20. 4. 2019

Proč se nezdařil žádný atentát na Stalina


Ve světle informací o plánovaném pokusu o atentát na ruského prezidenta Vladimíra Putina, údajně připravovaného na dobu jeho návštěvy Srbska, která prošla stránkami novin světových médií, je čas připomenout dalšího vůdce Ruska, Josifa Stalina. Co se týče samotných pokusů o jeho fyzickou eliminaci, těch bylo provedeno více než na kteréhokoli jiného vůdce SSSR nebo Ruska. Ani jeden z nich však nebyl korunován úspěchem, vůdce nezmizel a drtivá většina speciálních operací k jeho odstranění byla zastavena už ve fázi plánování a příprav. Proč tomu tak bylo? Podívejme se.

Likvidace Stalina se změnila na obsedantní myšlenku nepřátel Sovětského svazu už od okamžiku, kdy se v jeho osobě vykrystalizoval opravdový vůdce strany, státu a národa, schopný opravdu velkých a přelomových úspěchů. Na Západě ti, kdo snili o zničení Ruska, velmi rychle pochopili toto nebezpečí pro své plány a začali bez prodlení jednat. Prvním vážným pokusem o Stalinovo odstranění - z následujících několika desítek - byl "Případ na Ilince" v Moskvě. Incident, k němuž došlo 16. října 1931, kdy se Stalin ocitl doslova tváří v tvář těm, kdo ho plánovali zabít, ukončil „svobodný“ život generálního tajemníka, který do té doby volně chodil po ulicích hlavního města pěšky, jen za doprovodu maximálně jednoho strážce.
Mimochodem právě tento konkrétní případ je velmi charakteristický - jednak jako odpověď na otázku, proč byly atentáty na Josifa Vissarionoviče vždy fiaskem, a jednak jako příklad toho, jak daleko jsou dnešní příběhy o nich beznadějně zkresleny. Za prvé, Platona-Petina, který měl v kapse revolver s kulkou pro Stalina a který nelegálně pronikl do SSSR pod rouškou zaměstnance Torgpromu Ogareva, někteří autoři obvykle označují jako bělogvardějce, člena Ruské vojenské unie. To je však jen část pravdy. Tento výlupek sice byl skutečně členem ROVS, ale v době potulování se po Moskvě, kdy hledal vhodnou příležitosti, jak se zbavit Stalina, už dlouho a nezištně pracoval pro britskou rozvědku a plnil její úkoly. Takže odporná „palma prvenství“ ve věci zavraždění Josifa Vissarionoviče nepatří žádným ne-germánským nacistům, dokonce ani domácím kontrarevolucionářům, ale našim věčným „nejlepším přátelům“ z mlhavého Albionu. Není divu, nicméně…
Ti, kdo popisují incident na Ilince, téměř jednomyslně tvrdí, že akci vraha, který už měl zbraň v ruce, zastavil důstojník OGPU (tajná policie, pozn. překl.), který byl s vůdcem. Opět to není pravda! Ochránce doprovázející Stalina s největší pravděpodobností ani neměl čas pochopit, co se děje. Josifa Vissarionoviče zachránilo to, že na Platonova-Petina už byl v té době nasazen jiný agent tajné služby! Platonov, toto sem-tam se přes sovětské hranice potulující individuum, totiž byl v tu dobu již v "práci orgánů“ a přidělený zaměstnanec se od něj ani na krok nevzdaloval. Tento agent zadržel diverzanta s již namířeným „naganem“ a zasyčel mu do ucha: „Jen ne tady! Jen ne teď!“ Platonov na vteřinku zaváhal, a tak žádné „později“ už pro něj nepřišlo... Nebo spíše přišlo, ale až v nevlídných sklepeních Lubljanky, kde se ocitl bezprostředně po svém neslýchaném kousku.
Pro Stalina a ostatní „odpovědné soudruhy" měl tento příběh také dalekosáhlé důsledky. Ve skutečnosti to byl okamžik, od něhož se začala formovat osobní ochrana vrcholných představitelů sovětského státu. No a v usnesení o okolnostech této situace, které se později stalo známé ze zprávy OGPU, stála slavná věta: „Procházkám po Moskvě s. Stalina – stop!“ Od této chvíle „vlkodavové“ z OGPU a následně z GUGB NKVD SSSR, kteří byli schopní holýma rukama roztrhat třeba tucet ozbrojených teroristů a v případě potřeby zakrýt chráněnou osobu vlastním tělem, neúnavně doprovázeli nejen Stalina, ale všechny vůdce státu, a to i na území Kremlu.
Veškeré informace o pohybu vůdce měly nejvyšší stupeň utajení. Až do poslední vteřiny nikdo kromě nejužšího kruhu nejspolehlivějších osob neznal nejen to, kdy a kam by soudruh Stalin odjel, ale dokonce ani jaký druh dopravy by přitom použil! Všechny „paluby №1“ - letecké i říční, ochranka generálního tajemníka i auta ve vládní garáži, byly současně uvedeny do stavu plné pohotovosti. Rozhodnutí bylo oznámeno bezprostředně před okamžikem odjezdu včetně tras, které byly nejen pečlivě promyšleny a zkontrolovány, ale také neustále měněny. Často v průběhu jízdy. Mimochodem vládní vlak byl opravdovou pevností na kolejích, byl schopnou nejen odrazit jakýkoliv útok, ale také vydržet několik týdnů obléhání.
