12. června 2023
Po přechodu na levý břeh Eufratu v září roku 2017 se soukromé vojenské společnosti (SVS) Wagner podařilo vytvořit opěrný bod pro další postup do východní části Sýrie. Ropná pole hlavního syrského naleziště Al-Omar byla hlavním zdrojem příjmů syrského lidu a pole Šair a Chajan byla hlavním zdrojem elektrické energie. Zároveň však byla syrská ropa hlavním finančním zdrojem pro celý světový Islámský stát (teroristická organizace zakázaná v Ruské federaci). Když nebude mít ISIL žádná ropná pole, nebude žádný ISIL. Právě proto na ně své akce zaměřila SVS Wagner v Sýrii.
Z toho vyplynul hlavní úkol jednotek SVS Wagner odříznout cestu z podniku Conoco do Iráku, vyčistit jihovýchod Sýrie od ISIL a zabránit postupu kurdských formací kontrolovaných Američany na jih Sýrie.
Dne 2. února 2018 jsem tento plán projednal s velitelem generálního štábu a následně s důstojníky na místě, kteří se měli na operaci podílet. Podnik Conoco sloužil ISIL jako opěrný bod – pravidelně z něj vstupovali do střeleckých potyček, kousali a snažili se přejít do protiútoku, ale bez úspěchu. Odpovídali jsme a střelecké bitvy mezi stranami probíhaly denně, pravidelně jsme se navzájem ostřelovali i dělostřelecky. Vzdálenost mezi pozicemi byla v některých místech 150-500 metrů.
Operace k převzetí kontroly nad jihovýchodem Sýrie byla naplánována na noc ze 7. na 8. února s tím, že jsme se měli dostat do podniku Conoco a dále po trase až k hranici s Irákem. A po zajištění bezpečnostní zóny z jihu bylo možné zapojit jednotky syrské armády.
Na základnu Hmejmím jsem dorazil 7. února v 16:00 hodin. Podrobně jsem vše probral s velením objektu a projednali jsem podrobnosti vzájemné součinnosti.
Od armády jsme potřebovali leteckou podporu a bezchybně fungující systémy protivzdušné obrany. Věděli jsme, že teroristy kryjí Američané, kteří byli v jejich řadách. Ale na zemi jsme měli nad ISIL a americkými poradci převahu a nepochybovali jsme o tom, že jim dokážeme čelit. Hlavním úkolem armády bylo zabránit Američanům, aby na nás útočili ze vzduchu.
Bylo nám přislíbeno, že dva páry stíhaček SU-35 budou neustále hlídat a dělat „osmičky“ nad Eufratem, aby mohly zaútočit na nepřátelská letadla, pokud přiletí, a zabránily jejich útoku na postupující pěchotu.
Bylo také přislíbeno, že budou pracovat všechny systémy protivzdušné obrany: S-300, Panciry a další dostupné prostředky protivzdušné obrany a letectva, které v té době SVS Wagner neměla. Už dříve, když jsem tam přijížděl, platila dohoda, že nás varují v případě nějakých nepředvídaných potíží.
V 18:00 začaly útočné oddíly SVS Wagner dosahovat určených linií. Spojka SVS Wagner, která byla ve štábu, se znovu zeptala velení: „Je vše v pořádku, jde vše podle plánu?“ Odpověděli: „Ano, neboj se.“ Upřesnili jsme harmonogram, vše sladili a začaly bojové práce.
Jednotky dorazily na výchozí linie, a zajistily druhý sled, aby mohly být po začátku útoku přisunuty zálohy, dělostřelectvo zaujalo své pozice, načež se rozpoutal střelecký boj. Islámský stát začal aktivně odpovídat.
Abychom bojovníky zatlačili, začalo pracovat dělostřelectvo. Islámský stát odpověděl svými děly a začala normální bitva, při které je zapotřebí přejít do útoku. Ve 23:45 byl vydán rozkaz zaútočit na pozice Islámského státu a najednou začali Američané nečekaně útočit z nebe. Vrhli se proti útočníkům SVS Wagner plnou silou svého letectva: zapojili bombardéry F-15E, útočné drony MQ-9 Reaper a létající dělostřeleckou baterii AC-130. Několik vrtulníků AH-64 Apache nepřetržitě roztáčelo ohnivé kolotoče. Do vzduchu zvedli dokonce i strategické bombardéry B-52.
