PETER RUNZEL, 8. kapitola

- předchozí část -

Helfaistos se v pyramidě nenudil. Se zalíbením se zahleděl na krásnou Maru, kterou kdysi dávno vroucně miloval a byl odmítnut. Probuzené city jej na chvíli vyvedly z rovnováhy a Mara něco ucítila. Podívala se směrem k Perunovi, který zřejmě taky disponoval rozvinutější intuicí, protože se pátravě rozhlédl kolem sebe. Helfaistos raději rychle z místnosti zmizel. Prohlédl si nudné okolí a pak se vydal prozkoumat dolní část pyramidy.

V temném sklepení náhle ucítil přítomnost člověka. Kdo to tady může být? Nesmrtelný prozkoumával cizí duši. Hrabal se ve vzpomínkách meditujícího, až pochopil, o koho se jedná. Semargla poznal osobně, utkali se kdysi dávno v boji. Elův syn tenkrát prohrál. Teď jej ale měl na lopatě. Co s ním? Když jej zabije, vyplaší předčasně ostatní.

Semargl zoufale polohlasně zavzdychal: „Jak se mám soustředit na nic, když se mi v hlavě objevují tak přiblblé vzpomínky na minulé životy. Čas utíká, nevím ani, jak dlouho tady dřepím a je to čím dál horší. Já se z toho snad zblázním!"

Helfaistos se usmál: „Dík za nápad. Trochu ti to v té hlavě pomotám. Pak budeš pro ostatní jen přítěží." Začal mu do myšlenek implantovat ty nejděsivější obrazy z temných světů navi. Semargl začal křičet, vyskočil a zoufale kolem sebe mlátil pěstmi, aby tu hrůzu odehnal. Rozbil si o skálu pěstní klouby až do krve. Běhal dokola, až sklouzl do vodního kanálu. Začal se topit. Ty obrazy v hlavě byly tak strašné, že už se i utopit chtěl. Upadal do milosrdných mrákot.

Elův syn byl teď trochu zmaten. S utonutím oběti nepočítal a pomoct by mohl jen v případě, že by se zhmotnil. Ale nechtěl se prozradit, než se dozví, co potřebuje, a unese Peruna. No tak co, tak se zkrátka zbláznil a utopil, to se stává. Uslyšel dusot kroků běžících po schodech. Raději zmizel.

Zhmotňujeme se v pyramidě. Jsme plni dojmů a nových zpráv a chceme se o ně co nejdřív podělit s ostatními. Místnost je ale prázdná. Co se děje? Promluví Mara: „Něco se přihodilo Semarglovi. Byl dost vyděšený, topil se. Okamžitě jsem poslala příkaz Svantovítovi, aby jej zachránil. Víc nevím."

Ptám se Mary, jak to mohla poznat. Byli jsme přece v jiném rozměru.

„Chlapci, jsem bohyně, která má v kompetenci pomoc umírajícím. Nesprávně mě nazývají bohyní smrti. Pravdou je, že našim důležitým lidem pomáhám, když umírají. To je můj úkol. Jsem na vás napojena a neomylně vím, že se něco děje. Pokud mohu ještě pomoct, udělám to. Když ne, odprovodím duši ke světlu, aby nepadla do spárů některých černých mágů a jejich pomocníků z Navi. Semargl nezemřel, zachránili jej. Ale nevím, kde teď jsou."

Ale to už se v našich myslích objevuje Svantovít, Vesna i ostatní trvale propojení. Máme se dostavit do domku Rodiona a Jaroslavy pod pyramidou. Léčí tam Semargla. Přemisťujeme se tam. V postelí leží ohnivák Semargl, teď bledý jak sníh. I vlasy mu zbělaly. Musel zažít něco strašného. Nad ním se sklání neznámý muž. Dostáváme informaci, že se jedná o nejschopnějšího veduna Olchara.

Ten nám vysvětluje stav pacienta: „Utrpěl v temnotách hrozný šok, nějací astrálové jej museli dovést k šílenství, má v mysli děsivé obrazy. Vůbec nechápu, jak mohli být astrálové tak mocní. Jejich strašení normálně přežívají bez následků i děti. Ale u Semargla jsou to tak silné vjemy, že nestačí ani moje schopnosti, abych jej uzdravil. To je úkol pro celou skupinu dokonale zesynchronizovaných šamanů."

