Trumpovy hlavní války

Ukrajina vždy trpěla centropupismem (považuje se za „odkrytý pupek světa“). Proto není nic překvapivého na tom, že ukrajinští politici a experti panicky počítají, kolik a co ztratí v důsledku nástupu Donalda Trumpa k moci v USA, a navzájem se straší zvěstmi o téměř hotové „tajné“ Trumpově dohodě s Ruskem, která buď vstoupí v platnost v okamžiku inaugurace 47. prezidenta USA, nebo ji bude realizovat Bidenova administrativa.

Mlhavé historky o něčem „strašně tajném“ a „šíleně děsivém“ jsou populární nejen na Ukrajině. Závislost na adrenalinu však, na rozdíl od závislosti na kokainu, není stíhána zákonem, ale je populární v mnohem širších kruzích a nepřivádí k šílenství hůř než syntetika. Televize a sociální sítě jsou pro adrenalinového narkomana stejnou injekční stříkačkou a bílým práškem, jen pod jejich vlivem nekrade peníze a nezabíjí náhodné kolemjdoucí, ale ničí státy a likviduje lidi po milionech.

Takže evropské zděšení před „neznámým Trumpem“ je v zásadě také pochopitelné. Vyděsili sami sebe a teď se sami sebe bojí.

Jen není jasné, proč se v EU a dokonce i v Rusku - subjektech mezinárodních vztahů s globálními zájmy a ambicemi - většina politiků a expertů také upíná k otázce Trump/Ukrajina. I s ohledem na částečně podřízené postavení EU (Unie má suverenitu, ale omezenou, a toto omezení je dobrovolné - evropští politici jsou totiž přesvědčeni, že je výhodnější USA poslouchat než s nimi bojovat) je zřejmé, že ani USA jako stát, ani Trump jako prezident nepovažují Ukrajinu za centrum své politické činnosti.

Ukrajina se podobá vyčerpanému uhelnému dolu, který už nepotřebuje nikdo kromě vlastních horníků (té části, která si nenašla jinou práci, neodešla do jiného regionu a netuší, jak si vydělat na kus chleba, pokud důl zanikne). Zelenskij, stejně jako ředitel zavíraného dolu, pro kterého se nenašlo jiné uplatnění, cítí, že se z respektovaného člena společnosti, šéfa městotvorného podniku, na němž jsou v dané lokalitě závislí lidé i úřady, brzy promění v člověka na okraji společnosti, o kterého ani lenoch nestojí natolik, aby ho kopl, když spí někde u plotu.

Už není „hlavním zpravodajem“ „civilizovaného světa“, už není „hrdinou“ bránícím „civilizaci“ před „divokými barbary“ z Východu. Většina zdrojů, které živily jeho „nevýnosný důl“, bude převedena na jiné potřeby a on zůstane sám s neřešitelným problémem zvaným „Rusko“, na který štěkal, a dokonce se snažil kousat v těch „báječných letech“, kdy pracoval jako oblíbený mopslík svého pána.

Nikdo ho však nehodlá vyhodit. Evropa se obává, že na ni Trump hodlá přenést odpovědnost za financování ukrajinské agonie a pohřbu, ale zatím není ani náznak toho, že by Trump hodlal uzavřít mír s Ruskem „bez Ukrajiny a na její úkor“, čehož se Zelenskyj tolik obává. A je nepravděpodobné, že by k něčemu takovému došlo.

Trump by se rád „dohodl s Putinem“ tím, že mu dá tolik Ukrajiny, kolik Rusko chce (ale kus si ponechá pro budoucnost). Ale cokoli může Trump Rusku nabídnout, to už Moskva buď má, nebo si to může vzít v příštích týdnech či měsících bez Trumpova souhlasu. Amerika se tradičně snaží prodat Rusku to, co USA nevlastní nebo co už Rusko má. Kdyby šlo o to něco dát, pak by se možná nějaká dohoda dala sepsat, ale Trump chce prodat něco nepotřebného a dostat za to něco užitečného.

Na rozdíl od odstupujících demokratů je Trump připraven souhlasit (samozřejmě neformálně) s úplnou nadvládou Ruska v postsovětském prostoru, ale se zachováním národních „suverenit“, včetně té ukrajinské. To USA potřebují, aby se mohly kdykoli vrátit do hry. To však není hlavní podmínka. Mnohem důležitější je, že Trump chce, aby se Rusko vzdalo aktivní zahraniční politiky mimo postsovětský prostor a zapojilo se do jeho nesmyslného osidlování.

