Rodové osady u Bajkalu 1

Ještě jednou se vrátíme na Bajkal. 

Rudolf svou (nikoli první) cestu do těchto míst nesměřoval pouze za přírodními krásami, ale chtěl na vlastní oči vidět, jak žijí ti, kdo se rozhodli opustit pohodlí města a odešli i se svými rodinami do drsné sibiřské přírody budovat své rodové osady. Z jeho cestopisu vybíráme několik kapitol.

Po startu z moskevského letiště byl zpočátku krásný den, bylo vidět na zem, políčka, domky, silnice, ale čím více jsme se vzdalovali od Moskvy, tím více dole přibývalo malinkých mráčků. Byly rozesety jak malinké bochánky skoro pravidelně po celém obzoru. Nakonec se více a více spojovaly až se pod námi rozprostřela jednolitá bavlněná přikrývka a stále se zvyšovala až k našemu letadlu. Nakonec jsem vlétli do řídké vysoké mlhy a z příjemného hladkého letu se stala jízda po špatné silnici. Vlastně až do Irkutska jsme pak byli stále připoutáni. 

Po šesti hodinách, z toho asi třech hodinách kodrcání v mracích a konečném dosednutí a zastavení na irkutském letišti lidi dokonce zatleskali. Asi i pro ně to byl trochu nezvyklý let. A nebo to mají jen okoukáno z amerických filmů?

Irkutsk 

Po dvou letech na známém místě! Téměř nic se tu na první pohled nezměnilo.

Staré autobusy, maršrutky, auta v nejrůznějším stavu a stáří. Našel jsem si číslo maršrutky, která by měla jet přes křižovatku, odkud by to bylo jen kousek do Marco Pollo hostelu. Ale ouha. Myslel jsem si, že místo, kde vystoupím, poznám hned na poprvé, ale nic mně tu nepřipomínalo známou ulici, a tak jsem jel a jel. Když už jsem byl ve vozidle skoro sám, zeptal jsem se konečně řidiče, kde bych měl vystoupit, ale ten nevěděl a já si zase nepamatoval jméno ulice, (Protože to tu přece znám a nebudu se takovou maličkostí jako zapsat si adresu nebo mít mapku města, vůbec zabývat, že!), jen jsem věděl, že hostel je vedle autobusového nádraží. Ale to jsem asi říkal nějak nerusky, protože řidič jen krčil rameny. Nakonec jeden cestující vyndal mobil a na mapě můj hostel našel. Aha, tak to už jsme tu křižovatku s mou zastávkou dávno přejeli, ono to tu totiž funguje tak, že si lidé křiknou na řidiče, kde chtějí vystoupit, pokud na té zastávce zrovna nikdo není. Řidič mi říká: „Nevadí, seď dál, uděláme okruh po městě a pak ti řeknu, kde vystoupíš. Bude to taková vyhlídková jízda po Irkutsku,“ smál se. Trasa tohoto minibusu je vlastně okružní a nejezdí se tam a zpět po stejných ulicích. Taky k něčemu dobré, alespoň jsem poznal, kde je vlakové nádraží „pasažerskoje“, které budu později potřebovat, a jak se k němu lze dopravit. 

Ještě z letiště jsem poslal SMS paní Eleně, což je známá, která mi vždy pomáhá vymyslet trasy u jezera, posílá mi obrázky zamrzlého Bajkalu a já se jí vždy musím povinně hlásit, jak se mám na cestě. Ohlásil jsem, že jsem již v Irkutsku, a jen jsem dorazil z okružní jízdy městem do hostelu a zavřely se za mnou dveře, už přišla. Pozdravili jsme se, trochu nesouvisle jsme si popovídali, vyměnil jsem simku v telefonu za ruskou a dal jí číslo. Mám ji prý zase co nejvíce informovat o všem, kam jdu a co dělám, protože si myslí, že jít se sám toulat kolem Bajkalu je nerozumné. Několikrát ji přesvědčuji, že první týden budu vlastně stále s lidmi, protože mne čekají v osadě LadaGa a pak Bielie Rosy. Trochu uspokojena mým tvrzením odchází a já se jdu vybalit a podívat se po něčem k večeři.

Druhý den je sobota. Dopoledne odcházím na nákup potřebných věcí na cestu. Po zkušenostech z minula jsem se totiž rozhodl, že nepovleču vše letadlem a pár věcí si pořídím až tady. Našel jsem velký obchod s turistickými a dalšími potřebami. Kupuji si vzdušnou karimatku, skládací příbor, skládací hrníček, dvě plynové bomby, čelovku a trekové sandály. Vše za nějakých 10 400 rublů, tedy mne to vyšlo na cirka 3800 korun českých. Odpoledne bych chtěl vyrazit do Angarska, a tak se ptám sympatického prodavače, který se o mne celou dobu nákupu staral a se kterým jsme si trochu pokecali o Čechách, jak se do Angarska nejlépe a nejlevněji dostanu. Doporučil autobus, který má zastávku hned kousek od obchodu. 