Jeho poslední slova mě přivádějí k myšlence, že bychom se mohli pokusit my všichni. I když nemáme magický výcvik, mohl by nám Olchar vysvětlit, co máme dělat. Za pokus to přece stojí. Vysvětluji svůj záměr těm, se kterými ještě nejsme trvale propojeni. Všem se nápad zamlouvá a necháváme si vrchním vedunem vysvětlit postup. Všichni, kteří se ještě s námi nespojili, dávají souhlas k trvalému sdílení našich myslí.

Stojíme v kruhu kolem pacienta a necháváme se vést Olcharem. Jde to docela snadno, stačí se uvolnit a nechat se vést, jak dáma při tanci se zkušeným partnerem. Jsme jako hejno ptáků, které se stává superorganizmem. Proudí z nás mohutná energie, kterou mág dovedně používá jako gama nůž při odstraňování naimplantovaných obrazů. Tady to jde ještě dál, stáváme se zároveň nožem i chirurgem. Během několika minut je hotovo. Do Semarglova obličeje se vrací zdravá barva, jeho dech je klidný a hluboký. Otevírá oči a udiveně si nás prohlíží. Připadá si jako obživlý nebožtík.

Vyptáváme se jej, co se mu stalo, ale sám neví. Říká, že jej přepadl ten nejděsivnější sen, jaký si nikdo z nás neumí ani představit. Nemá již nic proti návratu do pyramidy. Všichni potřebují dočerpat sílu. Doprovázíme jej pěšky, nechceme ho nechávat samotného. Jen Mara s Mokošou a Olcharem se tam přemisťují, aby hledali stopy po útočníkovi. Cestou si povídáme, říkáme ostatním, co jsme viděli v Šambale a co se připravuje. Mohli bychom si to sdělovat myšlenkami, ale s ohledem na zesláblého Semargla, který ještě není připraven na propojení, používáme řeč. Jak se mýlíme, když jsme přesvědčeni, že nás zde nikdo nemůže poslouchat!

Ve vnitřní místnosti jsme již očekáváni našimi přáteli. Tváří se vážně. Myšlenkami sdělují, že zde s námi pobývala nepřátelsky naladěná a ukrutně mocná duše. Musela být zneviditelněna i našim citlivým receptorům, jen málokdy zpod závoje unikla nějaká emoce, které jsem si nezřetelně všiml jen já s Marou. Nesmíme již mezi sebou mluvit, jedná se o nepřátelského zvěda, který navíc disponuje obrovskou silou. Vylučovacím způsobem přicházíme na to, že se musí jednat o některého z nesmrtelných, kteří se za svůj věčný život upsali Elovi – Diovi, který se kdysi dávno vzbouřil proti starému řádu hyperborejských vedunů a při krutých válkách, které natrvalo změnily tvář Země, byla potopena i Atlantida. Byli poraženi a ukrývali se v podzemní říši reptiliánů, do jejichž služeb El se svými následovníky vstoupil.

Počkali si, až pomine doba světla a vystoupili na povrch zemský, aby začali se svým druhým pokusem. Byli trpěliví, nenápadní a krok za krokem dobývali zpět svou moc. Protože však jednali proti záměru Stvořitele, nedařilo se jim to tak rychle a účinně, aby stačili zničit veškerou duchovní elitu, která se zachránila v nedobytné Šambale, odkud mohla organizovat odboj.

Náš pobyt zde je nebezpečný, nepřítel už o nás ví. A možná slyšel i naše plány, které jsme neopatrně vypustili z našich úst. To by byla katastrofa. Musíme okamžitě zmizet a spustit naši akci ihned! Nesmíme jim dát čas na přípravu. Ale co se Semarglem, ten ani neví, co se děje, nezúčastnil se naší seance. A neumí se přemisťovat. Jaroslava taky ne, ale aspoň ví, co se děje. Ta nám sděluje, ať se o ně nebojíme, dokáží odsud zmizet podzemním vodním kanálem, kterým vede tajný východ. Souhlasíme a domlouváme se, kam bychom se mohli přemístit. Volba padá na Sevastopol, kde zrovna připravuje Michail Nosov s Rožanou Teslovy chronovize k distribuci.

