Ještě jednou o permafrostu

zdroj

Čtenáři poslali video s další teorií o vzniku "věčně" zmrzlé půdy. Přiznám se, že i mě toto téma již dlouhou dobu nenechává klidným, jelikož fakta, která máme, se nijak neshodují s nabízenými teoriemi. Proto jsem se rozhodl alespoň trochu uspořádat informace, které jsou k dispozici, abych mohl podloženě vyvrátit alespoň některé z nabízených verzí.

Pro začátek si vyjmenujeme hlavní fakta ohledně permafrostu, která jsou víceméně důvěryhodná a mnohonásobně potvrzená:

1. Hloubka promrzání půdy může dosáhnout až 900 m (existují i záznamy o hloubce permafrostu do 1200 m).

2. Největší plocha, pokrytá věčně zmrzlou půdou se nachází na Sibiři. Zóny s permafrostem jsou také v Severní Americe, ale na jižní polokouli, kromě Antarktidy, takové oblasti nenalezneme. Nepočítám v to samozřejmě vysokohorské regiony, kupříkladu Himálaje nebo Andy, kde můžeme vidět promrzlé části půdy také, avšak tam je příčina jejich vzniku zcela pochopitelná a žádné zvláštní otázky nevznikají.

3. Permafrost postupně taje a plocha, kterou pokrývá, se zmenšuje, jak na Sibiři, tak i v Severní Americe.

zdroj

4. Existují četné nálezy těl mrtvých zvířat, která byla zamrazena v permafrostu a nyní roztála. Přitom některé z nalezených mrtvol se zachovaly velmi dobře. Byly objeveny i takové, které měly uvnitř trávicího traktu zbytky nestrávené potravy, nebo mamuti s trávou v tlamě.

zdroj

5. Místní obyvatelstvo používalo maso z těchto rozmrzlých zvířat, včetně mamutů, jako potravu pro sebe i své psy.

Nyní se podíváme na oficiální verzi vzniku permafrostu. Tvrdí se, že je to pozůstatek tzv. "doby ledové", kdy na Zemi došlo k ochlazení a snížení průměrných ročních teplot k výrazně nižším hodnotám, než jaké jsou nyní. Aby půda začala zamrzat, je nutné, aby průměrná roční teplota byla pod nulou. Stáří permafrostu v některých regionech se odhaduje na 1 - 1,5 milionu let, ale zároveň se tvrdí, že poslední výrazné ochlazení, které vytvořilo současné hranice permafrostu, bylo před cca 10 000 lety.

Proč se tedy mluví o miliónech let? Proto, že existují takové pojmy jako tepelná kapacita a tepelná vodivost látek. I kdybyste prudce ochladili povrch do absolutní nuly, tak v případě velké hmotnosti látky se nepodaří ochladit celý objem. Ve výše zmiňovaném článku o permafrostu je tabulka "Hloubka zamrzání při průměrných minusových teplotách", ze které je patrné, že pro zmrazení do hloubky 687,7 metrů je nutné, aby průměrná roční teplota byla nižší než 0° po dobu - 775 tisíců let! 

Mimochodem taková délka doby ledové sama o sobě zazdí oficiální verzi, jelikož existují jiná fakta, která potvrzují, že na Zemi tak dlouhá doba ledová nebyla. Nejspíš tuto pohádku vymysleli právě proto, aby alespoň nějak objasnili příčinu vzniku permafrostu ve velkých hloubkách.

Jenže my tu máme ony nalezené mrtvoly zvířat, z nichž některé se zachovaly perfektně a přítomnost nestrávené potravy nejen ve trávicím traktu, ale i v tlamě vypovídá o tom, že zvířata zmrzla velice rychle. To znamená, že to nebylo postupné ochlazování, kdy se zima prodlužuje a léto se krátí. A pokud by tito mamuti zmrzli během zimy, neměli by v tlamě žádnou trávu.

Druhým důležitým bodem je to, že zvířecí mrtvoly do doby, než začaly roztávat, nejevily žádné známky mrtvolného rozkladu. Právě z tohoto důvodů je možné používat maso z nich jako potravu. A to znamená, že po zamrznutí tyto mrtvoly nikdy netály! Jinak by se totiž při nástupu prvního léta, jakkoliv by bylo krátké, musely začít rozmrazovat a tedy i rozkládat. Už jen tento fakt dokazuje, že ochlazení mělo katastrofický charakter a nijak nebylo spjato s cyklickými změnami teplot v závislosti na střídání ročních období.

