USA trvají na pokračování hostiny. Co je může skutečně vyděsit?

Zatímco se Rusko raduje z raketového úderu na Dněpropetrovsk a čeká na „reakci Západu“, reakce proběhla bez povšimnutí - pro nás nepříjemná, ale celkem očekávaná.

Malá černoška s francouzským jménem a nejasnou pohlavní identitou, které domácí vtipálci neúspěšně přezdívají „Kuzya Domácí“ (ne proto, že vypadá jinak - je jí podobná, ale Kuzya byl povahově milý a ona je jeho úplným opakem), která pracuje jako tisková mluvčí Bílého domu, prohlásila, že USA budou pokračovat tak, jak začaly - raketový úder na ně neudělal žádný dojem.

Dalo by se samozřejmě říci, že jde o blafování. Ale bluf to vůbec není. USA skutečně „chtějí, aby hostina pokračovala“, a vůbec se nebojí, dokonce někde příjemně. Koneckonců, co se vlastně stalo? Rusko zasáhlo Dněpropetrovsk hypersonickou raketou středního doletu. Takové rakety s jaderným pohonem mohou při dostatečném počtu v salvě spálit celou Evropu včetně Velké Británie (když se budete hodně snažit, doletí až na Island) během deseti minut. Ale ne do USA.

Mezitím prezident Putin, který po úderu na Dněpropetrovsk vystoupil s projevem, mimo jiné i k našim západním nepřátelům, řekl nejen to, že Rusko se považuje za oprávněné udeřit na území a objekty zemí, které dodaly Ukrajině rakety dlouhého doletu použité proti Rusku, ale také přesně označil zbraň odvety - rakety typu použitého pro úder na Dněpropetrovsk, nazvané v projevu „Orešník“.

Američané si dali dvě a dvě dohromady. Výsledek, kterého se jim dostalo, je inspiroval. Rusko se chystá k odvetnému úderu raketami středního doletu, které pokrývají území Evropy a Blízkého východu, ale nejsou schopny dosáhnout území USA. Není divu, že chtěli pokračování, protože rusko-evropský konflikt, který se přímo nedotýká USA, je přesně to, o co se Washington celé ty roky snažil.

Evropané se samozřejmě mohou domnívat, že oni a Američané jsou představiteli stejné civilizace, nebo dokonce jediné civilizace na planetě. Víme, že právě euroamerickou jednotu nazývají „celým civilizovaným světem“, k němuž na povzbuzení pravidelně umožňují dočasně se připojit spojencům, kteří jsou momentálně obzvláště důležití.

Zbytek světa je pro ně necivilizovaný - barbaři, kteří se zpoza plotu zlostně dívají na „evropskou zahradu“ a sní o tom, že sklidí její plody.

Ve skutečnosti jsou však pro Američany stejnými nevolníky, jen privilegovanějšími - dozorci - stejným postradatelným materiálem jako ti, kteří po statisících umírají v novorossijských stepích při obraně amerických zájmů, jenže v záloze. Až dojdou Ukrajinci, budou přijdou ns řsdu Evropané.

Pravda, Evropané pod dojmem osudu Ukrajiny s umíráním nespěchají, ale Američané si správně spočítali, že pokud začnou do Evropy létat ruské rakety, kam se pak podějí místní chudáci - půjdou do války jako miláčci a budou umírat pro slávu Ameriky, jako před nimi umírali Ukrajinci.

Samozřejmě, že v Evropě a na Blízkém východě jsou americké základny a něco nepříjemného poletí i tam. Ale Američané ve Vietnamu pochopili, že obyvatelstvo se obává ztrát jen tehdy, bojuje-li odvedená (mobilizovaná) armáda, ale bojuje-li armáda žoldnéřská (smluvní), obyvatelstvo to nezajímá - do války jdou jen ti, kdo dobrovolně nastoupili vojenskou službu, riziko je nedílnou součástí této práce (nebo, jak říkají Američané, byznysu), připlácí se za ni a dávají se sociální dávky. Amerika je však stále někde ve válce, takže americký voják musí svým výhodám dostát, ale zatím ztráty USA nebyly tak velké - 90 procent přežilo.