Olchar mě náhle chytá za ruku a ukazuje na mé břicho: „Tady máme odpověď, jak nás mohli vystopovat! Perun je magicky označen, jeho poloha je nepřátelům známa! Musíme tu jeho značku okamžitě zničit." Chytá mne oběma rukama za břicho, něco mumlá a deaktivuje energetickou štěnici, kterou jsem celou dobu na sobě nosil a vystavil sebe i své přátele smrtelnému nebezpečí. Nejraději bych se viděl někde v jiném vesmíru, abych nemusel svým druhům pohlédnout do očí.

Teď už ale pryč, nemáme čas! Náhle na nás padá obrovská tíha, je to jako neviditelná těžká mazlavá síť. Chceme se ještě na poslední chvíli přemístit, ale nejde to, všichni zůstáváme dál na svých místech.

„Utečte do podzemí," vysílám své myšlenky, „já je tady zdržím, jsem za to zodpovědný!" Ale nikdo neodchází, snaží se, ale každý pohyb vyžaduje obrovské úsilí. A ta síť jakoby blokovala i myšlení.

Pohybovat se můžu jen ztuha, s obtížemi zvládám pouzeomezený pohyb. Jako bych zkoušel běžet po pás ve vodě. Popadám za ruce Jaroslavu a Semargla, který vůbec neví, co se děje, a táhnu je ke schodům. Cestou mu v rychlosti vysvětluji, co se stalo. Ještě Veleš táhne znehybnělou Vesnu a Olchar pomáhá Maře s Mokošou. Ostatní zůstávají, nemohou se hýbat, jsou jak mouchy lapené v husté lepkavé pavučině.

Čím níže se dostáváme, tím jsme zase lehčí a volnější. Na plošině u kavalce je to již dobré. Olchar nařizuje domluvené přemístění. Já vstupuji do vody s Jaroslavou i Semarglem. Noříme se pod hladinu a plaveme za ženou, která zná cestu ven. Když se opět dostaneme nad hladinu, jsme v naprosté tmě. Musíme být v nějaké podzemní jeskyni. Jaroslava vystupuje z vody, chvíli šátrá kolem sebe a pak se objeví světlo linoucí se z jejich rukou. Domácí byli prozíraví, když už dávno počítali s možnými problémy a připravili únikovou cestu.

Rozhlížíme se kolem sebe, nacházíme se v poměrně velké podzemní dutině, kterou zde kdysi vytvořila voda. Pokračujeme v cestě říčkou, jež si prorazila cestu ven.

Po další půlhodině klopýtavé chůze dorážíme k ústí toku. Zvenčí je zarostlé hustým křovím, světlo se sotva prodere dovnitř. Jdu se podívat opatrně ven, abychom náhodou nenarazili na nějaké lidi. Vzduch je čistý, můžeme opustit podzemí. Nacházíme odlehlou louku, na které rozkládáme zmáčené oblečení. Spojuji se s ostatními utečenci, jestli alespoň oni jsou v pořádku.

Jsou již u Michaila, oznámili přepadení nepřátelskými ozbrojenci u jednoho vysoce postaveného generála ruské armády. Jedná se o příznivce našeho odboje a má pod sebou i speciální útvary těch nejlépe vycvičených vojáků. Vyslal na místo jednu jednotku o 100 mužích. Naši přátelé se taky mohou ukrýt ve střeženém vojenském objektu. Jsem vyzván, pokud bude Semargl v bezpečí, abych se připojil zase k nim.

Už jsem se uklidnil a věřím, že se podaří Tarcha a další vězně zachránit. Sděluji příteli dobré zprávy a chystám se jej seznámit s přenosem myšlenek. Náhle se v těsné blízkosti objeví podsaditý šlachovitý nevzhledný chlap, zvedá mě jak pírko do vzduchu a odhazuje mě pryč. Ještě v letu vidím, jak jednou ranou do hlavy zneškodnil Semargla, a když běžím zpět na něj, udeří i Jaroslavu. Zůstávají ležet bez hnutí.

