Expedice po stopách jižních okrajů Hyperboreje 1

Jak už jsem tu několikrát v článcích a diskuzi zmínil, v létě v roce 2017 jsme podnikli expedici do ruské Karélie a na Kolský poloostrov. Tato série článků bude takový malý cestopis, který by měl navnadit váhající cestovatele, aby podobnou výpravu spáchali také :-)

Nebudu příliš vzdálen od pravdy, když bez mučení přiznám, že značnou úlohu při plánování expedice sehrály zdejší články seriálu o Hyperboreji. Sice se o problematiku alternativní historie zajímám víc jak 30 let, ale až v posledních letech jsem začal přikládat větší význam krajům za severním polárním kruhem. Na úvod nicméně přiznám, že čím jsem starší a čím víc toho zkoumám, tím víc vím, že nic nevím :-) Dopátrat se pravdy (neřku-li „istiny“) je nejspíš za jeden život zhola nemožné… Nezbývá tedy buď rezignovat a pokusit se strávit život v blažené nevědomosti, nebo vytrvale skládat svojí mozaiku s nejistým výsledkem (nebo spíš jistým – že jí nikdy nedoskládám).  Kdo již četl moje články, nebo mě zná osobně, ví, že jsem zvolil druhou variantu. A byť jsem jako badatel naprostý amatér, začínající kdysi lepit první střípky po přečtení prvního vydání Vzpomínek na budoucnost, a přesto, že někomu moje názory přijdou naprosto ujeté, dospěl jsem k jedné velké myšlence (sice ne jako první, ale to nevadí :-) ). A sice, že jediná věc, která je jistá (je to tedy istina), je to, že Všechno je jinak.

Neberte prosím tedy můj text jako dogma, nevěřte mým závěrům, ale udělejte si vlastní. Nejlíp na vlastní oči :-)

Ale abych už konečně začal… Plánování expedice mi zabralo skoro rok. Jelikož jsem offrouďák, počítal jsem s tím, že cestu podnikneme naším offroudovým obytňáčkem, který je ruské výroby, a nebudeme se tedy s ním bát vydat i mimo asfalt. Na offroadfóru jsem si našel kolegu, který cestu tímto směrem absolvoval už 2x, a získal od něj spoustu cenných rad. Také jsem si dopisoval s jedním domorodcem z Kandalašky, který jinak funguje jako průvodce. Na youtubu jsem prohlídnul hodiny a hodiny videí z oblastí, kam bych se chtěl dostat. Prozkoumal jsem všechny možné dostupné mapy a satelitní fotky, přečetl jsem spousty ruských stránek, viděl stovky fotek. Několik měsíců předem jsem taky začal řešit víza a povolení pro vjezd na poloostrov Rybačij – nejsevernější místo evropského Ruska (což se naštěstí nepodařilo – proč, o tom později). Vzhledem k náročnosti cesty jsem jí také nechtěl absolvovat jen s jedním autem a musel přemluvit jednoho kamaráda offrouďáka, aby jel s námi (což až do posledních chvil nebylo jisté, že pojede). Postupně jsem dopodrobna vygeneroval itinerář cesty den po dni a gpx trasy celé expedice a uložil do 3 různých GPS navigací (sichr je sichr). Cesta měla dle plánu zabrat 30 dní a cca 10 000 km. 
No a pak v půlce června jsme naložili našeho Sobola vším možným vybavením a vyrazili směr Polsko. My v Sobolu ve dvou s mojí paní a kolega s Toyotou jel sám. Cestu jsem naplánoval tak, abychom do Ruska vstoupili z Lotyšska a mohli tak jet co nejdéle Ruskem (jednak kvůli cenám paliva a jednak jsme si od Ruska slibovali větší svobodu při kempování na divoko). Nespíme totiž v hotelích, ale v autech a ideálně někde mimo civilizaci, u jezera či řeky. Cestu přes pobaltské země popisovat nebudu, protože se „nic zvláštního nestalo“, jak by napsal Kulhánkův Maxmilián :-) Přejezd hranic za Karsavou proběhl naprosto korektně, byť jsme tam strávili asi 2 hodiny (vyplňování formulářů a celní kontrola). Celníci i pohraničníci jsou slušní a na rozdíl od Ukrajiny nevyžadují žádný bakšiš.
Naše cesta pokračovala ještě týž den do „Pitěru“  -  Petrohradu, kde jsme chtěli strávit noc v kempu u moře ve čtvrti Strelná. Cesta ubíhala poměrně pomalu, protože v této části Ruska nejsou dálnice (až kolem Pitěru) a je tam velký provoz. Navíc nám nepřálo počasí a celou dobu vydatně lilo. Když jsme konečně večer dorazili na místo kempu, překvapilo nás, že tam jsme sami. Nebylo ani vidět nějakou recepci. Vydal jsem se tedy do budovy, která vypadala jako umývárna a WC, jak tak v kempech bývá a bylo vidět, že se uvnitř svítí. Dveře byly zamčené, tak jsem na ně zaťukal. K mému překvapení vylezl voják a ptal se, co potřebuju. Já se tedy zeptal na to, kde tu mají recepci. Voják na mě nechápavě hleděl, vůbec netušil o čem mluvím. Snažil jsem se mu vysvětlit, že na tomto místě má být kemp, on mi ale sdělil, že ťukám na strážnici, která střeží nějaký vládní areál (za ní byly vidět jen nějaké zahrady). Poslal mě do budovy na nábřeží. Ta sice vypadala poměrně honosně a slibně (byl to nějaký kongresový palác), ale bohužel byla zavřená, zamčená a uvnitř tma. Těšili jsme se na sprchu, ale bohužel jsme noc strávili na parkovišti za stálého deště. Kemp, pokud tam kdy byl (tripadvisor i fotky z googlu to potvrzovaly), tak už prostě neexistoval. 
V Pitěru jsme také poprvé zažili takzvanou bílou noc. Je to zvláštní pocit, když slunce nezapadá a pořád je trochu světlo (dál na sever už bylo světla poměrně hodně a když bylo jasno, slunce prostě svítilo celou noc :-) ). 

