6. 4. 2019

PETER RUNZEL 9. kapitola


„Apollóne! Potřebuji tě – neodkladně!" 
Tento příkaz zazněl ve zlatovlasé hlavě krásného mladého muže se štíhlou sportovní postavou. Neznamenalo to nic zvláštního, podobné výzvy zaznívaly častěji. Otec se často nudil a potřeboval společnost. A nebylo radno jej nechat čekat. Vykládal si to jako znamení neúcty. 
Apollón se omluvil svým přátelům, se kterými trávil příjemné chvíle po premiéře divadelního představení. Poté, co se od nich vzdálil, teleportoval se do Elova sídla.
Otec tentokrát nevypadal, že potřebuje rozptýlení. Pohlížel na holografickou projekci zeměkoule, která byla fokusována na území Ruska. 
„To je dost, že jdeš," zabručel nevrle. „Mám pro tebe důležitou práci. Situace ve světě dostává větší spád a my to musíme uřídit. Naši titánští předkové usoudili, že nastala správná chvíle pro zahájení útoku na naše pozice. Podařilo se nám zajmout tři jejich smrtelné bohy, mezi nimi i Peruna. Mohli jsme jich mít víc, ale proti našim specialistům zasáhla ruská elitní jednotka a zabránila jim v převzetí větší kořisti. Mají připravený přístroj, schopný zviditelnit Akasha kroniku všem lidem. Stále věří pohádkovému vítězství pravdy. To by nám hodně zkomplikovalo naši pozici."

