Z HISTORIE EVROPY 2

- předchozí část -

Katastrofy, které modelovaly Evropu

zdroj

Dnes už i oficiální věda uznává, že před zhruba 12 800 roky došlo na Zemi ke globální katastrofě, která zcela změnila situaci na planetě. Na čem se ale vědci už nedohodnou, je příčina této události. Jak jsme uvedli v jednom nedávném článku, vyhrává to varianta s pádem velkého kosmického tělesa, který způsobil impaktní zimu a masívní vymírání fauny i flóry.

Badatelé, kterým nechybí fantazie, se však s tak banálním vysvětlením nespokojili a vymýšlejí i příčiny jiné. Například americký profesor Charles Hapgood razil myšlenku posunu pólů. Spočítal, že nadváha nahromaděného ledu na jednom nebo obou planetárních pólech může destabilizovat rovnováhu v rotaci planety, a tato situace by mohla dříve či později vést k posunu většiny zemské kůry.

Příznivci Alantidy mají ještě odvážnější myšlenku. Podle nich tato země dosáhla v době, kdy homo erectus se na okolních kontinentech teprve pomalu stával člověkem, vysokého stupně civilizace, o jakém se nám ani dnes nemůže zdát (Pak ovšem zcela logicky vyvstává otázka: A kdo tedy byli Atlanťané?). Technologický pokrok však přinesl jejich zkázu. Kontinent se během tisíciletí začal postupně rozpadat – nejvýrazněji byl poškozen při předchozí velké katastrofě před asi pětadvaceti tisíci lety; původní pevnina se tehdy rozpadla na tři velké ostrovy a množství ostrůvků malých. Proces zkázy však pokračoval a před oněmi 12 800 lety se po údajném zneužití zničující technologie zcela ponořily do vln Atlantiku.

Nelze zavrhnout ani teorii cyklického opakování určitého katastrofického děje. Nemusí to být zrovna Nibiru, ale i naše slunce „má své dny“; solární záblesk, ke kterému údajně dochází každých zhruba 33 - 35 tisíc let, by s planetou i jejími obyvateli asi učinil krátký proces. Teorii tohoto druhu zastává profesor Bostonské univerzity Robert Schoch, který tvrdí, že máme důkazy existence vyspělé civilizace ještě před koncem doby ledové, na jejímž konci došlo ke katastrofě, která ji vrátila zpět do doby kamenné. Schoch se domnívá, že se jednalo o gigantickou sluneční erupci, kdy do zemského povrchu doslova narazily obrovské blesky a ledovce se prakticky okamžitě rozpustily. To uvolnilo tlak a vyvolalo nepředstavitelnou zemětřesnou a sopečnou aktivitu. To by pak vysvětlovalo, proč paleogeologové nacházejí ve vzorcích ledu a půdy, odpovídajících tomuto období, stopy svědčící o obrovských požárech.

Ale ať už se stalo cokoli, jisto je, že na více jak tisíc let (mladší dryas) se zásadním způsobem změnilo klima a vrátila se teprve nedávno skončená doba ledová. Podle zjištění paleoklimatologů, která získali měřením ledových jader, z vrtů teplotních profilů a z analýz vrstev sedimentů, se na zemi v tuto dobu především výrazně ochladilo.

Vývoj klimatu dle změřených odchylek v poměru zastoupení izotopů kyslíku O16 a O18 v ledovém příkrovu Grónska - podle Mithen 2003

Podle oficiálních údajů průměrná roční teplota poklesla o deset stupňů Celsia a zalednění v Evropě se vrátilo až k českým hraničním horám. Proč? Z důvodu předchozího rychlého oteplování příliš rychle odtávaly ledovce; obrovské množství studené sladké vody změnilo slanost moře, termohalinní proudění zkolabovalo a v Atlantiku začal stávkovat Golfský proud.
Jinou příčinou - a třeba i souběžně působící - mohlo být tání permafrostu, který tvořil nekoherentní val zadržující vody dnes už neexistujícího obrovského jezera Agassiz na území severní Kanady. I toto jezero nashromáždilo nepředstavitelné množství sladké vody z tajících ledovců...

Anebo to přece jen byli ti Atlanťané.

Že se tyto klimatické jevy podepsaly na utváření tehdejší evropské civilizace, je nesporné. S koncem doby ledové směrem k severu odcházela velká zvířata a kmeny, které se do té dob živily jejich lovem, šly za nimi. Osídlení území, kterému se jednou v budoucnosti mělo říkat Evropa, se tak rozšiřovalo i do oblastí, které v uplynulém stotisíciletém období pokrýval led. Odstartovala první vlna stěhování. Ale o tom až příště.

