští. Začínám si čím dál jasněji uvědomovat, že to byl sen. Opět "vrrk, vrrk" u pravého ucha. Tohle ale přece není sen. Mozek, pracující stále maximálně na 0,5% stále neví, co si myslet. Pracně vytahuji ruku z pod peřiny a prsty se pokouším nahmatat své ucho. Auu! V duchu vykřiknu a ucuknu spíše úlekem, než bolestí. A v tu chvíli mi to docvakne. Pižla! Sakra, já večer zapomněl zavřít dveře do ložnice. Ono vrrk, vrrk bylo vlastně "Dobré ráno" po veverkovsku. A aby nedošlo k mýlce, ryze z rozvernosti i radosti nad novým dnem se v opakovaném parakotoulu zakousává do mého prstu. A pak znovu a znovu. Pak za značného rachotu obíhá celou postel, třikrát podběhne pod ní, pětkrát vyskočí na parapet a z něho mě přímo na hlavu. A znovu a znovu. Tak tohle probere víc, než velký hrnek kafe. Ještě ho zkouším, jasně že marně, chytnout tu za letu, tu v běhu, což se mu moc líbí a pobízí ho k ještě větší rychlosti, větším skokům a tím pádem i razantnějším jeho dopadům na moji hlavu. Což o to, dopady jsou sice malým ranním šokem, ale odrazy jsou desetkrát horší. Člověk by nevěřil, jak je po ránu citlivá kůže, když si z ní dělá odrazový můstek energií plně nabitá veverka s drápky špičatějšími jak jehly.

...řekla: Ahoj, templáři! 2

Dnes přenecháváme slovo Matějovi, jehož pokračování příběhu s Amadeou si můžete stáhnout v odkazech na publikace čtenářů.

Vybrali jsme z něj kapitolu, která sice není zrovna pro knihu nejtypičtější, ale zato přesně zapadá do současného dění kolem sporu zlé České republiky a chudáka firmy Diag Human.

33.  kapitola
No vidíte, takhle hezky jsme si udělali pořádek nejenom v autech, ale Amadea mi „profesionálně“ vysvětlila, že Tantra je naprosto něco jinýho, než jsem tušil. Pak  nasedla do černokněžníka a byla pryč. V garáži zůstala bělounká chuligánka s modrým čírem, na kteréžto výměně jsem nejspíš vydělal majlant, neboť tahle kára je jeden z velmi perspektivních veteránů. S Amadeou je fakt sranda. A člověk se od ní hodně doví. Tedy pokud si ona v instruktorským zápalu nezačne plíst Sympatika s Parasymatikem. A taky je velmi štědrá, anebo spíše špatnej obchodník? To je fuk. Protože dokonalou třešničkou na dortu je u ní to, že se umí udělat vzácnou a ví, kdy se vypařit. A naprosto nechápu, čím si starej tajtrlík jako já zasloužil mít takovouhle kliku. Teda ženskou! No vidíte, je to jen pár hodin, co zmizela, a už mi chybí.

A pak že prej hlavou zeď neprorazíš!

(povídka)

To byl zase dneska den! 
Moje unavené tělo se z posledních sil snaží vydrápat z vany, utřít se, udělat pár kroků ke gauči a podlehnout gravitaci. Snad už jen silou vůle přes sebe přehazuji deku a zavírám oči. Několik minut si v hlavě organizuju dnešní dění. Určuji, co si zapamatovat, co je nepotřebné a co snad raději zapomenu. Co jsem zvoral a s čím jsem spokojen. 
Po chvíli si uvědomuji, že jsem již na hranici říše snů, a možná už kousek za, což mě vrhá zpět do gaučové reality. Následuje pár bdělých myšlenek, které se s přibývajícími vteřinami opět stávají snově pokroucenými. Jsem již asi potřetí jednou nohou v jednom a druhou v jiném světě, když si vzpomenu na svůj první a doposud i poslední úspěšný vědomý výstup z těla před několika měsíci. Stále ještě vzdáleně vnímám svoje ruce a nohy, které mají snad tunu, a trochu mě svědí obličej, ale nemám již vůli pohnout ani jazykem. Je to ideální stav pro zopakování onoho mystického prožitku.
Po okraji zorného pole, byť se zavřenýma očima, se mi v tomto týdnu už  potisící mihne slunečně zářivá koule, o které nevím, co si myslet. Nyní ležím na zádech. Pokouším se tedy ze svého těla odvalit bokem, protože zvednout se jsem líný i ve virtuálním světě. Jde to velmi, velmi těžko. Rotujícím ramenem s sebou beru i deku a.... padám na hranu skleněného stolku vedle gauče. 
Tak to se tedy nepovedlo. Vrátím se tedy zpět a po pár vteřinách se opět cítím jako vězeň ve svém supertěžkém těle, a proto zkouším úhybný manévr znovu. Se stejným výsledkem. Vleže na zemi pod stolkem vnímám deku, do které jsem se půlobratem vlevo již docela zamotal. Tohle nemá cenu. Ještě se zmrzačím a rozbiju nábytek. 
Ale počkat! Něco tu nehraje, jenže co?