Na chvíli se odmlčel, aby dal synovi čas na zhodnocení vážnosti situace. Po chvilce pokračoval: „Možná ale dochází k obratu v myšlení Peruna. Pochopil, že náš koncept nesmrtelnosti je efektivnější než to jejich neustálé převtělování. Myslím, že výprask, který mu uštědřil kdysi mnohem slabší Helfaistos, mu otevřel oči. Dřív by se k němu ani nepřiblížil a dnes jej rozebral jak malého kluka. Asi potřebovali takovou lekci ti umíněnci. Pokusí se přemluvit ke spolupráci i některé své přátele. Vy s Helfaistem budete u toho. Když odmítnou, zničíte je a zamezíte distribuci toho jejich přístroje mezi lidi. Když vám Perun nepomůže, bude zlikvidován i on. Dostane do břicha zářič paprsků, který při aktivaci zničí i jeho duchovní podstatu."
Apollónovi se z těchto informací udělalo trochu nevolno. Vždycky mu byl bratrovražedný boj proti srsti. Kdysi miloval Hyperboreu, odlétal tam na zimu – ještě než se naklonila zemská osa a severský ráj se stal ledovou pustinou. Miloval svou babičku Foibé i dědu Koiose, kteří jej zasvětili do mnoha tajů titánské moudrosti. Otec jeho výlety sledoval s nevolí, ve své dávné vlasti platil za vzbouřence a zrádce duchovních i morálních principů. Naléhal na synovu matku Létó, aby mu to rozmluvila, ale ani ona se svým nesmrtelným synem nic nesvedla. Po zániku pravlasti bílých národů se vše začalo měnit. Příbuzní byli mrtvi, přeživší lidé začali putovat na jih, ovládly je starosti o přežití. Díky své moudrosti a vědomostem se jim podařilo založit nové říše, ale tvrdý život je změnil.
„Přál bych si, aby se přidali na naši stranu," přerušil své mlčení. „Jsme jedné krve, pokud se nám sjednocení nepodaří, oslabíme se navzájem a Hadi by mohli usoudit, že nás již nepotřebují."
„Hady nech na pokoji,“ vyštěkl El nespokojeně. „Nebo jsi zapomněl, kolik úsilí mě stálo, abych ti zmírnil trest smrti na nucené práce poté, co jsi ze msty zabil Pythóna? Jejich nedůvěra vůči nám už nikdy úplně nezmizela a jen proto si paralelně založili ten biblický projekt se svým vyvoleným národem. Od té doby se musíme dohadovat s těmi paličatými Hebrejci o každém našem kroku. Pořádně nám to komplikuje život i vládnutí. Kdybych tebe a tvou matku tolik nemiloval, radši bych vás oba předhodil reptiliánům k jejich trestu a dokázal bych jim svou loajalitu. Horní svět by už byl plně v mých rukou."
„Otče, ty dobře víš, že mi ze spolupráce s Hady nikdy nebylo moc dobře. Ukazoval jsem ti příklady z pradávné minulosti, kdy byly předchozí lidské rasy dovedeny k degeneraci a zániku. Vždy jim v tom pomáhali lidé, kteří si mysleli, že se dočkají hadí vděčnosti. Nakonec byli zničeni i oni. Vždycky. Měli bychom přemýšlet, jak se s našimi bratry spojit a společnými silami Hady odsud vyhnat."
El jen otráveně mávnul rukou: „Víš, že už jsem to zkoušel mnohokrát. Ale ta jejich duchovní vrchnost je tak zatraceně morální, že o spolupráci se mnou nestojí. Opovrhují mnou! A jestli to s Perunem znovu nevyjde, tak je zničíme jednou provždy. Radši se domluvím s Hebrejci. Těm je morálka volná. Pokud jim udělám zajímavou nabídku, půjdou se mnou. Pak si Hadi na nás netroufnou."
„Otče, vážím si tvé moudrosti, ale vidím, že draky podceňuješ. Stejně jako ty ses pojistil, aby tě Perun nemohl zradit, udělali oni určitě podobné kroky s těmi hierarchicky nejvyššími židy. A ti to jistě dobře vědí. Nikdy nepovedou své lidi proti reptiliánům. To bys musel dostat jejich národ na svou stranu. Nějaká barevná revoluce nebo tak nějak. Ale v tom jsou největšími mistry právě oni. Ani tady bych žádnou schůdnou cestu neviděl."
„Dobrá, přesvědčil jsi mne synu. Začínáš být chytrý jako Hermes. Je vidět, že ses u něj učil. Nebudeme tedy nikoho zabíjet. Ale Perun musí být přesvědčen, že jej trest za zradu nemine. Bude tak víc motivován ke spolupráci. Pokud to nevyjde s jeho přáteli, vyvoláme setkání na nejvyšší úrovni."
„Ty myslíš s králem Šambaly Dareiem?"
„Ano, jedině s ním. A s jeho Radou moudrých. To bych se ale musel pořádně pokořit. Nevím, jestli to dokážu. Už tisíce let se nikdo neodvážil zpochybnit mou vládu. A oni jsou docela nesnesitelně upřímní, říkají, co si myslí."
„Dokud je v našich rukou Perun, budou ochotni vyjednávat. Je synem Svaroga, k němuž mají nekonečnou úctu. Myslím, že nastala ta nejlepší chvíle na podobné kroky. Setkání by se muselo odehrát v největší tajnosti, Hebrejci ani Hadi se nesmí o takové možnosti aliance dozvědět."
„Apollóne, jsem moc rád, že tě mám. Jsi právem mým nejmilejším synem. Neumím si představit, že bych se takto radil s někým jiným. Arés je moc hloupý a Hermés je zase chytrý až moc. Helfaistos je věrný, začíná být i velmi schopný, jeho poslední mise byla koneckonců velkým úspěchem. Ale něco mi tam u něj ještě chybí.  Jdi se tedy podívat za Perunem, jak se rozhodl a půjdete i s Helfaistem na setkání s jeho přáteli. Musíte teď zabránit nasazení té jejich chronovize."

