VELKÁ CESTA TAM A ZASE ZPÁTKY 1

V diskuzi k článku o Kolčakově zlatě se hned dva čtenáři přiznali, že Bajkal navštívili osobně. Protože byli zároveň ochotni se s námi podělit o své zážitky z míst, kam se nejezdí tak běžně jako do Chorvatska, předkládám vám dnes první část vyprávění z cesty od Jana.

V roce 2013 a 2015 jsem měl to štěstí, podívat se jako turista na Sibiř a na jezero Bajkal. Je to především zásluha mé ženy Mariny, která se tam narodila. První návštěva byla krátká, několikadenní a ta druhá více než měsíční. 

Rusko patří mezi země, do kterých potřebujete vízum. Buď měsíční, turistické nebo tříměsíční, tzv. podnikatelské. O vízum si můžete zažádat na ruské ambasádě, nebo přes nějakou firmu, která se zprostředkováním víza zabývá.

Cestu jsme zvolili letecky a vlakem, chtěl jsem totiž jet Transsibiřskou magistrálou. Letenky z Prahy do Moskvy a zpět stojí klidně 20.000 Kč i více. Pokud ale dlouho hledáte a kupujete půl roku předem, můžete je mít za 5.000. Levnější bývají, když kvůli vytížení letů letíte přes nějaké místo, kde se to aerolinkám zrovna hodí. V našem případě to byl Bělehrad. Nechá se však letět z Prahy přes Moskvu až do Irkutska a zpět za 10.000. Transsibiřská magistrála vás přijde tam a zpět (Moskva – Irkutsk – Moskva) na 10.000 Kč. 

Ruský rubl má dlouhodobě kurz 100 R za 33 - 35 Kč. Tedy ceny dělíte třemi. Platy jsou v Rusku asi poloviční oproti našim, ale ceny většinou také, takže Rusové si finančně žijí asi jako my. Pro Čechy je tedy v Rusku levněji a můžete si leccos přivést, musíte ale letět s aeroliniemi, které mají v ceně letenky i kufr zdarma.

Den prvý

Naši Velkou Cestu jsme začali ráno na jednom letišti u Prahy. Současný název není podstatný, ono se to teď často mění. Dneska se jmenuje nějak a zítra to bude zase jinak. V budoucnu nechť se o něm mluví jen jako o místu Velikého Letu.

Je všeobecně známo, že při skoku do dálky je potřeba se rozběhnout, na věci je potřeba se dívat s odstupem... Proto jsme cestu na východ zahájili cestou na jih. Vyrazili jsme tedy směr Praha - Bělehrad. Pak s náležitým odstupem teprve Bělehrad - Moskva.

Odlétáme z Prahy letadlem ATR- turbovrtulové do Srbska, na letiště Nikola Tesly v Bělehradu. Let probíhal dle očekávání. Prohlíželi jsme si oblačnost nad Evropou a určovali jsme, kde se právě nacházíme. Pro případ odchýlení od trasy, případně pro případ únosu letadla, jsme měli připravenu vlastní variantu. Letadlo uneseme sami a poletíme po původně dohodnuté trase.

V Bělehradě máme do večera čas, a tak jedeme autobusem z letiště do centra. Procházíme starým městem a prohlížíme si památky. Je 38 ve stínu, chůze po městě je úmorná. Na Bělehradu je sympatické, že má spoustu kašen s pitnou vodou a nebo alespoň fontánky na pití. Voda je docela dobrá.

Prohlídku památek zakončujeme pevností Kalemengdan, kde ve 14. stol. zastavili Srbové vpád Turků do Evropy. Pevnost leží na soutoku Sávy a Dunaje. Na kraji pevnosti je vojenské muzeum, kde je technika od první světové války až téměř do současnosti.

Bělehrad, pevnost Kalemengdan

Mariška má nohy od bot rozedřené do krve, dává si různě náplasti, ale moc to nepomáhá.

Na zpáteční cestě na autobus na letiště potkáváme několik domů, na kterých jsou vidět stopy po ,,humanitárním,, bombardování NATO. Zřejmě je nechali záměrně jako memento.

Na letišti čekáme na letadlo a se západem slunce Arabové v odletové hale padají na kolena a mlátí hlavou o zem. Zvláštní pohled...

Noční let začíná nádherným pohledem na noční Bělehrad. Letíme na sever, abychom se vyhnuli prostoru Ukrajiny. Kocháme se pohledem na dvě vzdálené bouřky a blesky jsou vidět daleko i pod námi. Je to hezká podívaná takhle z dálky, proletět bouřkou by asi nebylo příjemné.

Den druhý

S počínajícím svítáním se blížíme k Moskvě. Moskva ještě svítí, ale za hodinu již svítá, a tak je i světlo. Letíme nad ní skoro půl hodiny, velké město. Přistáváme na letišti Šeremetěvo. Z letiště nás veze Marišky syn Valera. Jedeme do satelitního městečka Lobnja.

Lobnja je okraj Moskvy. Má asi 70.000 domorodců + mnoho gastarbajtrů. Je od kraje Moskvy vzdálena asi 40 - 50 km, jezdí se příměstskými vlaky cca 25 min. Vlakové nádraží je nedaleko stanice metra. Vlaky jsou rychlé a čisté. Jmenují se Rex-expres a jezdí na čas. 

