Děkuji za upozornění na zajímavý článek z Janova blogu:
Ve svém předchozím článku na tomto blogu „Konec dětství?“ jsem se vydal
do lůna víceméně existencialistické filosofie, když jsem popisoval, jak
vnímám svět po údajném konci „Mayského kalendáře“. Moje hlavní teze
spočívala v líčení mého pocitu, že již nejsme pod vedením bohů, ale
stáváme se nejen za své činy, ale i za naše mýty a ontologické významy
naší existence sami zodpovědní. Zatímco dříve jsme se vznášeli v kokonu
mytologií, významů a výkladů reality jako Ryby ve vodě, s přechodem do
věku Vodnáře vylézáme ven a dokonce jsme schopni podobně jako Aquarius
tuto vodu - medium našeho bytí – reflektovat zvenčí. Tím dospíváme,
nevyhnutelně a takříkajíc zevnitř, podobně jako člověka v pubertě mění
jeho vlastní hormony.
Friedrich Nietzsche prohlásil, že „Bůh je mrtev“ a Carl Gustav Jung (syn faráře!) k tomu dodal: „Už není bohů, které bychom mohli prosit o pomoc“. Já a několik mých přátel (díky za vaše ohlasy na můj předchozí článek) se domníváme, že bozi sice jsou, ale protože jsme vyrostli, už to nejsou „rodiče“, ale spíše „partneři“. Ještě nám sice bude trvat několik desetiletí, možná i déle, než se s nimi naučíme „partnersky komunikovat“, ale vzhledem k tomu, že i v našich skutečných partnerstvích to ještě neumíme – častěji spolu navzájem hovoříme jako s dětmi – máme na to dost času.
Tomuto mému aktuálnímu pocitu (já to, co jsem napsal, opravdu netvrdím, ale cítím) protiřečí dvě věci. Ta první spočívá v epidemii esoteriky a různých kvazi-náboženských hnutí, která se zdá být o to intenzivnější, oč je náš okolní svět racionálnější a techničtější. Počínaje rozkvětem v našich zeměpisných délkách cizího buddhismu či vpádem indiánských tradičních učení a obřadů do místních lesů luhů a hájů, přes pohanské směry jako jimi jsou Wicca nebo Druidi, až k obskurním Hare Krišna či Vesmírným lidem se to hemží bohy a bohyněmi; nadpřirozené bytosti prožívají přímo renesanci v bytí i rozmanitosti. Jsou-li bozi mrtvi, pak jsme kultura nekrofilů.
To druhé, co protiřečí mé tezi o konci bohů v jejich parentálním smyslu jsem já sám: Kudy chodím, tudy poslední roky hlásám důležitost „Mytologického vnímání světa“ coby léčivého doplnění našeho vědecko-racionálního pohledu na realitu a jejího výkladu. Jenomže, pokud již není „velkých“ (bohů) a „malých“ (lidí), odkud tedy má přijít ono „vystavení se většímu“, které se mi zdá být základním kamenem mytologického vnímání? Nebo jinak řečeno – pokud jsme se stali partnery bohů (a vyrostli jsme tak z role jejich dětí), pokud nyní bereme za náš život a okolnosti, ve kterých se nacházíme zodpovědnost, pokud se, slovy Wolfganga Giegericha, opravdu rodíme z uteru naučených idejí, významů a mýtů, kde jsme dosud plavali v teplé a výživné vodě, do světa dospělosti, kde od nynějška budeme muset luštit svět bez opory předem daných návodů, pokud toto všechno platí, tak odkud má ještě přijít to velké, co nás nechá sklonit se v tak potřebné pokoře a co způsobí čas od času husí kůži mystického zážitku?
