Kosí příběh

Na samém vršku prvního modřínu zprava seděl pan Kos a vyzpěvoval své milostné písně. Paní Kosová zatím přičinlivě sbírala suchá stébla trav a umě z nich splétala hnízdečko v keři pod naším oknem. Jednoho dne, když bylo hotové, se na jeho dně objevila čtyři modravá vajíčka. Pan Kos už tolik nezpíval, a jeho družka většinu času vysedávala „doma“.

Kdykoli jsem šla kolem, opatrně, zpovzdálí jsem nakoukla, co nového u Kosů. Obvykle z hnízdečka trčel dlouhý ocas paní Kosové, a pokud si zrovna šla někam odfouknout a zdánlivě neplnila své mateřské povinnosti, nebo později, když už se do domečku nevešla, vždy se z nedaleké anonymity křoví ozvalo varovné tík, tík, tík, což po kosovsku znamená něco jako „Vidím tě!!!“

Ale nikdo se k mláďatům ani nepřiblížil. Trávník kolem keře zůstal nesekaný a ovčanda Bája byla důrazně poučena, že po určitý čas nesmí na svou oblíbenou pozorovatelnu ve stínu keře. Vrtalo jí to sice hlavou – hnízdečko bylo nízko, tak ve výši zvědavého psího čumáku, ale respektovala to.

Pak se začala líhnout Kosáčata. Nejdříve jedno bezmocné, lehce ochmýřené tělíčko, pak druhé, a když byly tři, zaujali vyčkávací pozici kolem okraje domečku. V příštích dnech na dálku z přítmí keře svítily žlutavé kosočtverce permanentně otevřených zobáčků, které se postupně zvětšovaly.

A paní Kosová se činila. Bez ustání hopkala po trávníku a hledala něco, co by do těch žlutých kosočtverečků upustila. S mojí častou přítomností v blízkém okolí se postupně smířila a už s poplašeným křikem neprchala do nejvyššího patra stromů, kdykoli jsem se na zahradě objevila. Zůstávala na zemi. Sice mě stále po očku ostražitě sledovala a udržovala odstup, ale sbírala dál a jen něco občas nespokojeně pípla. Doufám, že ocenila, že jsem jí kvůli snazšímu lovu sekala trávu v okolí hodně nanízko, aby se jí bufet pro mládež snáze hledal.

Protože pracovala usilovně, časem se do ptačího domečku už nevešla. Zahlédla jsem ji tam sedět jen jednou. To když přišla bouřka. Přiletěla, opatrně se uvelebila na potomcích a z roztažených křídel vytvořila nad hnízdem stříšku.

Pak mě jednou ráno vzbudil hlasitý ptačí křik. Rozespalá jsem nejdříve nechápala, co se děje, ale potom jsem ve zlé předtuše vyběhla ven. Pozdě. Pod hnízdem leželo jedno z Kosáčat. Mrtvé. O pár metrů dál druhé ještě teplé ptačí tělíčko. Třetí jsem našla o něco později utopené v bazénu.

A mezi tím zmateně poskakovala zoufale křičící paní Kosová. Bez ocásku. Dlouhá ocasní pera ležela roztroušená po trávníku. V šoku se ani nepokusila přede mnou schovat a jen volala a volala. Ten obrovský žal statečné ptačí mámy mě opravdu dostal…

Říká se, že kosové jsou teritoriální. Pár má své stálé místo, které si hlídá a jiné kosy tam nepustí. Ale pan Kos s paní zmizeli. Umlkly večerní písně z nedalekého modřínu, po trávníku začali hopkat jiní ptáci. Trávu kolem keře jsem posekala a Bája zase mohla na své místo. Kosové za sezónu hnízdí několikrát, a tak jsem v bláhové naději, kdykoli jsem šla kolem, opatrně nakoukla do hnízda. Nic. Zůstalo prázdné.

Po pár dnech jsem v jiné části zahrady zahlédla mezi řádky jahod známou siluetu: tmavohnědý kos bez ocasních per. Paní Kosová přiletěla zkontrolovat letošní úrodu! Čekala jsem nehnutě. Dokáže ještě bez ocasního kormidla létat? Dlouho hopkala mezi jahodami, zobla sem, zobla tam – kupodivu jsem se nezlobila kvůli znehodnoceným plodům – a když měla dost, vzlétla a zmizela v lese. Sláva!

A včera navečer, když jsem šla zalít zahradu, dolétla ke mně známá píseň. Zahodila jsem konve a běžela k modřínům.

Na samotné špičce největšího z nich seděl pan Kos a zpíval a zpíval...