Independent in the Wind - Janův blog

Narazil jsem na příjemný a na několika rovinách poučný příběh prožitý a napsaný autorem blogu Janův blog. Nedalo mi to a šoupnul ho sem.

MichalB

Bude tomu sedm let, co jsem se rozloučil s Indim. Byl to fajn kůň. A taky veliký omyl.
Indi byl docela mladý plnokrevník, když jsem ho koupil. Moje tehdejší právě se mnou rozešlá láska mi jednoho rána zavolala: "Mám pro tebe koně. Musíš ho vidět, a pak se rozhodni, jestli ho chceš nebo ne."

Vždy se mi koně líbili, ale nikdy jsem na žádném neseděl. A tak jsem se vydal do stáje (krásně to vonělo – jasně, koňmi) a Indi tam stál, kost a kůže, a koukal se na mě svýma velikýma očima a pak se ke mně nahnul a dal mi něco jako pusu. A tak jsem se zamiloval.

Řekli mi, že můj kůň má za sebou koliku, protože jednu noc z nepochopitelných důvodů sežral veškerou slámu z podestýlky a týden to vypadalo, že umře. Pak se z toho ale dostal. Už nikdy ho prý nesmím nechat stát na slámě, ale jen na pilinách. Ale jinak že bude prima. A že pro něj nemají použití, protože ho nikdo nejezdí a oni tam mají jen koně na drezůru a skokany a Indi toho moc neumí, ale že se na něm bude určitě dobře jezdit, když se zajezdí a trochu uklidní...


Zaplatil jsem jedenáct tisíc a začal jsem s Inďoušem cvičit. Tedy: Začal jsem cvičit, jak z něho padat. Indi byl třeštidlo, blázen, všeho se lekal. A když jsem na něm seděl a dal mu trošičku pobídku, už jsem byli na opačné straně jízdárny. Problém nebyl Indiho dostat do pohybu, problém byl ho zastavit. Nebo aspoň přibrzdit, prosím prosím, a teď jdeme krokem, ne tryskem...

S Indim jsem tedy trochu jezdil (tedy spíš ho zastavoval), někdy jsem ho také vodil na procházky – jen s ohlávkou, po blízkých loukách. Bylo to krásné, až na ty chvíle, kdy se Indi bál, nebo chtěl jinam, nebo vůbec nechtěl... Tehdy jsem si uvědomil, co je to jedna koňská síla. To je síla, která je o mnoho větší, než jedna síla člověčí. Takže buď si kůň myslí, že jste ten, který to tady vede a nechá vás, nebo vede on vás.

Jednou venku, v parku, ho zase něco vylekalo a tak to vzal otevřenými vraty přes lesík šíleným tryskem směrem ke stáji. Splašený kůň a na něm splašený jezdec. Uvědomil jsem si, že dvůr, kde byla jeho stáj, je více-méně z betonu, takže když tam spadnu, je po mně. A tak jsem si vzpomněl na doby, kdy jsem cvičil judo a udělal jsem z Indiho takový judo-kotoul. Přes rameno někam na okraj záhonu. Příšerně to řachlo a já uviděl takový atomový záblesk.

Když jsem potom ležel se zlomenou klíční kostí (bolí, ale dá se vydržet) a naraženými žebry (bolí a nedá se vydržet), pouštěl jsem si Vinetua, abych zjistil, co jsem udělal špatně. Bylo to zřejmé: Nikdo z kaskadérů neseskakoval nikdy z koně dopředu kotoulem. Vždy se svezli ze sedla směrem dozadu na záda a na prdelku. Já blbec. Došlo mi, že jsem si mohl urazit hlavu.

S Indim to bylo čím dál tím horší. Koupil jsem si knihu o přirozené komunikaci s koněm, díval jsem se na videa, strávil jsem hodiny tím, že jsem se k němu blížil ze strany (jak popisovali v knížce), kýval trupem a nedíval se na něho zpříma, aby si mě nepletl s predátorem. Na konci „přirozené komunikace“ si už ani nechtěl nasadit ohlávku. Jednoho dopoledne jsem byl po pěti hodinách „jemného ale důsledného“ (citát z oné knihy) leč bezvýsledného přemlouvání v jeho stáji (bavili jsme se o nasedlání) u konce. Rozbrečel jsem se jako malý kluk.

Za rok poté jsem ho díky bohu a šťastné náhodě mohl dát do dobrých rukou jednoho známého a majitele velké stáje na Orlíku, v přírodě, s obrovským výběhem. Když si pro Indiho přijeli, obával jsem se velikých potíží. Indi se příšerně bál přepravky. Jak ho tam dostaneme? Syn známého, od malička u koňů, ale jen pokrčil rameny a pravil, že to snad tak těžké nebude. Přivedl Indiho, spíš přátelsky ho plácl, zatáhl nějak samozřejmě za ohlávku a Indi byl vevnitř. Já zíral.

Pár měsíců poté jsem se byl na Indiho podívat. Známý ho dal nějaké malé holce, která se o něj starala, jezdila na něm !!! (snad i docela v pohodě) a Indi vypadal ve stádě šťastný. Za nějaký čas jsem se z jiného pramene dozvěděl, že Indiho, když byl malý, bili, protože z něj chtěli udělat skokana. Možná že proto sežral slámu - prostě už nechtěl žít.

Takže, milý Indi, tohle je takový článek pro tebe, chlape, tedy – koni! Držím Ti pěsti, tedy kopyta, ať se stále ještě proháníš po loukách na Orlíku. Byl jsi krásný kůň. Jen jsem to prostě s tebou nedokázal. Nikdy jsem tě neuhodil a ani tys mi nikdy nic neudělal úmyslně zlého. Ale cítil jsi mojí bezradnost, a to ti možná připomínalo bezradnost těch, kteří tě mlátili. Když někdo sáhne po násilí, je vždycky uvnitř bezradný. Ale to jsme tenkrát oba nemohli vědět. Škoda. Zůstaneš v mém srdci.

Tvůj Jan.

PS.: Indi se jmenoval celým jménem "Independent in the Wind". Je mi jasné, že koně s tímto jménem, alespoň načas, jsem musel potkat.

 

zdroj: janbily.blogspot.cz