Rozhovory s Průvodcem 3#

Já: Prosím tě, můžeš mi vysvětlit, proč s někým Průvodce komunikuje více a s někým skoro vůbec? Znám lidi, kteří s tím svým mluví takřka verbálně, jako teď my dva, ale znám ještě více lidí, kteří by chtěli komunikovat, ale nedaří se jim to.

Průvodce: Nechci nic paušalizovat, takže budu mluvit jen za okruh lidí, které osobně znáš. Není mezi nimi nikdo, s kým by jeho Průvodce nekomunikoval nebo to jen, jak se říká, poflakoval. Naopak. Komunikace je natolik intenzivní, že často by se dalo říci nepřetržitá. Ale stejně jako mezi lidmi platí, že co člověk, to originál, tak obdobné je to i s Průvodci. Nejsme pro tento svůj účel - mimochodem jeden z mnoha - vyplivováni nějakou pásovou výrobou. Máme své osobité rysy. Lišíme se od sebe navzájem stejně jako vy lidé. Samozřejmě se teď nebavím o vzhledu, protože ten je iluzivní a často podmíněn danou situací. Bavíme se tu o podobě našeho vědomí, které je zformováno zkušenostmi, jichž jsme nabyli. To je to, co nás, ale stejně i vás, definuje. Nikoli však ve smyslu oddělení se od ostatních, nýbrž je to o rozmanitosti. Vesmír a Život je rozmanitost. Stereotyp sice ve hmotné úrovni má v jistých ohledech výhodu, ta však nikdy není nekonečná. Je omezena vnějšími vlivy a ty rozhodně nejsou stálé. I proto se stává, že u člověka dojde k výměně jeho Průvodce či Průvodců. Člověk se změní a směr, kterým se začne ubírat, si žádá Průvodce s jinými specifickými zkušenostmi.

Abych však odpověděl na tvoji otázku. Komunikace Průvodce se svým - teď nevím, jakým slovem to nejlépe vyjádřit, aby to co nejméně narušilo pravou podstatu - asi svěřencem-partnerem probíhá ryze na individuální úrovni. Ta je dána konkrétními a v tu chvíli aktuálními schopnostmi a zkušenostmi člověka i jeho Průvodce. Přesněji řečeno především jeho způsobem myšlení a pak v neposlední řadě i zdravotním stavem fyzického těla. Někdo o svém Průvodci ví, jiný o něm nemá ani páru, nebo dokonce přímo odmítá naši existenci jako něco nesmyslně pohádkového. Už jen proto je třeba volit pokud možno nejvhodnější způsob komunikace. S těmi, co o svém Průvodci vědí a je to v jejich zájmu, komunikujeme přímo skrze slova, což mnozí považují za sluchové halucinace nebo "cizí" myšlenky. Obojí jsou formy toho, co vy nazýváte telepatií. 

Možností, jak komunikovat, je však celá škála. Když budu konkrétní: tvůj blízký přítel o svém Průvodci již něco tuší, vlastně je už skoro bytostně přesvědčen o jeho existenci, avšak výchova a vliv okolí jeho mysl i fyzické tělo pozměnily natolik, že přímá komunikace do této chvíle nebyla možná. 

Ale nechci, aby to vypadalo, že jen přímá komunikace je plnohodnotná. To v žádném případě. Plnohodnotná je ta, která umožní zpětnou vazbu, to je taková, která předá svoji informaci, svůj účel nejlépe. V případě tvého kamaráda šlo do nedávna o to, čemu říkáte synchronicity. Začal si jich všímat již před nějakou dobou a postupně je přestával vnímat jako náhody, někdy až neuvěřitelné, a začínal v nich vidět něco víc. Až když si plně uvědomil jejich pravou příčinu a následek v jednom, bylo možné přejít na efektivnější a pružnější způsob komunikace. Synchronicity jsou totiž často rychlostí své odezvy omezeny na okolní děje a někdy zmaterializovat takovou synchronicitu si vyžádá i delší dobu, jako jsou hodiny, dny a někdy i mnohem více a s odstupem času se i zmenšuje schopnost rozpoznání a pochopení takové informace. Jeho Průvodce mohl pozvolna přecházet na téměř okamžité ovlivňování procesů v jeho těle, ale i dějů kolem, které se ho přímo týkají. Když si tvůj kamarád tohoto začal všímat, byl pak přechod na tuto formu komunikace jako efekt sněhové koule. V současné době si vytváří něco na způsob osobního významového slovníku. Když například tvůj kamarád nad něčím klíčovým přemýšlí a jeho "pohled" na věc se odklání od požadovaného směru, mají domluveno, že mu něco spadne do oka, případně z nenadání začne špatně vidět. V jejich společné řeči - a ještě zdůrazním, že mluvíme o komunikaci na vědomé úrovni, protože na nevědomé je to jinak - si tak vytvořili pro tyto situace přeložený význam - špatně se na to díváš.