To, že je maso z nich poživatelné, také vypovídá o tom, že neleželo v permafrostu desetitisíce let, jak se nás pokoušejí přesvědčit. Katastrofa, která zmrazila mamuty, se musela stát celkem nedávno, před 300 - 500 lety. Vtip je totiž v tom, že i ve zmrzlém stavu maso i jiné organické látky ztrácejí své vlastnosti a mění se. To, že se mikroorganismy nemohou v takovém masu rozvíjet kvůli nízkým teplotám, ještě neznamená, že samotné molekuly bílkovin se pod vlivem času a nízkých teplot  nerozpadnou.

zdroj

Jaké možnosti tedy ještě máme?

Zastánci "Džanibekova efektu", který měl vyvolat buď úplné převrácení zeměkoule, nebo alespoň její částeční odchýlení od původního stavu, předkládají verzi, podle níž inerciální vlna, která by v případě přetočení zemské kůry musela proběhnout po kontinentech, vynesla na souš tzv. metanhydráty. Jenže zvláštní vlastnost těchto sloučenin spočívá v tom, že jsou stabilní jen při vysokém tlaku, který je ve velkých oceánských hloubkách. Pokud jsou vyzdviženy na povrch, začínají se okamžitě rozkládat na složky plynu a vody za doprovodu intenzivního pohlcování tepla.

Podívejme se nyní na metanhydrátovou verzi vzniku permafrostu, aniž bych se opírali o Džanibekův efekt.

Pokud by s pomocí inerciální vlny bylo na kontinent vyvrhnuto takové množství metanhydrátů, které by bylo schopno při rozpadu vytvořit permafrost na tak obrovské ploše, kam se pak poděl ten metan, který se musel při jejich rozpadu oddělit?! Jeho procentuální obsah v atmosféře by nyní musel být nejen prostě velký, nýbrž přímo obrovský. Reálný obsah metanu v atmosféře je však jen něco kolem 0.0002 %.

Krom toho to, že se metanhydráty dostaly na povrch kontinentů a poté se rozkládaly, ještě stále neobjasňuje zamrznutí půdy do velkých hloubek. Daný proces byl katastrofický, to znamená rychlý, musel proběhnout v rámci dní, maximálně týdnů. Za tuto dobu by půda prostě fyzicky neměla šanci promrznout do takové hloubky, kterou můžeme nyní sledovat.

Také mám veliké pochybnosti o tom, že by metanhydráty mohly být přeneseny vodou do nitra kontinentu na tak velkou vzdálenost. K jejich rozpadu by totiž muselo dojít ještě v oceánu, kdy by se dostaly k vrchním vrstvám vody. To by mělo za následek skutečnost, že voda, ve níž by se nacházely, by musela zmrznout na mělčinách kolem břehu ještě předtím, než by dokázala zanést metanhydráty dál po kontinentu. V závěru bychom museli mít ledové stěny podél pobřeží oceánu, ne permafrost někde daleko v centru Sibiře.

zdroj

zdroj

Ještě jednu verzi o vzniku věčně zmrzlé půdy představil Oleg Pavljučenko ve videu "Děsivé tajemství permafrostu. Tři póly, dvě potopy".

Podle jeho teorie je příčinou věčného zmrznutí půdy střet Země s jedním z dalších satelitů, které údajně kromě Měsíce existovaly. V místě střetu byla atmosféra Země vytlačena do stran a do "vzniklého víru pronikl kosmický chlad".

Nebudeme posuzovat pravděpodobnost verze o třech satelitech a zničení dvou z nich, což předkládá Oleg Pavljučenko, ke střetu mohlo dojít i s objektem, který nemusel být satelitem Země, nicméně takovou variantou se zabývám já ve své práci "Jiná historie Země". Pojďme si ujasnit, zda je vůbec Olegem nabízený proces možný z fyzikálního úhlu pohledu.

