Den jako každý jiný (volné pokračování povídky)

"Hej mladej, mazej na start, za chvíli to odmávnu!"

"Jakej start?" honí se mi hlavou, a tak se rozhlížím kolem. Vedle mě je v přikrčeném postoji nějaká zdařilá kopie Usaina Bolta navlečená do hasičské plné polní a napnuté obličejové svaly dávají tušit, že tohle nebude jen jako. Zrakem kloužu dál a před sebou rozeznávám nějakou dráhu. Na jejím konci v neidentifikovatelné vzdálenosti stojí hydrant. Vedle něj červený prapor. Stále nechápu. Za námi stojí vysoký muž, z kterého vyzařuje něco, co mi nedovolí sebemenší pokus o ústup po anglicku. Ono ani není zač se schovat. Kromě nás tří, dvou běžeckých tras, dvou hydrantů a dvou červených praporků tu není nic. A když říkám nic, myslím tím absolutní nic. Stále nechápu, ale netroufám se ani ptát se, protože cítím, že musím. Muž za námi pomalu zvedá ruku se startovací pistolí, zatímco v druhé palec pomalu stiskává stopky. Vzduchem suše práskne výstřel a kolega Bolt-hasič se snad dvěma skoky ocitá na konci dráhy u hydrantu. I když jsem stále přesvědčen, že jde o nějaký omyl, vrhám se vpřed. Cestou k mému hydrantu sleduji, co Usain dělá. Od startu rozbaluje hadici. 

"Do prkenný ohrady, kde mám hadici já?" Je to dobrý, konec té své svírám křečovitě v rukou, a tak pádím, co to dá. Kolega mezitím jediným mohutným mávnutím pracky, za kterou by se ani kalifornský guvernér za mlada nemusel stydět, odšroubovává kryt a stejným gryfem našroubovává hadici. Dotahuje a maže zpět na start. Já teprve dobíhám k hydrantu a snažím se povolit krytku. Nejde to. Tak položím hadici a zkouším to oběma rukama. 

Konečně!

Tak a teď ji jen zapojit a pak šup za Boltem. Snad to stihnu v limitu, který nám oběma byl určen pro splnění zkoušky. Ale ať se snažím sebevíc, nemohu správně sesadit závit koncovky hadice na závit hydrantu. Znovu. A znovu. A zase ne. Už to pomalu vzdávám, když se konečně podařilo. A tak točím a točím a točím, ale závit snad nemá konce. Z posledních a nejenom fyzických sil dotahuji a klopýtám k cíli. Opravdu zmožen a zadýchán probíhám cílem. Bolt-hasič už někde asi oslavuje, protože jsem tam jen já a rozhodčí. Připadám si proti němu malinký. Vlastně se na něj i dívám odspodu a s pokorou přijímám výsledek.

"Tuto zkoušku jsi opět nesplnil!" pronese - pro mě překvapivě - velmi zúčastněně a s pochopením rodiče pro nezdar jeho dítka.

"Opět?" nechápavě kroutím hlavou, ale pálení v plicích a podlamující se nohy mají pro moje mozkové závity přednost.

Sedím v trávě a přemýšlím. Moje tělo se pomalu uklidňuje a jeho biologické pochody se vrací k normálu. Stále se mi před očima odehrávají mé nedávné nezdary, kdy jsem hned od startu nevěděl ani to, co mám dělat. Neměl jsem nejmenší ponětí, jak na tu prokletou hadici. Kdybych tohle všechno věděl, určitě bych zkoušku splnil. Proč jsem vlastně na tom startu stál? Nikdo mě nenutil, a přesto jsem se neopovážil ji neabsolvovat. 
I když mi to celé připadá absurdní, cítím stále větší a větší touhu ji splnit. Nakonec mě moje předsevzetí vykopne z trávy a vykročím k rozhodčímu. Stále mám silný pocit, že ho odněkud znám. Má můj hluboký respekt. Vím, že je to autorita. Možná učitel z dětství? No nic. Támhle je.

"Za nějakých 20 minut, až se mé tělo plně zotaví, bych tu zkoušku chtěl absolvovat znovu!" rozhodným hlasem a s pohledem do očí žádám rozhodčího.

