Vědomá mysl - úvaha

Dlouhou dobu jsem nedokázal spojit několik svých názorů i poznatků, co se zdraví člověka týče, do jednoho, v ničem si neodporujícího celku - alespoň pro mne. Nedávno ale, jako když luskne prsty, to samo od sebe vplulo do hlavy, aniž bych se nad tím zamýšlel.

Na jedné straně jsem byl (a stále jsem) přesvědčený, že naše mysl dokáže zázraky odporující oficiálně vědou definovaným přírodním zákonitostem. A to z jednoduchého důvodu - přírodní zákony nejsou známy v jejich komplexnosti a už vůbec ne v jejich příčině - kde se tu vzaly a proč tu vůbec jsou. Jsem přesvědčený, že naše mysl dokáže uzdravit svoje na smrt nemocné tělo stejně, jako poslat pod kytičky tělo dokonale seštelované a fungující. Věřím, že je možné existovat bez jídla a být stejně fit jako při konzumaci tzv. nevhodných potravin. Odrazovým můstkem pro tyto jevy jsou podle mne obecně známé termíny placebo a nocebo efekt. I když ne až tak docela.

Na straně druhé jsem si lámal hlavu s tím, proč potom existují třeba epidemie chorob, které si na první pohled nevybírají, koho semelou a koho ne. Je jim jedno, zda sklátí závistivého podrazáka, hodného poctivce, laureáta Nobelovy ceny nebo analfabeta, starce či novorozeně.

Kdyby totiž platila první varianta - tedy, že jsme schopni být na živu jen díky přijímání čehosi z okolí (tzv. prány, vesmírné energie apod.) díky "pouhému" přenastavení mysli na to, že jsme byli od mala vycvičeni špatně, pak by čistá mysl novorozence přece měla zajistit totéž - není přece výchovou ještě hnětána. Jenže novorozenec bez přijmu hmotné potravy narozdíl od "pránaře" být nemůže. Tak jak to tedy je?


Jak to tedy je, vám nedokážu říci, ale mohu nabídnout svůj názor, výsledek mých úvah a odkudsi připluvších myšlenek. Fyzické tělo samo o sobě může opravdu být čímsi jako stroj, přesněji biostroj či biooblek. Samo o sobě by patrně mohlo být ve stavu, který by se dal z jistého úhlu pohledu nazvat "naživu". Buňky by spolupracovaly a jako celek by byly VĚDOMOU myslí neřízeným hmotným útvarem. Jejich spolupráce by dost možná byla dílem dočasného lokálního vědomí, které jsem tu dříve na blogu nazýval PSI pole. Tuto myšlenku i pojem jsem převzal od N. Levašova, protože pár větami dokázal formulovat něco, co jsem si v hlavě dával složitě dohromady delší dobu. Článků tímto tématem alespoň okrajově se zabývajících tu již pár bylo, koho to zajímá, může číst tady, tady, tady a tady.
Takto řízené fyzické tělo by podléhalo vnějším vlivům podle obecně přijímaných zákonitostí. Jed by ho otrávil, oheň i mráz spálil, nevhodná strava oslabila, viry a bakterie by způsobovaly nemoci atd. Zkrátka by se tělo chovalo tak, jak se běžně v přírodě i v lidské civilizaci chová - dle představ, domněnek vytvořených výchovou jeho majitele-nositele, tedy nás. Jenže jak to, že na stejný vnější vliv reagují různí lidé různě? A tím neopomíjím imunitní systém, protože mám na mysli například jak to, že se někdo šeredně popálí, když přejde bosou nohou přes žhavé uhlí, a jiný ne? Jak to, že někdo vydrží bez jídla týden, měsíc, ale i mnohem delší dobu a jiný již po pár dnech kolabuje? Jak je možné, že podle důkladně lékaři zdokumentovaných případů se někteří lidé, a teď se podržte, během několika dní plně vyléčili z rakoviny posledního stádia, což si nikdo z doktorů neuměl a dodnes neumí vysvětlit?
Podle mne je "na vině" naše mysl. Ta je něčím, co patrně primárně nespadá pod zákonitosti hmotné reality. Naopak je schopna zákonitosti hmotné reality vytvářet či modulovat. Fyzické tělo řízené myslí se pak chová podle schopností, vědomostí a zkušeností svého majitele-nositele. Jenže nestačí jen chtít být zdravý. Nestačí si být vědom možností, které mysl nabízí. Svoji mysl je potřeba umět mít plně pod kontrolou, umět ji používat v co nejširším rozsahu jejích možností, které jsou z určitého pohledu takřka (možná zcela) neomezené. Je třeba mít svoji mysl VĚDOMOU. Vědomě ji používat. Ezoterik by řekl - být vědomý, žít vědomě.
V tom máme patrně neohraničené výhody oproti zvířatům, jejichž mysl nemůže být použita vědomě. Zvířata nemohou fyzická těla ovlivňovat nad rámec obecných přírodních zákonitostí. Pes se na žhavém uhlí nikdy neprojde bez popálení pacek. Delfína toxin ve vodě otráví. Slona vždy podle schopností imunitního systému vir více či méně napadne a buď si s ním jeho tělo nakonec poradí, nebo nikoli.

