Z HISTORIE EVROPY 1

Asi bychom měli začít od Adama

Michelangelo Buonarroti, Stvoření Adama, Sixtinská kaple

Jenže… od kterého?

Ono jich totiž bylo povíc. Jednoho si prý pánbu uplácal z hlíny. To bylo podle Juliánského kalendáře v sobotu 23. října 4004 př. n. l., na konci těžkého pracovního týdne, kdy zrovna vyráběl svět. Jak ale anglikánský arcibiskup James Ussera, který tohle vypočítal, zjistil, že to byla právě sobota, když v Bibli nikde nestojí, že by Stvořitel už měl stanovené i názvy dnů v týdnu? Ne ne, myslím, že tato verze má vážnou trhlinu.

Jiné Adamy si tu prý zas vyrobili Anunakiové, kteří kvůli našim atmosférickým podmínkám moc nezvládali dřinu při náročném rabování nerostných surovin z nitra naší Matičky, a tak si k tomu za pomoci svých propracovaných genetických metod vytvořili otroky. A pak už jen stačilo zařídit, aby se množili.

Jiný Adam, nebo spíše Adamové a Evy sem zase byli údajně dopraveni z dalekého vesmíru už hotoví a se vším všudy, aby osídlili pro ně s láskou vytvořenou planetu. Jak jinak by se také mohla v lidském genomu objevit ona známá „hvězdná semena“ - 223 genů, které nemají absolutně žádnou oporu u evolučních předchůdců lidské bytosti?

A když už jsme u té evoluce... jak je na tom s Adamem pan Darwin? 

Ten to viděl ještě jinak. Nejsme prý uplácaní z hlíny, ani jsme sem nedorazili odkudsi ze souhvězdí Labutě a nevznikli jsme ani ve futuristických laboratořích Anunakiů. My jsme si svůj vývoj museli pěkně odpracovat – miliony a miliony let uplynulo, než se z chlupatého opičáka s konečnou platností vyklubalo něco, co se už dalo neoddiskutovatelně nazvat člověkem.

Kde je tedy pravda? 

Těžko říct. Ono totiž není vyloučeno, že pravdivé jsou všechny tyto verze. V době, kdy Evropu ještě pokrýval ledovec a po inteligentním životě tu nemohlo být ani vidu ani slechu, v jiných klimaticky příhodnějších částech zeměkoule se mohly už po dlouhá tisíciletí vyvíjet vyspělé civilizace, jejichž pozůstatky nám možná jednou bude dovoleno nacházet na dně oceánů nebo pod ledovým příkrovem Antarktidy. Na Zemi totiž klidně mohou ve stejné době existovat a také existují vývojově naprosto nesrovnatelné civilizace; no řekněte, co by si například nějaký archeolog za pár tisíc let pomyslel o nás, kdyby z vrstvy hlíny navršené v 21. století vyhrabal kamenné nástroje našich současníků z deštného pralesa? 

A jiná možnost už není?

Klidně může být. Třeba v případě civilizací, které tuto planetu obývaly před miliony a možná miliardami let a pak to tu nějakým, asi ne dost hezkým způsobem zabalily. Nejsme tu s největší pravděpodobností první a můžeme být jen potomky trosečníků, kteří nějakou náhodou vždycky přežili i tu sebevětší globální katastrofu, aby se pak stali prarodiči nových civilizací.

Ale řešit tohle by bylo příliš velké sousto. A tak, ať už to bylo jakkoli, navrhuji v pátrání po historii našeho kontinentu se držet při zemi, nebo ještě lépe pod jejím povrchem, odkud archeologové vynášejí na světlo světa nespočet pozůstatků, z nichž se pokoušejí odečíst zdlouhavý vývoj inteligentního života na planetě Země. Nám totiž půjde hlavně o to, abychom zjistili - na základě nikoli domněnek, ale hmatatelných nálezů - jak mohlo dojít k tomu, že právě my, Slované, jsme nyní tady, na evropské půdě a proč nás z ní chtějí už tisíce let za každou cenu vyštípat.

(Ale počítejte s tím, že si vedle seriozních poznatků archeologů sem tam neodpustím nějakou tu „konspiraci“. To abyste nezapomněli, že jste na Myšlenkách...)