Pro začátek je třeba říci, že teplo může být vydáno tělesem buď tepelným zářením do okolního prostředí, nebo při přímém kontaktu horkého se studeným. Přitom čím větší je tepelná kapacita studené látky, tím větší množství tepla může vzít tomu horkému. A čím větší je tepelná vodivost, tím rychleji bude proces probíhat. Takže pokud z nějakých důvodu se v atmosféře Země utvoří "vír", pak nic z vesmíru se tam nemůže dostat, jelikož ve vesmíru je vakuum, tedy prakticky úplná absence hmoty. Proto k ochlazování Země by v takovém případě probíhalo jen díky tepelnému záření z povrchu. Největší problém při navrhování kosmických aparátů je právě jejich efektivní ochlazování, protože klasické chladící zařízení po principu tepelného čerpadla ve vakuu prostě nepracuje.

Druhý problém, se kterým se potýká nabízená verze, je téměř stejný jako v případě s uvolněním metanhydrátů na povrch kontinentu. Doba, během které by existoval onen "vír" byla velmi krátká. To znamená, že půda jednoduše nestihne promrznout do takové hloubky za tak krátký čas. A to ještě nebereme v potaz ohromné množství tepla, které by mělo vzniknout od úderu při střetu s velkým vesmírným tělesem.

zdroj

V komentáři pod uvedeným videem jsem se snažil nabídnout ještě jednu verzi. Její podstata spočívá v tom, že ke střetu mohlo dojít ne s tvrdým vesmírným tělesem, ale s obří kometou ze zmrzlého plynu, kupříkladu dusíku. Proč právě dusíku? Protože to musí být jeden z plynů, kterého je v atmosféře i tak hodně. Jinak bychom totiž museli v atmosféře pozorovat existenci jiného plynu. V případě dusíku, kterého je v atmosféře 78 %, by se jeho množství zvětšilo jen o zlomek procenta.

Navíc je nepochybné, že část hmoty objektu, který spadl, by se vypařila při střetu se zemským povrchem. Ale tady se vše odvíjí od trajektorie střetu a rozměrů tělesa. Pokud se tělesa nestřetla čelně a přibližovala se za poměrně neveliké rychlosti po skoro paralelních trajektoriích a kometa byla přiměřeně velká, tak síla střetu by nebyla dostatečná k tomu, aby se odpařila veškerá látka obsahující kometu ve chvíli nárazu. Proto ten objem hmoty komety, který se nevypaří při úderu, musí zpočátku roztát, změnit svou hustotou na kapalný dusík a zalít dost velkou plochu. Při tom je třeba mít na paměti, že teplota tání dusíku je -209,86°C. A potom po dalším ohřevu na -195,75 se odpaří a změní v plyn.

Tato verze se mi v té chvíli jevila jako přesvědčivá, avšak nyní, po delším studiu tématu, chápu, že je taktéž mylná. Za prvé kapalný dusík má dost malou tepelnou kapacitu a také specifickou kapacitu varu a tání. To znamená, že k rozpuštění a poté odpaření zamrzlého dusíku je potřeba srovnatelně málo tepla. Proto ke zmražení půdy do hloubky několika set metrů na celkem velké ploše by bylo potřeba gigantického množství zmrzlého dusíku. A o tak obrovských kometách zatím nevíme. Ostatně ani není jisté, že taková tělesa mohou existovat. Kromě toho střet s podobným tělesem by musel způsobit mnohem větší následky, než jen permafrost, a zanechat stopy po nárazu na povrchu Země.

A za druhé - máme tu stále stejný problém, který jsme vyzdvihli již v předchozích verzích. Doba, po kterou by ochlazovaná látka komety mohla působit na zemský povrch, byla příliš krátká na to, aby dokázala stihnout zmrazit půdu do uvedené hloubky skoro kilometru.

zdroj

Když jsem opět prozkoumával materiály k danému tématu, nečekaně jsem narazil na fragment, díky němuž se zrodila nová hypotéza vzniku permafrostu. Zde je z něj fragment:

"Ve čtyřicátých letech sovětští vědci (Strižov, Mochnatkin, Čerskij) předložili hypotézu o existenci ložisek plynných hydrátů v oblastech věčně zmrzlé půdy. V šedesátých letech pak objevili první taková ložiska plynných hydrátů na severu SSSR. Současně s tím možnost vzniku a existence hydrátů v přírodních podmínkách nalezla laboratorní potvrzení (Makagon). 

