CO neSMÍTE VĚDĚT!

Je velmi těžké lidem vysvětlovat, že žijeme ve světě klamů, že nic není takové, jak se zdá zvnějšku. Každý ve svém okolí určitě opakovaně narážíme na nepochopení, nechuť přemýšlet, hledat alternativy, porovnávat. I na smrt nemocný odmítne rady, které by mu zachránily život, protože mu o nich neřekl lékař; upozorníte-li souseda na podivné čáry na obloze, nenápadně se vytratí, a pídíte-li se po kvalitě potravin v supermarketu, sklidíte nevraživý posměch. 

Co však lidi určitě zaujme, jsou peníze. A právě na světě peněžnictví se dá velmi dobře, názorně a pro každého citelně doložit, jaká se s námi ve skutečnosti hraje podivná hra.

Nabízím ukázku z knihy o světě bank (ale nejen o něm), napsané jednoduchým, pochopitelným a velice čtivým způsobem - CO neSMÍTE VĚDĚT! aneb celý západní svět patří jen několika rodinám a nyní chtějí zbytek německého autora Michaela Morrise

Vlabi

Depozitní peníze

Zlatý standard (bankovky kryté zlatem) se po válce obnovení nedočkal. Několik států se o to sice pokusilo, ale jisté mocné kruhy tomu dokázaly zabránit.

Dozrál čas pro další velký převrat: Proč vůbec ještě tisknout jakési papírky?

I to stálo peníze, které bankám utíkaly. Na pořad dne se dostal bezhotovostní platební styk.

Věděli jste, že 93 % procent peněz, jež jsou v roce 2011 na světě v oběhu, ve skutečnosti neexistuje? Jedná se pouze o čísla na papíře, nebo přesněji řečeno, na monitoru počítačů. Říká se tomu bezhotovostní platební styk. Platíme něčím, co reálně neexistuje.

No a? Možná vám to přijde dokonce praktičtější, když zastrčíte do štěrbiny plastovou kartu, namísto placení v hotovosti. Nejpozději v okamžiku, kdy dosud zdaleka nekončící světová hospodářská krize vstoupí do dalšího kola, už vám to jedno zaručeně nebude. Banky vám totiž nebudou schopny vyplatit vaše peníze, protože je prostě nemají a mít nebudou. Proto byla německá spolková vláda v září 2008 nucena vydat falešné prohlášení, že prý jsou všechny vklady pojištěné. Stůj co stůj bylo nutné se vyvarovat toho, že střadatelé půjdou do banky a budou se svých peněz domáhat. Najednou by totiž pochopili, že tam žádné nejsou! Pouze ti první u bankomatů by si pár bankovek (snad) vyzvedli. Ostatní by měli smůlu. Peníze na výpisech z vašich účtu nikdy neexistovaly a nikdy ani existovat nebudou. Máte je pouze v hlavách a na kousku bezcenného papírku. 
Položte si nyní otázku, odkud těchto devadesát tři procent smyšlených peněz přišlo? Kdo si je vymyslel - a proč? A kde je těch sedm procent skutečných peněz? Na to se teď podívejme pěkně z blízka!

Amsterdamská banka začala s vytvářením depozitních, pouze v účetních knihách existujících peněz od roku 1609. Počínala si při tom ale velmi obezřetně. Dlouhá léta pečlivě dbala o jejich neustálé a dostatečné krytí skrze mince. Přesně jako poukázka (= bankovka) představovaly depozitní peníze sumu, která byla (jako finanční pohledávka ve formě mincí) dána do úschovy do banky. Po předložení bankovky si vlastník mohl mince kdykoliv vyzvednout. Nebylo potřeba mít u sebe k vyrovnání dluhů množství bankovek v různých hodnotách. Účetnictví se svěřovalo bankám, které do účetních knih zapisovaly jak pohledávky, tak závazky, a navzájem je vyrovnávaly. Bylo to praktické, dokud se banka těšila důvěře. Za své služby si pak účtovala poplatky.

Vítězné tažení depozitních peněz začalo teprve s nástupem počítačů. Peníze, pojmenované po žirovém účtu, se začaly označovat jako žirové peníze, příp. též depozitní peníze.

