13. 10. 2018

Expedice po stopách jižních okrajů Hyperboreje 5


Po poměrně mrazivé noci na úpatí Lovozerských tunder jsem prosadil přesun k jezeru Lovozero, o kterém se psalo v seriálu o Hyperborei. Naivně jsem si myslel, že možná od něj povede nějaká cesta dolu k Seydozeru (byl to poslední pokus, jak se k němu dostat). K jezeru se nám sice podařilo dostat u osady Semjorka, ale žádná cesta na jih nevede. Možná by tam šlo pronajmout loď a vyrazit lodí, ale to by bylo opět časově náročné stejně jako pěší tůra.



Od Lovozera jsme pokračovali zpět na hlavní silnici a po ní do „hlavního města“ Koly – Murmansku. Při plánovaní itineráře jsem na spaní v Murmansku vybral jedno z jezer. Bohužel podruhé za celou expedici jsme stejně jako v Pitěru poněkud ostrouhali. K jezerům se nedalo dostat pro zákazy vjezdu a závory. Nakonec jsme ale našli jiné velice zajímavé místo – bývalou protileteckou základnu...


na kopci nad městem – s krásným výhledem na město...


a plnou romantikychtivých párů užívajících si onen výhled v autech :-)  Kdo kdy viděl nějaký americký film odehrávající se v Los Angeles, nemůže nevzpomenout na scénu, jak dvojice v autě v noci shlíží z útesu na město. Je to asi v každém filmu z L.A. :-)  


Tady to mělo jen tu chybu, že v noci bylo na rozdíl od toho L. A. světlo :-) Základna se bohužel podobala podobným opuštěným ruinám jako jsou u nás k vidění třeba v Milovicích. Pár rozbořených domků a původně podzemní bunkr...



... který byl ale už obnažený a částečně vyhozený do povětří. Vzali jsme baterky a šli  ho prozkoumat. Bohužel nic zajímavého jsme neobjevili, ale kolega v bordelu kolem nalezl několik suvenýrů :-) Pro sebe originální fungl nový vojenský kabát zabalený v krabici a pro nás epesní valchu, kterou jsme poté s radostí několikrát použili při praní prádla. Po večeři jsme oslavili svátek kolegy, který pro nás vyrobil improvizovaný dezert z kompotu, čokolády a šlehačky ve spreji a pak jsme sledovali výhled na město, kterému vévodí obrovská socha vojáka na protilehlém kopci (pomník obráncům města za Velké vlastenecké války). Velikostí snese srovnání se známou sochou Krista v Riu.
Na další den jsme měli v plánu exkurzi na první atomový ledoborec Lenin z 50. let, kotvící v murmanském přístavu, a právě návštěvu památníku s obřím vojákem. Při sjíždění z naší základny však kolega do vysílačky hlásil nějaký divný zvuk při brždění, ale nevěnovali jsme tomu pozornost (auta si už užila své a každý den jsme opravovali nějaké prkotiny). Lenina jsme našli snadno...


... a počkali na exkurzi, před kterou nás předběhla skupina Američanů z výletní lodi Nautica, jež kotvila hned vedle. Ale nakonec jsme se na Lenina dočkali i my a nalodili se.
Čekali jsme všechno, ale z toho, co jsme viděli, nám spadla čelist! Já měl představu o starých „služebních“ lodích takovou, že vnitřek bude zařízen hlavně prakticky, čekal jsem stěny ze železa a umakartu. Co jsem nečekal, byl luxus a leštěné dřevo...



... Titanik hadr… :-)  Loď byla opravdu velkolepě vybavená pro pohodlí posádky na dlouhých expedicích v Arktidě. Hned mně vytanuly na mysli klasické staré sovětské sci-fi knížky z 50. - 60. let o generačních mezihvězdných lodích, kde posádky cestovaly do jiných hvězdných systémů a lodě byly skvěle vybavené pro dlouhý pobyt v představách spisovatelů. Tehdejší sovětští vědci žili v euforii doby, která přinášela na běžícím páse nové objevy a zdálo se, že nový šťastný vědecký věk pro lidstvo přichází. Atomový ledoborec byl v 50. letech prakticky taky sci-fi pro většinu zemí a oni to dokázali. Takže Lenin byla svým způsobem taková výkladní skříň sovětské vědy.
Každopádně exkurze, která se skládá ze dvou částí – prohlídky lodě jako takové a z interaktivní výstavky (místnosti plné velkoplošných displejů a počítačů, na kterých si můžete vyhledat a vyzkoušet všechno možné z arktické problematiky) stojí za vidění. A usoudil tak asi i jediný Čech, kterého jsme za celou naši expedici potkali právě na Leninovi :-) 
Po prohlídce jsme se vydali přes město na památník. Zhruba půl kilometru před ním, když jsme projížděli panelákovým sídlištěm, kolega zastavil u chodníku s tím, že má něco s brzdami. A opravdu, zjistili jsme, že mu vypadl šroub z brzdového třmenu (který před expedicí utahoval metrovou ráčnou!). Šroub jsme samozřejmě nenašli (pravděpodobně zůstal u základny nad městem při onom podivném ranním zvuku). Brzdič se přetočil na druhém šroubu a sjel z brzdového kotouče. Byla neděle a obchody a autoservisy zavřené.  Nechali jsme tedy nepojízdnou Toyotu na sídlišti a přesunuli se na prohlídku památníku...