-------------------------

Mám obavu, jestli už nějakým způsobem nejsou napojeni na mé myšlenky. Musím okamžitě rozdvojit svou mysl na oficiální verzi, kde musí mé myšlenky pracovat způsobem, který u odposlechu nezpůsobí podezření. Musí tam být i něco jakoby prozrazujícího mé pochybnosti, boj se sebou samým, reálné zvažování zrady a její rizika. Hodně náročná záležitost na koncentraci. Jedná se prakticky o řízenou schizofrenii, kde hraná role musí být maximálně hodnověrná. Mám co dělat s profesionály, kteří již zažili ledaco. Vytvářím si kopii sama sebe, která si žije svým životem. S vědomím toho, na co myslet nesmí. Doufám, že se mi to podařilo. 
Co dál? Představuji si ve svém utajeném, před odposlechem obrněném nitru, jak by asi setkání s mými přáteli mělo vypadat. Jak dosáhnout toho, aby i oni dokázali bez předchozí domluvy udělat to samé u sebe. Jak se budeme domlouvat, aby mne neměli za zrádce a zároveň se neprozradili před mým doprovodem? Jediná varianta, nikdy a nikým nevyzkoušená, by spočívala v rozdvojení duše – část by zůstala s nastrčenou kopií a druhá by se sama vydala za přáteli. I kdyby se mi rozpůlení podařilo, jak dostat jednu polovinu z energetické pavučiny?
Krok za krokem. Nejdřív to rozdvojení, pak se uvidí. Teoreticky by to fungovat mohlo, duše je nesmírně tvárná, může zaujímat nekonečně velký prostor a pak se zmenšit do téměř nebytí. Jako ostatně u teleportace do Šambaly. 
No to je ono! Už vím, jak to udělám. Možná v tomto stavu, v jakém jsem se nacházel při přemístění do jiného prostoru, bude schopna překonat i Elovu bariéru. Můj nápad a možnost vyklouznutí z této pasti mě rozrušil natolik, že mám problém s koncentrací. Musím se vzchopit, nedají mi tolik času. Mé myšlenky se začínají disciplinovaně uklidňovat a postupuji vpřed. Konečně dosahuji vytouženého stavu a objevuje se u mne strážce Šambaly, aby mne vyzpovídal. Oznámím mu jen, co zamýšlím a poprosím jej o vyřízení mého plánu všem potřebným. Průvodce mizí a já se ocitám jako duše v místnosti mezi svými. Jejich překvapení a radost neznají mezí. Bleskově si vyměňujeme své myšlenky a novinky, všechny informace. Požádám je, aby před návštěvou použili mou taktiku. Před naší návštěvou se mají poradit i s duchovním vedením Šambaly. 
Dokonce probíráme možnost, že bych se už nemusel vracet nazpět a riskovat nebezpečí své zkázy. Možná bych přišel o své tělo a část duše, ale zachránil bych svou existenci. Jsem však přesvědčený, že takový útěk se mi podaří kdykoliv znovu. Přínos vyjednávání, kde budeme mít výhodu, o které nepřítel nic netuší, může být ještě zajímavý. Můžeme pak naprosto nečekaně kartu obrátit v náš prospěch. Přátelé se mému návrhu brání, nemá smysl zbytečně riskovat. 
V tu chvíli se mezi námi objevují duše Dareie, Rožany a dvou dalších mužů, které jsem v Šambale zahlédl, ale neměl možnost se s nimi seznámit. Darei souhlasí s mou myšlenkou, měli bychom dosáhnout setkání na nejvyšší úrovni s Elem. Chová k němu opovržení kvůli jeho špatnostem, ale záchrana světa je v tuto chvíli přednější. Nemáme trvat na nasazení chronovizí, můžeme to odložit.
Vkládám se do jeho myšlenek: El mi prozradil, že je schopen morfické pole vymazávat. Jeden z mudrců nám však prozrazuje, že již máme všechny důležité události uložené jinde v kopiích, které můžeme kdykoliv přehrát zpět. 