První úlek je již pryč, zmocňuje se mě bojová zběsilost, se kterou se vrhám na opovážilce, abych jej po právu ztrestal. On se jen usmívá a bleskurychlou ranou do brady mě znovu posílá obloukem k zemi. Ještě nikdy v minulých životech jsem nebyl konfrontován s takovou brutální silou. To snad ani nemůže být člověk. Krotím své vášně a měním strategii. Proti silnějšímu soupeři jedině aikido, abych obrátil jeho obrovskou sílu zpět proti němu.

Vyskočím na nohy a snažím se uvést svou těžce otřesenou hlavu do klidu. Vyčkávám na jeho útok.

„Ale ale Perune, kam se poděla tvá síla?" vysmívá se nepokrytě. Chce mne provokovat, abych znovu zaútočil jako býk na červený hadr. Ale ovládám se, koncentruji se jen na přítomnost, uvádím do pohotovosti všechny své instinkty a pradávné znalosti.

„Kdo jsi a co po mně chceš?" Získávám čas, abych se dal co nejvíc do pořádku. Odhaduji jej jako namyšlence, který se rád pochlubí svými schopnostmi. I když už cítím, jak se ve mně probouzí všechny rezervy, nedávám to znát. Naopak se tvářím, že je mi čím dál hůř. Aspoň bude přesvědčený, že čas je na jeho straně.

„No jasně, já zapomněl, že ty nejsi nesmrtelný, musíš se všemu učit znovu a znovu a ztrácíš tak hromadu získaných znalostí. Proto jsme mnohem lepší než vy, kteří jste povýšenecky odmítli připojit se k velkému Elovi. Jsem Helfaistos, což znamená věrný Elovi. Pak mi to upravili na Hefaista, aby lidé nenašli ten odkaz na Ela. Zdařilo se to, nikdo jeho jméno nezná, znají jen Dia a jsou spokojeni. Vy smrtelní jste zůstali zalezlí jako krysy v kanálech a klepali jste se hrůzou, kdy vás vypátráme. Teď jste se nějak vzmužili, že budete proti nám bojovat. Tak vás z těch vašich hnízd vybereme a jednou provždy zničíme. Ty máš zatím štěstí, protože tě El chce živého."

„Jak si nás vůbec našel, moje magická značka byla odstraněna?“

„Zapomínáte! To ukazuje, jak jste vlastně hloupí. Měl jsem přece možnost pobýt nějakou dobu se Semarglem. Nechal jsem si pro každý případ napojení na jeho mysl, což se teď hodilo. O svolení jsem jej nepoprosil, omlouvám se."

„Takže tos byl ty, kdo jej dohnal až k šílenství?"

„K šílenství? Chudáček nevyvinutý, naše děti na to koukají před spaním..."

V tu chvíli jej napadá Semargl, který se probral a využívá agresorovy nepozornosti. Okamžitě přecházím do útoku, abych podpořil kamaráda. Ale ani naše zdvojené úsilí nepomáhá. Je neskutečně rychlý. Dostávám tak silný úder do hrudi, že mám vyražený dech a ohnivák zase leží v limbu. Zápasím s dechem, ale vnímám přítomnost Veleše, Vesny, Mary a Mokoši, kteří přicházejí na pomoc. V tu chvíli mě Helfaistos popadá do náručí a mizíme. Snažím se zůstat alespoň svou myslí zde, ale jsem příliš otřesen, než abych se dokázal soustředit.

Materializujeme se v místnosti bez oken. Mého těla i duše se znovu zmocňuje ta hnusná energetická pavučina, jako předtím v pyramidě. Tady ale již nemám kam utéct. Jsem v pasti. Chtěl jsem osvobodit zajaté přátele a teď končím sám v zajetí. Ještě nikdy jsem se necítil tak mizerně jako teď.