Tu dobu velmi jasně charakterizuje i skutečnost, že ve věcech své bezpečnosti neměli vrcholoví představitelé strany a vlády právo odporovat lidem, kteří ji poskytovali. Typický byl třeba jeden takový případ: za regulérní narušení „pravidel letu odpovědnými pracovníky“ a příliš rychlou jízdu služebního vozu nebyli trestáni piloti ani řidiči kremelských garáží speciálního určení (majícího nádhernou zkratku GON), ale v tomto konkrétním případě je pobízející člen Politbyra ÚV a lidový komisař Anastáz Mikojan, jemuž bylo za to uděleno přísné pokárání. V tom šla veškerá legrace stranou. Hnát se rychlostí nad 60 kilometrů za hodinu a hašteřit se s ochrankou bylo Mikojanovi výslovně zakázáno zvláštním nařízením Politbyra.
Mnohem důležitější aspekt práce, jejímž cílem bylo zajistit, aby žádné z osob řídících SSSR nebyl na hlavě zkřiven jediný vlásek, což se týkalo především soudruha Stalina, byla titánská a neuvěřitelně profesionální práce dalších oddělení NKVD - rozvědky a kontrarozvědky. To jen Chruščov, díky své podivné hlouposti a temné nenávisti k Josifu Vissarionovičovi mohl docela vážně říci, že Stalin údajně trpěl „paranoiou“ o ohrožení svého života a za vším věčně viděl pokusy o atentát. Nic takového! Pokusy zlikvidovat Stalina za každou cenu skutečně následovaly téměř jeden za druhým, a to už před začátkem druhé světové války.
Jen Japonci se o to beznadějně pokoušeli minimálně dvakrát až v roce 1939. Poprvé se vůdce chystali zabít v Matsestě (lázně v Soči), kde při léčebné koupeli zůstával na krátkou dobu sám. Podruhé byl pokus organizován se vší parádou – plánovali vyhodit do povětří celé pódium Mauzolea, na kterém během prvomájové přehlídky tradičně stálo celé vedení země v čele se Stalinem. V obou případech tyto skupiny diverzantů-likvidátorů zbloudivší do SSSR padly přímo do drsných objetí mládenců v modrých čepicích. V prvním případě si šestice teroristů, naverbovaná z řad bělogvardějských emigrantů, "náhodou" naběhla při přechodu sovětsko-turecké hranice na velmi přesnou kulometnou dávku, a ve druhém – rozprášení sebevražední atentátnící zmizeli v širých prostorách Svaz beze stopy, jako by jich nikdy nebylo. Obě tyto události jsou známy a popsány v japonské literatuře, a nám zbývá jen dodat, že ztroskotaly díky vynikající práci agenta NKVD v Mandžusku, majícího přezdívku „Leo" nebo „Liao“.
Paranoiou nebyly ani likvidační plány vedení tajných služeb nacistického Německa. Na splnění cíle - zabití Stalina - nelitovalo sil, prostředků, ani nejlepších ze svých agentů a operativců. Výsledek však byl vždy stejný jako u japonských samurajů - tedy nula. I všechny pečlivě připravené a důkladně vypracované operace na zničení „Velkého trojky“ - Stalina, Churchilla a Roosevelta v Teheránu skončily potupnou porážkou nejlepších hrdlořezů Skorzenyho, z nichž ty poslední skolily staré náboje NKVD. Opět perfektně zapracovala rozvědka, kdy každá jednotlivá „přísně tajná“ akce nepřítele byla už předem známa těm, kdo zodpovídali za bezpečnost jak Stalina, tak celé historické konference světových vůdců.
Ne menší, ale naopak největší ostudou skončil i pokus cesty „manželů Tavriniových“ do Moskvy s cílem zlikvidovat Stalina. Naplánováním této vražedné mise se zabývala firma Zeppelin a opět osobně Otto Sokrzeny. Jedním slovem - špionážně-sabotážní elita Třetí říše. A jak se snažili! Němečtí chirurgové dokonce vyrobili jizvy na těle bývalého důstojníka Rudé armády "Tavriniho", původně přeběhlíka a pak Hitlerova agenta, aby zvěrohodnili jeho „válečné rány“. I „ne příliš falešných“ dokumentů mu připravili celou hromadu - dokonce až po osvědčení majora SMERŠ (zvláštní oddíl NKVD bojující s vnitřním nepřítelem), které muselo ohromit každého, kdo by je kontroloval. A dokonce uklohnili i kopie „sovětských" novin s popisem hrdinského skutku budoucího teroristy a doklady o jeho vyznamenání. Jen vyznamenání, včetně hvězdy Hrdiny a Leninova řádu, byla pravá: sebrali je z těla skutečného frontového hrdiny umučeného v koncentračním táboře...
Natož technická podpora, ta byla opravdu poněmecku - s veškerou důkladností. Motocykl obstaral sovět - pro větší jistotu. Hlavní zbraň atentátu, proti které, jak se domnívali v Berlíně, nebyla žádná šance ani pro obrněná vozidla od GONu, byl raketomet Panzerknacker („louskáček tanků“) s ráží 60 milimetrů, který dokázal prorazit pancéřovou desku o tloušťce 45 mm. Nejpozoruhodnější však na něm bylo, že tato smrtící zbraň se dala ukrýt v rukávu obvyklého oblečení a bylo možné z ní střílet přímo z ruky. Celá akce však skončila smutně – tedy pro atentátníky. O přípravách a plánech následného útoku na Stalina se dlouho předtím dozvěděla sovětská rozvědka. A dál už šlo jedno za druhým: speciální letadlo, které mělo přinést atentátníky téměř do Moskvy, narazilo na „nečekaně“ silnou vzdušnou obranu, bylo zasaženo a muselo neplánovaně přistát mimo cílovou oblast. A všechny pečlivě vytvořené „legendy“ nevydržely setkání hned s první hlídkou, které se „major SMERŠ“ a jeho společnice zdáli být podezřelí. Myslíte, že náhodou? U soudruhů Beriji a Abakumova (mimochodem, za tento případ obdržel Řád Kutuzova I. stupně) náhody v práci neexistovaly.