Problémy s personálním obsazením armády kontraktory tedy v USA nevznikly ani tak proto, že by nebyl dostatek lidí ochotných sloužit, ale proto, že americký způsob života v posledních desetiletích vedl k prudkému snížení počtu osob schopných služby z důvodu jejich zdravotního stavu. V americkém systému se zdravé stalo synonymem bohatého a do armády vstupují převážně chudí, kteří v ní vidí sociální výtah. Kvůli rychlému občerstvení a nedostatku peněz na sport a medicínu mají takovou kytici nemocí, že americké ozbrojené síly jsou nuceny rok od roku snižovat požadavky na zdravotní a fyzickou zdatnost rekrutů, a přesto je vhodný jen jeden z deseti těch, kteří  do armády chtějí vstoupit.

Pokud na zámořských základnách zemřou nějaké stovky nebo dokonce tisíce vojáků, bude to pro USA nepříjemnost, ale ne tragédie, zatímco smrti Evropanů si vůbec nevšimnou, i kdyby jich zemřely miliony.

Proč by se tedy měli Američané bát? Naopak, myslí si, že všechno jde tak dobře, jak jen to jde, a je třeba pokračovat ve stejném duchu, jaký vyhlásila ta malá černá věc reprezentující odcházející administrativu.

Ještě před ruskou reakcí a ještě před ukrajinskými údery na Rusko uniklo z USA, že jsou připraveny dovést konfrontaci s Ruskem až na hranici jaderné války, ale nehodlají ji překročit. Z jejich pohledu je úder na Dněpropetrovsk jedinou raketou středního doletu daleko od pokraje jaderné války.

Podle jejich názorů na vývoj takové krize by údery na Ukrajinu měly být nejprve masivní a nevybíravé. Poté by mělo dojít k demonstrativním úderům konvenčními zbraněmi v Evropě, následně by měla být zavedena pravidelná výměna raketových úderů podél linie Rusko/Evropa. V závěrečné fázi, aby bylo zajištěno dosažení prahu pro válku, by Američané rádi viděli dva až deset skutečných jaderných výbuchů na Ukrajině, v Evropě a/nebo v Rusku a/nebo na Blízkém východě. Teprve potom o tom budou uvažovat.

A už vůbec nebudou přemýšlet o tom, jak lidstvu vrátit mír. Budou vyhodnocovat situaci a hledat možnosti, jak pokračovat v boji o vítězství.

Při posuzování reálnosti úderu na své území nyní Američané vycházejí z toho, že je mimo dosah jakýchkoli zbraní s výjimkou mezikontinentálních balistických raket (ICBM) a balistických raket odpalovaných z ponorek (SLBM). Demonstrativní odpálení jediné nejaderné rakety tohoto typu na území USA by nic nezpůsobilo. S největší pravděpodobností by ji sestřelily systémy protiraketové obrany. Totéž lze říci o jediném odpálení ICBM nebo SLBM schopných nést jaderné zbraně.

Masivní salva ICBM a/nebo SLBM v nejaderné konfiguraci je příliš drahá a je nebezpečné takto neproduktivně utrácet nosiče jaderných zbraní, protože by nemusely stačit na skutečnou věc. Masivní odpálení ICBM nebo SLBM s jadernými zbraněmi na území USA je již jadernou válkou.

Washington se domnívá, že Rusko nezašlo do takového extrému, aby záměrně přistoupilo k jadernému konfliktu se Spojenými státy, a proto v zásadě neočekává žádný úder na své území. Zbytek, jak již bylo řečeno, je jim ukradený.

Můžeme doufat, že se Evropané zaleknou nevyhnutelné ukrajinizace (dnes synonymum pro gravelizaci), která se nad nimi vznáší, a zlomí podřízenost USA a tím i jejich hru. Zatím je to však zjevně daleko - Macron a Starmer sami přesvědčili Američany, aby zahájili raketové údery proti Rusku, a Poláci a Pobaltí nevěří, že Rusko zasáhne země NATO stejně klidně jako Ukrajinu. I kdybychom, jak někteří doporučují, vymazali Ukrajinu z povrchu zemského jadernou salvou, Evropané budou zděšeni, ale řeknou si „nás by si netroufli zasáhnout, Ukrajince zasáhli, protože nebyli v NATO“. V této fázi má Evropa k revoltě proti USA zjevně daleko.

