Historie a klimatické změny 1

Lucas van Falkenborch. Zima 1595

Začněme tím, co je jasné: historie lidstva má své místo na planetě Země. A životní podmínky na této planetě určují mnohé z toho, co člověk může nebo nemůže, a stejně tak lidstvo. Jednou z těchto důležitých podmínek je klima Země a jejích regionů. Lidé se pyšní tím, že se naučili přizpůsobit jakémukoli klimatu, od rovníkového po polární. Přiznat, že ​​historie lidstva může záviset i na klimatických výkyvech, se zdálo být po dlouhou dobu téměř ponižující. V 70. a pozdějších letech však tuto otázku nastolila akumulace statistických informací a vývoj přírodních věd ve studiu klimatických procesů. Dnes můžeme tvrdit, že za posledních několik tisíc let se klima planety jako celku a jejích jednotlivých regionů (zejména Evropy) výrazně měnilo. Lidé středověku měli úplně jiné představy o normálním počasí a měnících se ročních obdobích než jejich dědici v 17. a 18. století. To určovalo povahu každodenního života, a tedy i základ pro jakékoli historické procesy. Bylo by příliš odvážné říci, že průběh historie je řízen zimními a letními maximálními a minimálními teplotami, ale skutečnost, že klimatické změny zanechávají své stopy v historii, je zcela zřejmá.

Středověké klimatické optimum

Jedním z nejvýznamnějších jevů, který si historici začali uvědomovat až ve druhé polovině 20. století, je tzv. středověké klimatické optimum. Období od začátku 9. do začátku 13. století bylo v Evropě znatelně teplejší než v 19. - 20. století. Současné globální oteplování možná překrývá rekordy z minulých tisíciletí, ale s jeho důsledky se setkáváme pouze posledních 20 – 30 let, a v takovém případě bylo klima stabilně teplejší po několik staletí.

Důkazy toho lze získat z písemných historických pramenů. Záznamy o době sklizně obilí a hroznů zaznamenané v kronikách toho období ukazují, že sklizeň probíhala nejméně o tři týdny dříve než v 19. a 20. století. Zemědělství v mírném a teplém podnebí bylo méně rizikové. Ekonomiku středověkých společností, zejména v raných obdobích, zajišťovalo téměř výhradně zemědělství, což znamená, že existovaly podmínky pro to, čemu bychom dnes říkali bezkrizový rozvoj. Lidé byli méně postiženi neúrodami, jen zřídka hladověli a to znamená, že mohli žít relativně klidně a hromadit zdroje. I když klidný život ve středověku je samozřejmě vzhledem k pravidelným válkám a občanským sporům velmi relativní pojem. Ale rychlý růst měst, výstavba gotických katedrál, rozšiřování plochy orné půdy díky snižování podílu časově náročné práce v původních lesích a mnoho dalších jevů spojených s konceptem „vrcholného středověku“ jsou plodem čtyř století vývoje v relativně mírném a příznivém klimatu.

Průměrné teplotní odchylky ve 2. tisíciletí n. l. rekonstruované různými metodami. Tmavší čáry ukazují novější rekonstrukce.

Anglie byla v té době hlavním vývozcem vína. Jsou známy stížnosti francouzských vinařů, kteří požadovali zákaz dovozu anglického vína do Francie. Pěstováním vína se zabývali i ve východním Prusku, a dokonce i v severním Norsku. Samotná zemědělská oblast byla také výrazně posunuta na sever. Na Islandu, který začal být osídlován skandinávskými osadníky od roku 874, se ječmen pěstoval až do konce 12. století. Současná změna klimatu to umožňuje znovu - podle odboru pro výživu a zemědělství OSN začali islandští zemědělci za posledních 25 let obdělávat ječmennou půdu, která byla dříve využívána pouze jako pastviny. Přestože obdělávaná plocha byla podle roku 2008 pouze 5 000 hektarů, ječmen se opět stal jednou z islandských plodin. Po staletí se to zdálo neuvěřitelné! Toto je důležitý ukazatel hloubky současných změn klimatu.

