Expedice po stopách jižních okrajů Hyperboreje 4

- předchozí část -

Zapomněl jsem zmínit, že cestou na Kuzomeň jsme projížděli pro zahraniční turisty zapovězené městečko Umba (pravděpodobně ponorkový hřbitov) a hlavně pitoreskní vesničku Kaškarkantsy s majákem. Značnou část cesty jsme podnikli po písčitých terénních cestách podél pobřeží, protože hlavní silnice od Umby směrem na východ byla roleta v hrozném stavu s mnoha dírami po deštích a sněhu.  Po té jsme se druhý den ráno vraceli do Umby, abychom posléze zabočili na sever a vydali se do ryzí divočiny. Několik kilometrů nad Umbou skončila šotolino-hlinitá cesta a začal konečně pravý offroad. 

V plánu bylo dojet z Umby divočinou, ve které jsou jen dvě malinké fungující vesničky Inga a Munozero (s jednou obydlenou roubenkou) do opuštěného městečka Okťábrskyj na břehu obřího Umbozera. Stošedesátikilometrová cesta divočinou...

... kde jsme překonávali bažiny, potoky, řeky s rozpadlými mostky...

...nebo bez nich a louže měřící i půl kilometru, nám zabrala necelé tři dny. Ke slovu přišly i navijáky na obou autech. První noc jsme strávili v ruinách vesničky Munozero u stejnojmenného jezera, druhou u jezera, které ani nevím, jak se jmenovalo (na celé Kole jsou jich stovky). Překvapením pro kolegu - který, byť je offrouďák od přirození, už v druhé polovině cesty značně remcal nad její náročností a bolavými zády - bylo, když jsme uprostřed „džungle“ najednou najeli na perfektní asfaltovou dálnici...

... širokou 50 m. Já mu ji totiž před tím už několik hodin sliboval slovy „Ještě chvíli vydrž, za pár kiláků tu máme širokou rovnou asfaltku“ a on „No jasně, kde by se tady uprostřed tý pr….e vzala...“. Ona dálnice samozřejmě nebyla dálnice, ale staré vojenské záložní letiště :-) Tak jsme dali 3 km po krásném, byť místy už vegetací prorůstajícím asfaltu, než kolegovi konečně došlo, že se jedná o letiště a ne pozůstatek po hyperborejské dálniční síti. Pak jsme se zas vrátili na drsnou původní cestu.

Třetí den jsme konečně vyjeli v Okťábrském a s výhledem na pohoří Chibiny se vydali přes město Apatity, kde jsem potřeboval dotankovat LPG, do města Kirovsk na úpatí Chibin. Prohlédněte si na mapě jak vypadá tvar obou Kolských pohoří – Chibin a Lovozerských tunder. Jsou téměř totožné a vypadají jako krátery s navršenou horninou po zásahu obřích těles, která přilétla od východu. Obě pohoří rozděluje jezero Umbozero. V Kirovsku jsme doplnili zásoby proviantu a dalším cílem naší cesty měly být vodopády v Chibinách (a chtěli jsme i omrknout úložiště jaderného odpadu). Ve chvíli, kdy jsme vjeli do hor, jsme ale brzy dojeli na konec cesty. Všude kolem byly spousty sněhu a cestu údolím,...

... kterou jsme chtěli jet, pod sněhem nebylo ani vidět. Evidentně ji celou zimu nikdo nepoužil (upřesňuji, že my byli na místě koncem června). Zeptali jsme se řidiče náklaďáku, který vozil z místního lomu podivnou práškovitou horninu, a on se jen smál: k vodopádům se dá dostat jen se psím spřežením nebo na sněžném skůtru – dál v údolí jsou prý ještě 2 metry sněhu… Už v Apatitech nám pumpařka říkala, že prý byla dlouhá zima. 

A tím se vracím k povolení na Rybačij, které jsem zmínil na začátku. Později v Teriberce jsme se totiž od ruských cestovatelů dozvěděli, že na Rybačij se pro sníh nedá dostat. Kdybychom bývali dostali povolení (které se prakticky nedá pro cizince sehnat a když, pak stojí poměrně dost peněz), dost by nás to naštvalo… 

Když jsme v Chibinách neuspěli, pokračovali jsme zpět na Okťábrskyj s tím, že pojedeme podél Umbozera na sever a pokusíme se dobýt Lovozerské tundry a mýty opředené Seydozero, které je uprostřed pohoří, z jihu.

Pokud jsme si mysleli, že nic náročnějšího než cesta mezi Umbou a Okťábrskym neexistuje, tuze jsme se mýlili :-)  Kousek za Okťábrským teprve začalo opravdové peklo...

