VELKÁ CESTA TAM A ZASE ZPÁTKY 5

- předchozí část -

Jezero Hada, záliv Chanchoj a Dračí skála

Den patnáctý:

Po snídani – palačinky, marmeláda, čaj od paní Olgy, která mimo pronajímání chatiček ještě v jedné budově provozuje něco, co jsem nazval minirestaurací – dáváme věci do auta a vyrážíme směr Mys Choboj. Cesta je písčitá a hrbatá, místy se musíme vyhýbat kamenům, místy hlubokému písku, abychom nezapadli. Projíždíme přes několik údolí s prudkými sjezdy a výjezdy. Raději bych seděl v traktoru nebo V3S. 

Tady to ještě jde...

Cesta stepí se často rozděluje na několik a posléze zase spojuje. Je nutno vždy vybrat tu nejlépe sjízdnou. A tak někdy musíme chtě-nechtě zastavit a kus si nejdříve pěšky projít.

Přijíždíme k malému sportovnímu letišti, kde stojí 4-6místný Jak a dvoumístný ultralight. Letiště je travnaté, mírně zvlněné, pro malá letadla naprosto dostačující.

Jedeme dál. Po 25 kilometrech vjíždíme do borového lesa a o kus dál je přes cestu závora a u ní milicionář, který nás nehodlá pustit dál. Naše auto jako normální osobák by prý neprojelo písečnými dunami, které jsou později na cestě. Dál mohou jen vyšší čtyřkolky a terénní auta.

Náš terénně-osobní automobil

Nicméně závora se nachází už v národním parku, jehož hranice jsme přejeli, a tak musíme zaplatit za vjezd mírný poplatek, asi 100R. Cestu na mys Choboj přesto musíme prozatím vzdát. Než otočíme, milicionář nám alespoň radí, kde na zpáteční cestě můžeme sjet na hezkou pláž s teplejší vodou.

Sjíždíme k ní tedy docela prudký kopec. Cesta je hodně písčitá a než stihnu zvážit, jestli pak vyjedeme i nahoru, jsme dole na písečné pláží. Mariška se uvelebí na písku u vody a já rybařím. Měním třpytky, woblery, chodím po pobřeží sem a tam... a nic. Ani rybička. Kdo to říkal, že Bajkal je plný ryb?! :-(

Na zpáteční cestě natáčíme hrající si syslíky a objevujeme několik dalších krásných pláží, kam se možná ještě vrátíme.

"Doma" večeříme vynikající cuketu od Marišky a pak se ještě jdeme projít k jezeru. Cestou zpět kupujeme v krámku čerstvého, ještě teplého omuľa (ryba, jako náš pstruh) jako desert. V jídelně se se mnou hned bratří tři Rusové, kteří dnes dorazili na dovolenou. Jeden byl jako turista v Čechách. Popíjíme čuť-čuť vynikajícího červeného vína z desetilitrových kanystrů.

Den šestnáctý:

Po snídani asi v 10 hodin vyjíždíme k Jezeru Hada. Má to být malebné jezero ve vnitrozemí, za horským hřebenem v údolí, kde je slaná voda s příměsí síry a léčivé bahno. Podle mapy víme, kde asi jezero leží, ukazatele ale nikde žádné.

Po asi 10 – 12 kilometrech, kdy jedeme paralelně po cestách vedle hlavní cesty (po ní se opravdu jet nedá), odbočujeme někam vlevo do hor, odhaduju, že to je ten správný směr. Toyota se statečně šplhá na jedničku, někdy dvojku, nejdříve polní a pak už jen lesní cestou někam do nebe. Vyhýbáme se kamenům, později už balvanům a bereme mezi kola půlmetrové díry. Občas se cesta tradičně dělí na několik a my musíme vybrat tu správnou, nebo nás čeká couvání zpět k poslednímu rozcestí a zkusit jinou.

I tady to nejdříve docela jde...

...ale v jednom místě to už nejde ani jednou ze tří možných cest. K vrcholu pohoří to ale nemůže být daleko. Prohlížím tedy, kudy bychom se prosmýkli na cestu, která vypadá jako přijatelná, ale je od nás oddělená lesem. Nakonec nacházím úsek, kde se štěstím (a taky proto, že někdo nedávno uřízl několik překážejících stromů) projíždíme borůvčím mezi kmeny na jinou cestu. Po ní můžeme pokračovat dál, ale je mi jasné, že zpátky to nepůjde, i tahle cesta je moc rozbitá. Ovazujeme tedy kolem stromu toaletní papír, abychom tuhle "zkratku" na zpáteční cestě našli.