Rozlité kafe - povídka

"Au! Hergot, co zase je?" projíždí mi hlavou, když se ohýbám, abych zapnul počítač. Už několik týdnů mě bolí hrudník, přičemž si nejsem vědom žádného úrazu ani ničeho jiného, co by mohlo být příčinou. Velmi zvláštní bolest. Spíše tlak na přesně ohraničeném místě. Nánosy prachu obalený ventilátor v notebooku vydává zvuky ne nepodobné na skřipci mučeného člověka a procesor se pomalu rozvzpomíná na to, proč tu vlastně je. Mám ještě spoustu času, než se jedničky a nuly dohodnou na spolupráci, a tak se chvíli snažím vnímat tlak na hrudi. Cítím se, jak kdyby na mně ležela těžká čínka. Od jednoho ramenního kloubu k druhému v přímém směru přes hrudník v šířce dvou-tří centimetrů. Takto přesně ohraničený tlak. Přemýšlím, zda jsem se někde neskřípl nebo nenarazil. Nic mě nenapadá. Pro tento nepohodlný až bolestivý pocit prostě nenacházím vysvětlení.

Rozhovory s Průvodcem 3#

Já: Prosím tě, můžeš mi vysvětlit, proč s někým Průvodce komunikuje více a s někým skoro vůbec? Znám lidi, kteří s tím svým mluví takřka verbálně, jako teď my dva, ale znám ještě více lidí, kteří by chtěli komunikovat, ale nedaří se jim to.

Průvodce: Nechci nic paušalizovat, takže budu mluvit jen za okruh lidí, které osobně znáš. Není mezi nimi nikdo, s kým by jeho Průvodce nekomunikoval nebo to jen, jak se říká, poflakoval. Naopak. Komunikace je natolik intenzivní, že často by se dalo říci nepřetržitá. Ale stejně jako mezi lidmi platí, že co člověk, to originál, tak obdobné je to i s Průvodci. Nejsme pro tento svůj účel - mimochodem jeden z mnoha - vyplivováni nějakou pásovou výrobou. Máme své osobité rysy. Lišíme se od sebe navzájem stejně jako vy lidé. Samozřejmě se teď nebavím o vzhledu, protože ten je iluzivní a často podmíněn danou situací. Bavíme se tu o podobě našeho vědomí, které je zformováno zkušenostmi, jichž jsme nabyli. To je to, co nás, ale stejně i vás, definuje. Nikoli však ve smyslu oddělení se od ostatních, nýbrž je to o rozmanitosti. Vesmír a Život je rozmanitost. Stereotyp sice ve hmotné úrovni má v jistých ohledech výhodu, ta však nikdy není nekonečná. Je omezena vnějšími vlivy a ty rozhodně nejsou stálé. I proto se stává, že u člověka dojde k výměně jeho Průvodce či Průvodců. Člověk se změní a směr, kterým se začne ubírat, si žádá Průvodce s jinými specifickými zkušenostmi.

Den jako každý jiný (volné pokračování povídky)

"Hej mladej, mazej na start, za chvíli to odmávnu!"