Esoterická inflace je jednoduše vysvětlitelná a tím se dá můj první rozpor rychle sprovodit ze světa. Z velké části vděčíme zvýšenému přistávání malých i velkých bohů jednoduše našemu strachu. Něco v nás se obává, že bychom to také nemuseli vydržet, tak úplně sami bez bohů-rodičů v dalekém a poměrně temném univerzu, kde první bar s limonádou by se mohl nacházet až několik desítek ne-li stovek světelných let vzdálený. A tak, než abychom se zcvokli, běháme za každým šustnutím se divinity, jsme lačni i malých zázraků, srkáme odporně chutnající indiánské lektvary či hulíme domácí trávu. A... zase nic? To možná bude tím, že už opravdu nechceme a vlastně ani nemůžeme být malí. Ale rádi si na to ještě hrajeme.
S tím druhým rozporem mám větší problém. Ano, na jednu stranu mám opravdu pocit, že čas už nejen pro bohy, ale (ó nestraš!) i pro guruy nenávratně vypršel. Náboženští fanatikové, tedy ti, co opravdu věří, jsou k smíchu – pokud nám zrovna nejdou po krku. I můj milovaný Osho by dneska už nemohl oslovit tolik sanjasínů, jako před třiceti lety, a to se jedná o opravdového velikána mezi učiteli. K těm malým současným gurujkům už vzhlíží jen lidé, kteří zde často hledají pouze chybějící rodiče, kompenzují vlastní nedostatek moci či léči si svoje ne-moc. Veškeré velké světové ideologie se drobí do individuálních bojůvek, které musí sahat k násilí, aby si udrželi ještě pár oveček pohromadě. I poslední velké náboženství – kapitalismus – už začíná nějak nepříjemně páchnout.
Na druhou stranu je čím dál tím jasnější, že to byli právě bozi a jejich ideologie, co nám poskytovalo řád, étos a co tmelilo společnost dohromady. Třeba se opravdu stáváme dospělými, možné je ovšem i to, že načas skončíme jako bezprizorné děti, ze kterých, bez rodičů, se rychle stanou deprivanti, jdoucí si navzájem a celému světu po krku. I ti, kdo jako malí vyrostli a stali se velkými, potřebují něco ještě většího... Pokud jsme se tedy stali rovnými s bohy, víceméně jejich „kámoši“, kdo nebo co je větší a tím schopen/schopno nás (tedy společně s bohy) živit? Nepředstavuje tato dospělost pro nás zároveň smrtelné nebezpečí?
Hledáme-li ono „velké“, které po smrti bohů zůstává, musíme nahlédnout do svého vlastního nitra. Odtud totiž bozi, bohyně a veškerá náboženství, včetně jejich řádů a přikázání, pochází. Bohové jsou to, co nás od jiných živých organismů odlišuje. A ne náhodou jsou bozi tak krásně antropomorfní (snad nejlépe je to vidět na neustále rozhádaném a podvádějícím řeckém pantheonu), neboť odpovídají našim potřebám, nikoliv naopak. Ano, pomalu chápeme, že bozi jsou výrazem naší hluboké, mystické duše a nikoliv my jejich stvořeními. A že naše mystická duše je výsledkem oddělení se od instinktů a vytvořením odstupu od nereflektovaného bytí ve světě, který (v mnohém ohledu šťastnější) zvířata zažívají přímo a bez výkladů.
Před několika desítkami tisíc let začal proces „rození“ se člověka, na jehož začátku stála patrně schopnost reflexe jeho vlastního bytí. Tato sebe-reflexe umožnila vývoj řeči, která přestala být artikulací stavů a pocitů „tady a teď“ (tak používají svůj hlas zvířata) a začala být mytologickým vyprávěním. Do takto vytvořeného světa idejí, mýtů a návodů se člověk začal halit jako do ochranného obalu. Právě tato „druhá plodová voda“ (citát W. Giegericha) mu umožnila vyrovnat nevýhodu jeho „nahoty“, s níž coby nedokonalé a „předčasně narozené“ lidské mládě přicházel na svět, postrádajíc ochranné srsti, vydaný roky napospas péči ostatních členů lidské společnosti. Do této vody, ve které se vznášel, projikoval „své“ bohy a bohyně, „své“ mýty, jako účinnou pomoc v učení se životu ve společnosti ostatních.