Samo osídlení Islandu bylo umožněno díky relativně mírnému klimatu. Aktivní expanze Vikingů směrem k severnímu Atlantiku od 9. století vedla k objevu a osídlení Faerských ostrovů, Islandu a Grónska. K tomu by nemohlo dojít, kdyby průměrná teplota v této oblasti byla o něco nižší. Jde tu totiž nejen o schopnost překročit severní Atlantik (s mírnějším podnebím bylo relativně méně bouří), ale také o cíl, pro který by se to vyplatilo. Vikingské expedice dokonce našly pozemky vhodné pro život a hospodaření v arktickém Grónsku – i když to bylo hlavně pro chov dobytka za podmínek blízkých kritickým: dobytek musel být držen v uzavřené stodole po dobu devíti měsíců v roce. Kolonie norských osadníků, založená Ericem Rudým v roce 986, existovala v Grónsku několik století.

Evropa tehdy rozšířila hranice své civilizace za geografické hranice regionu. Začátkem 11. století se expedice Vikingů vedené Erikovým synem Leifem Ericksonem dostaly do Severní Ameriky. Osídlení sice nemohlo proběhnout kvůli nepřátelství místních kmenů, ale obyvatelé Grónska přesto pravidelně na břehy Severní Ameriky připlouvali - hlavně kvůli těžbě dřeva, jež v Grónsku nerostlo. Tyto příklady však hovoří spíše o extrémních mezích, které Evropě otevřelo staleté „klimatické okno“. Pro zbytek kontinentu to byl čas klidného a stabilního vývoje.

Teplé klima Evropy však neznamenalo příznivé podmínky ve všech koutech planety. Stejné geologické a kosmické procesy způsobily v jiných regionech katastrofální nedostatek vody. Rekordní sucha se stala jedním z faktorů vedoucích ke zhroucení mayské civilizace ve Střední Americe v 11. století. Klima éry mohlo ovlivnit i další zásadní událost středověké historie: první třetina 13. století byla obdobím rekordního sucha v mongolských stepích. Nastala tedy situace, která vždy stimuluje invazi nomádů do zemědělských zón. V tomto případě se to mohlo stát impulsem pro kampaně Čingischána. Od 40. let 13. století totiž stepi kolem Volhy a Donu, dobyté jeho vojsky, skýtaly díky dostatku srážek po dlouhou dobu to, o čem mohou kočovníci jen snít – dostatek pastvy jejich stádům. To také vysvětluje, proč Bátú po podrobení Ruska nepokračoval v rozsáhlé invazi do Evropy, ačkoli zpočátku takové pokusy byly učiněny, ale motivace, která předtím poháněla vojáky Čingischána, nyní přestala působit. Klima v tomto případě tedy zachránilo Evropu.

Malá doba ledová

Gabrielle Bella, Zamrzlá benátská laguna. 1709

Středověké klimatické optimum v Evropě ustoupilo době zvané Malá doba ledová mezi začátkem 14. a polovinou 19. století. Dobou ledovou se jeví i ve srovnání s klimatem druhé poloviny 19. a 20. století, které považujeme za normu. Na vrcholu tohoto chladného období mezi 1645 a 1715 se teplota v Evropě a Severní Americe od této normy odchýlila asi o dva stupně. Aby se to nezdálo jako maličkost, připomínáme, že podle stejných ukazatelů se v současné fázi globálního oteplování zvýšila průměrná světová teplota o méně než jeden stupeň.

Ochlazení bylo zaznamenáno v kronikách. U současníků to vypadalo, jako by se obvyklé počasí během několika let „zlomilo“ a začaly všechny druhy problémů. Ve Francii zaznamenávají kroniky počínaje rokem 1315 dlouhá období dešťů a nízkých teplot, což vedlo ke snížení anebo k úplné ztrátě výnosů. Zima roku 1322 se ve Francii a mnoha dalších evropských zemích ukázala jako zvláště chladná a poté se počasí s konečnou platností změnilo.