Rozsah kontinentálního ledovce v Evropě na vrcholu doby ledové před 20 tisíci lety, zdroj

My dnes zůstaneme u dalších klimatických změn, které tehdejší obyvatelé museli nějak zvládnout. A nebylo jich málo a rozhodně nebyly příjemné.

Sedmé tisíciletí před naším letopočtem lze přímo nazvat kataklyzmatickým. Teplotní maxima předtím dosáhla vrcholu. Ledovce rychle tály a ustupovaly až do Skandinávie. Skandinávský poloostrov odlehčený od ledovce se začal zvedat do původní polohy a Skandinávie se dostala do elevačního pohybu. Ke zvednutí došlo nejprve severně od Stokholmu o více než 8 metrů. S dalším ústupem ledovce na severu Skandinávie se tam země zvedala a moře ustupovalo od břehů rychlostí 10 metrů za 100 let. Zaplavování na jihu poloostrova nabralo tempo 3 metry za generaci. Vody ze skandinávského ledovce za 300 roků zvedly hladinu Baltského, tehdy ještě sladkovodního jezera o 10 metrů na úroveň Severního moře.

Ústup ledovců ze Skandinávie, elevační pohyb poloostrova a formování Baltského moře byly jen předehrou k tomu, co následovalo. Britské ostrovy byly ještě 7000 roků před letopočtem spojené s Evropou, Dánskem a Skandinávií severskou tundrou – Doggerlandem, který byl centrem mezolitických loveckých společností. Na Doggerlandě se nejdříve objevila jezírka slané mořské vody, postupně však zalila lesy a stromy s flórou začaly hynout. Hlavní událost byla na spadnutí. Elevace Skandinávského poloostrova způsobila, že mezi Islandem a Norskem v Severním moři došlo k velkému geologickému zlomu, který vyvolal masívní otřes. Na Doggerland dorazily osmimetrové vlny tsunami a pohltily území, většinou i s obyvatelstvem. Britské ostrovy se odtrhly od evropské pevniny. Na geologickém kongresu v Nis se roku 2004 geologové dohodli, že se tak stalo okolo roku 6 700 př. n. l.
K přírodním kataklyzmatickým událostem formování Baltského moře a elevací Skandinávie se řadí ještě čtyři baltské transgese (vylití moře z břehů) datované do období 7200 – 6500, 500 – 4500 rok, 3800 – 3700 a 2500 – 1500 roků př. n. l. spolu s transgesemi jezer na severozápadě Východoevropské nížiny (Čudského, Ladožského, Oněžského, Ilmenského a dalších menších jezer v důsledku zvednutí hladiny spodních vod). Baltské pobřeží proto nemohlo být trvale osídlené. Podobné transgese, které končily v 8. tisíciletí př. n. l. postihly i Kaspické moře

Hladina Severního moře kulminovala v 7. tisíciletí a Tichého oceánu okolo 8250 roků př. n. l. vlivem tání severoamerických ledovců sahajících na obou mořských pobřežích do výšky až 3 km., což způsobilo odtrhnutí Japonska od pevniny při Amuru a k jeho rozdělení na ostrovy. Roztrhnutím souvislé pevniny vznikly i ostrovy Indonézie.

Přibližně v tutéž dobu se na druhém konci Evropy ve vzdálenosti 3500 km od Velké Británie odehrávala další tragédie. Černé moře bylo v době ledové podobně jako Baltské sladkovodním jezerem. Na jeho březích byly po skončení doby ledové úrodné oblasti s osídlením, které prosperovaly a přecházely na pěstování plodin a chov zvířat. Když v 7. tisíciletí teplota dosáhla svého maxima, mořská hladina Středozemního moře stoupla odhadem o 120 – 180 m. Obrovský tlak stoupající hladiny Středozemního a Marmarského moře prorazil usazeniny v Bosporské úžině a voda se valila jako gigantický vodopád do Černomořského jezera a měnila ho na Černé moře. Pod vodou zůstalo asi sto tisíc čtverečných kilometrů území s lesy a půdou, což odpovídá asi tak ploše dnešního Rakouska. Lidé museli narychlo opustit své domovy a hledat nový prostor pro svou existenci. To se stalo zhruba mezi 6500 – 6300 roky před naším letopočtem a vyvolalo to pohyb kmenů a šíření kultury s keramikou zdobenou hřebenem ve východní Evropě, střední Asii i na Balkáně. Ovlivnilo to další vývoj i v Anatolii, na Blízkém východě i v Mezopotámii.

