Kterak jsem přestal zírat kravám do očí

Nepatřím k inteligenci, dokonce ani k pracující inteligenci, jsem pouze pracující. A navíc nemohu říct, že když skončím v rachotě, jsem zrovna vhodný kandidát reklamy na Chanel No.5, protože, jak tu už někde "přívětivě" zaznělo, jsem dle živnostenského listu podkovář – a mou profesní náplní je péče o mani- a pedi-kúru koníků, poníků, krav, oslíků a též jedné lamy. 

Kráva, jak my z vesnice víme, je zvíře domácí, které si své zájmy dokáže prosazovat vybíravými a někdy méně vybíravými způsoby. Stejně tak jako člověk (a to je můj názor) je spolu s koňmi, psy a některými dalšími zvířaty obdařena něčím, co se obecně vnímá jako Ego. (Někdo se s tím mým názorem popasuje, jiný nad tím možná alespoň zapřemýšlí.) Pejskaři myslím k tomu nebudou mít daleko, protože v parcích a cvičištích není vzácnou výjimkou zaslechnout slova jako "Tak ten váš Ferda, pane Novák, to je osobnost!", což přeloženo do řeči nepejskaře znamená "Tak ten váš nevychovaný a uřvaný ratlík, pane Novák, je krajně dominantní a nesnášenlivá bestie!"

Jsme tu v "hmoťácké" realitě, a proto osobnost člověka, ale i zvířete posuzuji jako celek. Zcela jistě máme všichni nějakou duchovní část, která chce rozdávat i přijímat lásku a je spojená se všemi ostatními, ale také máme další části, které se chtějí odlišit, chtějí být výjimečné. Takže stejně jako lidi, jsou i zvířata náladová, umějí být vzteklá, závistivá, zákeřná, ale i milující, obětující se nebo hravá. Ke zvířatům, obzvláště k těm potenciálně nebezpečným přistupuji stejným způsobem, jakým to dělají mezi sebou. Nejsem na bílém mráčku se vznášející a hluboce meditující jogín, blbě se totiž relaxuje, když vám nějaká Jitka (kráva) stojí na noze nebo dokonce svým rohem si osvěžuje znalosti z lidské anatomie a spokojeně si k tomu přežvykuje. Takže místo rozhovorů na úrovních Duší, na které jsem prostě a jednoduše krátký, uplatňuji rozhovory fyzické, kterými se z valné části dorozumívají i tato zvířata - řeči těla. 

Jenže nebylo tomu tak vždy. Byly doby, kdy jsem chtěl být velice duchovní a věřil jsem, že myšlenkovým promlouváním k Duši krávy jí vysvětlím, že potřebuji v zájmu jejího uzdravení, aby šla tam a tam a udělala tohle a tamto. Podpořil jsem to upřeným pohledem do jejích očí a - nestačil se divit. Teda spíš uhýbat. Ony totiž Jituny (pracovní název pro kravičky) z vysoka na moje hnědý oči tentononc a daly zcela jasně najevo, že je narozdíl od krmení vůbec nezajímám. A pokud snad jim budu i nadále stát v cestě k senu, udělají mi takovou masáž o zeď, že jsem to neviděl. Ani přežvykovat při tom nepřestaly, Jituny jedny!

Tyto i půltunové kolosy, které si pro pár lupínků neberou servítky ani mezi sebou, totiž pohled do očí berou jako hrozbu, nebo jako výzvu k hrátkám typu kdo s koho. Soupeře je pak nutné eliminovat, v jejich případě povalit a zašlápnout do... do.... no do kravských exkrementů. 

Po několika takových masážích jsem si řekl, že jejich Duše asi česky nerozumí nebo nejsou jako na potvoru zrovna nablízku, a tak jsem začal pozorovat, jak se holky baví mezi sebou. Po čase jsem si prostě chca nechca musel přiznat, že s mým levelem v duchovnosti to nebude až tak růžové, a bude potřeba přejít na poněkud obyčejnější metody. To jest chovat se tak, aby mi rozuměly. Už jsem věděl, že pohled do oka krávy je vhodná metoda, jak něco vyždímat ze své zdravotní pojišťovny a že naopak, nejklidnější a nejpohodovější spolupráce s Jitkou dosahuju, když přicházeje k ní, dívám se úplně jinam, jako by se jí to vůbec, ale ani trochu netýkalo, prsty složím do pěstí a schovám je za zády nebo ruce přiložím k tělu, jako bych je neměl, ramena svěsím dolů a použiju laxní vycházkové tempo. Přitom jí něco povídám - třeba výsledky včerejší světové burzy - to ji vždycky zaujme. Když je nějaké překvapení na trhu, třeba s komoditami - se zlatem, tak jim i to seno z papule vypadne, jak se nestačí divit! Jakmile jsem za ní, stačí na ni položit ruku a už si to šineme jako dávno sehraný tým, kam je potřeba.

Jsou ale i takové, které si jsou vědomy fyzikálních důsledků vyplývajících z rozdílu hmotností našich těl (fyzika pro 6. ročník ZŠ - velká kulička vs. malá kulička) a v takových případech nezbývá než prostě neoduševněle na ni hlasitě héknout, abych alespoň zvukově budil dojem dostatečné velikosti a že to jako myslím smrtelně vážně. 

Takže ať máte doma křečka, nějaké výstavní dvoutunové bučící hovádko nebo pejska, kterého neznalí spoluobčané a zákonodárci označí za bojové plemeno, zamyslete se a střízlivě odhadněte, jak s ním budete komunikovat. Hrát si na mezidruhovou demokracii, pokud nejste na úrovni, kdy si tzv. tykáte s Dušemi zvířat, vás může stát zatraceně víc, než jen trapnou chvilku před přáteli, protože ve zvířecí říši se na postavení v hierarchickém žebříčku hledí minimálně se stejnou vážností a důležitostí, jako je tomu u nás lidí, ale s tím rozdílem, že ony k řešení situace netahají právníky a vyřizují si vše po česku - ručně-stručně a hlavně ihned. Nejlepší je, máte-li možnosti pozorovat konkrétní zvíře ve společnosti sobě rovných a přizpůsobit se jejich zvykům. Vždy ale z bolavých zkušeností svých i druhých doporučuji (to se asi ezoterikům líbit nebude) ustanovit sebe jako vůdce stáda/smečky včetně jasně vytyčených hranic, které nelze překračovat (u rybiček v akvárku není myslím třeba a u slípek v kurníku jen na vlastní riziko). Zvířatům se stádovým pudem totiž jako vůdce jejich smečky, stáda a proč né i třeba roje paradoxně dopřejete klid postavený na samotných základech fungování jejich společenství. Budou mít na koho se spolehnout - na své stádo/smečku a na její vedení.

(©)2013 myslenkyocemkoli.blogspot.com

Článek je povoleno publikovat v celé a nezměněné podobě s uvedením zdroje.