Nesmrtelný mě výsměšně pozoruje. „Musím říct, že jsi mě zklamal, Perune. Čekal jsem většího bouchače, tohle byla fakt nuda. Kdysi dávno jsi mě porazil, měl jsem z tebe teď fakt trochu strach. El ti určitě chce dát ještě jednu šanci a nabídne ti, aby ses přidal k nám. Ale mám obavy, jestli budeš vůbec nějakým přínosem pro náš tým."

„No jo, pár set let v nečinnosti tě oslabí," zabručím nevrle. „Štve mě, že jsem ti nedal víc zabrat, přišel jsi moc brzo. Ale ty tvoje rány pěstí, to je horší než od koně. Jak tohle dokážeš?" Vím, že musím z něj vytáhnout maximum informací, třeba se někdy budou hodit. Jen ať se vytahuje, ještě není všem dnům konec. Poraženecká nálada mě naštěstí zase rychle přešla.

Helfaistos se potěšeně usměje. Co ti ještě připomíná mé jméno? Foneticky v angličtině – no? Pekelná pěst. Tak se podívej." Drží svou levačku před mýma očima. Hladká kůže bez chloupků vypadá trochu jako umělá. Přiloží mi ji na obličej. Chladná jako z kovu.

„Dobrá protéza, co?" Zacvičí s prsty, které jsou ohebné a pružné. Když mě ale uchopí pod krkem, mám pocit, že mi ho stiskl svěrákem.

„Četl jsem o tobě, že jsi byl chromým kovářem."

„Tak to už je spravené. Když máš k dispozici nejlepší ortopédy a techniku, dokážou zázraky. To víš, když jsi nesmrtelný, musíš si některé části těla nechat obměňovat, abys byl pořád v top formě. A na tobě vidím, že se to vyplácí. Že ta naše cesta je mnohem efektivnější než ta vaše neustálá převtělování. Zpomaluje vás to."

„Odporuje to ale zásadám stvoření. Je to nezákonná zkratka. Žádný strom neroste do nebes."

„Ale to jsou řečičky starých senilních vedunů, kteří se snaží ohromit prostý lid rádoby moudrostmi!"

U mé hlavy se ocitá muž středního věku, vysoký, snědý, s tmavým plnovousem. „Jsem EL, Zeus, Hebrejci mi říkali Eloh, muslimové si to přeložili jako Alláh.

Přijde mi to absurdní. „Tak muslimové při dobývání byzantského světa rozbíjeli tvým jménem tvé sochy?"

„Jen ať se kluci vydovádí, když to pomůže dobré věci," pokrčí El rameny. „Ale zpět ke tvé námitce o Stvořiteli. Ty si opravdu myslíš, že kdyby si nesmrtelnost nepřál, tak by ji neznemožnil? Opak je pravdou. V evolučním boji vítězí jen ti nejsilnější a ti mají pak práva na výhody. Nesmrtelnost je bonus, který jsme získali my pro sebe. Kdyby s tím Stvořitel nesouhlasil, okamžitě by nás ztrestal. A podívej se, tisíce let si běháme po světě a vítězíme nad každým naším nepřítelem. Stojíš na špatné straně, chlapče, ale dám ti ještě jednu příležitost, aby ses mi poklonil a můžeš se připojit k nám. Zase budeš hrdinou, vítězem. Udělám z tebe vládce. Slované se pak rádi připojí do naší říše."

„Jo, jako vaši otroci," podotknu nevrle.

„Všichni lidé jsou mými otroky a někteří se mají velmi dobře, dokonce si myslí, že už patří mezi Elitu. Tak to ve světě chodí, že někdo vládne a jiný poslouchá. Jinak to ani být nemůže, vládla by anarchie a všechno by bylo mnohem horší. Podívej se dneska kolem sebe, kolik lidí touží po vládě silné ruky? Schválně v nich tyto tužby vyvoláváme, abychom pak pomocí silných despotů změnili svět v náš prospěch."

„Dosahujete svých cílů s pomocí lží, násilí, manipulací a válek. V řeckých bájích se píše, že lidé se bojí bohů a bohové se bojí osudu. Ten stojí jako karma v základech stvoření, nedá se zrušit, možná se dá dlouho odsouvat. Ale tak dlouho se chodí se džbánem..."