...s tím, že kolega zůstane na místě a my posléze odjedeme za město přenocovat k jezeru (potřebovali jsme už urgentně vyprat prádlo) a ráno začneme ve městě shánět šroub. 
Ráno jsme najeli po Murmansku asi 50 kilometrů a navštívili několik železářství, ale bohužel nikde  příslušný šroub s jemným závitem neměli. Nakonec jsem našel dealera Toyoty a zkusil štěstí u něj. Legrační bylo už to, když jsem se zjevil v maskáčích, ušmudlaný od bahna v noblesním prostředí plném krásných hostesek v kostýmkách a prodejců v oblecích :-) Nikdo z nich však nehnul brvou a jeden z mladíků se mi hned začal věnovat. Vysvětlil jsem situaci a mladík zapátral v počítači ve skladových zásobách. Bohužel se ukázalo, že ani oni nemají vhodný šroub na 30 let starou Toyotu na skladě. Ale to bychom nebyli v Rusku, kdyby se nenašlo řešení: mladík po konzultaci s mechaniky na servisu bez mrknutí oka nechal vymontovat šroub z auta nějakého zákazníka, které zrovna bylo na servisu, s tím, že pro něj nový objedná! Umíte si něco takového představit u nás? :-) 

To však nebyl největší zážitek dne.

Když jsme totiž dorazili na sídliště, kde kolega v autě strávil noc, stali jsme se svědky další neuvěřitelné scény. Půlka obyvatel sídliště poskakovala kolem něj, měl nachystanou snídani, Toyota sundané kolo a kolega s nějakým dědulou se v tom vrtali. Další domorodý dědula mi popsal situaci: když obyvatelé sídliště večer uviděli kolegu, jak kempuje v autě u chodníku, přišli se ho zeptat, co se děje. A když zjistili že je „inostráněc“ v nesnázích, jali se mu ze všech sil pomáhat. Paní mu nosily jídlo a vypraly mu prádlo, dědulové zase sháněli šroub. Což se jim nějakým zázrakem povedlo a ráno jeden z nich po prvním nezdařeném pokusu o instalaci šroub ve sklepě paneláku ještě pokrátil na soustruhu :-)  Můj šroub od toyotího dealera tak nakonec nebyl zapotřebí a posloužil jako záloha pro případné další ztracení. 
Byl to krásný příklad tradiční ruské pohostinnosti a něco, co by se u nás asi nestalo. Bohužel…


autor: Chorche


11 komentářů:

  1. Vlabi, nějak se Ti při korektuře pochroumala věta. Správně tam mělo bejt "Ale protože bychom nebyli v Rusku, kdyby se nenašlo řešení, mladík po konzultaci s mechaniky na servisu bez mrknutí oka nechal vymontovat šroub z auta nějakého zákazníka, které zrovna bylo na servisu s tím, že pro něj nový objedná!"
    Chorche

    OdpovědětVymazat
  2. Týjo, krása. Ta soudržnost je neuvěřitelná.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Viď! Přiznám se, že mně až slzička ukápla.

      Vymazat
    2. Mě taky a hned dvě! :) je to opravdu krásné...svět je hned hezčí !
      Těším na další díl :) !

