Všichni lžete!

aneb proč ignorujeme fakta a odmítáme změnit svůj názor

Z. Mézl - V nebezpečí

Neustále zkreslujeme realitu v náš prospěch. Velmi zřídka si toho všimneme a ještě méně často přiznáváme, že jsme se mýlili. Tyto nedostatky v lidském myšlení umožňují pracovat propagandě a reklamě a je na nich založena manipulace veřejného mínění v sociálních sítích. Obzvlášť špatně se nám daří rozumně diskutovat o tom, co je spojeno s naším přesvědčením a vírou. Jak „nachytat" sám sebe při omylu?

„Jakmile lidská mysl přijme nějaký názor, začne si k sobě přitahovat vše, co jej upevňuje a potvrzuje. Dokonce i tehdy, když daný názor více příkladů vyvrací, než potvrzuje; rozum je buď nebere na vědomí, nebo je považuje za zanedbatelné,“ napsal anglický filozof Francis Bacon. Každý, kdo se někdy zúčastnil online diskuse, ví, co tím myslel.

Psychologové se již dlouho snaží vysvětlit, proč tak neradi měníme svůj názor. Domněnka Bacona, vyslovená téměř před čtyřmi sty lety, je i dnes potvrzována stovkami vědeckých studií. Čím lépe pochopíme naši mentální deformace, tím větší je šance, že se jim budeme učit bránit.

Neuvidím, dokud neuvěřím

O hranicích lidské iracionality se lze jen dohadovat. Každý student psychologie s pomocí několika jednoduchých testů může dokázat, že jste zaujatý a neobjektivní. A to není řeč o ideologiích a předsudcích, ale o nejzákladnějších mechanismech našeho myšlení.

V roce 2018 ukázali vědci z univerzitního centra Hamburg-Eppendorf účastníkům experimentu několik videí. Účastníci měli určit, kterým směrem se pohybují bílé tečky na černé obrazovce. Vzhledem k tomu, že mnoho bodů se pohybovalo chaoticky, nebylo to tak snadné.

Vědci si všimli, že prvního rozhodnutí se účastníci podvědomě drželi i v budoucnosti. „Naše rozhodnutí se stávají podnětem k tomu, aby byly vzaty v úvahu pouze ty informace, které s nimi souhlasí,“ uzavírají vědci.

Toto je známé kognitivní zkreslení, které se nazývá předpojatost potvrzení. Nacházíme ta data, která náš názor potvrzují, a ignorujeme vše, co je s ním v rozporu. V psychologii je tento efekt názorně dokumentován na velmi rozličných materiálech.

Tak například v roce 1979 byli studenti na University of Texas požádáni, aby si prostudovali dvě vědecké práce o trestu smrti. V jedné z nich se tvrdilo, že trest smrti pomáhá snižovat kriminalitu, zatímco druhý tento názor odmítá. Před začátkem experimentu byli účastníci dotázáni, jaký mají vztah k otázce trestu smrti, a pak měli zhodnotit důvěryhodnost každé studie.

Namísto toho, že by zvážili argumenty oponentů, účastníci pouze posílili své původní stanovisko. Ti, kdo podporovali trest smrti, se stali jeho horlivými příznivci a ti, kdo se stavěli proti — dokonce ještě horlivějšími oponenty.

V klasickém experimentu z roku 1975 studentům na Stanfordově univerzitě ukázali několik dvojic dopisů sebevrahů na rozloučenou. Vždy jeden z nich byl smyšlený a druhý napsal skutečný sebevrah. Studenti měli rozlišit skutečný dopis od falešného.

Vědci jim pak při hodnocení oznámili, že někteří účastníci se ukázali jako vynikající detektivové — úspěšně zvládli 24 dvojic z 25 — zatímco jiní byli zcela beznadějní a správně identifikovali pouze deset dopisů. Ve skutečnosti však vědci účastníky klamali: obě skupiny totiž úkol splnily přibližně stejně.

Ve druhé etapě pak bylo účastníkům přiznáno, že výsledky byly zmanipulované, a bylo jim navrženo, aby odhadli, kolik dopisů skutečně identifikovali správně. A tehdy to začalo být zajímavé. Studenti ze skupiny s „dobrými výsledky“ si byli jisti, že práci zvládli dobře, mnohem lépe než průměrný student. Studenti se „špatným výsledkem“ i nadále věřili, že neuspěli.

Přesně jak vědci tvrdí — „jednou vytvořené názory zůstávají překvapivě stabilní." Odmítáme změnit svůj názor, dokonce i když se ukáže, že pro něj není žádný důvod.

