Džulbars

Věděla 20letá kráska Dina Volkacová, která v roce 1940 složila zkoušky na Charkovské divadelní škole a záhy nastoupila jako herečka v Charkovském divadle, že z ní nikdy nebude filmová hvězda, ale stane se nejslavnější vojenskou psovodkou, jedinou velitelkou samostatného oddílu vyhledávačů min během Velké vlastenecké války?

Samozřejmě že nikoli, ale osud ji na to dávno předem připravoval: ještě před absolvováním divadelní školy Dina získala vojenskou specializaci instruktora výcviku služebních psů. A jakmile vypukla válka, přihlásila se do armády a okamžitě začala pracovat se psy.

V roce 1941 přišla Dina Volkac do výcvikové kynologické stanice. Tam si mohla vybrat mladého psa, který by jí nejvíce vyhovoval. A vybrala si Žulíka - zanedbaného, křehce vypadajícího, spíš voříška než ovčáka. 

Vedoucí se tehdy pobaveně usmál: 

„Proč sis vybrala toho nejhoršího psa?“

„Pro jeho oči,“ odpověděla. Nikdo tehdy její volbu nechápal - Žulíkův fenomenální čich se totiž projevil až později, v procesu učení. O pár let později však v armádě už nikdo nepochyboval o kvalitách Žulíka – nyní už známého jak Džulbars - jediného čtyřnohého nositele medaile „Za bojové zásluhy“. Jak k tomu došlo?

První zkouška po absolvování výcviku ve vyhledávání výbušnin byla pro Džulbarse skutečně těžká: on a Dina měli vyčistit zaminované letiště ve Voroněži. Zamrzlá země neumožnila vojákům hledajícím miny pracovat se svým vybavením, a tak tu zůstala zaminovaná místa hrozící kdykoli výbuchem. Což se také stalo, když na údajně odminovanou letištní plochu najela cisterna s pohonnými hmotami... Džulbars, jehož čichové schopnosti byly dvakrát vyšší než u ostatních psů, však spolu se svou psovodkou spolehlivě našel všechny zbývající miny na celé ploše letiště. Ačkoli pes není schopen takovou práci dělat dlouho, stačil mu k tomu necelý týden.

Dina a Džulbars

V roce 1943, po absolvování Střední chovatelské školy psů Krasnaja Zvězda byli oba posláni na frontu u Kalininu a až do konce války tam Dina působila jako velitel samostatné čety cvičitelů psů k vyhledávání min 37. samostatného odminovacího praporu, kterému velel tehdy ještě kapitán Alexander Mazověr, pozdější legenda sovětské kynologie a také budoucí manžel Diny Volkacové.

Když mladá dívka dorazila na místo služby, její kolegové ji nebrali vážně. Ale specialista ví, že ten, kdo neomylně pozná vlastnosti člověka před ním, je pes. Dina tak díky autoritě, kterou si získala nejen u psů, ale následně i u mužských kolegů, záhy dala věci do pořádku, i když pak musela ještě mnohokrát svou profesionalitu prokazovat.

Pro Dinu, bylo nesmírně těžké sledovat, jak jsou psi povoláváni do války: byli vzati od majitelů a předáni rekrutům, které Dina učila se psy komunikovat. Zpočátku pracovala v oddíle se sebevražednými psy, ničiteli tanků. A to byla velmi těžká zkouška. Vycvičit psa, dát mu kus svého srdce a pak ho naposled obejmout, políbit a poslat na smrt... Ani válkou zocelení vojáci, kteří se denně setkávali se smrtí ve všech podobách, neskrývali slzy. Tato taktika však byla velmi účinná a fašisté se ruských psů brzy začali bát. Během války totiž sebevražední psi zničili na 300 německých tanků. Kolik čtyřnohých hrdinů však zemřelo například během speciální operace „Železná válka“, která se uskutečnila od 3. srpna do 15. září 1943 na území Leningradu, Smolenska, Kalininu, Oryolských oblastí, Běloruska a části Ukrajiny... Posléze se to ale Němci naučili řešit tím, že před tanky posílali pěchotu. A to byl konec výcviku psích sebevrahů.

Dina pak cvičila psy vyhledávat miny. Pes totiž pozná výbušninu, ať je ukrytá v jakémkoli obalu - nejen v kovu, ale i ve dřevě nebo plastu a nevadí mu ani vrstva zmrzlé půdy.