Ten nečeká ani vteřinu: "Máš na to plné právo. Málokdo si to uvědomuje, ale o zkoušku si lze zažádat kdykoli, není třeba čekat, až tě k ní povoláme my. Jsem rád, že jsi tak učinil." Pak se otočil a nechal mě samotného s mým rozbouřeným mozkem.

A v něm se začaly někde vzadu na očním plátnu přehrávat videosekvence, kterak nejlépe zvládnout zkoušku. A stále pořád dokola, až jsem měl pocit, že to moje ruce při opravdové zkoušce zvládnou i beze mě. Tentokrát to určitě dám! Dvacet minut uplynulo a já stojím, teď už sám, na startu. Spíše tuším zvedající se ruku se startovací pistolí a klidný palec na stopkách. Už už musí k mým uším dorazit zvuková vlna označující start,... když najednou místo suchého prásknutí zazní melodie. Známá melodie. Nejdříve zdaleka a s ozvěnou, ale rychle se blíží.

Houby pistole, houby start, houby zkouška! Budík! Tedy žádný běh ani hydrant, ale prachobyčejný, i když pravda velmi živý sen! Tak živý, že i po típnutí budíku stále před očima vidím závit hydrantu a závit koncovky hadice, ale teď už vím, jak na to. Čím víc si však uvědomuji, že jsem vzhůru, tím rychleji blednou vzpomínky na imaginární hasičskou zkoušku. Ještě než vyprovodím svoje tělo z postele, mi hlavou probleskne vzpomínka na dávné neuvěřitelné setkání s ženou-Bohem-Evou.

Kafe, sušenka, rychlé přelítnutí titulků zpráv na internetu, zuby a už trápím startér auta. Potvora! Nechce chytit! S každým neúspěšným otočením klíčku moje nervová soustava - narozdíl od motoru - startuje na první nakopnutí. Těsně před vypuštěním prvního sprostého slova motor naskočí a můj tep se okamžitě vrací do normálu. Cestou přemítám, co mám dneska v repertoáru. Jasně, nejprve melouch u Karla, po obědě k hraběnce a když to půjde, mohl bych sfouknout ještě toho přiblblého zbohatlíka u Prahy. Slunce nad obzorem stoupá stejně jako moje nálada. Na prvním štaci ale jde všechno šejdrem. Murphyho zákony platí bohužel i u Karla: co se může podělat, to se taky podělá. Nejprve zjistím, že mi chybí nějaké nářadí, pak nejde bruska a to včera jela do poslední vteřiny. Špona v botě se zasekne snad do toho nejcitlivějšího místa. To už pochopitelně vzduchem lítá nejenom nářadí, ale i nadávky. A s každou se mi Murphy se svými zákony směje do tváře hlasitěji a hlasitěji. Můj nervový kotel přestává být pod kontrolou a schyluje se k velkému, nikoli však neobvyklému výbuchu. 

Najednou mi hlavou projede suchý prásknutí startovní pistole a zcela určitě slyším stisknutí stopek!
Spolu s tím se mi kompletně vybavila i moje zbabraná hasičská noční zkouška. Ve stejný okamžik jsem si ale vzpomněl, že jsem požádal o její zopakování a mé žádosti bylo ze strany hlavního rozhodčího vyhověno. 
Nevím proč, ale dochází mi něco, v co bych ještě před pár měsíci asi nevěřil. Něco, co nelze jen tak vysvětlit někomu druhému. Na první pohled šlo o sen, ale já najednou věděl, že ani zdaleka to nebyl "jenom sen". Šlo o rozhovor. Nebo spíše o komunikaci na jen velmi těžko popsatelné úrovni. Jenže kdo komunikoval a s kým? Já a ....? Kdo byl ten rozhodčí? Byl jsem to opět já, v podobě něčeho jako moje Duše? Nebo můj Průvodce? Nebo ještě někdo jiný?

Horečně si dávám dvě a dvě dohromady. Vždyť je to jasný jak facka! Procházím dnes a denně zkouškami, které jsou spíše více než zkouškami - výukou.

"Výukou? Čeho sakra výukou?"

"Sebeovládání!"

Ale proč zrovna hasičská? Odpověď mi přichází vzápětí v podobě myšlenky, o které mám pochyby, zda je vůbec moje.