Tato projekce se ovšem neděla záměrně a vědomě. Spíše se jednalo o stejný proces, skrze jaký se „holátko“ právě narozeného ptáka opeří či štěněti narostou tesáky. A tak se člověk od začátku své člověčí existence setkával s bohy, plovoucími v jeho druhé plodové vodě – v reflektovaném světě, jenž ho obklopoval – ale připadalo mu, že bozi přicházejí zvenčí. Dlouho si nevšímal, že tito venkovní bozi jsou externalizovaným výrazem jeho vlastní božkosti, čímsi hlubokým, pocházejícím z jeho nitra. A ani dlouhé období válek, kde své jednoduché egoistické záměry maskoval tím, že je schovával za „vyšší vůli boha“ a cítil se povinován eliminovat všechny, kteří dělali totéž, jen ve jménu jiného, toho „jejich“ boha, ho nepřivedlo k probuzení a vhledu do své (a každého jiného) božské podstaty.
Jenže nic netrvá věčně, a tak i po našem člověčím dětství přichází dospělost, kdy se už nesetkáváme s rodiči a bohy, kteří se o nás starají a o které se můžeme opřít jako o sloup veřejného osvětlení. Je zajímavé, že ani v rodinných konstelacích se nesetkáváme se skutečnými rodiči a předky, ale s jejich vyprojikovaným obrazem – se zástupci v jejich rolích – před kterými se skláníme, které uznáváme a „bereme“ si k srdci. Pokud se v takových kurzech a seancích děje usmíření, není to usmíření primárně mezi klientem a jeho protějškem – ať už se jedná o předka, partnera či vnější okolnost – ale o usmíření mezi protiklady v jeho vlastním srdci.
To ale neznamená, že by „to velké“ přestalo existovat. Ne, pouze se to stěhuje do nás samých, do hloubi naší duše, kde to vždy bylo a odkud to pouze vysílalo projekce do vnějšího světa. V proslulé Platónově jeskyni hoří venku oheň a lidé pozorují na stěně stíny loutek, kterými hýbají neviditelní loutkáři kdesi u vchodu do jeskyně. Tak tomu bylo po tisíciletí, než jsme si povšimli, že oheň nehoří kdesi daleko mimo nás, ale v našem srdci. A že ti loutkáři, pohybující loutkami a vrhající stíny na projekci našeho rozumu jsme my sami – naše podvědomí. V Platónově podání jsme tak dlouho oběťmi, dokud neotočíme spoutanou hlavu a nepoznáme, odkud světlo přichází. To jsme ovšem poslední tři tisíciletí pilně dělali – hledali a pátrali, kde že ten oheň hoří. Ale stále jsme koukali ven.
To velké, celý kosmos, miliony galaxií, velký třesk, bozi a bohyně jsou ale především v nás samých. Ne náhodou praví Krišna v jedné ze svých Védách: „Když je pravda ohrožena ... vezmu na sebe podobu fyzické existence a zrodím se jako člověk, který skrze sebe uvede v pohnutí ostatní.“ Krišna, Ježíš, Buddha, ale i Velká Bohyně, Artemis, Héra i Kalí je v každém z nás a když je vzýváme „venku“, mluvíme jen k té části našeho já, která je, možná skrze nějakou moderní černou nebo červí dírou, spojena se zbytkem vesmíru. A proto je „mytologické vnímání světa“, které mi tak leží na srdci, především vnímání vlastních hloubek. Nebo, chcete-li, výšek.
Takže je možné, že když staří Mayové koncipovali svůj kalendář, cosi v jejich „božském“ nitru jim prozradilo, kdy tato Kali-Yuga, čas temnoty, bude moci pomalu ale jistě skončit (totiž kolem 12. prosince 2012 :-). Kdy si lidé všimnou, že to velké, boží, k nim nemluví ze vzdálených končin, z Olympu či někde zpoza mraků na nebi, že se Bůh neskrývá v hlubinách vesmíru a Bohyně kdesi v pralese, mořích či matce Zemi, ale že vše velké je především v jejich srdci a teprve pak „venku“. A že to jediné, co je nutno udělat, je, tomuto srdci pozorně naslouchat. A nenechat se přitom rušit ideologiemi, které tvrdí, že tomu je opačně.