Realita je nepříjemná

Lidé mívají problém s neutrálním hodnocením faktů a zvážením argumentů. Dokonce i ty nejrozumnější úsudky ve skutečnosti vznikají pod vlivem nevědomých tužeb, potřeb a preferencí. Výzkumníci to nazývají „motivovaným myšlením“. Snažíme se ze všech sil vyhnout kognitivní disonanci — konfliktu mezi ustálenými názory a novou informací.

V polovině padesátých let studoval americký psycholog Leon Festinger malou sektu, jejíž členové věřili v blízký konec světa. Datum apokalypsy bylo předpovězeno na přesný den - 21. prosince 1954. V tento den však apokalypsa nepřišla. Někteří členové sekty začali pochybovat o pravdě predikce. Brzy však obdrželi od Boha zprávu, která zněla: vaše skupina vyzařovala tolik víry a dobroty, že jste svět zachránili před zkázou.

Po této události se chování členů sekty dramaticky změnilo. Pokud se dříve nesnažili přitáhnout pozornost zvenčí, nyní začali svou víru aktivně šířit. Podle Festingera se pro ně proselytismus stal způsobem, jak odstranit kognitivní disonanci. Bylo to nevědomým, ale svým vlastním způsobem logickým rozhodnutím: čím více lidí může sdílet naše přesvědčení, tím více to dokazuje, že máme pravdu.

Když vidíme informaci, která je v souladu s naším přesvědčením, pociťujeme upřímné uspokojení. Když vidíme informaci, která našemu přesvědčení odporuje, vnímáme to jako hrozbu. Mechanismy fyziologické obrany jsou aktivovány, schopnost racionálního myšlení je potlačena.

A to je nepříjemné. Jsme dokonce připraveni zaplatit, jen abychom se nesetkali s argumenty, které nespadají do našeho systému názorů.

V roce 2017 se vědci z winnipegské univerzity zeptali dvou set Američanů, jaký je jejich vztah k manželství stejného pohlaví. Těm, kteří tuto myšlenku podporovali, předložili následující návrh: odpovědět na 8 argumentů proti manželství stejného pohlaví a získat za to 10 dolarů, anebo odpovědět na 8 argumentů na podporu manželství stejného pohlaví, ale za to dostanou jen 7 dolarů. Odpůrcům manželství stejného pohlaví nabídli stejné řešení, pouze za opačných podmínek.

V obou skupinách se téměř dvě třetiny účastníků shodly na tom, že raději dostanou méně peněz, jen aby se nesetkali s opačným postojem. Zdá se, že tři dolary nestačí k překonání hluboké neochoty naslouchat těm, kteří s námi nesouhlasí.

Samozřejmě se ne vždy chováme tak tvrdohlavě. Někdy jsme připraveni rychle a bezbolestně svůj názor na problém změnit - ale platí to pouze v případě, že je nám dostatečně lhostejný.

V experimentu v roce 2016 vědci z University of Southern California nabídli účastníkům několik neutrálních prohlášení — například „Thomas Edison vynalezl žárovku“. Téměř každý s tím souhlasil s odkazem na školní znalosti. Pak jim však byly předloženy důkazy, které prvnímu prohlášení odporovaly — například, že před Edisonem byli ještě jiní vynálezci elektrického osvětlení (tyto skutečnosti byly falešné). Tváří v tvář novým informacím téměř všichni svůj původní názor změnili.

V druhé části experimentu vědci účastníkům navrhli politická prohlášení: například „Spojené státy by měly omezit své vojenské výdaje“. Tentokrát byla reakce naprosto odlišná: účastníci posílili své počáteční přesvědčení a nepochybovali o něm.

„V politické části studie jsme pozorovali spoustu aktivity v amygdale a ostrovní kůře. Jsou to části mozku, které jsou silně spojeny s emocemi, pocity a egem. Identičnost je pojem záměrně politický, a proto, když se lidem zdá, že jejich identita je napadena nebo zpochybňována, zaseknou se,“ shrnují výzkumníci.

Názory, které se staly součástí našeho „já“, je velmi těžké změnit nebo vyvrátit. Vše, co jim odporuje, ignorujeme nebo popíráme. Popření je základním mechanismem psychologické obrany ve stresujících a rušivých situacích, které zpochybňují naši identitu. To je poměrně jednoduchý mechanismus: Freud ho připisoval dětem. Ale někdy dělá skutečné divy.

V roce 1974 se nadporučík japonské armády Hiró Onoda vzdal filipínským úřadům. Skoro 30 let se schovával v džungli na ostrově Lubang a odmítal uvěřit, že druhá světová válka skončila a Japonci byli poraženi. Věřil, že vede partyzánskou válku v týlu nepřítele - ačkoli ve skutečnosti bojoval jen s filipínskou policií a místními rolníky.