Náhle cítím zvláštní chvění, má předtucha mne varuje. Návštěvníci z jiné dimenze okamžitě mizí, já se nořím do téměř nebytí a v místnosti se objevují tři postavy.  Jednou z nich jsem já. Zvláštní pocit, koukat na svou kopii. Postava Peruna stojí se sklopeným zrakem a sděluje přítomným, že nastal čas smíru mezi našimi tábory. Nemají to pokládat za nějakou zradu, naopak za začátek nové éry, ve které bude všechno lepší. Máme Elovo slovo, že o spolupráci velmi stojí, a můžeme si dál bojovat o své dobro pro svět. Skutečný nepřítel lidstva se nachází hluboko pod zemí.
Jen bychom měli koordinovat svou činnost a nedělat si vzájemnou škodu, která by jemu nastala distribucí Teslových tabletů. On by musel takové jednání vyhodnotit jako odmítnutí jeho pokusu o smír a musel by pak přehodnotit své plány ohledně mne, Radegasta i Kupaly.
Sleduji myšlenky ostatních, reagují přirozeně a různým způsobem. Působí velmi věrohodně. Skvělý tým. Opravdového rozdvojení podle mého návodu dosahuje ale jen Olchar, který se pasuje do role mluvčího skupiny. Prohlašuje, že zásadně nemají problém s nějakou plodnou spoluprací, která by mohla být přínosná i pro ně. Jelikož se ale jedná o velmi významnou změnu strategie, žádá o čas na důkladnou poradu. Pokusil by se iniciovat schůzku na nejvyšší úrovni, pokud by protistrana měla zájem. Chronovize zatím rozšiřovat nebudou a žádají o slušné zacházení s vězni. Věří, že se podaří urovnat tisíciletý konflikt, který stál spoustu životů a utrpení. Každá válka však musí jednou skončit.
Apollón tlumočí pozdravy od Ela, který zájem o setkání určitě má. Na druhou stranu žádá o diplomatické jednání, při kterém by se mocný bůh nemusel cítit jako nějaký vyvrhel. Měla by mu být vyjádřena alespoň formální úcta. Pak bude i jeho postoj mnohem vstřícnější. Apollón sám by měl obrovskou radost z nastoleného míru mezi bývalými bratry. Na Hyperboreu a Titány má ty nejlepší vzpomínky a krvácí mu srdce, když je proti nim nucen bojovat. 
Obě skupiny se loučí. Čekám na okamžik teleportace a v okamžiku, kdy se oba helénští bohové koncentrují na přenos, vklouzávám do svého těla a ocitám se zpět ve své cele. Můj útěk zůstal zcela nepovšimnut. Je mi do zpěvu, ačkoliv jsem zajatcem.
Helfaistos mě chvíli pozoruje a po chvilce zamyšleně odchází, blonďák si ale chce povídat. Vyptává se na Maru, o kterou se kdysi také ucházel. Usmívám se, kterou hezkou ženskou vlastně sbalit nezkoušel? Je mi docela sympatický, vyptávám se, jak se srovnal se svou rolí, když se musel postavit proti nám?
„Jak víš, bojoval jsem i proti Hadům, ale musel jsem toho nechat. Bránil jsem i bratry z Tróje proti převážně nepřátelskýmm skupinám. Pak jsem se ale musel podřídit svému otci a jeho plánům. Nikoho jiného jsem už na vaší straně neměl. Sestra Artemis mne následovala. Snažil jsem se vždy působit tak, aby při mém boji proti vám teklo co nejméně krve. A přínosy tělesné nesmrtelnosti jsou tak nepopiratelné. Dává nám to sílu v naší pozici vůči Hadům, jejichž záměry stále vehementněji prosazovaly hebrejské kmeny. Po 40 letech na Sinaji se z nich stala velmi homogenní a mocná skupina. Spolupracujeme s nimi, ale moc si vzájemně nevěříme. Trhliny mezi námi se stávají stále zřetelnější. To je jeden z důvodů, proč je otec ochoten navázat spolupráci s vámi. Věříš mi, že to bude nejhezčí den mého života, když se otec s Dareiem domluví a urovnají ten prastarý spor?"
Zamyšleně přikyvuji. Cítím, že mé myšlenky sleduje a projevuji mu souhlas. Myslím, že v jeho osobě nacházím spřízněnou duši, ale i tak musím být opatrný. V sázce je příliš mnoho. Mohu s ním zavzpomínat na společné známé i příbuzné ze starých dobrých časů. Mé vzpomínky nabývají stále zřetelnějších kontur. 
Objevuje se mezi námi El. „Ty jsi teda vyslanec! Kdyby mě Helfaistos neinformoval, že jste zpátky a co jste vyjednali, nechal bys mě v klidu čekat v nevědomosti. A to se jedná o nejdůležitější posun za tisíce let!"