Hezký víkend přeje
Jan
Friedrich Nietzsche prohlásil, že „Bůh je mrtev“ a Carl Gustav Jung (syn faráře!) k tomu dodal: „Už není bohů, které bychom mohli prosit o pomoc“. Já a několik mých přátel (díky za vaše ohlasy na můj předchozí článek) se domníváme, že bozi sice jsou, ale protože jsme vyrostli, už to nejsou „rodiče“, ale spíše „partneři“. Ještě nám sice bude trvat několik desetiletí, možná i déle, než se s nimi naučíme „partnersky komunikovat“, ale vzhledem k tomu, že i v našich skutečných partnerstvích to ještě neumíme – častěji spolu navzájem hovoříme jako s dětmi – máme na to dost času.
Tomuto mému aktuálnímu pocitu (já to, co jsem napsal, opravdu netvrdím, ale cítím) protiřečí dvě věci. Ta první spočívá v epidemii esoteriky a různých kvazi-náboženských hnutí, která se zdá být o to intenzivnější, oč je náš okolní svět racionálnější a techničtější. Počínaje rozkvětem v našich zeměpisných délkách cizího buddhismu či vpádem indiánských tradičních učení a obřadů do místních lesů luhů a hájů, přes pohanské směry jako jimi jsou Wicca nebo Druidi, až k obskurním Hare Krišna či Vesmírným lidem se to hemží bohy a bohyněmi; nadpřirozené bytosti prožívají přímo renesanci v bytí i rozmanitosti. Jsou-li bozi mrtvi, pak jsme kultura nekrofilů.
To druhé, co protiřečí mé tezi o konci bohů v jejich parentálním smyslu jsem já sám: Kudy chodím, tudy poslední roky hlásám důležitost „Mytologického vnímání světa“ coby léčivého doplnění našeho vědecko-racionálního pohledu na realitu a jejího výkladu. Jenomže, pokud již není „velkých“ (bohů) a „malých“ (lidí), odkud tedy má přijít ono „vystavení se většímu“, které se mi zdá být základním kamenem mytologického vnímání? Nebo jinak řečeno – pokud jsme se stali partnery bohů (a vyrostli jsme tak z role jejich dětí), pokud nyní bereme za náš život a okolnosti, ve kterých se nacházíme zodpovědnost, pokud se, slovy Wolfganga Giegericha, opravdu rodíme z uteru naučených idejí, významů a mýtů, kde jsme dosud plavali v teplé a výživné vodě, do světa dospělosti, kde od nynějška budeme muset luštit svět bez opory předem daných návodů, pokud toto všechno platí, tak odkud má ještě přijít to velké, co nás nechá sklonit se v tak potřebné pokoře a co způsobí čas od času husí kůži mystického zážitku?
Esoterická inflace je jednoduše vysvětlitelná a tím se dá můj první rozpor rychle sprovodit ze světa. Z velké části vděčíme zvýšenému přistávání malých i velkých bohů jednoduše našemu strachu. Něco v nás se obává, že bychom to také nemuseli vydržet, tak úplně sami bez bohů-rodičů v dalekém a poměrně temném univerzu, kde první bar s limonádou by se mohl nacházet až několik desítek ne-li stovek světelných let vzdálený. A tak, než abychom se zcvokli, běháme za každým šustnutím se divinity, jsme lačni i malých zázraků, srkáme odporně chutnající indiánské lektvary či hulíme domácí trávu. A... zase nic? To možná bude tím, že už opravdu nechceme a vlastně ani nemůžeme být malí. Ale rádi si na to ještě hrajeme.