Nejsem historik, ani archeolog, geolog, klimatolog či antropolog a ani jiný odborník z vědeckých oborů, které mají do našeho tématu co mluvit. Mohu tu jen tlumočit, co tito vědci už o našem původu a vývoji objevili. Jedním z nich je slovenský filosof, kulturolog, spisovatel a publicista Viktor Timura, který se historií osídlení Evropy velmi zevrubně zabýval v objemných knihách „Dávnoveká Európa“, „Odklínanie Európy“ a „Zamlčané dejiny“. Tento autor shromáždil obrovské množství vědeckých důkazů o tom, co se dělo v tisíciletích před námi, a co je hlavní - nespokojil se při tom s papouškováním oficiální historie. Jeho závěry s ní místy naopak výrazně kolidují. A to je také důvod, proč jsem se rozhodla tento seriál o historii Evropy se zvláštním zřetelem na Slovany opřít právě o jeho dílo. Nezapomenu však ani na další autory, kteří mají k tématu co říci: Maura Orbiniho, Františka Saleše Pluskala Moravičanského a jiné.

Takže jdeme na to!

Ve škole jsme se učili, že kolébka lidského rodu je někde v centrální Africe a odtud se pak naši prapředci šířili po celé Zemi. Už jako žákyni základní školy mi však vrtalo hlavou, jak z této jedné předlohy mohlo vzniknout dnešních několik jasně vymezených ras. Ale paní učitelka mi vysvětlila, že se tak dělo vlivem odlišných životních podmínek, v nichž tihle první člověčí tvorové následně žili: v Africe se opálili, na severu naopak vybledli a tak. Proč mají Číňani šikmé oči a indiáni jsou rudí, mi však už neřekla.

A nedivím se jí: situace je totiž dost odlišná od toho, co měla napsáno v učebnici. Podle velkého množství nalezených kosterních pozůstatků předchůdců člověka se totiž dá jednoznačně tvrdit, že těch kolébek bylo více. V Africe černé rasy, v Číně žluté, Kavkaz se stal rodištěm bílé rasy, na Jávě to byl tzv. „jávský člověk“. Zbývá zjistit, jak to bylo na Dálném východě s tzv. „červenou rasou“, která se později kromě jiného stala základem pro domorodé obyvatelstvo Ameriky. Problém však je, že v zamrzlé půdě se archeologický průzkum provádí dost složitě. Nu což, počkáme, však už to tam taje...

Ruský badatel A. A. Ťuňájev uvádí, že nejbližší předchůdce člověka - Homo erectus se už před více než dvěma miliony let nacházel právě v oněch čtyřech výše uvedených regionech Asie a z nich se začal šířit. V Africe se objevil až o půl milionu let později. Takže dnes protlačovaná monogenetická teorie o tom, že předchůdce člověka je jen jeden a pochází z Afriky, odkud se následně rozšířil na ostatní kontinenty (a pak se z neznámých důvodů zase vrátil zpět) nemá žádné poznatkové zázemí a je jen úporně se držící spekulací. 

(Ale dala by se tím elegantně podpořit současná křečovitá snaha o smíšení ras na evropském kontinentu, prý: „Vždyť ono se, lidičky, zas tak moc neděje, všichni jsme přece jedné krve, ty i já“. Jenže ono To moudré nad námi pro nic za nic ty rasy na Zemi neodlišilo. Každá z nich má svá specifika a domnívám se, že i jiný úkol. Někdo se tu ale snaží do božího plánu zanést pořádný chaos. Pročpak?)

Archeologické poznatky naopak přesvědčivě dokládají, že oněch pověstných kolébek lidstva bylo víc. A o poznatky se nepřičinili jen archeologové. I genetické výzkumy potvrzují, že jednotlivé rasy mají specifickou DNA, kterou se od sebe odlišují, a tak oněch pramátí lidstva - mitochondriálních Eviček - bude o něco víc. 

To je tedy první věc, kterou by si měla paní učitelka v učebnici opravit.