V. Timura: Odklínanie histórie)

Do kterékoliv z výše uvedených katastrof můžeme zařadit i známou biblickou potopu, i když nejčastěji bývá v souvislosti s ní zmiňováno právě 7. tisíciletí, což by odpovídalo protržení Bosporské úžiny a zaplavení rozsáhlých pobřežních oblastí Černého moře. Jen pro představu doplňuji dvě mapy jeho dna, z nichž je rozsah tehdejší katastrofy dost zřejmý (světle modré plochy vyznačují původně nezaplavená a osídlená území):

zdroj obou map

A abychom to vše usadili do nějakého rámce, zmíním tu ještě jednu verzi minulých událostí, kterou razí indický výzkumník a specialista na staroindický kalendář Saptarši - Misra Bibhu Dev. Tento nezávislý badatel se podrobně zabýval členěním vývojových cyklů dlouhých 12 tisíc let; ty tvoří vždy čtyři jugy po 2700 letech, které jsou od sebe odděleny třísetletými přechodovými periodami. A právě pro tyto přechodové periody je příznačné zhroucení civilizací a živelné katastrofy, které někdy téměř vymažou veškeré stopy po proběhlém lidském konání. Novou civilizaci, která se pak vynoří v nové juze, vede několik jedinců, kteří kataklyzma přežili a kteří mají k dispozici technické a duchovní znalosti předchozích epoch, a pomůžou zavést principy civilizace.
A ejhle, velká kataklyzmata posledních 12 tisíc let skutečně zapadala do těchto přechodových period (9 976 př.n.l. – 9 676 př.n.l. zánik Atlantidy; 6 976 př.n.l. – 6 676 př.n.l. zatopení Doggerlandu, protržení Bosporské úžiny; 3 976 př.n.l. – 3 676 př.n.l. série zatím neznámých katastrof, jimiž začalo nejintenzívnější sucho holocénu s vyschnutím Sahary, dále pak potopy v oblasti Sumeru - flandrijská transgese; 976 př.n.l. – 676 př.n.l. "řecká doba temna" – války, hladomory, depopulace, velká část významných starověkých měst tehdy nenávratně zmizela).
My nyní podle tohoto kalendáře žijeme v závěru vzestupné Kali jugy (Železném věku), která skončí v roce 2025 a po ní má následovat oněch 300 přechodových let. Pokud tedy lze tomuto staroindickému kalendáři věřit, můžeme být v očekávání procesů kolapsů, ale také znovuzrození. Zkrátka - bude veselo.
À propos… nestěžoval si tu někdo, že nám to počasí poslední dobou začalo nějak bláznit? 

Z toho, co tu bylo napsáno a úryvku z knihy V. Timury jasně vyplývá, že moc klidu naši předkové na svůj vývoj opravdu neměli. Jednou to bylo prudké ochlazení, jindy naopak teploty rychle rostly, potopy střídala sucha, z nebes padaly ohnivé koule a země se pod jejich dopady chvěla v megazemětřeseních. Náhlé změny klimatu přinutily ty, kteří takové události přežili, hledat nové domovy, a tak pobyt na Zemi byl pro ně nekončícím bojem o přežití. Při pátrání po minulosti jsme svědky obrovských vln stěhování, protože k těm globálním katastrofám je třeba přičíst i události, dalo by se říci "regionálního" dopadu. Tak například v onom kataklyzmatickém 7. tisíciletí Evropa zažila řetězec obrovských zemětřesení: v severním Švédsku dokonce způsobila i vlnění zemského povrchu s vlnami vysokými 10 metrů, o nichž se mluví jako o „kamenných tsunami“. Není tedy těžké si domyslet, že při nejrůznějších katastrofách zahynulo obrovské množství lidí i zvířat a Evropa se vždy znova těžce vzpamatovávala. 
Síly vesmíru si zkrátka s naší planetou pohrávají jako s neposlušným míčkem. A to si někdo naivně myslí, že snad začmáráním oblohy pomocí chemtrails něco zásadního ovlivní.

- pokračování -

zdroje:

Viktor Timura: Odklínanie histórie

http://vtm.e15.cz/aktuality/mladsi-dryas-a-venclovsky

http://geologie.vsb.cz/reg_geol_cr/11_kapitola.htm

http://www.kosmo.cz/modules.php?op=modload&name=XForum&file=viewthread&tid=1322&page=199
https://cartograf.wordpress.com/2014/04/13/още-нещо-за-черно-море/
https://www.matrix-2001.cz/gaia-video/ztracena-mesta-pod-oceanem-793#
https://www.matrix-2001.cz/clanek/konec-kali-jugy-v-roce-2025-rozpleteni-tajemstvi-cyklu-1-9899

https://www.sites.google.com/site/paulroebling/home/update-on-global-warming