S tím druhým rozporem mám větší problém. Ano, na jednu stranu mám opravdu pocit, že čas už nejen pro bohy, ale (ó nestraš!) i pro guruy nenávratně vypršel. Náboženští fanatikové, tedy ti, co opravdu věří, jsou k smíchu – pokud nám zrovna nejdou po krku. I můj milovaný Osho by dneska už nemohl oslovit tolik sanjasínů, jako před třiceti lety, a to se jedná o opravdového velikána mezi učiteli. K těm malým současným gurujkům už vzhlíží jen lidé, kteří zde často hledají pouze chybějící rodiče, kompenzují vlastní nedostatek moci či léči si svoje ne-moc. Veškeré velké světové ideologie se drobí do individuálních bojůvek, které musí sahat k násilí, aby si udrželi ještě pár oveček pohromadě. I poslední velké náboženství – kapitalismus – už začíná nějak nepříjemně páchnout.
Na druhou stranu je čím dál tím jasnější, že to byli právě bozi a jejich ideologie, co nám poskytovalo řád, étos a co tmelilo společnost dohromady. Třeba se opravdu stáváme dospělými, možné je ovšem i to, že načas skončíme jako bezprizorné děti, ze kterých, bez rodičů, se rychle stanou deprivanti, jdoucí si navzájem a celému světu po krku. I ti, kdo jako malí vyrostli a stali se velkými, potřebují něco ještě většího... Pokud jsme se tedy stali rovnými s bohy, víceméně jejich „kámoši“, kdo nebo co je větší a tím schopen/schopno nás (tedy společně s bohy) živit? Nepředstavuje tato dospělost pro nás zároveň smrtelné nebezpečí?
Hledáme-li ono „velké“, které po smrti bohů zůstává, musíme nahlédnout do svého vlastního nitra. Odtud totiž bozi, bohyně a veškerá náboženství, včetně jejich řádů a přikázání, pochází. Bohové jsou to, co nás od jiných živých organismů odlišuje. A ne náhodou jsou bozi tak krásně antropomorfní (snad nejlépe je to vidět na neustále rozhádaném a podvádějícím řeckém pantheonu), neboť odpovídají našim potřebám, nikoliv naopak. Ano, pomalu chápeme, že bozi jsou výrazem naší hluboké, mystické duše a nikoliv my jejich stvořeními. A že naše mystická duše je výsledkem oddělení se od instinktů a vytvořením odstupu od nereflektovaného bytí ve světě, který (v mnohém ohledu šťastnější) zvířata zažívají přímo a bez výkladů.
Před několika desítkami tisíc let začal proces „rození“ se člověka, na jehož začátku stála patrně schopnost reflexe jeho vlastního bytí. Tato sebe-reflexe umožnila vývoj řeči, která přestala být artikulací stavů a pocitů „tady a teď“ (tak používají svůj hlas zvířata) a začala být mytologickým vyprávěním. Do takto vytvořeného světa idejí, mýtů a návodů se člověk začal halit jako do ochranného obalu. Právě tato „druhá plodová voda“ (citát W. Giegericha) mu umožnila vyrovnat nevýhodu jeho „nahoty“, s níž coby nedokonalé a „předčasně narozené“ lidské mládě přicházel na svět, postrádajíc ochranné srsti, vydaný roky napospas péči ostatních členů lidské společnosti. Do této vody, ve které se vznášel, projikoval „své“ bohy a bohyně, „své“ mýty, jako účinnou pomoc v učení se životu ve společnosti ostatních.
Tato projekce se ovšem neděla záměrně a vědomě. Spíše se jednalo o stejný proces, skrze jaký se „holátko“ právě narozeného ptáka opeří či štěněti narostou tesáky. A tak se člověk od začátku své člověčí existence setkával s bohy, plovoucími v jeho druhé plodové vodě – v reflektovaném světě, jenž ho obklopoval – ale připadalo mu, že bozi přicházejí zvenčí. Dlouho si nevšímal, že tito venkovní bozi jsou externalizovaným výrazem jeho vlastní božkosti, čímsi hlubokým, pocházejícím z jeho nitra. A ani dlouhé období válek, kde své jednoduché egoistické záměry maskoval tím, že je schovával za „vyšší vůli boha“ a cítil se povinován eliminovat všechny, kteří dělali totéž, jen ve jménu jiného, toho „jejich“ boha, ho nepřivedlo k probuzení a vhledu do své (a každého jiného) božské podstaty.