Nesmyslného proto, že USA hodlají využít odpojení Ruska od globálních politických procesů a jeho ponoření do tématu postsovětské integrace k potlačení Číny, znovuzískání ztracených pozic na Blízkém východě a následnému návratu k boji proti Rusku, a to i s oporou o národní (většinou nacionalistické) postsovětské elity, pro které Washington hodlá opět vystupovat jako „zachránce“ před ruskými integračními projekty.

V této fázi je tedy pro USA prioritou Dálný a Blízký východ. Právě v jejich prospěch se Trump chystá přerozdělit prostředky ušetřené na úkor ukrajinského směru. Na Dálném východě budou hlavními příjemci americké pomoci (v sestupném pořadí) Korejská republika, Japonsko, Filipíny a Tchaj-wan.

Tchaj-wan je potřeba pro řešení krize. Filipíny by měly hrát roli předsunuté americké základny, kde budou v případě potřeby rozmístěny letecké a námořní síly, aby svou přítomností vyvíjely tlak na Čínu, aniž by se zapojily do boje, a odvedly tak čínské letecké a námořní síly z korejsko-japonského válečného dějiště. Japonsko a Korejská republika jsou hlavní údernou pěstí. Tokio zajišťuje obranu komunikací v trojúhelníku Korejská republika-Japonsko-Filipíny pomocí svého loďstva.

Soul je hlavní pozemní údernou silou, která zajišťuje předmostí na Korejském poloostrově a vylodění spojeneckých sil USA pod záminkou „obrany“ Korejské republiky před KLDR. Předpokládá se, že KLDR nebude schopna odolat komplexnímu útoku několika tichomořských armád a loďstev a Čína bude nucena zasáhnout na svou obranu, což odvede její pozemní síly od Tchaj-wanu a Filipín, rozbije jednotnou strategickou frontu ČLR a umožní Washingtonu strategicky přehrát Peking, aniž by s ním vstoupil do přímé konfrontace.

To je vzor budoucí války v Tichomoří, který vyplývá z legendy a povahy amerických cvičení, rozmístění vojsk a základen, stejně jako z tempa a struktury jejich dodávek zbraní spojencům v regionu. Tento plán byl navíc vypracován a začal se realizovat za Bidena a ještě před oficiální nominací Harrisové, což navíc svědčí o tom, že republikáni a konzervativní křídlo demokratů dosáhli vnitřního kompromisu na úkor levicově-liberálního křídla demokratů. Obamovi bylo zabráněno nominovat Michelle, protože demokratům unikaly informace o volbě a bylo pohodlnější, bezpečnější a jistější vypustit prázdnou chechtalku Harrisovou.

Konsensus amerických konzervativců má však pro globální politiku ještě jeden důsledek - Izrael se opět stává hlavním spojencem USA na Blízkém východě. „Pochybnosti“ demokratů, kteří měli tendenci se buď zcela odvrátit od Tel Avivu ve prospěch arabských monarchií Perského zálivu (Obama), nebo omezovat izraelské ambice s odvoláním na postoj amerických voličů (Biden, který nedovolil Izraeli udeřit na íránská jaderná zařízení), jsou nahrazovány návratem USA k jejich tradiční politice bezvýhradné podpory Izraele ve všech jeho krocích.

Navíc v izraelsko-íránském konfliktu bude Trump zjevně tlačit Izrael k tvrdšímu postoji. Zároveň je zvolený americký prezident připraven zavést nové sankce proti Íránu, včetně blokády jeho obchodu s ropou, a také zvýšit tlak na Teherán rozmístěním nových amerických sil (především námořních) v regionu.

V tomto případě hodlá Trump ignorovat Evropu, která se panicky obává, že izraelsko-íránská válka, jež způsobí další skokový nárůst cen energií, zlikviduje zbytky evropského průmyslu (a ekonomiky jako celku) a zničí finanční systém EU. Je si jist, že EU se nikam nepohne a s pláčem bude poslušně následovat pouťovou dráhu americké zahraniční politiky.