(Konspirátoři na tomto místě hovoří navíc o takzvaných „dlouhých lebkách“, bytostech majících sice lidský obličej, ale výrazně prodlouženou mozkovnu. Podle propočtů byly i vyšší, než je současný člověk. Jejich DNA nezapadá do žádného z výše uvedených typů. Řeč je o takzvaných Preadamitech, hominidech nepocházejících z této planety, nicméně zde prokazatelně žili a podle honosných hrobů zaujímali ve společnosti významná postavení. Jejich lebky se velmi dobře zachovaly, některé i s vlasy, jež mají bez výjimky rezavou barvu. A pokud měli rezavé vlasy, měli tedy nejspíš i světlou pleť a modré nebo zelené oči. To rozhodně nejsou typické znaky pro domorodé Jihoameričany, přestože se tyto lebky nacházely především v Jižní Americe. Objeveny byly však i jinde ve světě. 

Ty nejstarší ležely v jedné jeskyni v Iráku. Podle zjištěné haploskupiny tito tvorové pocházeli buď ze severní Evropy nebo Středního východu. Zatím bylo provedeno podrobné zkoumání pozůstatků asi osmnáctiměsíčního dítěte, které mělo blonďaté vlasy a jehož DNA obsahovala prvky zcela nepodobné s čímkoli v pozemské populaci. Jo, a byli prý hodně velcí…

Ti nejodvážnější alternativci uvádějí, že preadamité se tu ocitli víceméně náhodou, když před nějakými 50.000 lety jejich vesmírná loď havarovala v místech dnešní Antarktidy. Ale když už byli tady, netrápili se tím a iniciativně vzali chod pozemských věcí do vlastních rukou. Když si budete prohlížet portréty starověkých, ale dokonce i některých současných lidí na postech, na nichž se rozhoduje o běhu světa, jistě vám bude nápadný tvar jejich lebky. A netýká se to jen Achnatona...

Ale to všechno vím pouze z doslechu a uvádím zde jen tak na okraj.)

Před 200 - 250 tisíci lety začalo být zřetelné postupné směřování Homo erectus k dnešnímu člověku. Vědci se dohodli, že nejpravděpodobnějším obdobím, kdy byl tento vývoj završen směrem k Homo sapiens, zahrnuje dlouhé období před 130 až 50 tisíci lety. Na konci tohoto období prý člověk už měl dnešní podobu, uměl se domluvit, vyráběl a používal nástroje a měl svou mytologii.

(Jen tak pro zajímavost: podle jiných teorií v té době už po Hyperboreji nebylo ani památky a hodný čas tu prosperovala Atlantida. A o té jsme slyšeli už leccos. Co k tomu například říká významný americký insider Corey Goody? 

„Atlantida byla civilizace s dosahem na celou planetu. Její hlavní město bylo v Antarktidě a teď se nachází pod více než 3 kilometry ledu. Tato říše měla svá zastoupení po celém světě, ta však byla při velkém kataklyzma zničena spolu s hlavním kontinentem a některé jejich pozůstatky postupně nacházíme na dně oceánu.“)

Ale vraťme se k tomu, co nacházejí archeologové.

Nás bude v dalším textu zajímat bílá rasa, která se rozšířila z kavkazského regionu v průběhu mnoha tisíců let téměř do celé Eurazie, přičemž vývoj probíhal ke třem odlišným typům: na západě to byl vývoj k neandrtálci, směrem na východ od Evropy k denisovanům a uprostřed k současnému člověku. Nárůst tohoto paralelního vývoje byl mezi 50 – 40 tisíci lety. Takové jsou tedy poslední poznatky potvrzující, že člověk bílé rasy se do Evropy nerozšířil ani z Afriky, ani z Asie, ale z Kavkazu a vyvíjel se tu samostatně a kontinuálně od Homo erectus k neandrtálcům, denisovanům a k dnešnímu člověku. První dva typy však patrně vymřely.

(Denisované i neandrtálci zanechali své stopy v DNA dnešních lidí. Mnoho současných lidských populací ve východní části Eurazie má ve své DNA prvky zděděné od denisovanů, podobně jako lidé západní části eurazijského kontinentu v sobě mají DNA ovlivněnou neandrtálci. 