      Vymazat
  3. A to sem v rámci zmenšení článku na únosnou mez vynechal spoustu detailů ;-)
    Ještě sem v článku zapoměl zmínit jeden srandovní zážitek z Murmanska - vždycky sem tuze chtěl ochutnat tradiční ruský bliny (kynutý palačinky). Jenže se nám po cestě nějak nedařilo najít na to správnej podnik. A v Murmansku, když jsme se první den courali po městě hledajíc kde se naobědvat, jako obvykle jsem se zeptal kolemjdoucích. Tentokrát nějaký byznys omladiny (bylo to v centru). Ukázali nám kamsi za roh a řekli název podniku. Když sme tam dorazili, ukázalo se, že to je nějaká kavárna, kde měli jenom tousty a bagety. Nechápu proč nás tam poslali. Poněkud okyslí sme tedy pokračovali kolem náměstí a tu kde se vzala tu se vzala palačinkárna :-) Podnik kde měli jen bliny, ale na tisíc způsobů. Bliny s kaviárem, bliny s vejcem, s uzeným, se sýrem, s houbama, s nejrůznějšíma marmeládama, s ragů, se zeleninou no a taky samozřejmě s tvarohem :-) Jupí, dali sme si každej několik různejch, to byla dobrota ! Podnik se menuje Čajnaja ložka https://goo.gl/maps/hVMVJ1JfadF2 Jestli se někdy ocitnete v Murmansku, zajděte tam :-) A k tomu si můžete poslechnout tématickou písničku https://www.youtube.com/watch?v=Kny8G6f3IRk :-)
    Chorche

    OdpovědětVymazat
  4. Mohu potvrdit, kolikrát jsem byl z jejich pohostinnosti a zájmu až na měkkko.
    Zastavili jsme, šli se vyvenčit do lesa, kluci zůstali v lese sbírat lišky, čekal jsem na ně na cestě u auta. Kolem jelo auto nacpaný nějakou omladinou kolem 25, zastavili, otevřeli se dveře a nějakej kluk ve specnas maskáči...prolétlo mi hlavou...teď přijdu o ty orgány (dělali jsme si z toho srandu, nikdo z nás v Rusku před tím nebyl, nevěděli jsme do čeho jdeme) a on se zeptal, jestli se nám něco nestalo, jestli jsme nezabloudili, jestli nepotřebujeme pomoc.........!!!!! Jsou to ještě nezkažení slované, zvyklí si pomáhat. A hlavně, když jsem někomu řekl, že jsem Čech, Čechoslovák..... jejich nadšení bylo obrovské..objímačka, třepání rukou, vodka......mají nás za své bratry! Jeden večer, no spíš noc jsem s podobnou omladinou strávil při hodování/popíjení/veselení...byl jsem velmi překvapen jejich orientací ve světovém dění/politice. I že Lenin byl agent západu věděli...)))) ...znají svou historii.
    Ale nechápou proč jsou Češi proti nim....proč se jimi zde straší...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Скажи себе и всем Чехам. Славянам нужна только Свобода и Воля. Запертый в маленькой избе, Славянин - чахнет (болеет) и ему грустно. Славянин не терпит - ложь. У настоящего Славянина - жизнь отдать за друга - счастье.
      Вот когда в Чехии будет так :)
      Мы будем млувит на одном Славянском МЛУВИТ.
      Это шутка. Но в каждой шутке - есть правда.

      С уважением,
      Abysse

      Vymazat
  5. Ano zase jen potvrzuji pohostinost a snahu pomoci - do Irkutska jsme přiletěli bez zavazadel. Zustaly v Moskvě, protože je nestihli přeložit z letadla do letadla (bylo na překlad jen 30 minut). Píšu si s jednou paní z Irkutska kuli fotografiím Bajkalu. Zavolal jsem ji náš problém. Hned přijela za náma na letiště a nejen že mi pomohla vybavit formaity ohledně ztráty zavazadel (mimochodem zcela zbytečně asi dvou hodinová ztráta času protože přietěly večer jiným letadlem) ale utratila za nás 300 rublů a ještě nás vozila po městě a hledali jsme sekáče abychom si koupily něco na sebe. Protože jsme byly jen v tičkách a kraťasech (30 Celsiů bylo u nás a 16 v Irkutsku) a pak, když jsem ji nabízel peníze které za nás utratila, tak řekla „peníze neznamenají nic, důležití jsou přátelé“...
    Slované zapamatujme si to!!! protože už velmi ale velmi začínám pochybovat o nás Češích, že v nás ještě zůstalo alespoň pár slovanských genů...

    OdpovědětVymazat
  6. To můžu taky potvrdit, Abysse pro mě sehnal v Rusku u nás nesehnatelnej díl na auto a poslal ho poštou (bylo to poměrně složitý kvůli byrokracii pošty). A jakýkoliv finanční vyrovnání striktně odmítnul stejnejma slovama jako ta pani. Holt my na to nejsme už zvyklý a nechceme zůstávat nic dlužný. To je ale na druhou stranu taky dobrě, protože dál na západ už jim mnohdy nezbejvá ani to...
    Chorche

    OdpovědětVymazat

Žádáme diskutující o slušnou formu při vyjadřování. Odkazy bez krátkého popisu, oč se jedná, budou mazány. Anonymní komentující žádáme o podpis (nick).
Názory v diskuzi se nemusí shodovat s názory redakce blogu.