Expedice po stopách jižních okrajů Hyperboreje 7

- předchozí část -

Zbývající cesta do Zelenců byla z hlediska přírody nádherná, kopečky a nízké skalnaté hory se místy zelenaly a byly protkané jezírky a jezery, co chvíli jsme přejížděli nějaký divoký horský potok. Na spoustě míst ještě ležel sníh. Byl krásný slunečný den a bylo stále relativně teplo. V Zelencích jsme mladíky vysadili (jeli tam kempovat po asi 15 letech, kdy tam byli jako děti na letním táboře) a my zamířili na severní výběžek za městem, abychom se dostali k Barentsovu moři. Stojí na něm malá vojanská radarová základna. Vojáci nás sledovali dalekohledy, ale protože na místě kempovali už dva ruští turisté s nivkou, nechali nás být. My se šli podívat k moři a s úžasem hleděli na místní žulové skály, které vypadaly jako otesané do rovných stěn (opět jako na Vottovaaře).  

Musel jsem přesvědčovat sám sebe, že výjev je ryze přírodního původu. Ale jistý jsem si tedy nebyl. Malý záliv vypadal jak vyřezaný do skály (nebo do betonu…) a „podlaha“,

... která mohla sloužit jako nájezd do vody, byla již erozí opracovaná do oblých bloků. Příliš mnoho bloků s pravými úhly a se zámky. Určitě někdo namítne, že žula přirozeně praská v pravých úhlech, nevím. Možná jo, možná ne :-) 

Překvapilo nás, že v ledové vodě žijí sasanky, ...

...které známe spíš z jižních moří. Kolega neodolal a šel si do Barentsova moře namočit alespoň nohy (aby mu prý nebyla zima, nechal si ponožky :-) ). Pak jsme chvíli diskutovali s nivkaři, ochutnali jejich nakládané sardinky a nějaký destilát chutnající podobně jako Tatranský čaj. 

Následně jsme vyrazili přes městečko...

...  do další zátoky najít vhodné místo na kempování. Dalnie Zelence bylo kdysi živé vědecké městečko s nějakou tisícovkou obyvatel a dvěma výzkumnými středisky (biologickým a pro výzkum odolnosti kovů v drsných arktických podmínkách). Dnes má městečko s bídou 50 obyvatel žijících v malých roubenkách a paneláku. Ostatní větší domy jsou dnes již ruinami. Netuším, co tam takový poustevníci vlastně dělají (krom rybolovu, tam podle mě žádná práce být nemůže). V zálivu, kam jsme jeli nocovat, jsme našli nový „turistický resort“ ve formě několika dřevěných chatiček, ale jen jsme ho minuli. Raději spíme v autech. K večeři jsem upekli ryby z minulého dne, nachytali další a za totálně bílé noci šli spát.

Ráno nás přivítalo rapidně zhoršeným počasím, byla zima jako v Arktidě, nízká oblačnost a místy mlha. Dali jsme Zelencům sbohem...

... a vraceli se po rozbité cestě s úmyslem dojet do Teriberky. Teriberka je o něco větší městečko než Zelence, také na pobřeží Barentsova moře. Je proslavené tím, že se v něm natáčel známý (mnoha cenami ověnčený) film Leviatan z roku 2014. Teriberka jako taková nás příliš nezaujala, je v poměrně dezolátním stavu a nám bylo krušno z toho, v jakém drsném prostředí musí místní obyvatelé žít. Málokdo z nás si umí ty podmínky představit. Kousek za městečkem je údajný bývalý kráter sopky a malý ale krásný vodopád...

... obklopený opět žulovými stěnami. Původně jsme chtěli Teriberku a okolí lépe prozkoumat a přenocovat tam, ale příšerné počasí (silný mrazivý vítr a déšť) nás od toho odradilo. Rozhodli jsme se vydat na zpáteční cestu. Nebudu ji popisovat již celou, protože se po ní nic zvláštního nestalo, vypíchnu jen pár střípků.

Ve městě Mončegorsk jsme při zpáteční cestě chtěli zajít na oběd do nějaké restaurace. Navigace nás zavedla do centra města (poměrně bohatého a upraveného – zpracovávají se v něm rudy) a tvrdila, že se zde na náměstíčku nachází restaurace. Nutno říci, že restaurace jsou v Rusku poměrně maskované a turista málokdy má šanci je nalézt bez pomoci místních. Chybí totiž jakékoli nápisy nebo poutače a restaurace se nacházejí za dveřmi, za kterými byste je nečekali :-) Například v myčce na auta nebo objektu...

... železnice. Tady se restaurace nacházela v obchodním domě ve vrchním patře a nebýt rady domorodce, nenašli bychom ji. Vydali jsme se tedy po schodech nahoru, oblečeni v naše standardní uválené maskáče, kolega v cestovních teplákách a svetru. Nutno také říci, že jsme úplně nevoněli, protože jsme byly už více jak týden bez sprchy (v arktických podmínkách se nám prostě sprchovat nechtělo, protože i když máme teplou vodu, ta zima venku a ledový vítr k tomu člověku vezme chuť…). Očekávali jsme však obvyklou jídelnu – putiku, kterých jsme za cestu viděli již mnoho, a tak jsme naše vzezření moc neřešili. K našemu velkému šoku nás však nahoře čekala hogo-fogo nóbl restaurace s naškrobeným „uvaděčem“ ve vchodu. Ten nás nejdříve přelétl očima s nepředstíraným odporem (co za bezdomáče to tam leze), pak ale zvítězila jeho profesionalita nebo zvědavost a zeptal se, co máme v úmyslu. My odpověděli že v úmyslu máme oběd :-) Byť stále v jeho očích bylo možno číst velkou otázku, dovedl nás k volnému stolu a my se usadili již za větší pozornosti okolosedících hostů – pánů v manažerských oblecích a voňavých paniček v kostýmcích. No veselý pocit k nezaplacení :-) Zkuste si sami někdy zajít v montérkách do Ambiente v Praze a zažijete to na vlastní kůži :-D  Když jsme si objednali několik chodů jídel (vycepovaní z jiných restaurací, že porce jsou vždy jak pro anorektika), personál byl z nás již více jak zmaten. A snad jen to, že jsme podivní inostránci jim bránilo v tom, aby zavolali na nás policii… Jedna ze servírek z nás byla tak nervózní, že kolegovi upustila objednaný boršč, který se rozprsknul po půlce restaurace a střepy létaly jak projektily z nášlapné miny. Nakonec jsme se ale přejedli k prasknutí, vypili výborné kompoty a české tmavé pivo, nechali slušné dýško a odešli středem :-)  Myslím že personál i manažerští hosté si měli ještě dlouho co vyprávět :-)