"Jakej start?" honí se mi hlavou, a tak se rozhlížím kolem. Vedle mě je v přikrčeném postoji nějaká zdařilá kopie Usaina Bolta navlečená do hasičské plné polní a napnuté obličejové svaly dávají tušit, že tohle nebude jen jako. Zrakem kloužu dál a před sebou rozeznávám nějakou dráhu. Na jejím konci v neidentifikovatelné vzdálenosti stojí hydrant. Vedle něj červený prapor. Stále nechápu. Za námi stojí vysoký muž, z kterého vyzařuje něco, co mi nedovolí sebemenší pokus o ústup po anglicku. Ono ani není zač se schovat. Kromě nás tří, dvou běžeckých tras, dvou hydrantů a dvou červených praporků tu není nic. A když říkám nic, myslím tím absolutní nic. Stále nechápu, ale netroufám se ani ptát se, protože cítím, že musím. Muž za námi pomalu zvedá ruku se startovací pistolí, zatímco v druhé palec pomalu stiskává stopky. Vzduchem suše práskne výstřel a kolega Bolt-hasič se snad dvěma skoky ocitá na konci dráhy u hydrantu. I když jsem stále přesvědčen, že jde o nějaký omyl, vrhám se vpřed. Cestou k mému hydrantu sleduji, co Usain dělá. Od startu rozbaluje hadici. 

"Do prkenný ohrady, kde mám hadici já?" Je to dobrý, konec té své svírám křečovitě v rukou, a tak pádím, co to dá. Kolega mezitím jediným mohutným mávnutím pracky, za kterou by se ani kalifornský guvernér za mlada nemusel stydět, odšroubovává kryt a stejným gryfem našroubovává hadici. Dotahuje a maže zpět na start. Já teprve dobíhám k hydrantu a snažím se povolit krytku. Nejde to. Tak položím hadici a zkouším to oběma rukama. 

Konečně!

Knihovna

"To byl zase náročný den," víří mi hlavou, ale i přes to se pomalu propadám do světa snů. Ještě vzdáleně zaslechnu, jak u sousedů štěká pes, a už jsem přímým účastníkem volného pádu králičí norou.

"Zdědila jsi veliké bohatství," říká mi kdosi, koho nevidím, ale jasně cítím jeho přítomnost. Ano, znám ho. Už několikrát mne ve snech chránil. Když jsem ho viděla poprvé, zjevil se za mými zády jako veliká bytost s křídly, kterými mne v největším nebezpečí obklopila a chránila před útoky nenávistných kreatur. Nepamatuji se, kdy jsem se cítila ve větším bezpečí, než pod jeho křídly.

"Pojď," zaznělo mi v hlavě a já šla, i když jsem nikoho neviděla. Stačilo, že jsem cítila jeho přítomnost. 
Došli jsme ke starému domu. Náhle stojím v nějaké místnosti. Je osvětlena nespočetnými umě kovanými velikými svícny. Stěny obložené dřevem s vyrytými ornamenty. Jedna je však jiná. Tvořena mnoha kameny se specifickými symboly. Bylo mi jasné, že jsou to dveře chráněné jedinečnou kombinací znaků.

"Vše, co najdeš za těmito dveřmi, je tvé. Máš na to nezadatelné právo!" zaznělo za mnou. Prudce jsem se otočila. Přede mnou stáli dva starší muži s plnovousem. Vyzařovalo z nich přátelství, ale i moudrost, radost ze setkání i trocha zvědavosti. Právě ta zvědavost mířila k dalším jejich slovům:

"Vzpomeň si. Ty víš, jak ty dveře otevřít."

Za devatero horami, ...

Za devatero horami, devatero řekami bylo jedno velké království. Ale nebylo to obyčejné království. Bylo to kouzelné království, protože tam bylo možné opravdu všechno. Jeho velmi hloupý král uměl občas pobavit celou zem:

"Jednou z úžasných věcí na knihách je, že jsou v nich někdy fantastické obrázky."

"To je jasně rozpočet. Je v tom spousta čísel."

"Vím, že lidské bytosti a ryby spolu mohou žít v míru."

"Nedopodcenili mě."

"Většina Iráčanů chce žít v mírovém, svobodném světě. A my je najdeme a postavíme před soud."