Život v Evropě byl od 14. století těžší. Vinice chřadly, výnosy se snižovaly a hrozny dozrávaly mnohem později, čas sklizně obilí se posunul o několik týdnů. Květnové mrazy (dříve v Evropě téměř neznámé), dlouhé letní deště a časné podzimní mrazy se staly běžnými. Toto století je obdobím krize středověku; existovaly pro ni totiž i jiné důvody, včetně přelidnění: kvůli předchozím dlouhodobě příznivým podmínkám bylo najednou na stávající technologický rozvoj příliš mnoho lidí. Změna klimatu tento problém zhoršila a hlad byl stále častějším jevem.

Zhoršující se klima zasáhlo nejsevernější výspu evropské civilizace a kolonie norských osadníků v Grónsku do konce 15. století zanikla. Co se tam v posledních desetiletích dělo, je prakticky neznámé. Jejich osud je jedním z historických temných tajemství a pokusy o jeho rekonstrukci se staly zdrojem mnoha příběhů o zániku lidských komunit v klimatické katastrofě. To, co však o středověkém Grónsku víme, neumožňuje si vytvořit obrázek nevyhnutelné klimatické apokalypsy, i když osud nejsevernějšího středověkého osídlení Evropanů byl ovlivněn několika faktory najednou.

Lucas van Falkenborch, Pohled na Antverpy se zmrzlým Scheldtem, 1590

V nejpříznivějších letech se skandinávské osady soustředily na dva pruhy země. První byl blíže k jižnímu cípu ostrova a nazývá se Východ. Druhý, Západní, postupoval daleko na sever k zálivu Disco a byl naproti Baffin Land, jednoho z ostrovů kanadského souostroví. Když Vikingové poprvé přistáli v Grónsku na začátku 11. století, byl obrovský ostrov neobývaný. O dvě století později se však na severu Grónska a na nejbližších ostrovech kanadského arktického souostroví usadily kmeny Inuitů (Eskymáků). Západní osada se stala místem směnného obchodu mezi Skandinávci a Eskymáky. Místní příze a železo, které osadníci získali z Norska, byly směňovány za mroží kly, které byly v Evropě vysoce ceněny. Obchod byl základem relativní prosperity grónských kolonií.

Na konci 14. století se však dříve spolehlivý mechanismus zlomil. Kolonisté v roce 1370 západní osadu kvůli chladu a nástupu ledu opustili. Obvyklá kontaktní zóna, ve které probíhala výměna mezi Skandinávci a Inuity, zmizela a poptávka po mrožích klech v Evropě klesla – móda se změnila. Jako každý region, který závisí na dodávce jednoho produktu, se Grónsko ocitlo v krizové situaci a začátkem 15. století se tam norské obchodní lodě přestaly objevovat.

Avšak dramatický obraz umírání zapomenutých osadníků hladem a zimou je zjevně výplodem fantázie spisovatelů. Archeologické vykopávky v místě opuštěného východního osídlení ukazují, že Grónsko mělo kontakt s Evropou i v 15. století: s největší pravděpodobností ho čas od času navštěvovali angličtí obchodníci a baskičtí piráti, poté navázali spojení s ostrovy severního Atlantiku. Nálezy fragmentů oděvů, burgundských klobouků a některých dalších pokrývek hlavy naznačují, že i v posledních desetiletích existence kolonie osadníci věděli o severoevropské módě. Nebyly nalezeny ani známky hladovění nebo katastrofy. Osadníci s největší pravděpodobností z Grónska prostě na lodích, které sem dorazily. Faktem však zůstává: Evropané, kteří vstoupili na ostrov v 11. století, zdejší nehostinné břehy opustili a až do 18. století se na ostrov téměř zapomnělo.

- pokračování -

autor: S. A. Kuvalsin («ХиЖ», 2017, №4)

zdroj: https://www.hij.ru/read/articles/earth-science/6545/

překlad: Vlabi