Kdykoli se v dávno minulých časech v kterékoli části střední Asie objevil ruský vojenský tábor, doslova za pár týdnů zůstali místní obyvatelé bez svých ovčáckých psů (předků nynějších alabajů). Proč? Všichni psi střežící stáda v okolí vojenského ležení totiž velmi rychle pochopili, že místo ovcí je lepší střežit ruský tábor - protože tam je řádně krmí (!), hladí (!) a hlavně - mají je rádi (!).
Zejména proto není znám jediný případ, že by se místním "partyzánům" podařilo přiblížit se k ruskému táboru a napadnout ho. Noční "návštěvníky" totiž psi nekompromisně roztrhali (to není myšleno jako slovní obrat, ale doslovně.)
Je však naopak znám případ, kdy několik desítek takových bývalých ovčáckých psů zahnalo na útěk bojový útvar složený z několika stovek vojáků turkmenské kavalérie dříve, než stačili napadnout ruský tábor. A to bylo ve dne.
Je třeba říci, že Rusy zpočátku taková nenávist psů ke svým bývalým pánům udivovala. Záhy však udivovat přestala, neboť viděli, že místní se svými psy komunikovali jedině kopanci, kamením a klacky a na kohokoli, kdo by snad chtěl svého psa - byť jen jedinkrát! - nakrmit, by se dívali jako na idiota (kdo by taky dal jídlo nečistému zvířeti?!...). Je jasné, že při takovém zacházení nejen pes, ale i křeček začne svého pána nenávidět.
Třeba říci, že místní majitelé stád samozřejmě dříve nebo později došli ke zjištění, že svého psa je třeba si od Rusů vzít zpět, neboť ekonomické ztráty byly viditelné a velké:
Zaprvé - stádo se bez psího dohledu rozbíhalo (se všemi z toho plynoucími důsledky). A zadruhé - místo psa, který do té doby pracoval zadarmo a bez stravy, museli najímat pasáka, jehož bylo třeba zaplatit a nakrmit. A i když práce pasáka ve střední Asii byla neuvěřitelně levná, byly to i tak neplánované a zbytečné náklady navíc.
A tak se zpočátku stávalo, že některého krásného (nebo jiného) dne k veliteli ruské jednotky vojáci přivedli někoho z místních obyvatel, někoho, kdo dokázal přemoci strach, a ten veliteli přednesl obchodní nabídku:
"Vraťte mi mého psa, nebo za něj zaplaťte!" přičemž sumu stanovil zcela skandální - pes měl najednou cenu minimálně velblouda.
Na to ten zákeřný Rus řekl:
"Chceš si ho vzít?... S pánem bohem. Ber. Hej, ukažte mu psy, ať si je vezme třeba všechny!"
V tu chvíli už o tom, že si zas nějaký místní přišel pro svého psa, obvykle věděl celý tábor a přiběhl se podívat na ten bezplatný cirkus. Přibíhali všichni, kdo zrovna nebyl neodkladně zaměstnán.
Místnímu ukázali smečku: "Tam jsou, vyber si, kterého chceš..."
Zejména proto není znám jediný případ, že by se místním "partyzánům" podařilo přiblížit se k ruskému táboru a napadnout ho. Noční "návštěvníky" totiž psi nekompromisně roztrhali (to není myšleno jako slovní obrat, ale doslovně.)
Je však naopak znám případ, kdy několik desítek takových bývalých ovčáckých psů zahnalo na útěk bojový útvar složený z několika stovek vojáků turkmenské kavalérie dříve, než stačili napadnout ruský tábor. A to bylo ve dne.
Je třeba říci, že Rusy zpočátku taková nenávist psů ke svým bývalým pánům udivovala. Záhy však udivovat přestala, neboť viděli, že místní se svými psy komunikovali jedině kopanci, kamením a klacky a na kohokoli, kdo by snad chtěl svého psa - byť jen jedinkrát! - nakrmit, by se dívali jako na idiota (kdo by taky dal jídlo nečistému zvířeti?!...). Je jasné, že při takovém zacházení nejen pes, ale i křeček začne svého pána nenávidět.
Třeba říci, že místní majitelé stád samozřejmě dříve nebo později došli ke zjištění, že svého psa je třeba si od Rusů vzít zpět, neboť ekonomické ztráty byly viditelné a velké:
Zaprvé - stádo se bez psího dohledu rozbíhalo (se všemi z toho plynoucími důsledky). A zadruhé - místo psa, který do té doby pracoval zadarmo a bez stravy, museli najímat pasáka, jehož bylo třeba zaplatit a nakrmit. A i když práce pasáka ve střední Asii byla neuvěřitelně levná, byly to i tak neplánované a zbytečné náklady navíc.