Depozitní peníze vznikají především při půjčkách. Banka si "vytvoří" peníze, jež ovšem nemá, a poskytne je na dluh. Většina lidí totiž o peníze v hotovosti nestojí. Banka je proto vůbec nemusí mít, stačí, když sumu X přepíše na úvěrovou smlouvu a zanese do počítače. Tuto sumu X potom může dlužník převést jinému důvěřivci (= věřiteli) na jeho účet a ten může pak následně virtuálně srovnat své vlastní pohledávky. Depozitní peníze takhle vícekrát mění vlastníka, aniž by skutečné peníze existovaly. Banka si jednoduše vymyslí určitou sumu. Tím, že ji někdo přijme jako úvěr (= půjčí si), jsou tyto teoretické peníze probuzeny k životu jen v účetní rovině. Tomuto procesu se říká "tvorba úvěrových peněz". Popsaný proces tak vyzvedává bankéře na úroveň boha, jemuž jedinému bývala dříve vyhrazena schopnost, nebo zázrak (s)tvoření.

Podpisem na úvěrové smlouvě se nový dlužník zavazuje "pouze" k tomu, že bance za to poskytne dostatečné záruky, většinou vlastní dům nebo dalšího ručitele. Zato banka neposkytuje žádnou protislužbu: její veškeré služby se omezují na tvoření peněz. Posuďte sami, jestli je to férový či oboustranně výhodný obchod.

Další logická otázka by zněla: „Dobrá, takže banka nemusí poskytnout žádné záruky?“

Ale samozřejmě že ano, dříve musela. Do roku 2007 se bankám ukládala povinnost, aby si osm procent všech úvěrů držela jako rezervu formou vlastního kapitálu. Dané ustanovení se jmenovalo Basilejská dohoda, označovaná také Basilej I (= doporučení pro bankovní právo a regulace vydané Basilejským výborem pro bankovní dohled BCBS), a text znamenal: Vezmete-li si půjčku ve výši sto eur, je banka povinna uložit si jako rezervu osm eur. Bance však vrátíte zpět kapitál plus úroky - dvě sta eur. V momentě, kdy podepíšete smlouvu, si do svých účetních knih připisuje k dobru oněch dvě sta eur. Nyní může poskytnout dalších dvacet pět nových půjček, každou ve výši sto eur (8 x 25 = 200).

V zásadě byla banka nucena pouze jednou jedinkrát, a to zcela na počátku, použít svůj vlastní kapitál. Zbylá část celého procesu se financovala sama - skrze další půjčky. Takto bylo možné ve velmi krátké době a bez hnutí prstem, vydělat z osmi eur miliardy. Ovšem pouze pokud si lidé půjčují u bank přes úvěry peníze. Zde je důvod, proč nás banky neustále povzbuzují kupovat na úvěr. To je princip tzv. perpetuum mobile, které se jednou rozběhne a pak už se pohybuje samo, dokud nesplaskne bublina, jež vznikla následkem přemnožení úvěrů. Potom vše začíná zase pěkně znovu od začátku.

Od roku 2007 (!) však již banky nemusí uschovávat jako rezervu vůbec nic. V nové regulační úmluvě nazvané Nová basilejská dohoda (Basilej II) jim bylo pouze doporučeno, aby si ukládaly nějaká procenta.

Záměrně jsem o všech výše uvedených procesech psal v poněkud zjednodušené podobě. V zásadě funguje celá hra právě takto. Je až děsivě jednoduchá. Jeden z bratří Rothschildů prý v roce 1863 řekl:

„Ti, kteří chápou systém, budou tak zainteresovaní na vlastním zisku nebo závislí na prospěchu, který systém přináší, že z jejich řad nikdy opozice nevzejde. Velká masa lidí, neschopná to mentálně pochopit, však své břemeno ponese bez reptání. Dokonce možná, že ani nebude tušit, že celý sytém je nepřátelský jejich vlastním zájmům.“

Snad má význam zmínit se i o tom, že účetní peníze - v protikladu k hotovosti - nejsou zákonným platidlem a nikdo není ze zákona povinen je přijímat. Jsou sice všeobecně uznávané, v případě nouze nebo krize však není nikdo povinen je akceptovat. Co to znamená, přenechám na tomto místě vaší fantazii...