Denisované byli velmi vysocí, určitě přes 2 metry. Nálezů je však zatím velmi málo, protože jejich životním prostorem byla východní Asie, kde zatím archeologové vzhledem ke složitým geologickým podmínkám neměli moc šancí po nich něco objevit. Ty předměty, které byly zatím objeveny, však svědčí o na tu dobu výjimečné technologické vyspělosti těchto lidských předků; v Denisově jeskyni poblíž Gornoj Šorije na Altaji byl například nalezen úlomek prstenu z vybroušeného a leštěného zeleného kamene. V jedné z vrstev archeologové dále našli i nástroje, kupříkladu kostěnou jehlu, z čehož vyplývá, že denisované si už šili oblečení; nalezeny tu byly i stopy DNA koně, což svědčí o tom, že denisované využívali koně o desítky tisíc let dříve, než kdekoli jinde na světě.)

Čeledi kavkazského typu člověka

Podle směru šíření se v průběhu vývoje kavkazský typ člověka dále diferencoval na tři příbuzné, nicméně poněkud odlišné čeledi: jihokavkazskou (armenoidní), která se později prolínala se semitským, europidním a arabským typem; východokavkazskou (indoiránoidní) a čeleď severozápadní (europoidní).

Jihokavkazský typ postupně zalidnil Mezopotámii, Anatolii a Blízký východ. Oblast byla klimaticky daleko příhodnější než severní regiony, proto zde vývoj postupoval rychleji než na severních evropských územích, tedy i v obdobích zalednění severu. Z Blízkého východu se bílý člověk dostal dál na západ do severní Afriky a patrně i na Balkán.

Východokavkazský typ putoval podél jižních břehů Kaspiku na jihovýchod a východ a postupně osídlil íránskou náhorní plošinu až po Perský záliv, na východě po indickou Gangu a podél Himálají, Pamíru a Ťan Šanu, Altaje a Sajan až do míst, kde je dnes jezero Bajkal. Severní hranici osídlení pak tvořila pomyslná spojnice od ústí Ankary do Jeniseje až k Uralu. Na jihu hranici mezi těmito dvěma čeleděmi pak tvořilo pohoří Zagros. 

Severozápadní, europoidní typ osídlil nejprve obrovské prostory velké ruské roviny, odkud pak postupoval dál, až zabydlel celé obrovské území od Uralu po Atlantský oceán a od Severního moře po moře Středozemní a Černé. Toto vymezení je však velmi zjednodušené a zachycuje jen to nejzákladnější dělení. Pokud bychom šli do detailů, nestačil by nám ani tento vymezený prostor, ani vaše trpělivost. Tedy alespoň stručně:

Z Kavkazu se předchůdce člověka šířil nejprve kolem Černého moře a podél velkých ruských řek na sever, ale také do střední a západní Evropy. Nejstarší nálezy o přítomnosti předchůdce člověka v západní Evropě jsou staré milion roků. Podobně je tomu i v Evropě střední; takové doklady nalezneme například v Přezleticích u Prahy, na Stránské skále u Brna nebo na Červeném kopci.
Mezi 100 a 70 tisíci lety se první migrační skupiny už dnešních lidí vydaly z Kavkazu také na východ. Byli to Ainové a píšu o nich proto, že jejich potomci dnes žijí v Japonsku na ostrově Hokaido a na severu Dálného východu. Jedna skupina Ainů se před 65 000 lety dostala až do Austrálie a stopy po nich byly nalezeny dokonce i v Chile.
V období mezi 80 a 60 tisíci lety se na ruské rovině zformovalo několik velkých oblastí osídlení už současných lidí. Na základě obrovského množství archeologických nálezů byla potvrzena nepřetržitá kontinuita osídlení tohoto prostoru po velmi dlouhou dobu. Ruští archeologové podrobně analyzovali nálezy ve 13 regionech centrální části a konstatovali nejen početnost sídel, ale především vysokou úroveň v nich žijících komunit. 

V závěru doby ledové za mizejícím ledovcem, který do té doby pokrýval území dnešní Evropy, se toto rozrůstající se obyvatelstvo začalo stěhovat na západ, kde vytvořilo základ budoucího domorodého osídlení dnešní Evropy. 

Takže si shrňme: Evropané, a tedy i my, Slované, máme svůj původ na Kavkaze v severokavkazské europoidní čeledi. Žádná Afrika. 

A to je další věc, kterou by si měla paní učitelka v učebnici opravit.

Tím jsme v podstatě hopem vzali nějaké dva miliony let naší historie a nyní jsme dorazili do jednoho z důležitých zlomových okamžiků: končí poslední doba ledová a na obzoru je - velké kataklyzma...

- pokračování -