Ve městě Kem jsme navštívili ruiny gulagu, kde měli být zavřeni i Češi, kteří před válkou žili v SSSR. Nalezli jsme tam i podivný pravoslavný dřevěný kostelík,...

... který měl dům uvnitř domu. Respektive našli jsme uvnitř domek, který měl okna ústící do dřevěných obvodových zdí.

Nepochopili jsme účel.

V Kemu se motor našeho sobola rozhodl stávkovat a díky tomu jsme zrušili náš plán se plavit na Solovecké ostrovy a prozkoumat archipelag Kuzova a Německý. Následně se mi podařilo sice motor rozchodit, ale běžel jen na benzín (jezdíme normálně na LPG). Neznaje, kde přesně je problém (zda v řídící jednotce motoru nebo plynu anebo v plynových vstřikovačích), rozhodli jsme se raději už pro postupný návrat do Čech. Byli jsem totiž na štíru s časem a případný zásek v nějakém servisu by nám sebral dny zbývající ve vízech. A jet pak na hranice s propadlým vízem se nám vůbec nechtělo. Po cestě jsme navštívili ještě slavné Ladožské jezero, které zachránilo Leningrad při obležení.

Rusko jsme opustili tentokrát přes Ivangorod-Narvu do Estonska. Při cestě na jih jsme se zastavili ještě na Kuršské Kose, podivuhodném úzkém poloostrově, který patří z půlky Litvě a z půlky Rusku (Kaliningradská oblast). Vstup z Litvy je bohužel zpoplatněný (my platili za auto 30 EUR plus 20 za trajekt)...

... a na místě jsme zjistili, že téměř všude je zakázáno nejen jet autem, ale i chodit (kosa je přírodní rezervace kvůli místní zvláštnosti – pískovým dunám). Přespali jsme na parkovišti jedné pláže u Baltského moře. Voda samozřejmě ledová, koupat se v ní nedalo a my celou noc trnuli, jestli nás přijedou odtamtud vyhodit policajti nebo ekoteroristé… Kuršská kosa nás poměrně zklamala, protože z těch dun nelze vidět prakticky nic dík zákazům a nad vším leží pro Evropu typická nesvoboda, které jsme si v Rusku odvykli… 

Tím chci říct, že v Rusku jsme se cítili naprosto svobodně a volně. Nikdo tam neřeší, kam jedete, kde kempujete, domorodci jsou naopak rádi, že vás vidí a že jste jejich kraj přijeli navštívit až z Čech. Není to jak u nás, kde nás po lesích honí kdejací samozvaní „strážci přírody“ nebo zemědělci, kterým jsme náhodou projeli po „jejich“ polní cestě. Rusové jsou přátelští a nás Čechy mají rádi. Byli ochotní nám kdykoli pomoct, stejně tak jako my jsme pomáhali jim (jednou jsme vytáhli z pangejtu nabouranou rodinku, jednou zapadlou dodávku z lesa a jednou již zmíněné mladíky na cestě do Zelenců). Policajti byli taky přátelští a korektní, nikdo nechtěl žádné úplatky.

Naopak při opouštění Litvy do Polska nás zastavila na silnici skupinka v maskáčích (nevím, zda to byla policie, armáda či celnici) a jeden se dožadoval zaplacení pokuty 300 EUR za to, že nemáme na autě dálniční známku. Přestože jsem před cestou zkoumal na internetu, zda je známka potřeba, a zjistil že auta do 3,5 t ji nepotřebují, vedl jsem s ním marnou hádku. Po půlhodině dohadování se spokojil s 50 eury do kapsy… Toto jsme v Rusku opravdu nezažili. 

Po dalších dvou nocích v Polsku jsme konečně dorazili domů a tím naše expedice zdárně skončila. Myslím, že mohu s klidem napsat, že jsme krom krásné přírody a milých lidí viděli i artefakty, které lze přičíst dávné Hyperboreji nebo alespoň kultuře, která ji následovala po její zkáze. Byť důkazy nejsou stoprocentně jednoznačné, intuice vám už sama napoví ;-)

Závěrem chci všechny čtenáře „pozvat“, aby se na podobnou cestu vypravili taky. Protože Rusko stojí za vidění a Karélie a poloostrov Kola jsou nám relativně nejblíž. Lze to stihnout za 30 dní a nebudete toho litovat! Jediné, co je nutné k tomu, abyste viděli opravdu ty nejhezčí kouty, je vyšší auto s 4 x 4.  Kdo ho nemá, vypůjčte si ho nebo se svezte s někým, kdo ho má. Ale neváhejte a jeďte, dokud je to možné!

Chorche, díky, že jsi nás vzal s sebou. Byl to zážitek!

Vlabi