"Podoba zkoušky v tom snu nebyla podstatná. Vlastně neměla žádnou důležitost. Byla jen nosičem informace."

Kouří se mi z mozku.

Jelikož se mi práce na sobě nedaří dle mých představ a protože neustále pochybuji, zda jsem v tom sám nebo ne, můj mozek mi předal ve snu vzkaz. 

"Mozek? Vzkaz? Od koho? A proč vlastně? Na tohle musím přijít!"

Blik!

A mám to! Do teď jsem měl stále pochyby o tom, zda vše, co se mně i kolem mě děje, jsou náhody. A pokud ne, proč k tomu dochází? Kdo a jak to řídí?

Možná něco náhody opravdu jsou, alespoň určitým způsobem. Ale všechno rozhodně ne. A zajisté nejde o suše fyzikální rovnici akce-reakce v teorii chaosu, kterou někdo nazývá motýlím efektem. Vychází mi logicky, že můj hmotný svět není jedinou realitou. Jsou i další. Minimálně ta, z které mi byl poslán sen-vzkaz.

Když ze snu vyhodím vše alespoň pro teď nepodstatné - nadupaného Bolta, hasičskou výzbroj, praporky, hydranty a klidně i impozantního rozhodčího, co mi zbude?
ZKOUŠKA!

A co dál?
Že to nebyla moje první a rozhodně ne úspěšná.

Ještě něco?

Že zkoušky přicházejí, možná jsou přede mne stavěny někým-něčím, co mohl představovat hlavní rozhodčí.

A dál?

Myslím, že podstatné bylo to, že o zkoušku ať novou nebo o přezkoušení lze požádat z vlastní vůle.

To zní zajímavě!

A kdo byl ten rozhodčí?

Těžko říci. Buď jsem to byl já sám, nějaká moje část, která se pohybuje v nám svým způsobem nadřazené realitě? Náhle mi tělem projede lehký puls - husí kůže. Ne však ta, kterou mívám, když mi je zima nebo se něčeho hodně leknu.

Nebo to byl můj Průvodce? V tu chvíli se mi málem podlamují kolena, jak silný impuls prochází tělem od paty k hlavě a zpět a stále dokola. Ten pocit znám. Už mockrát jsem ho zažil a již dávno jsem mu přiřadil sám pro sebe pojem - Trefa do černého

Pak je ale všechno nad slunce jasnější! Murphyho zákony tu dnes nejsou pro pobavení mé nervové soustavy! Jsou tu, protože jde o zkoušku! Jednou z mnoha! Jenže dnes je tu obrovský rozdíl. Já vím, že jde o zkoušku. Jde sice o stejně opravdové situace jako jindy, ale dnes znám jejich důvod.

Najednou mi vše připadá lehké. Dokonce se přistihuji, jak se směji sám sobě při vizualizaci toho, jak se ráno čertím u "rozbitého" motoru. Jako povedený kanadský žertík mi připadá zapíchlá špona i ta bruska se spálenými uhlíky. Vždyť to bylo v tom snu a já to celou dobu neviděl!

Zkoušku jsem o chlup nesložil, protože jsem ani nevěděl, co mám dělat. Neznámá trasa, neznámé úkony. Vše do sebe dokonale zapadá.

S chutí se pouštím do práce a dychtivě očekávám další úkoly v dnešní zkoušce. Najednou jde všechno tak hladce, že si vlastně ani nevzpomínám, kdy to tak šlo naposledy. Asi nikdy. Další úkoly díky vědomí toho, oč jde, je tak jednoduché plnit, že snad ani o zkoušce a úkolech nelze mluvit. Co by mě ještě před hodinou dostalo do tepové frekvence 200 a výše s adrenalinem stříkajícím z uší, mě teď roztahuje pusu od ucha k uchu a já to zvládám chvílemi doslova s prstem v nose. Naplňuje mě to až po okraj. Přistihuji se, jak si utírám zvlhlé oči a pokorně v duchu křičím na celý svět:

DĚKUJU!

související téma

(©)2014 myslenkyocemkoli.blogspot.com

Článek je povoleno publikovat v celé a nezměněné podobě s uvedením zdroje.