„...pro vodu, až se ucho utrhne, to dobře vím." přeruší mě El v polovině. „Ty si jako myslíš, že zákony karmy neznáme? Známe je úplně nejlíp ze všech. Tak dobře, že je dokážeme zase využívat v náš prospěch. Jinak bychom už tady dávno nebyli. Osudu se musí bát slabí. My jsme ti vítězové. Tak co, přidáš se k nám?"

„Co se stane, když to neudělám?"

„Víš, Perune, na to ani nechtěj pomyslet," povzdychne El docela smutně. „Musel bych tě zabít Když na naší straně nebudeš, jsi rostoucím nebezpečím. A zabitím myslím zabití duše, kterou již dokážeme kompletně vymazat z knihy života. Tak jako jsme vyrobili energetickou past na duše, aby nedokázala uniknout, jak jsi v pyramidě a nakonec i tady viděl, tak ji dokážeme totálně Eliminovat. Když přikývneš, můžeš na tom jen vydělat."

„Dobrá, budu o tom přemýšlet, pochop ale, že nemůžu jen tak odvrhnout své přátele, své vidění světa, ideály."

„Tak to se mi líbí, dřív jsi odmítal mnohem vehementněji," usmívá se El spokojeně. „V podstatě volbu nemáš, pokud nechceš kompletně zrušit svou dlouhatánskou existenci. Co se týká tvých přátel, máš možnost je přesvědčit, aby se také přidali k nám. Radegast s Kupalou jsou tady. Když uvidí, že ses přidal ty, půjdou taky. Ideály jsou relativní věc, záleží na úhlu pohledu."

Oddechnu si, že nejmenoval Tarcha a další, kteří zůstali v pyramidě. Znamená to, že se do jeho spárů nedostali. „Když se k vám přidám, tak mě hned pustíte?"

„Co nejrychleji, musíš zabránit tomu nesmyslu s chronovizí. Ne, že bych to neustál, vytvořil jsem tak silný mediální aparát, že by si mí odborníci poradili i s těmi vašimi důkazy z  Teslových hraček. Navíc nebude až takový problém, záznamy v Akasha kronice vymazávat. Moji vyjednávači už jsou v kontaktu s tvými přáteli, oni ví, že by riskovali tvou nevratnou likvidaci, kdyby ten svůj projekt rozjeli. Ty se za nimi přemístíš a rozmluvíš jim to. Helfaistos a Apollón tě doprovodí. Do tvého břicha bude vpraven vysílač, který se aktivuje jakoukoliv tvou snahou o zradu nebo jeho vyjmutí. Vyšle pak záření, které ti způsobí tu nepříjemnost, o které jsem ti hovořil. Tvé myšlení bude neustále kontrolováno našimi lidmi. Neber si to osobně, musím být opatrný. Nakonec zjistíš, že mám pravdu a nový život se ti zalíbí. Ještě budeme dobrými přáteli, líbíš se mi, máš formát. Tví přátelé taky nejsou zlí, jen se přidali na špatnou stranu. Když se ti je podaří přesvědčit, zachráníš je před potupnou smrtí a naše řady se rozšíří o kvalitní posilu. Někteří naši už zlenivěli a zpychli. Musím je pořád držet na uzdě. Vy jste disciplinovanější, byl bych rád, kdybych vás všechny měl na své straně. Tak přemýšlej, Perune." Poplácá mne po rameni a mizí.

Helfaistos si mne prohlíží, cítím z něj určitou žárlivost. „Tak procítěně s nikým z nás nikdy nemluvil – a to jsem jeho syn." Už se netváří tak povýšeně, uvědomuje si, že jestli přikývnu, bude on muset poslouchat mě. Myslím, že se mu ta představa moc nezamlouvá. Hierarchické přesuny způsobují zúčastněným hodně stresu.

Vidím, že z něj už žádné užitečné informace nevytáhnu a posílám jej pryč, chci v klidu přemýšlet.

- pokračování -

autor: Vihaj