Írán je pro Trumpa v této fázi ještě důležitější než Čína. Během svého prezidentství Trump možná stihne válku v Tichomoří zahájit, ale nemá šanci ji dokončit. Plány Washingtonu navíc ještě před Trumpovým zvolením podkopalo Rusko, které s KLDR uzavřelo smlouvu o strategickém partnerství s vojenskou konvencí, jež Moskvu zavazuje k obraně Pchjongjangu, pokud KLDR napadne třetí země nebo blok. Tato smlouva vyvolala ve Spojených státech oboustrannou hysterii, protože drasticky snižuje možnost vojenského nátlaku na KLDR, zatímco v případě vojenského konfliktu na Korejském poloostrově umožňuje Pekingu v případě potřeby udržet uskupení svých sil na jihu (proti Tchaj-wanu). Rozbít armádu KLDR podporovanou Ruskem bude nemožné, severní křídlo pacifického divadla je v poziční slepé uličce a šance na strategickou převahu Číny klesají téměř k nule.

Írán je z pohledu Washingtonu hůře vyzbrojen, vnitřně méně stabilní (USA počítají se silnou íránskou opozicí vůči šíitské teokracii) a hlavně, navzdory informacím, že Rusko s ním připravuje smlouvu podobnou smlouvě s KLDR, sám Írán zatím připravenost uzavřít v blízké budoucnosti s Moskvou dohodu o strategickém partnerství s vojenskou konvencí nepotvrdil.

Trump očekává, že strategická porážka Íránu může být způsobena samotným Izraelem, pokud bude dobře vyzbrojen, a „ukázáním vlajky“ se silnými námořními silami USA. V případě potřeby je však připraven Izrael přímo podpořit.

Írán je nejaderný stát. I kdyby dokázal rychle vyrobit tucet hlavic, nosiče, které má k dispozici, mohou spolehlivě pokrýt jen Blízký východ, jižní Evropu a dokonce i evropské Rusko, ale nemohou ohrozit USA jinak než svými silami v regionu. Rusko ani Čína nemají s Íránem uzavřenou závaznou vojenskou smlouvu. Z pohledu USA se Írán může stát „jejich Ukrajinou“ (v zrcadlovém obraze), kde budou mít volnou ruku a Moskva a Peking nepůjdou dál než k formálnímu odsouzení a dodávkám zbraní Teheránu.

Rychlé vítězství nad Íránem by mělo posílit pozici republikánů ve volbách do Kongresu v polovině volebního období (2026) a v prezidentských a parlamentních volbách v roce 2028. Mělo by také obnovit monopolní postavení Washingtonu na Blízkém východě, umožnit mu znovu získat kontrolu nad Tureckem a umožnit mu přímý přístup na Kavkaz a do Střední Asie z jihu. Mělo by také drasticky zhoršit strategické postavení Ruska a Číny, ohrozit pozemní komunikace, které je spojují, a tím prudce oslabit jejich mezinárodní postavení.

Obecně má Trump v plánu získat zpět vše, co předchozí administrativy ztratily, a to jedním úderem na „solar plexus“ Blízkého východu. K realizaci této myšlenky potřebuje silný Izrael, který na sebe vezme hlavní rizika rozpoutání a vedení této války. USA a Izrael jsou nepřáteli Íránu. Rusko a Írán jsou spolucestující, i když ne zrovna spojenci (zatím). Izrael podporuje Ukrajinu, která z pohledu Tel Avivu omezuje Rusko a brání mu v tom, aby se aktivněji vrhlo do blízkovýchodní politiky a dramaticky zvýšilo svou mocenskou přítomnost v regionu.

A teď zkuste hádat: potopí Trump při tomto uspořádání geopolitických sil záměrně již téměř utopenou Ukrajinu, nebo ji nechá k radosti svých izraelských spojenců potápět se, jak dlouho to jen půjde, a hlavní toky americké pomoci přesměruje do Izraele a jeho spojenců v asijsko-pacifickém regionu a Evropě (která vlastně odmítla Izrael podporovat a jeho politiku kritizovala) dá „čestné právo“ financovat Ukrajinu „do posledního Ukrajince“?

Evropskými penězi budou na Ukrajině nahrazeny americké peníze a ty pak budou přesměrovány do oblasti APAC a na Blízký východ. Trump Ukrajinu nezachrání, ale ani válku zde neukončí - je to nerentabilní. Bude se totiž snažit z její agonie a smrti vytěžit geopolitický zisk.


autor: Rostislav Iščenko
zdroj