Nepřátelské letectvo pracovalo velmi kompaktně s cílem naší plné likvidace, takže výsledkem byl velký počet mrtvých a zraněných. Přičemž neustále stříleli i na únikové cesty. Bylo rozhodnuto zastavit se na dosažených hranicích. Což se také stalo.
Následná analýza dopadla následovně: v 18:00 byl velitelem generálního štábu vydán rozkaz „všichni pryč“, nezvedat letadla, všechny systémy protivzdušné obrany deaktivovat. Podle těch informací, které jsem obdržel od spojek, bylo nařízeno SVS Wagner o těchto opatřeních nijak neinformovat a následně s ní nenavazovat žádné spojení.
Jak se ukázalo, v ten den od 18:00 do 23:45 se Američané opakovaně ptali, zda to nejsou ruské jednotky, které míří na Conoco. Ptali se dokonce, i když už boj začal. Ale nikdo z armády nevaroval nikoho z vojáků SVS Wagner, že nás Američané vidí ze vzduchu.
V 18:00 většina lidí z vojenského velení opustila svá pracovní místa, odešli odpočívat, nebo přesněji řečeno utekli. A když je po zahájení ostřelování začali hledat, ukázalo se, že někteří se zavřeli do přívěsů, jiní nocovali úplně jinde, aby nebyli k zastižení.
Z přepisů hovorů později vyšlo najevo, že Američané od začátku viděli, že tam jsou ruské jednotky. A od 18:00 do 23:45 probíhala jednání mezi americkým a ruským vojenským velením, že pokud tam jsou jednotky Ruské federace, tak je nutné je urychleně zastavit. V opačném případě Američané přímo varovali, že budou střílet naostro tak, aby byly dané jednotky zlikvidovány.
Přesto se vedení ministerstva obrany nenamáhalo nás před tím varovat. Systémy protivzdušné obrany, jak jsem už řekl, byly všechny deaktivovány a stalo se to, co se stalo: ve 23:45 začaly údery na ruské jednotky, které neohroženě přivítaly veškerou tuto americkou sílu a pokračovaly v útoku dokonce i v tom ohnivém pekle, aniž by věděly, že se žádné podpory od ruského vojenského letectva nedočkají – nebyla žádná letadla, nepracovaly systémy protivzdušné obrany.
Ve 03:00 v noci se nám konečně podařilo probojovat se do štábu ozbrojených sil RF, abychom si promluvili s důstojníkem ve službě. U řídícího pultu byl jediný plukovník, který řekl, že se pokusí problém vyřešit tak, aby ostřelování přestalo a bojovníci SVS Wagner mohli odnést těla svých mrtvých soudruhů.
9. února jsem urychleně přiletěl do Moskvy a pokusil se dostat k ministrovi obrany Šojgu, abych zjistil, co se to vlastně stalo. Chtěl jsem vědět, proč všechny dohody padly, což vedlo k té tragédii 8. února.
Ministr obrany mě nepřijal. Znovu jsem to zkoušel 10., 11. a tak dále donekonečna, ale on si neudělal čas, aby si se mnou promluvil. Pak se mi povedlo odchytit ho na slavnostní recepci v Kremlu, kam jsem se probojoval díky svým známostem.
Přistoupil jsem k němu a zeptal se: „Mohu s vámi mluvit o situaci, která se stala 8. února poblíž Dajr az-Zaur?“ Otočil se, a klidně mi s arogancí odpověděl: „Chtěl jste být hrdinou? Tak jste si to zkusil. Všichni hrdinové jsou nyní zde, v tomto sále“ a rozmachem své ruky ukázal na okolní lidi v drahých oblecích. „A vy jste si prostě popletl břehy (strkal nos do cizích záležitostí).“ Tím rozhovor skončil.