Člověk v tomto ohledu má vskutku neuvěřitelné možnosti. Jen si jich často není vědom - žije nevědomě. Přitom vědomá mysl není podmíněna vzděláním. To bývá v tomto ohledu spíše ku škodě. Nicméně vzdělání-výchova - a je jedno, v jakém systému člověk vyrůstá - není překážkou. Tou jsme jen a pouze my sami. Jen naše nevědomost, neochota a neschopnost dívat se na sebe sama a své okolí jinýma, nezaujatýma očima, je tím, co nás dělí od prvního kroku k vědomému ovládání našich fyzických těl.
Právě i vědomá mysl je důvod, proč malé dítě i přes absenci či relativně ještě malý negativní vliv výchovy má jen pramalý, pokud vůbec nějaký, vliv na fungování svého těla. Je vlastně v tomto ohledu na pozici zvířete. Tady si myslím má klíčový vliv puberta. Ta bude něčím více, než plnou aktivací hormonálních a dalších systémů těla, ale dost možná vstupní branou do stádia života, od kdy jsme plně zodpovědní za svoji mysl a od kdy bychom měli být jejími pány, nikoli sluhy. Od té chvíle máme plnou možnost být vědomí, možnost žít vědomě. Do této chvíle je člověk sice také schopný i zázraků, ale zde si myslím, že je to především díky výše zmíněným placebo a nocebo efektům, které jsou výsledkem mysli, a již není podmínkou, aby mysl konkrétního člověka byla plně pod kontrolou - vědomá. Jistě i tady jsou nějaké výjimky, ale i když i k nim mám již vysvětlení, nejsou pro tuto úvahu klíčové.

Dnes si už oproti nedávné době nemyslím, že by nemoci byly dílem karmy, dokonce již ani nejsem přesvědčen, že karma jako taková existuje. Nemoci jsou z mého současného úhlu pohledu jen jakýmsi automatickým upozorněním, že svou mysl nepoužíváme správně, tedy vědomě. Možná, že naučit se používat mysl vědomě - tvořivě, je pravým důvodem, proč tu jsme, proč tu jsme v celistvosti, jakou zvířata patrně nemají. Ne si to tu nějak odžít. Nejde o to v životě zasadit strom, zplodit děti a postavit dům, ale učit se být vědomý i zde - v hmotné realitě.
Na téma vědomé mysli či vědomého bytí jsem přelouskal hromadu knih, článků, textů a videí. Jenže ani ty nejlépe napsané mi nedaly ani zlomek toho, co začínám tušit, co se začíná vynořovat z mlhy načteného balastu díky vlastnímu objevování a zkoumání. Proto ani nečekám, že by tato úvaha, coby kapka v moři dalších kapek, předala někomu něco klíčového, protože to podstatné - pochopení - se získává skrze osobní poznání, osobní prožitky. Ale možná může v budoucnu při ohlédnutí se zpět pomoci si ověřit, že tudy cesta vede, nebo naopak - takto tedy ne! :-)

(©)2015 myslenkyocemkoli.blogspot.com

Článek je povoleno publikovat v celé a nezměněné podobě s uvedením zdroje.