9. 2. 2020

VELKÁ CESTA TAM A ZASE ZPÁTKY 2

Cesta pojezdem


Barabinsk, jedna ze stanic na Transsibiřské magistrále
Den pátý až devátý
Na samotnou Sibiř jsme se z Moskvy přesunovali vlakem, Transsibiřskou magistrálou. Je to nejrychlejší pozemní spojení mezi evropskou částí Ruska a Sibiří. Cestu je potřeba plánovat předem, na poslední chvíli se lístky neseženou. Dráhy otevírají na každý vlak 2 měsíce předem předprodej jízdenek. Většinou je za týden vyprodáno.



Plackart
Vlaky jezdí v různých komfortních kategoriích. Buď kupé pro 4 osoby, nebo takzvaný plackart, kde jsou všichni společně. Vyzkoušeli jsme oboje. 
Na stanici, odkud vlak vyjížděl, jsme jeli autem. Tam jsme zakoupili kupé, nedaleko (hned vedle) toalet, v předposledním vagonu. Spaní na sedačkách s dekami a polštářem se nechalo přežít. V kupé nejsou klasické sedačky, ale sedí se na docela pohodlných postelích, které jsou dvě dole a dvě nahoře. Protože kupé jsou čtyřmístná a my byli tři, očekávali jsme, že si k nám přisedne nějaký domorod. A také přisedl - přesněji v noci přilehl. Cestoval s námi z Moskvy až do Jekatěrinburgu a byl sympatický zejména tím, že se v kupé skoro nezdržoval. Asi byl v jídelním vagonu s kamarády. Cestoval za prací: jeho firma stavěla v Jekatěrinburgu na výstavě nějaké stánky. Ty jezdí stavět i na veletrh do Brna.
Náš vagon má číslo 12, ale jsme 10. za lokomotivou :-) Máme sedadla 1 a 2, tedy jsme kousek od průvodčí - konduktérky. Ty jsou dvě a střídají se ve službě po 12 hodinách. Nabízejí nám ke koupi různé suvenýry. Kupujeme plyšáka. Také nám dává dle potřeby horkou vodu, která je pro všechny k dispozici po celou cestu zdarma. Jíme kromě hotových jídel, která si vezeme s sebou, také pytlíkové polévky a další instantní krmě. Popíjíme čaj a trochu kafe.
Na stanicích, kde jsme měli přestávky, bylo možné koupit občerstvení. Moroženoje, uzené ryby, pečivo, sýry apod. Velmi chutné, velmi levné. Také různé suvenýry, jako papachy na hlavu a jiné nesmysly.

Prodejci ve stanici: koupit si můžete jahody, ryby, ale třeba i kožešiny

V našem vlaku byl samozřejmě i jídelní vůz, ale měli jsme nakoupeno jídlo na celou cestu, a tak jsme jej nenavštěvovali. Lidé si na cestu nakupují instantní jídla a čaje a kávu, které pak horkou vodou zalévají. 

Cesta vlakem vesele ubíhala, i když krajina byla poněkud jednotvárná, samá rovina. 


Od Moskvy až na Ural opravdu jen velmi mírně zvlněná placka. Střídaly se lesíky s běrjozkami a osikami. Někde jen hájek, jinde celý les. Stromy celé, suché i ohořelé, nebo zbytky kmenů trčící k nebi již bez větví. 




Mezi ohořelými kmeny už roste nový les

Louky většinou podmáčené, někde tráva jinde rákos. Podmáčená byla i většina lesů. Co také chtít na rovině. Fotíme z vlaku a natáčíme videa.


Jak jsme se blížili k Uralu, začal se les měnit, charakterem blíže k evropskému, tak, jak jej známe od nás. 

Někde u Jekatěrinburgu
Ural jsme přejížděli v jeho jižní části, před gorodem Jekatěrinburg. Očekávali jsme veliké pohoří, skály a soutěsky… Ale skutečnost nás zaskočila, něco jako naše Šumava. Ural je již starý a kopce jsou řádně ohlodány zubem času. V jednu chvíli jsme jeli okolo nějaké říčky, asi jako Berounka i krajina byla podobná, a oba břehy řeky byly posázeny hezkými chatami. Od malých až po skoro paláce. 


Kus cesty za Jekatěrinburgem je pár metrů od kolejí monolit, který je hranicí mezi Evropou a Asií.


Za Uralem se krajina vlnila již více, byla vidět obdělávaná pole i v lese se místy těžilo dřevo, viděli jsme u trati několik pil. A také stopy minulosti.

Pomníček čs. legionáře

Nezvyklé pro nás bylo, že každý most hlídá voják se samopalem, nebo celá četa vojáků, záleží na tom, jak je řeka a most veliký. Z větších řek jsme přejížděli Volhu, Ob, Jenisej, Kamu, Irtyš a Angaru. Menších řek a říček mnógo.

Krasnojarsk, řeka Kama
Vlaky, které v protisměru jezdily snad každých 5 minut, měly na naše poměry o hodně víc vagonů. Když jsem se nudil, počítal jsem je. Takový obyčejný nákladní vlak jich měl okolo 70. Potkali jsme však i vlaky se stovkou vagonů a nejdelší (asi dva spojené) měl těch vagonů 168.

Přejezdy tu mají opravdu zajištěné
Okolo tratě byly různé vesničky. Domy většinou přízemní nebo jednopatrové, Na střeše vlnitý, asi eternit, ale nejčastěji plech. Pálených tašek málo. Domy většinou v dobrém stavu, opravené i nové, jen tu a tam bylo vidět, že už nikdo nebydlí, okolí bylo zarostlé. Zahrádka se skleníkem, nebo alespoň foliákem je u každého domu. Myslím tím vesnice a nekonečné chatové kolonie u měst. Na každé zahradě jsou brambory. Někde byly venku vidět rajčata, dýně a cukety, zelí a už ani nevím co všechno.


Ve vagonu s námi jedou Slováci, mladí kluci; hostí mě večer vodkou a povídáme si. Ve vlaku jedou také Italové. Nějaký místní Rus jim cpe do hlavy, že v Irkutsku má každý doma dva medvědy a vysvětluje jim, jak si v Bajkalu snadno chytí rybu do rozštípnutého klacku. V duchu si představuju ty dva medvědy, na balkonech irkutských paneláků a činžáků. :-)) Naproti nám v kupé chvíli jedou sympatičtí manželé a pak je střídá babička s vnukem. Vychovala 4 svoje děti a ještě 5 adoptovaných. Dostala za to řád.
Každou chvíli je ucpaný záchod. Nesmí se do něj házet papír, na ten je vedle mísy košík. Konduktérka nadává a všem opakovaně vysvětluje, že do záchodu se papír nehází. Vysvětluje to ale rusky. Myslím, že kdyby uměla italsky, bylo by po problému...

Stavba mostu přes Jenisej

Po 4denní a 4noční cestě, jsme přijeli do Irkutska. Vyzvedl nás švagr Oleg a kamarádka Táňa s autem a jeli jsme k Olegovi na chatu.


autor: Jan

2 komentáře:

Podmínky pro publikování komentářů