Po 5 – 7 kilometrech do kopce jsme konečně na vrcholu a cesta se láme dolů a je mírně lepší. Po dalších pár kilometrech už je to skoro rovina. Projíždíme údolím a konečně je tu jezero! Vyschlé…

Trochu zklamání, ale přesto musíme uznat, že je to krásné místo. Procházíme se po suchém bahně, které se pod nohama mírně pohupuje. V jednom místě tu někdo vykopal půlmetrovou díru, vidíme tedy alespoň trochu tekutého bahna.

Na břehu parkuje pár místních domorodců s turisty. Nechápavě kroutí hlavou, jak jsme se tam přes ty hory s naším autem dostali. Chtěl jsem původně ještě pokračovat dál k Velkému moři směrem na jih, ale tvrdí mi, že prý tam neprojedu a máme se raději vrátit, nebo tam někde vrak našeho auta zůstane a naše kosti budou v zimě ohlodávat vlci, kteří na ostrov v zimě přes led běhají.

Krátká porada – 50 % z nás (já) demokraticky rozhoduje, že jedeme dál, dokud to půjde. Pokračujeme tedy údolím po dobré cestě, až přijíždíme ke sjezdu dolů lesem. Opět vybíráme ty správné cesty a přemýšlím, jestli to půjde projet také v opačném směru, až se budeme vracet.

Pak jsou na cestě najednou šedesáticentimetrové výmoly, a to hned několik za sebou. To už opravdu neprojedeme. Couvám asi 50 metrů na místo, kde se můžeme otočit a zaparkovat tak, aby ostatní mohli projíždět. Zbývajících 3,5 km k moři tedy jdeme pěšky.

U moře parkuje několik terénních aut a čtyřkolky. Fotografujeme, zkoušíme, jak je “teplá” voda a pozorujeme rybáře.

Pobřeží Velkého moře je úchvatné. Strmé skály až skoro do vody, půlmetrové vlny a příjemné sluníčko.

Když se nabažíme tou nádherou, vracíme se k autu a jedeme zpět. Zpátky to s opatrností jde lépe, protože už víme, kterou cestu si vybrat. U značky z toaletního papíru opět projíždíme lesem a pokračujeme k hlavní silnici (cestě). Přejíždíme hlavní a pokračujeme na sever k zálivu Chanchoj. Je to vlastně jezero, které je od moře oddělené písečnou kosou. Voda je zde teplejší.

Záliv Chanchoj

Měli by se tu vyskytovat okouni a štiky. Pár metrů od břehu začínají vodní řasy a tráva, a tak (protože loďku nemáme) nám nezbývá než chytat kousek od břehu. Pod kameny tu žijí chrostíci a na ně společnými silami nachytáme asi 15 okounů. Konečně úlovek! Po návratu z nich bude hostina.

Po večeři jdeme na procházku po hlavní ulici k naší známé Leně, která má obchůdek se suvenýry. Povídáme si, nakupujeme a domlouváme pro mě na pátek celodenní výlet (2.000 rublů) s jejím manželem na Velké moře a chytání ryb ze člunu.

Už se těším do postele, mám z toho celodenního koukání po cestách oči na stopkách jako šnek.

Den sedmnáctý:

Ráno, po 10 hodině jdeme na procházku k nedalekému mysu Burchan, kde je slavná Dračí skála. Po cestě zastavujeme u malého pravoslavného kostelíku. Je otevřený, a tak se jdeme podívat i dovnitř. Za kostelíkem je veliký skleník, kde se daří, jak vidíme okénkem, rajčatům, paprikám i okurkám.

Dračí skála je posvátné místo, kde ze země prýští silný proud zemské energie. Jedno z osmi nejsilnějších míst v Asii. Dříve tam byla jeskyně, kde bydlel šaman, nejváženější v širém kraji. Dle vyprávění, když jeli okolo jezdci na koních, ovazovali koňská kopyta hadry, aby šamana nerušili a neprovedl jim nějakou skopičinu. Když na ostrov přišla "civilizace", asi za cara, místní jeskyni zavalili, aby ji nemohl znesvětit žádný nepovolaný návštěvník. Na skálu se nesmí chodit, ale zákaz je často porušován. Přesto není dobré, aby na skálu šplhala dívka nebo mladá žena, mohla by ji prý postihnout neplodnost.
Na místě dvě hodiny posedíme a pomeditujeme a pak se pomalu vracíme zpátky.

Mariška vaří pozdní oběd, po kterém si zopakujeme včerejší "safari" k zálivu Chanchoj, kde si nachytáme ryby na zítřejší oběd. Mezi chytáním popíjíme z termosky čaj a pojídáme vynikající salát a jiné dobroty. Prostě pohodička...

Večer po návratu samozřejmě nezapomeneme na vynikající moroženoje.

- pokračování -

autor: Jan