Já: Ano, ano, vím o čem mluvíš. Před pár dny mě tento kamarád navštívil a oči mu jen jiskřily radostí, když mi oznamoval svoje poslední objevy. Vybavuji si, že nejvíce tehdy mluvil o tom, že již ví, proč se jeho přání plnila s tak malou efektivností. Drmolil však páté přes deváté a samotná myšlenka jeho objevu mi vlastně unikla. Ty o tom něco víš?

Průvodce: Vím. S jeho Průvodcem úzce spolupracuji. Normálně bych to druhým lidem neřekl, ale v tvém případě si myslím, že tě to negativně neovlivní. Na nevědomé úrovni to stejně moc dobře oba víte. Spolupracuji s ním, protože ty a tvůj kamarád máte v této inkarnaci velmi mnoho společného. Jste tu proto, abyste si v několika klíčových okamžicích vzájemně pomohli. Patrně to v té chvíli budete vnímat jinak, ale s odstupem času to bude zjevné vám oběma. Obdobné je to někdy i u lidí, které potkáš jedinkrát v životě. Někdy je ani potkat nemusíš, jen se třeba názorově střetnete na internetu. V danou chvíli můžeš situaci považovat za osobní tragédii, zklamání, můžeš být frustrován, rozzloben, naštván. Po nějaké době, když si na to vzpomeneš, můžeš zjistit, že to byl jeden z klíčových okamžiků tvého života, který ti mnohem, mnohem více dal, než vzal. S velkou pravděpodobností v tom budu mít prsty já i Průvodce onoho člověka. Ale neřídíme vás, pouze ukazujeme cestu. Pomáháme jít po ní. Zda po ní půjdete či nikoli, je na vás.
Ale zpět k tématu. Mysl a vědomí tvého kamaráda jsou nastaveny stejně originálně jako mysl a vědomí kteréhokoli člověka. Proto jeho způsob realizace přání ber opravdu jako jeho osobitý. To ale neznamená, že nemůže fungovat i u jiných lidí nebo přímo i u tebe. Přijít na svůj fungující způsob, je tvoje cesta. A já ti v tom rád pomáhám.

Zhmotňování, tedy přímé ovlivňování běhu událostí - vědomé tvoření vlastní reality, mysl a vědomí tvého kamaráda provádějí skrze vizuální představy. On sám si donedávna myslel, že podstatná jsou slova, která ve své představě, ale někdy i nahlas, vyslovoval. To byl zásadní omyl a taky důvod, proč velmi často Tvůrce, Vesmír, chceš-li, jeho přání plnil na první pohled obráceně. Vizuální představy, tedy obrazy, mají v případě tvého kamaráda mnohonásobně vyšší účinnost, než slova. Už proto, že obrazy nepotřebují slova ani jazyk. Slova jsou většinou prostředníkem, překladatelem s velmi omezenými možnostmi. Strom v představě je prostě strom a díky vizuální představivosti je naprosto dokonale vytvořen až do posledního záchvěvu atomu. Kolik stran a vlastně obrovských knih bys musel pokrýt slovy, abys detailně takový strom popsal? I těm nejrychlejším superpočítačům světa by trvalo velmi dlouho takový, byť virtuální strom vytvořit. Ale vědomí si ho vytvoří v okamžiku jako mávnutím kouzelného proutku. Ne nadarmo se říká, že jeden obraz vydá za tisíce slov.

Vesmír je připraven plnit všechna lidská přání. Tedy alespoň za dodržení určitých podmínek. Ale ty jsou z pohledu člověka natolik komplexní, že by to bylo na dlouhé vyprávění. Stačí jen zmínit, že Duše mají svoje osobní plány, které jsou propojeny s plány dalších Duší, a vyplnění některých přání by mohlo spustit dominový efekt vedoucí k něčemu, co si ani nechci představit. Přání jsou plněna dle osobních tvořivých schopností konkrétního člověka a u tvého kamaráda, stejně jako u velké části lidí, k tomu slouží právě vizuální představivost.