V hostelu jsem sbalil batoh, a přestože jsem tu pár věcí vyndal do úschovy, tak jsem se zděsil, jak je stále těžký. Pro pána krále, co to všechno s sebou vleču! Udělal jsem opětovnou revizi a ještě polovinu věci vyndal do druhého baťůžku a ten uložil do osvědčené police hostelu, kde na mne bude čekat, až se vrátím. Nebýt tohoto hostelu, tak nevím, jak bych se s tím vláčel. Děvčatům na recepci jsem pak jen řekl, že se vrátím za tři až čtyři dny a zamluvil jsem si na tu dobu postel.

Na stanici autobusu čekalo docela dost lidí. Byla frekventovaná, jezdil tu jeden autobus za druhým, ale stále čísla, která nebyla pro mne. Pro jistotu jsem se zeptal ještě jedné paní s dítětem, jestli stojím na správné zastávce do Angarska, a ona přikývla a že tam jede také, a kde že bych tam chtěl vystupovat. Řekl jsem, že se potřebuji dostat na autobusové nádraží a dál že jedu do vesnice Bolšaja Jelaň (52.5683628N, 103.6637528E). Chvilku přemýšlela a pak mi poradila, abych tedy vystoupil s ní, že na místě mi pak ukáže, jak se dostat na autobusové nádraží. 

Pak autobus konečně přijel a našel jsem si místo pro sebe a batoh vedle zadních dveří, aby nepřekážel. Většina dopravy zde funguje tak, že člověk zaplatí, až když dojede na místo. Jen v tramvajích chodí průvodčí a prodává lístky, nebo na dálkový autobus je dobré si jízdenku koupit předem a ta funguje i jako místenka, či se platí řidiči při výstupu. Jen pro zajímavost: tramvaje - jednotná cena 15 rublů a maršrutky 20.

Sedl jsem si vedle jednoho místního muže a ten se za chvíli začal ptát, odkud jsem a kam jedu. Snažil jsem se trochu odpovídat, ale nebyl jsem si zcela jist, jestli mi rozumí, i když se mi zdálo, že mluvím dost jasně rusky. No asi ne, občas odpovídal nějak mimo téma. V další zastávce přistoupilo mladé děvče s krabičkou na peníze a začalo cosi vehementně vykládat z místa vedle řidiče, pak prošla busem, ale nikdo jí nic do kasičky nedal a já jí vůbec nerozuměl, o čem povídala, tak jsem se přidal k ostatním a taky jí nic nedal. Pak na další zastávce zase vystoupila. Ani po ní řidič nechtěl zaplatit. Asi to je normální. 

Paní, která mi radila na zastávce, se domlouvala ještě s dvěma dalšími sedícími kolem ní a za chvíli se ke mně obrátila jedna z nich a podala mi lísteček se slovy: „Tady jsem vám napsala čísla autobusů v Angarsku, které vás dovezou nedaleko od autobusového nádraží, ale musí se pak ještě kousek pěšky.“

Poděkoval jsem a za chvilku vystoupil spolu s první paní na zastávce. Ukázala mi, jak se dostat na druhou stranu ulice a zastávku městských autobusů. Asi za 20 minut jelo jedno z čísel, které mi napsaly, a já se pomalu pohodlně dostal, kam jsem chtěl. 

Ale ten batoh se mi zdál pořád nějak divný a těžký, nechtěl sedět na zádech a táhl mne nepřirozeně k zemi. Byl jsem rád, že jsem s ním praštil v hale nádraží a šel se zeptat, zda se kupují jízdenky předem anebo v buse. Naštěstí jsem tím také zjistil, že si celou dobu myslím špatné číslo spoje, že to není 109, ale 190. Zase jsem se nějak asi v mejlu od Pavla z LaGady, se kterým jsem se seznámil po internetu s pomocí paní Eleny, překoukl, to bych tu pak taky mohl čekat celý den.

V autobuse jsem se snažil od řidiče zjistit, na které zastávce bude nejlépe vystoupit, protože podle mapy jsem viděl, že je ta vesnice dost dlouhá. Přitom odbočka k osadě je až na jejím konci a zastávky tam vyznačeny nebyly. Zde musím zdůraznit, že celou dobu na Sibiři jsem používal naše mapy.cz a byl jsem s nimi maximálně spokojený, nikdy mne nenechaly bloudit. Jenže řidič mi vůbec, ale vůbec nerozuměl, co po něm chci, a tak jsem se rozhodl, že vystoupím hned na první stanici za cedulí a nebudu riskovat přejetí do další vesnice. Přece jen jsou tu ty vzdálenosti trochu jiné než u nás. 

Hned po vystoupení mne překvapilo množství komárů, kteří se na mne sesypali. A také začalo dost pršet. Pavlovi jsem napsal SMS, že jsem ve vesnici a budu čekat u kostela, jenže rusky "kaštěl" znamená něco jiného než u nás a chvilku trvalo, než jsme si porozuměli, že budu stát u „cerkve“. Chtěl jsem jít sice pěšky až do osady, ale on mi již dříve slíbil, že pro mne přijede. 

Přijel, a hned mi byl sympatický, kamarádský a srdečně mne přivítal objetím.

Большая Елань

- pokračování -

autor: Rudolf