Expedice po stopách jižních okrajů Hyperboreje 2

- předchozí část -

Vottovaara

Cesta k této hoře vede od vesnice Gimoly a je sjízdná jen pro auta s větší světlou výškou a ideálně náhonem na všechna kola. Po cestě je spousta louží s hloubkou kolem půl metru,...

...kameny, klády a vyjeté koleje. Pro nás brnkačka, jinak jsme potkali jen domorodce s buchankou a nivkami. A pěší turisty, kteří pohodili svoje auta různě po cestě podle toho, kde jim došla odvaha...  

Vzhledem k naší offroudní povaze jsme chtěli na Vottovaaru vyjet až skoro nahoru. Satelitní fotky totiž ukazovaly náznaky cest prakticky až pod plošinu. Realita však byla bohužel taková, že jsme Vottovaaru objeli skoro kolem dokola, ale cesta vždy končila pod kopcem a dál byl už jen les. Z jednoho takového místa jsme vyrazili tedy pěšky. GPSka nám udávala směr, ale přesto, že jsme šli asi hodinu, prakticky jsme se k cíli nepřiblížili a vzdálenost byla pořád kolem 2 km, jako bychom se motali v kruhu. Šplhání do kopce skrz různá křoviska a zakrslé borovice bylo náročné a čím dál častěji jsme nacházeli medvědí trus. Moje paní nevydržela s nervy a rázně nařídila, že se musíme vrátit k autům. Bohužel jsme touto anabází ztratili hodně času, a když jsme dojeli k oficiální turistické trase pod kopec, bylo už 19 hodin. Přesto jsme se jen my dva s paní sebrali a vyrazili příkrým výstupem na horu. Vzdálenost kolem 2,5 km jsme zvládli asi za hodinu a na záhadné náhorní plošině jsme se ocitli úplně vyřízení.
Nevím jak místo popsat slovy, protože to dost dobře nejde. Byť se v okolí pohybovalo poměrně dost lidí (někteří tam přímo kempovali), padne tam na vás takový divný, sklíčený pocit až děs. Chodíte po vyšlapaných cestičkách kolem obrovských kamenů, některé jsou rozpůlené naprosto rovným lomem, v některých jsou zářezy jak od laseru:

Na jiných jsou seidy...

(kameny na kamenných nožičkách), některé malé asi od turistů, některé obrovské, že by těžko bylo v silách turistů je tak umístit). Na dalších najdete různé petroglyfy. Všude kolem jsou suché, příšerně pokroucené nízké borovice, většinou mrtvé:

Mířili jsme k hlavní „atrakci“ Vottovaary – k „amfiteátru“. Byť jsem měl místo uložené v GPSce, stále jsme se k němu nemohli dostat. Ptali jsme se i několikrát na cestu lidí, co jsme potkali, ale všichni jen neurčitě mávli rukou nějakým směrem. Po dlouhém bloudění jsme nakonec dorazili téměř až na místo. Cestu nám však přehradil třímetrový sráz, který byl z naší strany kolem plochy (kaňonu) ve velikosti tak dvou fotbalových hřišť: 

Vzhledem k tomu, že stěny jsou rovné  a dole na ploše se válí bloky ve tvaru krychlí, kvádrů...

...a jehlanů (pyramid),...

...není pochyb o tom, že místo není přírodního původu. Protilehlé stěny na druhé straně navíc vypadají jako povalené (nějakou tlakovou vlnou). 

Bylo už 21 hodin a my se mylně domnívali, že plocha pod námi je onen amfiteátr, a tak jsme udělali pár fotek a vyrazili nazpátek. Opět se ale projevila zvláštnost místa, protože jsme nebyli schopni se vrátit stejnou cestou, jakou jsme přišli. Bloudili jsme spletí steziček a jediná klika byla v bílé noci – bylo pořád  dobře vidět, i když bylo pod mrakem. Pronásledovala nás naprosto skličující atmosféra, kterou nešlo nijak logicky vysvětlit. GPSka nebyla schopná ukazovat přímý směr k autu, střelka se točila pořád všemi směry. Nakonec jsme narazili na další tábořící turisty, pokecali s nimi (dozvěděli se od nich poté, co viděli naše fotky, že jsme amfiteátr nenašli – byl totiž až za tím „fotbalovým hřištěm“) a jeden z nich pak s námi šel kousek cesty, aby nás správně nasměroval. Stejně jsme se ale vraceli jinou stezkou, než kterou jsme šplhali nahoru. Ta však nakonec přece jen vyústila na tu správnou a my se šťastně kolem půlnoci setkali s naším Sobolem i kolegou, kterému se nechtělo jít nahoru a krátil si čas u ohně klábosením s nějakým klučinou, co tam došel pěšky z Gimoly (cca 30 km). 

Byli jsme dost kyselí z toho, že jsme díky časovému presu nemohli Vottovaaru prozkoumat pořádně. Nebýt toho prvotního bloudění, měli bychom na ni času dost. Zajímavé bylo, že dole pod kopcem jsme už vůbec necítili nějakou depresi jako nahoře. Já se po vyčerpávajícím dnu prakticky zhroutil a usnul a spal až do 5 hodin, kdy nás vzbudili okolo parkující buchanky s turisty. Vottovaara nám tak nevydala svoje tajemství, ale jsme si jisti, že rozhodně náhorní plošina není přírodního původu a navíc, že se stala obětí nějaké katastrofy (soudě podle povalených stěn i podle množství rozházených kamenných bloků). Určitě se sem chceme někdy vrátit a ostatním mohu návštěvu taky doporučit. Byť je třeba počítat s horším přístupem a pak možná se záhadným blouděním nahoře. Naše bloudění totiž nemůžu nijak racionálně vysvětlit. Stejně jako pocity, co jsme nahoře měli. A to rozhodně nepatřím mezi slabší jedince, co se bojí v noci na hřbitově :-) Tady to byl prostě takový iracionální ne strach, ale spíš sklíčenost hraničící s panikou. 

Na youtubu najdete spoustu videí z Vottovaary, včetně záběrů z dronů, doporučuju prohlídnout a udělat si obrázek.

- pokračování -

autor: Chorche