Jenže nic netrvá věčně, a tak i po našem člověčím dětství přichází dospělost, kdy se už nesetkáváme s rodiči a bohy, kteří se o nás starají a o které se můžeme opřít jako o sloup veřejného osvětlení. Je zajímavé, že ani v rodinných konstelacích se nesetkáváme se skutečnými rodiči a předky, ale s jejich vyprojikovaným obrazem – se zástupci v jejich rolích – před kterými se skláníme, které uznáváme a „bereme“ si k srdci. Pokud se v takových kurzech a seancích děje usmíření, není to usmíření primárně mezi klientem a jeho protějškem – ať už se jedná o předka, partnera či vnější okolnost – ale o usmíření mezi protiklady v jeho vlastním srdci.
To ale neznamená, že by „to velké“ přestalo existovat. Ne, pouze se to stěhuje do nás samých, do hloubi naší duše, kde to vždy bylo a odkud to pouze vysílalo projekce do vnějšího světa. V proslulé Platónově jeskyni hoří venku oheň a lidé pozorují na stěně stíny loutek, kterými hýbají neviditelní loutkáři kdesi u vchodu do jeskyně. Tak tomu bylo po tisíciletí, než jsme si povšimli, že oheň nehoří kdesi daleko mimo nás, ale v našem srdci. A že ti loutkáři, pohybující loutkami a vrhající stíny na projekci našeho rozumu jsme my sami – naše podvědomí. V Platónově podání jsme tak dlouho oběťmi, dokud neotočíme spoutanou hlavu a nepoznáme, odkud světlo přichází. To jsme ovšem poslední tři tisíciletí pilně dělali – hledali a pátrali, kde že ten oheň hoří. Ale stále jsme koukali ven.
To velké, celý kosmos, miliony galaxií, velký třesk, bozi a bohyně jsou ale především v nás samých. Ne náhodou praví Krišna v jedné ze svých Védách: „Když je pravda ohrožena ... vezmu na sebe podobu fyzické existence a zrodím se jako člověk, který skrze sebe uvede v pohnutí ostatní.“ Krišna, Ježíš, Buddha, ale i Velká Bohyně, Artemis, Héra i Kalí je v každém z nás a když je vzýváme „venku“, mluvíme jen k té části našeho já, která je, možná skrze nějakou moderní černou nebo červí dírou, spojena se zbytkem vesmíru. A proto je „mytologické vnímání světa“, které mi tak leží na srdci, především vnímání vlastních hloubek. Nebo, chcete-li, výšek.
Takže je možné, že když staří Mayové koncipovali svůj kalendář, cosi v jejich „božském“ nitru jim prozradilo, kdy tato Kali-Yuga, čas temnoty, bude moci pomalu ale jistě skončit (totiž kolem 12. prosince 2012 :-). Kdy si lidé všimnou, že to velké, boží, k nim nemluví ze vzdálených končin, z Olympu či někde zpoza mraků na nebi, že se Bůh neskrývá v hlubinách vesmíru a Bohyně kdesi v pralese, mořích či matce Zemi, ale že vše velké je především v jejich srdci a teprve pak „venku“. A že to jediné, co je nutno udělat, je, tomuto srdci pozorně naslouchat. A nenechat se přitom rušit ideologiemi, které tvrdí, že tomu je opačně.
Hezký víkend přeje
Jan
zdroj:janbily.blogspot.cz
Opět čumím jako puk na další fantastickej článek. Myslím, že pro mně je to ten nejzásadnější, co jsem v poslední době vůbec četl. Podobný pocity z dění kolem mně a ve mně se snažím popsat ve třetím dílu templáře. Moc Ti Jane za tohle potvrzení tento, děkuju. Matěj
OdpovědětVymazat