„Otče, nedělej nevědoucího. Přece vím, že jsi celou tu dobou četl naše myšlenky, takže všechno víš dopodrobna. I s našimi názory a pochybnostmi."
Pozoruji, že mezi nimi probíhá paralelně ještě duchovní komunikace. Odolám pokušení naslouchat, nechci zbytečně provokovat. Jen můj instinkt mi napoví, že Helfaistos je nedůvěřivý. A svůj postoj si jistě pro sebe neponechal. El je však v nebývale dobré náladě. Plácá mne po ramenou a vyjadřuje spokojenost s mou součinností. „Apollóne, co tady ještě děláme? Nepozvali jsme našeho hosta ani na malé občerstvení. Co si o nás pomyslí? Pojďte do jídelny, nechal jsem prostřít!" Nečeká na naši reakci a vychází z ponuré kobky. Vcházíme do prostorného výtahu a pociťujeme přetížení z rychlé jízdy vzhůru. Otevírají se dveře a vcházíme do proskleného sálu zalitého načervenalým večerním sluncem. Nacházíme se ve velikém vestibulu, poskytujícím nádherný výhled na okolní velehory se zasněženými štíty. 
El nás vede do jídelního sálu. Stůl se prohýbá pod množstvím vybraných pochoutek a pití. Teď teprve si začínám uvědomovat, že jsem už dost dlouho nesnědl ani kousek jídla. Nebyl čas ani pomyšlení na takové věci. Při pohledu na tolik laskomin se mi však začínají sbíhat sliny a žaludek se hlásí o svá práva.
„Nechtěl bys nechat přivést i tvé ostatní hosty z dolních apartmánů?" obracím se na Ela s naléhavou prosbou. Bůhví jak s nimi zde bylo zacházeno. Určitě by nepohrdli vydatnou svačinou.
„Využíváš mé dobré nálady? Ještě není vhodný čas na vaše setkání. Ale abys neřekl, nechám jim poslat nějaké dobroty, aby se mohli posilnit." Chytá za ruku jednoho z probíhajících číšníků a dává mu instrukce. Perzonál se zde rekrutuje podle obličejů hlavně z Afriky a Azie. 
Usedáme ke stolu, pijeme a jíme jídla a pití, o kterých jsem ani neslyšel, že existují. Chutná to skvěle. El s Apollónem jsou pozorní a vtipní hostitelé. Vidím, že podobné příležitosti jsou pro ně naprosto běžné. Snaží se zapůsobit co nejlepším dojmem. Po hostině usedáme do pohodlných křesel potažených jemnou šedou kůží. El si zapaluje doutník, Apollón mi nabízí sómu. 
„To je ten bájný nápoj nesmrtelnosti?" Přičichávám opatrně k poháru, který byl naplněn ze zapečetěného soudku za přísného Elova dohledu.
„Musíme si to hlídat, náš perzonál by si taky rád okusil nesmrtelnosti." Bůh sleduje mé reakce i myšlenky. „Jeho komplikovaná výroba a vzácné ingredience neumožňují navýšení množství. Ale pracuje se na metodách, díky kterým by bylo možno vyrobit dvojnásobek dosavadní produkce. Tím pádem si můžeme přibrat do našeho týmu i slovanské bohy. Bude dost pro nás všechny."
Zvědavě usrkávám sladkotrpký nápoj zvláštní konzistence, která se jakoby mění při průchodu jícnem. Účinky by se daly připodobnit kvalitnímu jemnému a zároveň silnému alkoholu. Člověk má pocit přívalu síly a energie. Umím si představit, že požívání může být návykové.
„No no, přece bys nás nechtěl srovnávat s nějakými narkomany?" ohrazuje se El téměř dotčeně. „Závislostí bych to nenazval, to spíš samotná touha po nesmrtelnosti je velmi silná a motivující. Byla známa, jak si možná vzpomínáš, i Árjům."
Vzpomínky na sómu, původně amrtu (doslovně nesmrtu) mi začínají přicházet na mysl. Byla rozdávána hodnotným jedincům, jejichž smrt by společnost ochudila. Získávání ingrediencí bylo náročné i na technické prostředky. Jedna důležitá bylina rostla na mořském dně ve hloubkách nedosažitelných pro člověka. Dokud byly hyperborejská a atlantská civilizace technicky vyspělé, získávaly bylinu nesmrtelnosti ve větším množství, existovaly již i jakési farmy, které umožňovaly postupné navyšování produkce, aby byla dostupná i širším vrstvám obyvatelstva. 