"Chci poděkovat svému příteli, senátoru Billu Fristovi, že se k nám dnes připojil. Vzal si texaské děvče, víte. Karyn je tu s námi také. Západotexaské děvče, přesně jako já."

"Naši nepřátelé jsou vynalézaví a nápadití, a my také. Nepřestávají vymýšlet nové způsoby, jak ublížit této zemi a jejím lidem, a my také."

"Příliš mnoho dobrých lékařů odchází z oboru. Příliš mnoho porodníků a gynekologů nemůže praktikovat svou lásku k ženám po celé zemi."

"Nebylo vždy jasné, že Spojené státy a Amerika budou mít přátelské vztahy. Koneckonců 60 let jsme spolu vedli válku, před 60 lety jsme spolu vedli válku."

"Víte, jedním z mých nejtěžších úkolů je spojit Irák s válkou proti terorismu."

"Budu už dávno pryč, až nějaký chytrý člověk přijde na to, co se tady v Oválné pracovně stalo."

"Fakt, že koupili ten stroj, znamená, že ho někdo musel vyrobit. A když někdo vyrobí nějaký stroj, znamená to, že ve výrobně strojů jsou pracovní místa."

ZABERE VÁM TO POUZE MINUTU ČTENÍ, A MOŽNÁ VÁS PŘIVEDE K JINÉMU MYŠLENÍ

Už dlouho jsem tu nedával nic přejatého. Dnes rád udělám výjimku.

MichalB

Dva muži, oba těžce nemocní, sdíleli stejný nemocniční pokoj.

Jeden z nich si směl každé odpoledne na hodinu sednout, aby napomohl vysávání tekutin z plic. Jeho postel stála hned vedle jediného okna v místnosti.

Druhý muž musel celé dny strávit ležením na zádech. Oba si spolu povídali celé hodiny. Vyprávěli si o svých ženách a rodinách, domovech, pracích, o svých zážitcích z vojny, o svých dovolených…

Každé odpoledne, když se jeden z nich mohl posadit, trávil čas popisováním svému spolubydlícímu všechno, co vidí venku.

Muž na druhé posteli začal postupně žít pro ty hodinové úseky dne, kdy se jeho svět mohl rozšířit a oživit o všechno dění a barvy venkovního prostředí.

Okno skýtalo pohled na nádherné jezero. Kachny a labutě pluly po vodě, zatímco děti si hrály s modely lodí. Mladí milenci kráčeli ruku v ruce mezi květinami a v dáli se rozprostíral pohled na panorama města.

Během popisování všech podrobností zavíral muž dál od okna oči a představoval si celou scenérii.

Stopař

Dnes, když jsem jel od zákazníka, jsem v tom sychravém, pod svetr zalézajícím počasí nabral stopaře. Byl to kluk asi v mých letech (manželka teda tvrdí, že v mých letech už nemám nárok si říkat kluk). I postavou se ode mne příliš neodlišoval (kdo zná, ten ví :-) ). Jeho stopující gesto (ruka držící užmoulané "kolečko") bylo směsicí emocí, které snad ani nejdou všechny vyjmenovat. V druhé ruce objemnou tašku a přes docela lehkou bundičku přehozenou reflexní vestu. Šlo o málo frekventovanou cestu, takže si už určitě pěkný kus odšlapal. Celkové moje okamžité pocity zavelely "ZASTAV MU!"

Ve zpětném zrcátku jsem jasně uviděl, že ke směsici emocí, které vyzařoval, se přidala další - nazval bych ji "štěstí v neštěstí". Nasedl a já se ho zeptal, kam to jako bude. Nejprve všelijak drmolil a já si už začal říkat, jestli jsem nešlápl vedle. Prý někam na Chrudim a Pardubice. Tak jsem se usmál a s pocitem, že mu určitě udělám radost, jsem mu řekl, že jedu tím směrem. Sice ne až tam, ale flák cesty mu tím zkrátím. Nikterak na to radostněji nezareagoval.

Výlet za humna

Ležím v posteli a spím.
Spím?
Vždyť nad tím přemýšlím, což ve snu nedělám.
Hmm. Je to jedno.
Oči jsou zavřené a přece si prohlížím modrý strop.
Je to divné, vždyť je tma jak v pytli, k tomu ty zavřené oči a přece ho vidím. Támhle to zedníci odfklákli. A tu pavučinu zítra vysa....fííííííííííííí!

