Proč zrovna vlk?

Přišly mi mailem dotazy, proč mám v nicku vlka a proč zrovna takového. Když jsem zaměňoval svého původního malomozkového Homera Simpsona, nebylo těžké ani zdlouhavé najít vhodnou ikonu. Nemám nic proti mandalám, kytičkám, srdíčkům ani dalším lásku, pokoj a mír vyjadřujícím symbolům. Jenom jedněm nerozumím a jiné jsou mi jednoduše hodně vzdálené. Jako řešení mi přišlo jedině zvíře. A ani zde netrvala volba déle než pár kmitů atomu césia. Od mala mě krom koní, bájných jednorožců a draků, ladných pohybů kočkovitých šelem, delfínů, dinosaurů, orlů a jiných imponovali vlci. Obdivuji i supy nebo hyeny, kteří i přes nálepku, kterou jim dal člověk, žijí bohatý rodinný život, o jakém se může leckteré lidské rodině jenom zdát. Každé zvíře od gigantického plejtváka po malou mušku má jen velmi těžko nebo vůbec nezastupitelné místo v Přírodě a to, jak jej vnímá člověk, je pouze jeho vlastní neznalostí podložená interpretace často nemající se skutečností nic společného.

Je mi buřt, že díky výše jmenovaným zvířatům mě někdo vítězoslavně ocejchuje pojmem "predátor" dle neochvějného "svůj k svému", protože já na zvířata pohlížím jinak než podle umístění v potravním řetězci, jenž stejně nemá konce, neboť je uzavřený. Z mého pohledu není žádného tvora, který je v potravním řetězci výše nebo níže. Všichni jsou závislí na všech a to je princip Přírody, princip Univerza. Berte to jako kolo. Má-li se někam dostat, musí se otáčet. Když se otáčení zastaví, zastaví se i pohyb celého kola.

Mít ve své společnosti vlka není příliš rozšířený jev, takže nejblíže k nim jsem měl skrze psy. Ani u psů však nebylo jedno, o jaké plemeno se jednalo. Když to vezmu podle pořadí, pak nejraději mám československého vlčáka, německého ovčáka a jemu příbuzné "belgičáky" a krásně modrookého huskyho. Očividně všichni jsou to blízcí příbuzní vlka, i když podle mne ne tak, jak si to pan Ch. Darwin představoval. Po většinu života se někde kolem mě vždy nějaký takový pes pohyboval a i dnes tomu není jinak. Zdaleka ne vždy šlo o "mé" psy. Často to byli jen náhodní kolemjdoucí, psi známých, příbuzných či zákazníků. Pokaždé jsem měl a stále mám nutkání se s nimi blíže seznámit, což většina z nich vnímá obdobně, ale jsou pochopitelně i tací, kteří to vidí zase naopak a já to respektuji. Pochopitelně v repertoáru přečtených knih nemohou chybět takové klenoty jako Bílý tesák a Volání divočiny Jacka Londona.

Chvíli jsem na netu hledal tu správnou fotografii, až mě mezi těmi tisíci do očí práskla ta, kterou jsem si pak vybral. Doslova z ní sálá to, co na vlcích, jejich společenství a vůbec jejich postavení v přírodě i jejich blízkosti k člověku obdivuji. A protože každý vidí to, co vidět má, potřebuje nebo chce, já v tomto krásném vlkovi vidím spravedlnost (nikoliv tu lidmi chápanou, ale tu přírodní - absolutní), hrdost, obětavost, odhodlání, vědomí si sebe sama, ochotu, rozum i intuici, sounáležitost, vědomosti, radost ze života, pochopení a smíření, ....
A to vše i přes to, že by mi klidně bez mrknutí oka natrhnul zadek, pokud bych v jeho blízkosti učinil cokoliv mimo vymezené, sice neviditelné, ale pevně dané hranice.

Nevím nakolik je tato "němá" tvář neovlivněná člověkem, ale mě zkrátka oslovila.