V závěru vyprávění o nezdařených atentátech na Stalina je nemožné v tichosti přejít několik důležitých momentů. Zejména těch, které se v podání Chruščova nejprve šířily šeptem, až je postupně v podobě absurdních lží hlasitě roznesli ruští „liberálové". V této souvislosti si tu připomeňme lidi, kteří byli zodpovědní za osobní bezpečnost vůdce v různých obdobích. Mezi nimi vynikají dvě postavy. První - Karel Pauker, který byl skutečným „stínem Stalina“ a který měl jeho absolutní důvěru, bohužel však později zmizel v krvavém válečném mlýnku, který uspořádal Ježov v NKVD. Druhým byl Nikolaj Vlasik, který vedl Stalinovu ochranku od roku 1931 až do smrti Josifa Vissarionoviče, a který dosáhl v této funkci hodnosti generálporučíka. Vlasik nebyl jen muž, který učinil jemu podřízenou sovětskou ochrannou službu tou nejlepší na světě – což dosvědčují hodnocení mnohých historiků, a co je nejdůležitější, svědčí o tom především skutečné výsledky. Byl i součástí rodiny vůdce: rád si hrál i s jeho dětmi a tajně například vyměnil Stalinův obnošený kabát, s nímž se vůdce kategoricky odmítal rozloučit. Ironií osudu však byl Vlasik vyšetřován ještě za života toho, komu poskytoval ochranu. Později ale napsal: „Ať jsem zažil cokoli, ani na jediný okamžik v mé duši nebyla vůči soudruhu Stalinovi zlá myšlenka.“
Sem patří ještě jeden moment týkající se pokusů o atentát, údajně nastrojených samotným Lavrentijem Berijou, během nichž jakoby zachraňoval Stalina vlastním tělem, aby si „získal jeho náklonnost a důvěru“. To všechno jsou lži! A nehorázné. Důvěru vůdce si Lavrentij Pavlovič zasloužil svou tvrdou práci - nejprve při obnově pořádku v „orgánech", pak během války při organizaci výroby zbraní a střeliva a později na velmi důležitém „atomovém projektu". Nebylo třeba zařizovat si levné divadlo - ano, Stalin by mu stejně nevěřil. Pravdou totiž je, že absolutní většina sovětských občanů byla připravena se za svého vůdce obětovat. Takový to byl čas, takoví lidé... Nicméně ubozí dnešní „liberálové" tohle nikdy nepochopí.

PS: Obeznalý čtenář může obvinit autora z toho, že článek nezmínil jediný zdařený pokus – vraždu Stalina v březnu 1953. Odpusťte mi to! Toto téma totiž vyžaduje zcela oddělený rozhovor. Slavnostně slibuji – dojde k němu brzy.

autor: Alexandr Něukropnyj
zdroj: https://topcor.ru/5144-pochemu-provalilis-vse-pokushenija-na-stalina.html
překlad: Vlabi

3 komentáře:

  1. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  2. Velmi zajimavé čtení. Rovněž jsem kdysi četl o velkém množství organizovaných avšak neúspěšných atentátů proti panu presidentu Putinovi a tak musím jen obdivovat odvahu a sílu takových osobností, obětovat své soukromí ve prospěch svého národa. Hurikán

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za velice zajímavý článek.

    OdpovědětVymazat

Žádáme diskutující o slušnou formu při vyjadřování. Odkazy bez krátkého popisu, oč se jedná, budou mazány. Anonymní komentující žádáme o podpis (nick).
Názory v diskuzi se nemusí shodovat s názory redakce blogu.