Co to?
Kde je strop?
A pavučina s vycuclou mumíí mouchy?

To, to, to je ..... Slunce!

Independent in the Wind - Janův blog

Narazil jsem na příjemný a na několika rovinách poučný příběh prožitý a napsaný autorem blogu Janův blog. Nedalo mi to a šoupnul ho sem.

MichalB

Bude tomu sedm let, co jsem se rozloučil s Indim. Byl to fajn kůň. A taky veliký omyl.
Indi byl docela mladý plnokrevník, když jsem ho koupil. Moje tehdejší právě se mnou rozešlá láska mi jednoho rána zavolala: "Mám pro tebe koně. Musíš ho vidět, a pak se rozhodni, jestli ho chceš nebo ne."

Vždy se mi koně líbili, ale nikdy jsem na žádném neseděl. A tak jsem se vydal do stáje (krásně to vonělo – jasně, koňmi) a Indi tam stál, kost a kůže, a koukal se na mě svýma velikýma očima a pak se ke mně nahnul a dal mi něco jako pusu. A tak jsem se zamiloval.

Řekli mi, že můj kůň má za sebou koliku, protože jednu noc z nepochopitelných důvodů sežral veškerou slámu z podestýlky a týden to vypadalo, že umře. Pak se z toho ale dostal. Už nikdy ho prý nesmím nechat stát na slámě, ale jen na pilinách. Ale jinak že bude prima. A že pro něj nemají použití, protože ho nikdo nejezdí a oni tam mají jen koně na drezůru a skokany a Indi toho moc neumí, ale že se na něm bude určitě dobře jezdit, když se zajezdí a trochu uklidní...

Prosinec 2012 aneb konec maškarního bálu

Osobně toto období vidím jako konec maškarního bálu.
Dobu, kdy dochází k odhazování škrabošek, kostýmů a hlavně scénářů rolí, které představovaly, a začínáme být sami sebou.

Někdo zjišťuje, že hrál roli sobě na hony vzdálenou, jiný nepozoruje nic, protože hrál sám sebe.

Kapela již sklízí své instrumenty, uklízecí četa vyhrnuje rukávy a pouští se do díla.

Většina tanečníků, už bez kostýmů, opustila sál.

Jen pár náladou opojených ještě s doznívající ozvěnou posledních melodií tančí a křečovitě si užívá přidělené role. Ale nakonec všichni bez výjimky budou muset ukázat svoji tvář.

Sál se opouští bez kostýmů, to je pravidlo pořadatele.

(©)2013 myslenkyocemkoli.blogspot.com

Článek je povoleno publikovat v celé a nezměněné podobě s uvedením zdroje.

Kterak jsem přestal zírat kravám do očí

Nepatřím k inteligenci, dokonce ani k pracující inteligenci, jsem pouze pracující. A navíc nemohu říct, že když skončím v rachotě, jsem zrovna vhodný kandidát reklamy na Chanel No.5, protože, jak tu už někde "přívětivě" zaznělo, jsem dle živnostenského listu podkovář – a mou profesní náplní je péče o mani- a pedi-kúru koníků, poníků, krav, oslíků a též jedné lamy. 

Kráva, jak my z vesnice víme, je zvíře domácí, které si své zájmy dokáže prosazovat vybíravými a někdy méně vybíravými způsoby. Stejně tak jako člověk (a to je můj názor) je spolu s koňmi, psy a některými dalšími zvířaty obdařena něčím, co se obecně vnímá jako Ego. (Někdo se s tím mým názorem popasuje, jiný nad tím možná alespoň zapřemýšlí.) Pejskaři myslím k tomu nebudou mít daleko, protože v parcích a cvičištích není vzácnou výjimkou zaslechnout slova jako "Tak ten váš Ferda, pane Novák, to je osobnost!", což přeloženo do řeči nepejskaře znamená "Tak ten váš nevychovaný a uřvaný ratlík, pane Novák, je krajně dominantní a nesnášenlivá bestie!"

Rozhovory s Průvodcem 2.