... v podobě hlubokých louží, ve nichž byly rozházené klády, které původně zpevňovaly cestu; po ní kdysi vedla linka autobusu mezi Apatity a Revdou. Deště a sníh taky postupně z cesty odplavily hlínu a štěrk a zespoda vystoupily balvany a velké kameny. Vybírání trasy mezi nimi a kládami a sledování, co dalšího se nachází pod vodou, bylo vyčerpávající. Podle rad jiného kolegy, který trasu jel několik let před námi, jsme v jednom nejhorším úseku vyjeli na železniční násep a pustili se po pražcích (koleje už na dráze nebyly, protože firma, co jí po rozpadu SSSR dráha patřila, zkrachovala a koleje rozebral konkurzní správce). Nevím, jestli jste někdy zkusili jet autem po pražcích, ale je to zážitek, při kterém máte pocit, že si vytřepete z těla snídani i se žaludkem… Po chvíli jízdy po pražcích jsme usoudili, že se raději budeme brodit mezi šutry. Jenže sjezd z několik metrů vysokého železničního náspu není každý kilometr, a tak jsme museli na pražcích trpět dál. Bohužel mě v jednu chvíli napadla pěkná pitomost a sice, že nám ulevím tím, když pojedeme koly na jedné straně po náspu. Byla tam sice vyjetá stopa, jenže asi ne od aut naší váhy. Jakmile jsem totiž z pražců levými koly sjel, pískový násep se probořil a my se zaklesli o diferenciály na nápravách o pražce. Auto se nebezpečně naklonilo k levé straně a hrozilo převrácení z náspu dolu do bažiny. Následovala tříhodinová záchranná operace s použitím dvou heverů, sekerky a dvou navijáků, kterými jsme jistili auto proti převrácení. Sobola jsme nakonec dostali nazpátek na pražce a pokračovali na první sjezd. Sjeli jsem nazpátek na pekelnou cestu, o níž jsme si předtím mysleli, že nic horšího nás už nemůže potkat. Omyl! Po chvíli jsme dojeli k divoké řece Kica, přes kterou sice vedl most, ale dávno nebyl zralý...

... na přejetí autem. Protože už byl pozdní večer, utábořili jsme se u řeky a dumali, jak se dostanem na druhou stranu. Řeka byla rozvodněná a proud dravý, v Lovozerských tundrách totiž ještě tál sníh. Přebrodit ji jsme neměli šanci. Po večeři jsme usoudili, že jediná možnost je překonat řeku po starém železničním mostě.

Což ale znamenalo se vrátit k nájezdu na násep a dál pokračovat po nenáviděných pražcích. Ráno jsme tedy opět vyklepávali vnitřnosti...

... přejeli řeku po mostě a z pražců sjeli po nějaké době na nejbližším místě s přesvědčením, že se na ně už nikdy nevrátíme… 

No samozřejmě to nebyla pravda! Ještě jsme museli jimi vzít za vděk několikrát - vždycky kvůli rozvodněným potokům nebo spadlému elektrickému vedení, o kterém jsme nevěděli, jestli je pod proudem.

V ruinách vesničky Puniča jsme objevili luxusní novou roubenku u jezera, kterou její majitel pronajímá turistům. Ochotně nás chatou provedl a my zírali s hubama dokořán :-) Zírali jsme stejně i na ceny pronájmu a ceny za stravu, kterou je schopný na místě zajistit. No holt divočinová přirážka. V knize hostů jsme našli i nějaké Čechy, kteří tam byli v březnu. Zapomněl jsem se zeptat, jak se tam tou dobou vůbec mohli dostat. Možná po jezeře na sněžném skůtru. Nebo vrtulníkem…? S díky jsme odmítli na chatě přespat (tolik peněz jsme u sebe ani neměli) a pokračovali dál směrem na městečko Revda. 

Dobýt Lovozerské tundry od jihu jsme po konzultaci s majitelem chaty vzdali (moc sněhu).

Po několika dalších řekách, loužích a balvanech jsme nakonec vyjeli k relativně sjízdné cestě u opuštěné fabriky na zpracování nějaké rudy na západních svazích Lovozerských tunder. Cesta dlouhá 70 km nám trvala dva dny… Projeli jsme Revdou a v domnění, že se k Seydozeru dostaneme údolím, co vede skrz pohoří od západu, jsme se dostali až k další rudné fabrice. Bohužel oplocené a cesta vedla jedině skrz areál, kam nás pochopitelně nepustili. Další nápad byl, vzít to před fabrikou na Pěreval geologů (přírodní most mezi dvěma údolími). Bohužel i tam byl sníh a na Pěreval jsme se neměli šanci dostat.

Protože jsem byl už řádku dní nemytý, vykonal jsem tady hrdinský skutek a vysprchoval se na sněhu :-)  No, co bych psal, teplo mám raději…Při večerní konzultaci a láhvi medovuchi (něco mezi medovinou a limonádou s obsahem alkoholu jako silnější pivo) jsme dohodli, že i Seydozero je pro tentokrát nedostupný cíl...

To mě tuze mrzelo, ale prostě nebylo jak se tam rozumě dostat. Na několikadenní pěší tůru jsme neměli ani vybavení ani čas. A autem nebylo kudy. Na to mě sice upozorňoval už průvodce z Kandalašky zvaný Paša, ale nechtěl jsem mu věřit. Na satelitních fotkách jsou totiž i od severu vidět vyježděné cestičky. Bohužel ale všechny začínají od fabriky (tj. za plotem). Přitom od Seydozera a hory Ninčurt, která se nad nim zvedá, jsem si hodně sliboval v souvislosti s památkami na Hyperboreu. Na Ninčurtu mají být zbytky kamenných bloků, schody a podobně. Tak snad příště…

- pokračování -

autor: Chorche