Vidím na tobě, že už se ti v mysli skládá jedna a jedna dohromady. Ano, právě obrazová představivost díky naučenému způsobu myšlení je často v přímém rozporu s pokusem o slovní vyjádření přání. Řekněme, že si tvůj kamarád přál, aby se mu na dlouhé cestě neporouchalo auto. Přesně takhle si to řekl ve své představivosti a k tomu si vizuálně představil, že si nepřeje zažít odstavené porouchané auto někde na kraji silnice. V hlavě o tom měl jasno, ale díky specifikům fungování jeho konkrétní mysli a těla a tomu, jakým způsobem je propojen se vším okolo, Vesmír zaznamenal jeho vizuální představu. A tou bylo co? Odstavené porouchané auto někde na kraji silnice. A tak Vesmír jen plnil jeho představu. Pamatuješ, jak ti volal, zdali bys ho neodtáhl domů? To bylo ono.

Napadá mě jiný příklad ze světa zvířat. Ono to totiž funguje i u jiných bytostí. V tomto případě na to vaši vědci již přišli a je to jakžtakž zdokumentované alespoň v těch nejzákladnějších rysech, i když podotýkám, že toto poznání vědců je jen prvním krůčkem na cestě ke skutečnému poznání. Třeba delfíni. Vědci už přišli na to, že delfíni komunikují pomocí něčeho, co se dá sice neúplně, ale aspoň trochu dostatečně nazvat přenosem vizuálních obrazů. Delfín vyšle informaci, kterou jiný delfín dekóduje jako obraz. Nikoli tedy jako slova a věty popisující to, co delfín vidí či na co myslí, ale přímo obraz. Je to rychlejší a efektivnější přenos informací, který nepodléhá mnohovýznamovosti slov. Mušle na dně je prostě mušle na dně. V jediném okamžiku je tak předána kompletní informace o barvě, velikosti, tvaru, poloze a tisíci dalších specifik. Stejný popis ve slovech v takové kvalitě, aby nedošlo ke zkreslení, by vydal na román.

Tvůj kamarád si měl v daném případě tedy vizuálně představit, jak je spokojený v cíli své cesty. Dnes již to ví a pracuje na způsobu svého uvažování a přemýšlení. Vypadá to jednoduše, ale opak je pravdou. Mít dokonale svoji mysl pod kontrolou, to je pro něj momentálně výzva. I ty máš naučeno do svého myšlení neustále zakomponovávat nějakou negaci - bubáka. A skrze tyto bubáky definuješ svět, jak ho vidíš, jak ho chceš vidět. Ve své hlavě svět vykresluješ právě skrze to, co si nepřeješ. Místo představy úspěchu v práci si přeješ, aby ti nikdo neházel klacky pod nohy, přeješ si, aby se ti vyhýbaly nepříjemnosti a nezdary. Když to budu personifikovat, tak Vesmír nepřemýšlí nad tím, co chceš nebo nechceš, on prostě plní to, co mu ukážeš. Tak ti tedy hodí klacky pod nohy a postaví do cesty nepříjemnosti a nezdary. Svoji vizi, přání podoby světa definuješ skrze věci, které si nepřeješ. Když chceš teplo, přeješ si, aby ti nebyla zima. Chceš krásu a přeješ si nepotkat nic ošklivého. Chceš modrou oblohu a přeješ si, aby nebylo zataženo. Vidíš tu ve své podstatě krásnou jednoduchost? Jsou tu samozřejmě ještě střety přání různých lidí, kdy si přejí totéž, ale špatným způsobem, a tak se v konečném výsledku zhmotní jakýsi průměr všech přání, ale už ze samotné podstaty můžeš vidět, že nejzákladnější je začít žít vědomě sám. Nepokoušet se měnit druhé lidi. To mohou jen oni sami. Ty si to jen můžeš přát a dovolit jim ve své mysli se změnit.
Pro svět lidí je nesmírné důležité, jaký a jak si ho přeješ. Zda si ho představíš v míru a klidu nebo zda si ho budeš představovat bez válek a utrpení. Z pohledu způsobu myšlení dnešního člověka je to jedno a totéž, ale z pohledu fungování Vesmíru nikoli.

Je potřeba, aby ses naučil žít a přemýšlet vědomě. Myšlenka totiž není nic prchavého a neuchopitelného. Nic, co se dá před druhými ukrýt. A pokud ji přece jen ukryješ před druhými, neukryješ ji před sebou samým a před Vesmírem. Každá myšlenka má tendenci se zhmotnit, chce žít. Vše ve Vesmíru chce žít. A myšlenky v neukázněné či nevědomé mysli jsou to samé, jako zápalky v dětských rukou. Na druhou stranu je právě toto důvod, proč jsi tu. Proč jste tu. Učit se žít vědomě! Učit se vědomě tvořit!

(©)2015 myslenkyocemkoli.blogspot.com

Článek je povoleno publikovat v celé a nezměněné podobě s uvedením zdroje.