Od této chvíle se na plynné hydráty pohlíží jako na potenciální zdroj paliva. Dle různých posudků zásoby zemských uhlovodíků v hydrátech činí od 1,8 . 105 do 7,6 . 109 km³. Prokázalo se jejich široké rozptýlení v oceánech a v kryolitu kontinentů, a také nestálost při zvýšení teploty a poklesu tlaku. 

V roce 1969 se začalo pracovat na Messojachském ložisku v Sibiři, kde se, jak se předpokládá, poprvé podařilo (čistě náhodně) dobýt přírodní plyn přímo z hydrátu (až 36 % celkového objemu ložiska dle stavu roku 1990.)"

Takže to, že v zemských útrobách jsou značné objemy metanhydrátů, je vědeckým faktem, který má velmi vážný praktický dosah. Pokud totiž došlo k planetární katastrofě, která vyvolala deformaci zemské kůry a v ní pak utvoření zlomů vnitřních dutin, muselo to vést k poklesu tlaku a to znamená, že se spustil proces rozkladu ložisek metanhydrátů uvnitř Země. V důsledku tohoto procesu se musel ve velkém objemu uvolnit metan a také voda.

Máme v Rusku podzemní zásoby metanu? Ano, samozřejmě! Právě tyto zásoby těžíme a prodáváme na Jamalu Západu, přitom se jedná právě o region permafrostu, téměř jeho epicentrum.

A máme v nitru země zmrzlé vodní objemy? Ukázalo se, že máme i je:

Kryolitozona je vrchní vrstva kůry, pro niž jsou charakteristické mínusové teploty hornin a půd a také přítomnost nebo možnost existence podzemních ledovců.

Samotný termín "kryolitozona" potvrzuje, že stěžejním materiálem pro tvorbu hornin je v ní led (ve formě vrstev, žil), a také „led-beton“, který svazuje volné sedimentární horniny.

Nejvěrohodněji byla stanovena maximální kapacita kryolitozony (820 m) na konci osmdesátých let na Andylachském plynokondenzátním ložisku. S. A. Běrkovčenko v rámci Viljujské sineklize prováděl regionální práce - přímá teplotní měření ve velkém množství vrtů, z nichž mnohé nebyly používány více jak 10 let (zakonzervované průzkumné vrty, které se plnily hned po vrtání buď mazutem nebo roztokem chlorového vápna s obnoveným teplotním režimem).

Pravda, na konci se "oficiálové" už neovládli a napsali: "Kryolitozona je s velkou pravděpodobností produktem značného pleistocénního ochlazení klimatu na severní polokouli." Myšlenka, že to je následek rozkladu metanhydrátu, které se tam též ve velkém množství nacházejí, je kupodivu nenapadla!

Daná verze má ještě jeden důležitý klad. Dobře totiž objasňuje, proč permafrost dosahuje takových velkých hloubek a jak k tomu mohlo dojít za velmi krátkou dobu. Přitom je to tak jednoduché! Nebylo totiž žádné zamrzání z povrchu do hloubky. Rozklad metanhydrátu, to znamená souběžné zamrzání půdy, se odehrávalo po celé hloubce zároveň. A nejen to. Připouštím možnost, že v momentě katastrofy došlo ke vzniku permafrostu právě v hloubce, v zemských vrstvách a na povrchu se neobjevil během katastrofy, ale až po nějakém čase, a dodatečně zmrazil vše kolem. Nyní dochází k postupnému procesu obnovy a tání, při kterém se zamrzlá oblast rychle odsouvá k severu a její plocha se zmenšuje. Při tom čím víc k severu, tím víc se bude celý proces zrychlovat.

Ale to nejzajímavější začne, až se tento proces zcela završí, jelikož nyní se oblast permafrostu velkou měrou podílí na celkové teplotní rovnováze na severní polokouli, protože pro její ohřev je třeba docela dost tepla. Největší prospěch z vymizení věčně zmrzlé půdy pak bude mít právě Rusko, jelikož tak získá nové obrovské prostory k využití. Vždyť nyní permafrost tvoří víc jak 60 % území Ruska!

Současné důsledky tání permafrostu zdroj

zdroj

zdroj

zdroj

autor: Dmitrij Mylnikov

zdroj: https://mylnikovdm.livejournal.com/298624.html

překlad: Jaelle