Další den jsem vyrazili do Vyborgu, což je město cca 160 km severovýchodně od Pitěru. Bohužel při průjezdu Pitěrem selhaly všechny 3 navigace, protože v Rusku se značnou rychlostí budují nové perfektní silnice a obchvaty měst a rekonstruují staré. Nakonec nás to protáhlo křížem krážem přes centrum Pitěru (řeku Něvu a její přítoky jsme přejeli po mostech několikrát). V jednu chvíli, jedouce po nábřeží, najednou koukáme a kolem nás se mihla nechvalně známá Aurora :-). Když dnes koukám na mapu, naprosto nechápu, jak jsme kolem ní mohli jet a ještě ve směru ze severu na jih… 
No po dlouhých hodinách v kolonách jsme se konečně vyhrabali z města a po rychlostní silnici ujížděli na Vyborg. Tam jsme dorazili kolem 16. hodiny a rychlým krokem pospíchali prozkoumat místní zajímavost – park Monrepo. Toto místo může neznalým osobám připadat jako nějaký zámecký parčík. Jeho pointa ovšem spočívá v megalitických zdech a kamenech. Na první pohled (a pocit) je zde jasné, že novodobější (asi novorenesanční?) památky v podobě malých paláců, sloupů, altánů, soch atd. je jen maskování památek výrazně starších. V parku jsou k vidění megalitické stěny...

...z obřích i menších kvádrů,

...kvádry částečně zapadlé v zemi i útvary připomínající naše prvorepublikové bunkry:

Krom toho jsme zde poprve viděli zvláštní svažité pobřeží...

...ze žuly, které jsem pak potkávali pravidelně jak v Karélii, tak na poloostrově Kola. Pobřeží vypadá jako odlité z  betonu:

Ostatně veškerá žula, která nás provázela celou cestu po Rusku, nápadně připomíná beton… A od věci určitě není ani to, že jsme se párkrát setkali u konkrétních bloků se zvýšenou radiací kolem 40 mikroroentgenů,...

...přičemž okolí mělo standartních 8 - 11. 
Park Monrepo byl prvním potenciálním pozůstatkem dávné hyperborejské kultury na naší cestě. Rozhodně stojí za návštěvu a detailnější průzkum. Zatím jsem to totiž nezmínil, ale celá naše expedice byla pojatá jako rychlé zmapování situace a povrchní průzkum. Na zdržování detaily bohužel nebyl čas, přeci jen jsme to museli všechno stihnout za jeden měsíc, na který jsme měli vydaná víza. Příští expedici to bude chtít rozvrhnout buď na delší dobu, a nebo si cíleně vybírat jen konkrétní lokality a tam pátrat.

Nedávno jsem někde četl, že z parku vyvážejí do Finska krásné opracované žulové bloky… Tak je třeba si pospíšit, dokud nebudou stopy dávné stavby úplně zametené…

Z Vyborgu jsme další den pokračovali kolem Ladožského jezera do vnitrozemí Karélie až k městu Suojarvi, které leží u stejnojmenného jezera. Značnou část cesty už jsme jeli po neasfaltovaných cestách, které jsou v odlehlých oblastech Ruska standartem. Pravidlem v Rusku totiž je, že hlavní silnice mezi většími městy jsou převážně kvalitní asfaltky (někdy i o více pruzích v jednom směru), nad kterými většina českých silnic bledne závistí, ale silnice vedlejší jsou v mizerném stavu, často bez asfaltu, prašné a s tzv. roletami. Jízda po nich je neradostný zážitek jak pro posádku, tak pro vozidlo (zásadou je mít všechny šrouby v autě zalepené lepidlem na závity, jinak se auto postupně samo demontuje…). Přespali jsme u jezera u areálu bývalé obří drůbežárny:

Pohled na její ruiny byl smutný, zvlášť když bylo z nápisů patrné, že vznikla až těsně před rozpadem SSSR. Dle stádia rozkladu musela chátrat už delší dobu a tím pádem nemohla být v provozu moc dlouho, jen v řádu let.

Po ránu a snídani v bývalém drůbežářském autoservisu, kam jsme zajeli kvůli dešti, jsme pokračovali na sever středem Karélie. Cílem byla pro hyperborology notoricky známá náhorní plošina - Vottovaara. 

- pokračování -

autor: Chorche