VELKÁ CESTA TAM A ZASE ZPÁTKY 3

- předchozí část -

Irkutsk

Zde žil první irkutský gubernátor

Den desátý:

Vítáme se s Olegovou ženou Olgou. Oleg s Olgou bydlí od jara do podzimu na chatě, v zimě v Irkutsku v paneláku. Nás ubytovali v patře své dači, kde mají dvě místnosti; jedna je pro nás, v druhé má ložnici Oleg s Olgou. V přízemí je kuchyně, chodby a záchod s koupelnou. Vaří se většinou venku; pod obrovskou pergolou je elektřina, plynový vařič i tekoucí voda a kuchyňská linka.

Čeká nás spousta jídla a pití a povídáme si dlouho do noci.

Pohled od chaty na Angaru

Ještě je trochu vidět, a tak koukáme na Angaru, která teče 50 m pod chatou. Řeka má v těchto místech průtok 2100 kubických metrů (Labe v Mělníku 100).

Pohled na noční Irkutsk (a orbíky)

Den jedenáctý:

Den věnovaný odpočinku.

Pravý břeh Angary pod Olegovou chatou

Zkouším prut na ryby a chytám pod chatou ze břehu. Ryby ale neberou. Voda je čistá a to jsme po proudu kousek pod Irkutskem, asi kvalitní čistička vody. Je vidět do hloubky tak 3 m. Dno se svažuje postupně a je z oblázků, občas velký kámen. Chytat se dá do 20 m od břehu, kde voda teče pomalu. Pak je pás chaluh. Za ním už je čisto, ale hodně velký proud. Občas v něm někdo chytá z ukotvené loďky. Zkouším trochu brodit, ale voda je studená, až mě bere křeč do nohy. Červenec...

Za dva roky, co jsme tam nebyli, Oleg udělal bazén a pergolu a dodělal dřevěnou dvoupatrovou chatu. 

Pergola je nasvícená, schody také. Zabydlujeme se a prohlížíme zahradu. Divíme se, hlavně já, co a jak pěkně tu na Sibiři roste. Zahrada je ve svahu a jako celý pravý břeh Angary je orientovaná na jih. 

Olegova chata je v chatové oblasti na protějším břehu

Ve skleníku rostou rajčata, papriky a okurky. Jsou pěkné a už dozrávají. Na části pozemku jsou také brambory. U zdi roste víno, odrůda, která ani na Sibiři nevymrzne. Na části pozemku nechybí ani ovocné stromky a v betonových záhonech roste zelí, salát, mrkev, lilek, hrášek, rajčata, jahody, maliny, rybíz a už nevím co ještě. Všechno je pěkně veliké. Půda je tu chudá, a tak Oleg na jaře koupil 1.000 kg substrátu do záhonů :-) a každý den se zalévá vodou z Angary.

Koupeme se v bazénu: voda je sice na české poměry nic moc, ale sluníčko pálí, a tak nám to ani nepřijde. Večer opět hostina pod pergolou.

Den dvanáctý:

Ráno mi Oleg dává klíče od auta, ukazuje co a jak a předává ověřené potvrzení, že auto mám legálně půjčené. Je to Toyota Camry, automat.

Jedeme do města do bytu po Mariščiných rodičích přebrat věci a vzít si něco na památku. Oleg naviguje kudy a já jedu. Koukám po okolí, abych, až pojedeme sami, nazabloudil, a už si to mířím do křižovatky na červenou. Oleg říká: ,,Krásnaja!" Já nic. Oleg znovu, teď už volá: ,,Krásnaja!!!!" a já koukám, že zleva i zprava na nás jedou auta. Něco asi nebude v pořádku?! Urychleně couvám z křižovatky a teprve teď si uvědomuji, že ,,krásná", znamená česky ,,červená"!!! Pak už dávám větší pozor a jedeme bez problémů.

Vedle bytu po rodičích je pošta, a tak se tam jdu přihlásit. Chybí mi ale nějaké papíry, a tak si jen vyzvedáváme tiskopis a necháváme přihlášení na další den. Pak ještě odvezeme Olega do práce a vracíme se na chatu.

Po zbytek dne rybařím. Zas nic...