Po kataklyzmatech, která změnila i mořské proudy, stará známá naleziště zanikla a lidstvo přišlo o svou technickou základnu. Tenkrát El uzavřel smlouvu s reptiliány o vzájemné pomoci. Ještěři měli podmořská plavidla, s jejichž pomocí dokázali objevit nové zdroje v oceánech. Jejich pomoc však byla drahá, chtěli po Elovi odklon od přísného řádu Hyperborejců, směřující k neustálému zkvalitňování lidské rasy. Hyperborejci na severu bojovali o své holé přežití, a tak nebyli schopni této zradě zabránit. Takže tady teď vlastně popíjím nápoj zrady s jejím hlavním aktérem. (Tento poznatek raději ukrývám ve svém utajeném okruhu myšlenek.)
El mne nechává při lovení vzpomínek v klidu. Čte si v mé hlavě, jakoby studoval jízdní řád na nádraží. V tomto okamžiku opět začíná s proslovem: „To víš, nechtěli jsme o nápoj nesmrtelnosti přijít a mysleli jsme si, že se z plnění hadích úkolů postupně vymaníme, až získáme opět vlastní ponorky. Ale reptiliáni si velmi dobře hlídali, aby se lidská rasa nestačila technicky vyvinout, než proces její duchovní degradace pokročí dostatečně daleko, aby se nechala masově spolehlivě ovládat. Naleziště před námi nejen tajili, ale i hájili, když jsme se poprvé v ponorce pustili do vlastního průzkumu mořského dna. Nikdy nám nevěřili. Dokonce se i stalo, že náš první nadějný zárodek farmy nakazili nějakou nemocí, aby rostliny vyhynuly. Pak jsme museli vše úzkostlivě tajit. Není zrovna uklidňující být závislý na libovůli dodavatele nejdůležitější suroviny."
„Jak je na vás dobře vidět, vydržela vám spolupráce na tisíce let," podotýkám trochu lakonicky. „Proč se teď obáváte více než dřív, že se tak dlouhé partnerství zhroutí?"
„Vývoj světa přichází do rozhodujícího stadia. Pomocí elektronické, chemické i sociální manipulace začíná být lidstvo stále více tupým stádem ženoucím se za krátkodobým potěšením, bez vyšších cílů a ambicí. Uzavírá se okruh zemí, kde jsou občané pod plnou kontrolou svých prodejných vládců. Úroveň kontroly lidské mysli a stoprocentní přehled o jejich aktivitách postoupily tak daleko, že brzy zkrátka nebude ani možné lidi vyburcovat k nějakému účinnému odporu. Až budou všechny tyto mechanismy v nasazení, bude lidstvo v pasti, z níž nebude úniku. A pak již nebudeme potřební ani my. Jediná možnost na záchranu je v našem spojenectví jinak zahyneme všichni."
„A věříš tomu, že se spojením budou souhlasit i slovanští duchovní vůdci?"
„Zapůsobil jsi na ně, je vidět, že o tebe nechtějí přijít. Pomohlo jim to odstranit ze svých myslí prastaré bloky a podívat se na naši vzájemnou situaci novýma očima. Myslím, že to bude ke prospěchu všem. Reptiliánům se věřit nedá. Odhalil jsem informace o nich některým vysokým ruským činitelům. Až bude potřeba, dostaneme mohutnou podporu ruské armády. Americká vojska jsou v současné chvíli prolezlá nespolehlivými lidmi. Musíme tam nejdřív provést čistky, než ji budeme moci proti Hadům použít. 