A tak se zpočátku stávalo, že některého krásného (nebo jiného) dne k veliteli ruské jednotky vojáci přivedli někoho z místních obyvatel, někoho, kdo dokázal přemoci strach, a ten veliteli přednesl obchodní nabídku:
"Vraťte mi mého psa, nebo za něj zaplaťte!" přičemž sumu stanovil zcela skandální - pes měl najednou cenu minimálně velblouda.
Na to ten zákeřný Rus řekl:
"Chceš si ho vzít?... S pánem bohem. Ber. Hej, ukažte mu psy, ať si je vezme třeba všechny!"
V tu chvíli už o tom, že si zas nějaký místní přišel pro svého psa, obvykle věděl celý tábor a přiběhl se podívat na ten bezplatný cirkus. Přibíhali všichni, kdo zrovna nebyl neodkladně zaměstnán.
Místnímu ukázali smečku: "Tam jsou, vyber si, kterého chceš..."
A on k nim vyrazil - s holí v jedné ruce a provazem v druhé, aniž by tušil nějaký podraz.
A ten podraz tu byl a ne malý. V tu dobu totiž u psí smečky byl už jasně vyvinutý podmíněný reflex, že na kteréhokoli místního, který by se bez doprovodu třeba jen jediného ruského vojáka pohyboval na hranici tábora, či dokonce na jeho území, bylo třeba neprodleně zaútočit. Bez jakéhokoli příkazu a předchozího varování.
Jakpak ti pomůže hůl, když se na tebe najednou ze všech stran vrhne jeden či dva tucty zuřivých psů, kteří mají nashromážděnou chuť si to s tebou konečně vyřídit a kteří nejsou zrovna drobečci? Dá se říci, že než se vojáci dosyta vysmáli a konečně psy odehnali, místní už utržil pár kousanců a jeho oblečení doznalo značné újmy.
Nu, a po několika takových případech místní, kteří by zatoužili vrátit si své psy, jaksi vymizeli...
A ten podraz tu byl a ne malý. V tu dobu totiž u psí smečky byl už jasně vyvinutý podmíněný reflex, že na kteréhokoli místního, který by se bez doprovodu třeba jen jediného ruského vojáka pohyboval na hranici tábora, či dokonce na jeho území, bylo třeba neprodleně zaútočit. Bez jakéhokoli příkazu a předchozího varování.
Jakpak ti pomůže hůl, když se na tebe najednou ze všech stran vrhne jeden či dva tucty zuřivých psů, kteří mají nashromážděnou chuť si to s tebou konečně vyřídit a kteří nejsou zrovna drobečci? Dá se říci, že než se vojáci dosyta vysmáli a konečně psy odehnali, místní už utržil pár kousanců a jeho oblečení doznalo značné újmy.
Nu, a po několika takových případech místní, kteří by zatoužili vrátit si své psy, jaksi vymizeli...
Ano, bylo to drsné, hrubé a určitě ne po-vegetariánsku, ale co bylo, bylo - doba to byla těžká, hračky byly ze železa a život vojáků tvrdý. Ale na pohlazení upřímného a věrného psího kamaráda v něm vždycky bylo místa dost.
http://zakonvremeni.ru/component/content/article/38-tekst/24816-sobaki.html
© Brenwen
překlad: Vlabi
překlad: Vlabi
(©)2015 myslenkyocemkoli.blogspot.com
Článek je povoleno publikovat v celé a nezměněné podobě s uvedením zdroje.
Ahojte lidi, dlho som tu nebola, vlastne nechodila na net.
OdpovědětVymazatTento príspevok ma zaujal, btw ale o psoch :
Werichova tuším pesnička "... a tak na řetěze rost, až z nej vyrost hafan. Jednou mu pán pro radost dával kost, a byl zle porafán."
ASI najviac milujem psov - ASI som bola raz psom, aj keď šamanka mi to nepotvrdila.
Prajem Vám všetkým vlastne , priateľov verných ako pes, a s nimi dobrý rok
"žhavej opice".
Are you ready ?
Objímam, BE
Jo a dík, za informácie, ktoré sú významné. Pre mňa najmä ten Tibet,
som pochopila čože mi tak vadilo na tejto končine a na hlavnom predstaviteľovi...
Pěkný článek. Děkuji. Mám německého ovčáka, takže vím koho si psi zamiluji. Kamila
OdpovědětVymazat