Džulbars při výcviku v hledání min

Džulbars byl obzvláště talentovaný jako hledač min. Na své cestě s vojáky došel téměř až do Berlína. Existuje oficiální dokument, z něhož vyplývá, že od září 1944 do srpna 1945 se účastnil odminování na území Rumunska, Československa, Maďarska a Rakouska. Tento služební pes objevil 7468 min a více než 150 granátů. Jeho vynikající čich využili ženisté například i při odminování hrobu Tarase Ševčenka v Kaněvě a Chrámu sv. Vladimíra v Kyjevě. Během Velké vlastenecké války tak psi vycvičení Dinou Volkac ušetřili tisíce životů. Paláce v Praze a na Dunaji, vídeňská katedrála, a mnohé další jedinečné architektonické památky dnes stojí jen díky tomuto fenomenálnímu psovi a jeho kolegům a psovodům. Po právu se tak stal jediným čtyřnohým vojákem, který byl oceněn medailí „Za bojové zásluhy“.

Vyznamenaný "voříšek" Džulbars

V souvislosti s Džulbarsem je uváděn ještě další příběh. Mezi četnými služebními psy, kteří si zasloužili čestné právo účastnit se Přehlídky Vítězství na Rudém náměstí 24. června 1945, byl i on. V posledních dnech války však byl těžce zraněn a dosud se neuzdravil. Nemohl proto pochodovat s ostaními psy. Grigorij Medvěděv, který měl na starosti organizaci přehlídky, to hlásil maršálu Rokossovskému a ten se o tom zmínil i před Stalinem. Vůdce tehdy okamžitě nařídil: "Ať psa náměstím nesou na rukou zabaleného v mém plášti!" A tak za blokem psovodů se psy na Přehlídce Vítězství pochodoval hlavní kynolog Mezinárodní federace služebních psů, tehdy už podplukovník Alexandr Mazověr, který nesl zraněného Džulbarse zabaleného ve Stalinově plášti...

Džulbars a Alexandr Mazověr

Tento jedinečný pes byl nejen hrdina války, který objevil rekordní množství min, ale po válce se stal také filmovou hvězdou. Když se v roce 1946 natáčel tehdy slavný film podle románu Jacka Londona Bílý Tesák, titulní role byla svěřena Džulbarsovi. Pamětníci vyprávějí, že když se mělo začít natáčení, režisér vysvětlil Dině, co by měl pes v záběru dělat. Celý filmový štáb pak samozřejmě očekával z Dininých úst příval vojenských povelů. Ta se však k překvapení všech jen ke psovi sehnula, něco mu pošeptala do ucha - a ten šel a udělal přesně to, co si režisér přál. Autorita psovoda a jeho vztah se psem se buduje na zcela jiné úrovni než hlasitými povely.

(Film můžete vidět zde.)

Džulbars však nebyl jediným psím svěřencem, který svoji cvičitelku proslavil. Dina se těžko vyrovnávala se skutečností, že hodně vycvičených psů při plnění bojových úkolů zahynulo. Hledala tedy metodu, která by byla pro psy méně nebezpečná. Tak naučila jiného psa, svého jmenovce, ovčáckého psa Dinu, nové specializaci – pes-diverzant. Jejím cílem bylo, aby pes nejen akci s výbušninou provedl, ale aby se po skončení úkolu v pořádku vrátil. Měl být schopen nejen odnést výbušninu, kam je třeba, ale také se jí ve správném čase zbavit a bez úhony se vrátit ke svému psovodovi. 

K prověrce naučeného došlo záhy.

Na podzim roku 1943 krajem projížděl německý vojenský vlak. A tehdy se během pár vteřin odehrálo něco neuvěřitelného: před s rachotem se blížící lokomotivu nečekaně na koleje vběhl ovčácký pes, v kolejišti shodil výbušninu připevněnou na těle, zuby vytáhl jištění a než stačila ostraha konvoje jakkoli zareagovat, bleskově zmizel v porostu. Hromový výbuch ho již zastihl v bezpečí po boku svého psovoda. Celý konvoj i osazenstvo byly zničeny a na dlouho neprůjezdný byl i celý strategický úsek trati. A z nějakého důvodu si myslím, že šťastný návrat psa byl pro jeho cvčitelku mnohem významnější než mimořádné čestné ocenění: za tuto operaci a za vypracování originální výcvikové metody totiž byla Dina Volkac vyznamenána Řádem Rudé hvězdy.

Džulbars s A. Mazověrem po válce

Vybráno z ruských zdrojů