Mé utajené myšlení se s takovou strategií neshoduje. Ukazuje opravdu na nevalnou morálku odvrženého boha. S Hady spolupracuje a za zády jim připravuje válku. Jen ze strachu o svou nesmrtelnost. Čím se vlastně odlišuje jeho čest od té hadí? Pro draky bude stejným zrádcem, jako pro nás. Jenže tady mě napadá, co vlastně teď provádím já sám? Usmívám se na něj, nechám se chválit a skrývám před ním své pochybnosti. Ano, jde mi nejen o život, ale i o existenci. Ale nevyužil jsem příležitosti k útěku, jen abych jej mohl přechytračit. Uvědomuji si, že se pohybuji po pěkně tenkém ledě a hraju hru, ve které ani nemůžu být nikdy lepší než ti, kteří si určují pravidla a následně je zase bez mrknutí poruší. Může vůbec účel světit prostředky? Neklesáme touto cestou na jejich úroveň? Napadá mne mnoho argumentů pro a proti. Zjišťuji, že jsem se během svých úvah opět schizofrenně rozdvojil, abych Elovi podal odpověď, kterou chce slyšet. Tento stav musím co nejdříve ukončit. Rozhoduji se pro výchovný pokus a částečné odkrytí karet: 
„Víš, Ele, máš dobré úmysly, ale tvůj způsob myšlení neodpovídá tomu našemu. V tom by mohl nastat problém. Pro nás je dané slovo zavazující a naše svědomí hodně trpí, když jsme nuceni hrát falešnou hru. Sám cítíš, že nás stavíš před těžké rozhodnutí, jestli máme raději ztratit přátele v zajetí anebo hrát něco, co není v souladu s naším přesvědčením. V podstatě nás stavíš do pozice, kdy se ani ty nemůžeš spolehnout na naše vynucené slovo. Vím, že teď mluvím sám proti sobě, ale myslím, že taky nejsi naivní a vynucené spolupráci sám nikdy neuvěříš. Taky je možné, že se nejvyšší rada rozhodne naše životy obětovat a odmítnout tvůj návrh. U nás stojí morálka výš než život. Byť se jedná a životy bohů."
El neodpovídá, je příliš zaražen mou upřímností. Z Apollóna cítím opatrný souhlas. 
„Ech, ta vaše morálka! Jasně, ke spolupráci je neocenitelná a mnohem cennější než vynucená loajalita. Jenže když přistoupím na nevynucenou hru, obnažím se donaha a ztratím všechny výhody, které jsem si těžce vybojoval. A pro vás zůstanu jen opovrženíhodným zločincem, zrádcem, odpadlíkem. Když svoje výhody uplatním, jsem najednou partnerem i pro samotného Dareie. To mi stále ukazuje, že má cesta je správná. Všichni mí podřízení vědí, že když mě zradí, přijdou o somu a tím pádem i o život. Koneckonců jsem i já takto nucen plnit hadí přání. Pravidla hry jsou jasná a vše funguje."
„Nevěřím tomu, že by Darei i ostatní vysocí duchovní takový krok neocenili. Myslím, že projev takové odvahy a upřímnosti z tvé strany by byl hodnocen velmi vysoce. A dávalo by to mnohem pevnější základ pro další spolupráci. Samozřejmě by ještě dlouho nějaká nedůvěra v srdcích přežívala. Ale s každým dalším ušlechtilým krokem z tvé strany by roztávala jako sníh pod jarním sluncem."
El mlčí, přemýšlí dlouho. K žádnému závěru nedochází a bere si čas na rozmyšlenou. Vstane a dá najevo, že večeře skončila. Nasazuje masku hráče pokeru, Apollón se sympaticky usmívá. Pohled do jeho modrých očí přímo uklidňuje. Musím se odebrat do své podzemní kobky. Kdybych tak mohl navštívit své spoluzajatce v jejich celách. Určitě by potřebovali povzbuzení. Nemůžu ale riskovat, jejich myšlenky mohou být sledovány. Po zralé úvaze se rozhoduji pro kompromis. Počkám až usnou a vstoupím do jejich snu. Nemusím jim nic vysvětlovat, stačí, když jim dám naději.

- pokračování -

autor: Vihaj


3 komentáře:

  1. Znova a znova se mi vybavují slova z knih K.Minaříka.... Ta pravá zkáza na lidstvo teprve čeká,počet lidí žijících psychickými reflexy se zvyšuje, technika ještě neřekla své poslední slovo....

    OdpovědětVymazat
  2. Poděkování za další díl. To, co čtu, mě vždy naplno vtáhne do svého děje...........

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za počteníčko! A už ať je tu pokračování... ;)
    Rys

    OdpovědětVymazat

Žádáme diskutující o slušnou formu při vyjadřování. Odkazy bez krátkého popisu, oč se jedná, budou mazány. Anonymní komentující žádáme o podpis (nick).
Názory v diskuzi se nemusí shodovat s názory redakce blogu.