Den třináctý:

Ráno jedeme za Olegem do práce, a pak s ním na poštu přihlásit mě. Když k nám do ČR přijede cizinec, který není z EU a pobývá tu déle než 30 dní, musí se do 3 pracovních dnů přihlásit na cizinecké policii a doložit, u koho bydlí. Pokud je ubytován v hotelu, může za něj tuto agendu vyřídit i hotel. V Rusku tuto registraci místo cizinecké policie dělá pošta. Když to v termínu nestihnete, musíte na ruskou cizineckou policii a tam už může být pokuta a celkově je to složitější. 

Na poště nám říkají, že úřednice, která to umí (tedy to přihlášení), není v práci… Jedeme tedy na jinou poštu. Tam nám úřednice, mladá Burjatka, oznamuje, že mě nepřihlásí, protože se přihlašuje do 5 dnů od vstupu do Ruska. Jak jsme se asi měli přihlásit, když jsme jeli vlakem, ji nezajímá. Dohadujeme se, zatímco jiná úřednice, Ruska, kamsi volá a pak říká, že když ukážeme jízdenky, tak nás přihlásí. Jenže jízdenky už Marina vyhodila. Uvažujeme, že si snad budeme muset opatřit elektronicky kopie :-(

Oleg ale navrhuje, že v Irkutsku je pošt dost, a tak můžeme zkusit další. Tam nám pro změnu říkají, že musíme dodat ještě cosi ofocené. Ofocujeme, co je třeba, a bez problému mě přihlašují. Uff.

Jedeme už jen s Mariškou do města, parkujeme na bezplatném parkovišti kousek od centra, u kruháče. Čeká nás tam kamarádka Táňa. Jdeme se společně projít po městě a pak nás zve do restaurace Arbatský dvorik.

Náměstí Vítekoho

V centru města jsme viděli řadu starých dřevěných městských domů, které nemusely ustoupit moderní zástavbě, ale naopak tu jsou chráněny. A co víc - nové domy v jejich sousedství přebírají architektonické prvky starých staveb. Co k tomu říká Wikipedie:
130. kvartál – jakýsi živý městský skanzen původní dřevěné architektury Irkutsku. Domy v této čtvrti začaly vyrůstat již v 18. století, tehdy se jednalo o předměstí Irkutsku. Shodou okolností se zde velká část starých dřevěných domů dochovala do současnosti. V letech 2008-2012 proběhla kompletní rekonstrukce čtvrti – 32 cenných domů bylo zrestaurováno, bylo postaveno 16 kopií zaniklých historických domů a 8 domů bylo do 130. kvartálu přemístěno z jiných částí města. 

I v Irkutsku jsou "zasypané" domy

Stará ruská architektura

A nová historizující zástavba

A než se s historickým centrem Irkutsku rozloučíme, ještě jednu zvláštnost - symbol města:

Babr se sobolem v zubech - symbol města

Snad to měl původně být sibiřský tygr, ale bobří ohon a blány na zadních tlapách tvrdí něco jiného. Spokojme se s tím, že to prostě je - Babr.

Během prohlídky města jště nakupujeme různé chybějící věci. Marina potřebuje boty. Ale až ve třetím obchodě mají patřičnou velikost, boty na Popelku se shání dost blbě. Táňa oslovuje cizí paní, která nakupuje před námi, a ta nás nechá nakoupit na svoji slevovou kartu. Ušetřili jsme tím 500 rublů. Pak ještě do obchodního centra-tržiště, kde nakupujeme jídlo na cestu na Olchon.

Na chatu se vracíme pozdě odpoledne. S Mariškou ještě seběhneme na břeh Angary zkusit štěstí s rybami. Opět neberou. Prut je na plavanou s velkým splávkem jak na štiku, pod ním v metrové hloubce olovo a mezi tím umělé mušky. Stejně, jak vidím, chytají i místní rybáři z loděk. Jenže také nic nemají. Nicméně procházka po břehu je i tak krásná.

K večeři jsou opět vynikající ryby. Oleg je naštěstí nosí z práce. Je společníkem malé firmy, která se zabývá prodejem ryb.

Zítra nás čeká cesta na jedno z nejkrásnějších míst Bajkalu - ostrov Olchon. Tak honem na kutě. Moc se těším!

- pokračování -

autor: Jan