Hiró slyšel v rozhlasových zprávách o kapitulaci japonské vlády, o olympijských hrách v Tokiu a o hospodářském zázraku, ale všechno to považoval za propagandu nepřítele. Svůj omyl přiznal až tehdy, když na ostrov dorazila delegace vedená bývalým velitelem, který mu před třiceti lety nařídil, „aby se nevzdali a nespáchali sebevraždu“. Po zrušení rozkazu se Hiró vrátil do Japonska, kde ho přivítali téměř jako národního hrdinu.

Podat lidem informaci, která je v rozporu s jejich přesvědčením, zejména emocionálně nabitým, je dost neefektivní. Odmítači očkování věří, že vakcíny způsobují autismus, nikoli jen z nedostatku vzdělání. Víra v to, že znají příčinu nemoci, jim poskytuje značný podíl psychologického komfortu: pokud jsou vším vinny chamtivé farmaceutické společnosti, pak je alespoň jasné, na koho se naštvat. Vědecká fakta takové odpovědi nenabízejí.

To samozřejmě neznamená, že musíme omluvit neopodstatněné a nebezpečné předsudky. Avšak metody, které používáme v boji proti nim, často přinášejí opačné výsledky.

Pokud nepomohou fakta, co tedy může pomoci?

Jak přesvědčit bez pomoci faktů

V knize „Tajemství mysli“ se kognitivní psychologové Hugo Mercier a Dan Sperber pokoušeli odpovědět na otázku příčiny naší iracionality. Podle nich je hlavním úkolem, který se naše mysl naučila řešit v průběhu evoluce, život v sociální skupině. Nepotřebujeme hledat pravdu, nýbrž jak neztratit tvář před svými soukmenovci. Více nás zajímá názor skupiny, ke které patříme, než objektivní znalosti.

Má-li člověk pocit, že jeho osobnost je ohrožena, málokdy je schopen vzít v úvahu názor někoho jiného. To je jedna z příčin, proč diskuse s politickými oponenty obvykle nemají smysl.

„Lidé, kteří se snaží něco dokázat, nemohou ocenit argumenty jiné osoby, protože je předem považují za útok proti svému obrazu světa,“ říkají vědci.

Ale i když jsme biologicky naprogramováni být úzkoprsými konformisty, neznamená to, že jsme odsouzeni k zániku.

„Je možné, že lidé nemusí zrovna dychtit po vlastní změně, ale schopnost změnit se máme a fakt, že mnohé z našich obranných omylů a „slepých zón“ jsou zabudovány do mechanismů mozku, neospravedlňuje odmítnutí pokusu změnit se. Je náš mozek navržen tak, aby chránil naše přesvědčení a názory? Fajn – jenže mozek nás také nutí jíst hodně cukru, ale většina z nás se s chutí naučila jíst i zeleninu, nejen koláče. Je mozek navržen tak, abychom pocítili hněv, když jsme napadeni? Skvělé, ale většina z nás se naučila počítat do deseti, a pak najít alternativu k primitivnímu rozhodnutí vrhnout se na druhého s palicí.“

- z knihy Carol Tevrisové a Elliota Aronsona „Chyby, které byly provedeny (ale ne mnou)"

Internet nám umožnil přístup k obrovskému množství informací — ale zároveň nám umožnil si tyto informace vybírat tak, aby potvrdily náš názor. Sociální sítě propojily lidi po celém světě — ale zároveň vytvořily „bubliny filtrů“, které nás opatrně chrání před názory, které nepřijímáme.

Namísto hromadění argumentů a tvrdohlavého hájení svého názoru je lepší pokusit se pochopit, jak jsme k tomuto závěru dospěli. Možná bychom se všichni měli naučit vést dialogy podle metody Sokrata. Úkolem sokratovského dialogu totiž není vyhrát spor, nýbrž přemýšlet o spolehlivosti metod, které používáme při vytváření našeho obrazu reality.

Je nepravděpodobné, že kognitivní chyby, které psychologové zjistili, se týkají pouze stanfordských studentů. Všichni jsme iracionální a máme pro to některé důvody. Snažíme se vyhnout kognitivní disonanci, předvádíme předpojatost tvrzení, popíráme vlastní chyby, ale jsme velmi kritičtí vůči chybám druhých. V éře „alternativních faktů“ a informačních válek je velmi důležité si to pamatovat.

Možná se pravdu můžeme dozvědět v dialogu, ale nejprve tento dialog musíme zahájit. Znalost mechanismů, které narušují naše myšlení, by měla být aplikována nejen na oponenty, ale i na sebe. Pokud jste posedlí myšlenkou „aha, všechno je v souladu s mými názory, proto je to pravda,“ je lepší se neradovat, ale hledat informaci, která váš závěr zpochybňuje.

autor: Oleg Matfatov

zdroj: https://knife.media/cognitive-distortion/

překlad: Vlabi