Abych znovu nepsal nějaký vysvětlující úvod, dovolím si vás odkázat na první díl - Rozhovory s Průvodcem.

Tázající (Michal)
Navi, dnes na Tebe mám jednu otázku, která bude buď hodně blbá, nebo hodně do hloubky.

Při své nelehké práci, kterou se mnou máš, sis jistě všiml, že čas od času mám dny-blbce, kdy se věci, jemně řečeno, nevyvíjejí tak, jak se vyvíjejí jindy. Dnes se mi zkrátka nedařilo, ať jsem dělal, co jsem dělal. Nebylo by to nic tragického, kdyby se nejednalo vždy o situace, které moje cholerická povaha bytostně nenávidí. Drobné i větší naschvály, které se mi přihodí tak jednou za týden či měsíc, se dneska na mě valily od rána do teď v množství, které bych mohl směle přirovnat k půlročnímu přídělu. Nešlo o nic, co by mě nějak fyzicky ohrožovalo, ale vždy to ve mně vyvolalo doslova gejzíry energií, které mě pošlou minimálně na deset dalších životů opakovat ovládání se. I když jsem se soustředil na to, abych to měl pod kontrolou, prostě to nešlo, ani kdybych se rozkrájel. Bylo to nad moje síly. Zvukovou kulisu jsi slyšel, takže budeme dělat, jako že nic, ano? Tobě nemusím ani přiznávat, že jsem dnes několikrát vzteky a následnou bezmocí nad stále se opakujícími "naschvály" brečel.

Matěj - Pohádka o Sámovi

Přišlo od Matěje. (Pojem Velká Morava však berte pouze geograficky.)

Do naší slovanský historie se vždy cíleně umisťovaly nesmysly druhu… Sámo, franckej to kupec, kterej se stal prvním knížetem neschopnejch drnožroutů, jinak tedy Slovanů na území Velké Moravy.
Už ze samotnýho významu slov pěkná pitomost, co?
Když už se zmíní Velká Morava, tedy území se slovanským obyvatelstvem a kulturou, navíc v rámci obrovskýho celeku Velký Rassenie, tak je jasný i mně, osobě s velmi mlhavým rozoumkem, že toto vytvořit a spravovat nebylo v moci oslů. A s podobnou mozkovou kapacitou se ptám, proč tedy nějakej franckej šmelinář byl nucen za podivně mlhavejch okolností přijmout titul vládce, aby zachránil ony nedostatečný bytosti? A před čím to vlastně...?
A vysvětlení je jednoduchý, před Franky. Bingo!

Náš Matěj na téma - Jan Hus, Cyril a Metoděj

Rád tu otisknu Matějův náhled na včerejší a dnešní "státní svátek". Věřte, že nejde jen o forbínu. V případě, že se o dané téma budete zajímat hlouběji, zjistíte, že je tam napěchována pořádná nálož zásadních informací.

Amadeo, víš, že dneska tady v tý naší frekvenci slavíme dva svátky?

A koho, Matěji?

Cyrila a Metoda a druhej den Jana Husa. Trojici maníků, o kterejch dodnes nevím, co si mám myslet. Ti dva hoši, který poslal Michal III. někdy kolem roku 863 ke Slovanům, mi připadaj čitelnější, přestože o půl tisíciletí starší. A s jasnějšíma konturama, protože je asi v roce 860 vyslal stejnej panovník na velmi záhadnou a zřejmě i mocensky důležitou diplomatickou misi a hádej ke komu?

Matěji, ty mě snad zkoušíš, ne? To přeci ví - nebo brzo bude vědět - každej malej prcek v oblasti Bělovodí a celým Rusku.

No tak kam, ženská?

No přeci k Chazarům, trumpeto.

Jak to, Amadeo, víš?

No prostě vím. On je tam vlastně poslal patriarcha z Konstantinopole Fóitius, kterýho přezdívali „chazarskej ksicht“! A Cyril, budoucí to apoštol Slovanů, se tam potkal se starými Maďary, což uvádí kronika Hinkmara z Remeše. Oni totiž Maďaři dělali pro Chazara špinavou práci v západní části jejich říše.

A na čem tam makali?