Jezdí i obyčejné vlaky, které všude staví, jedou 40 minut a jsou přeplněné lidmi. V obyčejném vlaku jezdí i lidi bez jízdenky a je vidět, jak jde průvodčí vagonem z jedné strany, oni prchají na druhou. Na zastávce pak prchají na ten konec vlaku, kde průvodčí už byl. Ve vlaku je veselo. Občas vejde do vagonu muzikant, zahraje jednu nebo dvě písničky, kdo chce, dá mu minci a jde dál. Nebo jsme zažili prodejce, který poprosil o pozornost a nabídl své drobné zboží, sem tam si někdo koupil, jednou i my. Nějakou drobnost do kuchyně. Nutno dodat, že se jednalo o zboží, které zrovna v obchodě nebylo a cena byla velmi příznivá.

Lístek do vlaku slouží i jako vstupenka na nádraží. Bez ní se není možné na nádraží dostat. Prochází se napřed bezpečnostním rámem jako na letišti (kontrola zbraní a výbušnin), pak turniketem jako bývaly kdysi v Praze v metru, tam se strká jízdenka. U všeho hlídkuje ostraha nebo milicioněr. Nebo několik milicioněrů… Stalo se mi jednou, že rám při mém průchodu zazvonil. Milicionář se na mě podíval, zřejmě vyhodnotil, že jako běloch riziko nepředstavuji, a šel jsem dál. Za chvíli jsme se pro něco vraceli a skupinka milicioněrů už legitimovala a kontrolovala nějaké hodně opálené občany.

Pod jezdícími schody dole v metru je kukaň, kde sedí důchodkyně a bedlivě sleduje provoz, aby mohla při případném pádu cestujícího schody zastavit. Asi by bylo možné nainstalovat zastavovací tlačítka, jako máme v našem metru, ale paní by přišla o práci a podpora v nezaměstnanosti by možná vyšla podobně, jako minimální mzda.

Ubytovaní jsme u kamarádky Leny s manželem Grišou a synem Dimou. Ve stejném domě (12 pater panelák) bydlí o dva vchody dál Marišky syn Sergej s rodinou a dříve tam bydlela i Mariška.

Po poledni se jdeme podívat po centru města a pak dál za kamarádkou. Jdeme okolo starších paneláků, všude okolo je hodně zeleně, dětských hřišť a také něco, co bych nazval venkovními posilovnami. Občas je někde mezi paneláky ve stínu pod stromy prodejce ovoce a zeleniny. Kupujeme třešně.

Pak se zastavujeme na druhém konci Lobnje v čajovém domku u kamarádky Světly.

Večer je pro nás připravena hostina u Leny, kde bydlíme. Příjemně si povídáme dlouho do noci.

Den třetí

Několikrát jsme podnikli spanilou jízdu do Moskvy. Moskva má asi 10 milionů lidí + gastarbajtři, což jsou většinou lidé z bývalých jižních států SSSR. Podle některých odhadů je jich v Moskvě už také skoro 10 milionů.

Moskevské metro je velké a krásné a bylo o něm už napsáno mnoho, takže jen stručně. Mimo špičku v něm jezdí asi tak 3x více lidi než v Praze ve špičce. Stanice jsou dál od sebe a metro jezdí rychleji a v kratších intervalech. Přesto je stále plné. Pravda, nejezdili jsme v něm v noci. Domorodci, kterým se říká Moskviči, vypadají podobně jako jinde v Evropě. Domorodky také a snad nebudu obviněn z harašmentu, když nevyváženě poznamenám – hezké ženské.

Moskevské výstaviště, Gagarinova raketa

Chrám Krista Spasitele

V Moskvě jsme prošli centrum, vyfotili se na Rudém náměstí, odpočívali v parku s umělými potůčky. Navštívili jsme chrám Krista Spasitele. Pravda až napodruhé. Poprvé jsem měl krátké kalhoty a koukala mi kolena a ženskému doprovodu koukala z šatů ramena a chyběly pokrývku hlavy. Hlídač u vchodu si se mnou moc pěkně popovídal o tom, jak měl motorku Jawa a stále na ní vzpomínal, ale stejně nás nepustil. Chrám Krista Spasitele byl po revoluci za Stalina zbourán a na jeho místě byl postavený obrovský bazén. V 90. letech však byl obnoven a rekonstruován do původního stavu. Moskvané, kteří měli doma kousky původního chrámu nebo výzdoby, je darovali, aby mohly být do chrámu znovu včleněny.

Na různá občerstvení jsme vyhledávali spíš v bočních uličkách malé restaurace a bufety. Vaří tam dobře. Vtipnou historku jsme zažili v jednom obchůdku, kde jsme se ve frontě na pokladnu bavili česky. Pak u pokladny Maryška mluvila rusky a platila. Paní prodavačka ji přitom pochválila, jak mluví hezky rusky a bez přízvuku. Bodejť by ne, když se tam narodila!

Dopoledne běháme po úřadech kvůli zdravotní pojistce a nakupujeme jídlo na cestu vlakem na Sibiř a dárky.

Odpoledne se u metra setkáváme s jednou klientkou, se kterou Mariška pracuje z Čech po skypu; sedíme v parku a Mariška s ní řeší, co potřebuje. Zapomněl jsem v úvodu dodat, že Mariška má esotericko-psychologické vzdělání. Bohužel však všichni klienti potom, co se odstěhovala do Čech, zůstali v Rusku. Pak zase vlakem zpět do Lobnjě. K večeru se před domem seznamujeme se synem Sergejem a jeho rodinou. Vyměňujeme si třpytky na ryby a povídáme si.

Den čtvrtý

Dopoledne nás veze syn Valera do Moskvy na Jaroslavský vokzal - nádraží, ze kterého vyjíždíme Transsibiřskou magistrálou na Sibiř, do Irkutska. Ve 12:30 vlak vyjíždí. Pojedeme 5.200 km na východ, časový posun je 5 hodin.

- pokračování -

autor: Jan