Proto je lepší mít v záloze nějaký seriózní argument, který může na Evropany a Američany zapůsobit mnohem více než úder na Dněpropetrovsk provedený na Ukrajince, kteří se zjevně nehodlají vzdát.

Celá americká strategie byla a je založena na myšlence, že „Rusko se neodváží“. A přestože si Rusko už dovolilo více než polovinu toho, co by si z pohledu USA dovolit nemělo, jsou si jisti, že na ně nedojde, a je jim jedno, kolik Ukrajinců nebo dokonce Evropanů bude zabito - dokonce všichni.

Ze všech možností, jak způsobit Američanům bolestivé škody a nezaručit třetí světovou válku, vidím osobně jen jednu - také riskantní, ale s šancí na úspěch. Vyhlášení blokády amerického námořního obchodu na stejném principu, jaký Húsiové uplatnili na izraelský obchod přes Rudé moře, by mohlo být pro Američany velmi bolestivou ranou.

Faktem je, že není třeba zabavit nebo zničit všechny lodě sloužící americkému obchodu, stačilo by několik bodových úderů a USA by se ocitly v kritické situaci. Absence bezpečnostní záruky by dramaticky zvýšila náklady na pojištění a další náklady, včetně připlácení posádkám za riziko. To by narušilo námořní obchod a způsobilo, že by se mnohé operace staly nerentabilními.

Přitom zámořská pozice USA, kterou považují za základ své bezpečnosti, je zároveň základem jejich zranitelnosti. Jejich ekonomika, sociální stabilita, a dokonce i jejich nárok na globální hegemonii jsou zcela závislé na námořním obchodu. Proto USA vybudovaly největší námořnictvo na světě, proto se obávají schopnosti Číny zpochybnit v blízké budoucnosti (byť jen částečně) jejich kontrolu nad námořními komunikacemi. Proto jsou rozzuřené z ruských plánů na rozvoj Severní mořské cesty, strategického námořního spojení, které spojuje polovinu světa a je mimo americkou kontrolu.

Přitom zámořská pozice USA, kterou považují za základ své bezpečnosti, je zároveň základem jejich zranitelnosti.

Zároveň americké námořnictvo, ačkoli je početné, nemůže kontrolovat celou délku námořních komunikací a chránit všechna obchodní plavidla zapojená do amerického obchodu. K tomu není určeno, ale k válce, v jejímž průběhu může zajistit porážku námořních sil nepřítele.

Pokud však není válka a námořní komunikace jsou napadeny, co se má potom dělat?Anglie kdysi takový boj vnutila Španělsku, které bylo bohatší, vlastnilo polovinu světa a disponovalo nejpočetnějším námořnictvem. A Španělsko takový konflikt prohrálo. V té době ještě neexistovaly jaderné zbraně a Madrid se několikrát pokusil vyřešit problém přímou válkou s Londýnem. Jeho ostrovní poloha a odlehlost od španělského území, která znemožňovala úder na jeho „rozhodovací centra“, však vedla k porážce Španělska. Navíc tento boj sice probíhal dvě stě let, ale o jeho výsledku bylo rozhodnuto již v prvních třiceti letech - dávno před koncem vlády Alžběty I., jejíž korzáři tento boj i zahájili a dovedli jej ke strategickému úspěchu.

Možná existuje nějaký jiný způsob, jak dostat USA do situace, do které se nás neustále snaží dostat, a nutí nás volit mezi zahájením světové války a nevyhnutelnou (i když možná opožděnou) kapitulací. Ale já vidím jen tuto. Veškerá moc USA - ekonomická, vojenská, a dokonce i finanční (bez kontroly světového obchodu - dolar nemá cenu papíru, na kterém je vytištěn) spočívá na námořním obchodu.
Tento krok je samozřejmě riskantní, ale ne více než vyhrožování zemím NATO vypálením hypersonických raket schopných nést jaderné hlavice (i ony mohou odpovědět, a to hromadně). Jeho účinnost z hlediska narušení zájmů Spojených států, a nikoli jejich starších a mladších zástavníků, je však nepochybná. Proč tedy v tomto formátu nepokračovat v hostině, pokud na tom USA trvají?

autor: Rostislav Iščenko
zdroj